„Život je cesta, cíl je cesta.“
Martin Danes
(úvaha)
Téma mé seminární práce je pojednání o člověku a životě. Člověk se narodí, přijde do rodiny, která je plna představ o svém novém přírůstku, o jeho cestě. Možná již mají v hlavách načrtnuto, kterým směrem se jejich dítko od prvních krůčků až po dospělost bude ubírat. Jistě už mají vymyšleno, na kterou školu jej pošlou získávat potřebné vzdělání, aby byl platný společnosti. Lidé se dohadují, zda-li byli chtění, či ne. „Maminko a chtěli jste mě s tatínkem, nebo to byla náhoda?“ Ptají se děti svých rodičů v obavách o nemilou odpověď. „To víš, že jsme si tě přáli.“ Přichází automaticky v odpověď, jakoby obojí, otázka i odpověď byly jen řečnickými obraty. Cožpak si dokážete byť jen představit jinou odpověď? Ne, lidé nejsou připraveni se doopravdy ptát, odpovídat i naslouchat, a přece odpověď je tak snadná. Můžete mi věřit, když vám říkám, že nikdo z nás není a nikdy nebyl chtěný.
Narodíte se plni svěžesti, nevinnosti a svobody. Jste, jací jste, tak, jak vás příroda uplácala. Potřebujete jen lásku a ochranu, ale čeho se vám dostane? Pro tuto lidskou společnost nejste a nikdy nebudete žádoucí takoví, jací opravdu jste. Je potřeba vás usměrnit a vychovat, vnést do vašeho chaosu řád. Váš smích bude pro tento (ne)lidský svět příliš hlasitý, příliš častý a zbytečně bezdůvodný. Postupně zjistíte, že všichni na tomto světě se přestali smát, nikdo z nich není šťastný. Vždy, když je šťastný, potřebuje k tomu nějaký důvod. Ke svému smíchu potřebuje vtip, čím hrubší a sarkastičtější, tím lépe. Také váš pláč nebude přijat. Bude pro tento (ne)lidský svět příliš hlasitý, příliš častý a podle dospělých určitě bezdůvodný, to oni přeci vědí, co je utrpení a pláčou snad? Tak proč by dítě, co ještě o životě nemá ani páru, mělo vřískat jako na lesy? A co myslíte, jak naloží s vaším vztekem? Už jste si někdy všimli, jak je dítě nádherné když se vzteká? Jistě, že ne, protože se neumíte dívat. Prostě vás ten kravál jenom ruší a navíc vám ten uličník dělá před všemi jen ostudu. Rozesmává mě logika matky, co dítěti zmaluje zadek a poté na něj huláká, aby přestal brečet, nebo dostane víc, aby měl proč. Dítě nemůže vyjádřit svou bolest, nemůže vyjádřit svůj pláč, svůj hlasitý smích. A nevinnost je v trapu. Když je takový človíček průměrný, jako většina lidí, přijme tuto transformaci a nechá se takto lacino zhypnotizovat pro celý zbytek svého života.
Všechno to živé, to spontánní je v něm udušeno a zadupáno, až na dno jeho duše. Jenže život je vždy divoký a stejně tak, jako řeka Mississippi si vždy hledá cestu nového plynutí, i on hledá cestu, jak se projevit, jak se dostat na povrch. Proto jsou tu všichni ti neurotici, paranoici, schizofrenici. Ve společnosti neexistuje duševně, tělesně, ani duchovně plně zdravý člověk. Mě to nepřekvapuje, protože vidím všechny ony souvislosti k tomu plynoucí, ale všiml jsem si, že lidé jsou tím vším ohromně překvapeni. Na své problémy by nejraději chtěli nějakou zázračnou pilulku, co je všeho zbaví. Žijí jakoby na vedlejší koleji a není divu, protože od raného dětství, vždy, když byli duchapřítomní, vždy, když byli vědomí, byl tu někdo, kdo jim dal řádně přes prsty. A co je jedním z nejsilnějších lidských pudů? Pud sebezáchovy, ten jde v těle úplně nejhlouběji do vašeho podvědomí, a tak se z vás stane dobrovolně mrzák, jen abyste ve společnosti dokázali přežít. Tak krásně inteligentní je malé dítě, které bleskurychle pochopí všechnu tu politiku světa dospělých.
Jen souhrn určitých náhod, nadání, štěstí na přátele vám může dopomoci zahlédnout scénu takového života z pohledu v zákulisí, uzřít svět v zásvětí, vzlétnout jako pták a shlédnout děj z toliko potřebné ptačí perspektivy. To je přesně to, co provádím se sebou a s lidmi, jsem jako prst, ukazující na měsíc, probouzím k inspiraci, ale pozor, nejde tu o mě, neupozorňuji na sebe, nejde tu o ten prst, jde o ten měsíc, jde o to, na co poukazuji. Nikdy proto neusněte nad nějakou knihou, či člověkem inspirace, ti slouží jen k té inspiraci. Mohu být váš přítel, ale nemohu být váš mistr, tím můžete být jen vy sami sobě, ale ještě lépe je být sám sobě přítelem, než mistrem.
Život je tedy cesta, to bylo a je tématem dnešního rozjímání, cesta nejednou trnitá a nejednou radostná. Tak ať na té cestě nechybíte vy. Člověk je tak nepřítomen svému životu. Je dokonale naprogramován. Je na úrovni automatické pračky a diktafonu. Všechno co je správné a špatné, vám někdo poví. Nemusíte být inteligentní, všechny otázky i odpovědi již za vás někdo zpracoval. Dokonce je vaše inteligence nežádoucí pro pohodlný život ve společnosti, protože ti inteligentní kladou nepříjemné otázky, ti inteligentní posunují evoluci dál a růst vždy boří to současné pro něco nové, růst je vždy bolestivým vetřelcem.
Na závěr mi nezbývá než naplnit onu druhou část našeho nadpisu, a tou je věta – cíl je cesta. Lidé neustále prahnou po jistotách, po určitých, konkrétních cílech. Přání je váš otrokář a vy otrok. Mysl funguje jednoduše, nejdříve vás žene k uspokojení, a když splníte úkol, přijde frustrace, protože představa je vždy jeden příběh a skutečnost druhý, jiný, proto se vždy minete. A hned, jak uspokojíte svoji potřebu, vzniká potřeba nová. Mysl je jak záhon a vy pořád plejete a pořád roste nový plevel. Je potřeba se zastavit, je potřeba získat ptačí perspektivu, je potřeba transcendence. Když budete opravdu hledat, najdete, když se budete upřeně dívat, nakonec uvidíte. Nakonec zjistíte, že evoluce nikde nekončí, že život nikde nekončí. Život je cesta a cíl je cesta. Má mnoho zastávek, které si zasluhují vaši jednu noc přespání, ale nic víc. Můžete na jednom ostrově promarnit celý svůj život, ale byla by to věčná škoda. Začněte víc tančit, víc se smát, víc zpívat. Mohli jste nebýt a přijít o veškerou nádheru, co jen život nabízí, ale máte to obrovské štěstí, že jste, že existujete. Máte zahradu, posetou démanty a naříkáte na svoji chudobu. Nosíte černé brýle a pláčete, že slunce na vás nesvítí. Chce se od vás jen trochu víc účasti. Přeji člověku, jeho životu a jeho cestě, nechť dojde k naplnění, důstojnosti a vznešenosti. Toto je závěr mé úvahy, ne však mého uvažování. Přeji krásný den svému čtenáři.
Martin Danes
MartinDanes@email.cz
www.MartinDanes.cz
720 368 697