od Alaja » stř 18. črc 2018 12:39:02
od Alaja » úte 25. zář 2018 15:10:40
Šrí Dhjánjógí Madhusúdandásdží
Světlo meditace.
Učení kundaliní-mahájógy
Kapitola 5. Úvod k cestě meditace
Tři stupně jógy vyžadují podrobnější výklad. Je to koncentrace (dháraná), meditace (dhjána) a osvícení (samádhi).
Koncentrace(dháraná) (viz Jógasútra III.1) vede vědomí (čitta) cestou ustálení pozornosti ke spočinutí v jednom bodě. Pracovně lze dháranu definovat jako zaměření čitty na objekt uvnitř lidského těla, např. na obraz světce, jenž je sádhakovým ochráncem, či božstva, nebo i jen na krásný objekt, a následné udržování "upřené pozornosti". V našem způsobu meditace, jak jsme jej popsali v Kapitole 1., jsme si jako objekt pozornosti vybrali cestu Kundaliní vzhůru sušumnou. Sádhaka ve skutečnosti "pociťuje" proudění vdechovaného a vydechovaného vzduchu, zatímco je počítá.
Meditace (dhjána) je nepřerušovaným proudem vědomí (čitta), který jednomyslně směřuje k objektu meditace. V případě našeho systému koncentrace (kde je objektem dech) se prohlubování vyznačuje chybami v počítání respiračních cyklů. Mysl se chová, jako by se bezpečně zabydlela v objektu, a pevně v něm spočívá. Sluchové impulsy přicházejí do ucha, aniž jsou v mysli zaznamenány. Tento míruplný stav mysli se nazývá dhjána. Vědomí je naplněno objektem meditace, jenž je v tomto případě zvnitřněn, a proto nemá formu. Uvědomujeme si pouze vcházející a vycházející proudy vzduchu, odliv a příliv těla. Jelikož pohyby čitty (těkání za náhodnými a bezúčelnými myšlenkami) se nyní minimalizují, ustává i rozptylující počítání. Zmítán v zápase této vyvrcholené dhjány si sádhaka již neudrží svoji formální vzpřímenou pozici. Uvolněná energie, kterou vytváří probuzená Kundaliní, nutí nejednoho sádhaku provádět obtížné ásany a mudry. V extrémním případě vede sebezapomnění k tomu, že sádhaka přestane vnímat meditační objekt, v tomto případě dýchací cyklus. Sádhaka setrvá v tomto stavu jednu či dvě minuty. Jiní zas prodělají návrat do předcházejícího stavu, návrat do dhárany. Zpětně si uvědomují, že přestali počítat. Často pak znovu dospějí do dhjány a potom opět upadají zpět. Existuje několik málo šťastlivců, kteří mají dlouhý a setrvalý prožitek dhjány a poté pozvolna postupují k samádhi.
V Jógasútře (III.1) popisuje Pataňdžali stav samádhi následovně:
"Objekt kontemplace se v mysli přetváří a vyprázdňuje; jeho jméno, tvar a význam se vytrácejí. Ve vědomí zůstává pouze jeho vizuální reprezentace coby zářící světlo, v jehož přítomnosti bledne i vědomí ega, zůstává ve vědomí."
V prodlouženém stavu dhjány si sádhaka uvědomuje své já a neurčitě i svůj vlastní respirační pohyb, ale není schopen vnímat žádné zvuky kolem sebe. I když vnější zvuky dráždí nervová zakončení spojující ucho s mozkem, centrální nervový systém sdělení nepřijímá, protože mysl je pevně uzavřena v dhjáně. Nicméně třaskavý zvuk přicházející zvenku či zaznamenaný uvnitř sádhaku s leknutím probudí. Dhjána totiž pracuje s jemnohmotným tělem (súkšmá-šaríra), a když dojde k jeho spojení s fyzickými smyslovými orgány (karméndrija), toto spojení bývá drsné a hluk je potom mnohonásobně silnější.
Existují tři druhy samádhi, které odpovídají třem gunám tamas, radžas a sattva. Když se meditace ustálí, příliv pozornosti k meditačnímu objektu a její odliv probíhá pouze v jediné dráze. V případě našeho způsobu meditace proniká sádhakovo vědomí hluboce do jeho bytí a sádhaka dosahuje takového stavu mysli, kdy se cítí jako ve spánku. Délka tohoto stavu, při němž v mysli převládají vlastnosti temnoty (guna tamas), je různá. Může trvat několik okamžiků, ale i několik hodin. Ačkoli tento stupeň bezpochyby přesahuje meditaci, jedná se o podřadnější třídu a úroveň samádhi. V důsledku silného příkrovu nehybné temnoty obestírající vědomí je sádhakova mysl ponořena do stavu podobného spánku a postrádá vědomí sebe sama. Důležité je však to, že postrádá pravý prožitek meditace. Vědomí není ve skutečnosti zcela nečinné, ale díky příkrovu do něj nevnikají prožitky. Takové je samádhi tvořené temnotou (tamas-samádhi). Sádhaka se po probuzení z tohoto stavu cítí svěží. Nicméně tento stav je více než pouhým spánkem. Nedoprovází jej ani žádná otupělost či rozespalost. Spánek a tamas-samádhi jsou snadno rozlišitelné.
Mnozí sádhakové před spaním meditují na proud dechu a brzy dosahují dhjány, ze které ale zhruba po hodině vystupují a skutečně usínají. Tato zkušenost dokazuje, že tamas-samádhi se od spánku liší. Po prožitku tamas-samádhi tělo ani mysl nejsou oslabeny. Zatímco si člověk často není schopen vzpomenout na svůj sen, vědomí sádhaky v tamas-samádhi si pod příkrovem tamasu udržuje zpola vnímající stav. Prožitek tamas-samádhi je nejen příslibem radžas-samádhi a sattva-samádhi, ale i jejich předzvěstí. Spánek jakožto zapomnění však sám od sebe k vyšším stavům mysli vést nemůže.
Ověřit si vlastnosti nižšího samádhi je obtížné, pokud si člověk neuvědomuje možné vlastnosti vyššího. Dvě tělesa, která mají stejný tvar i barvu, ale jsou vyrobena z rozdílného materiálu, nedokáže běžné oko rozlišit. Člověk by potřeboval mikroskop, který by mu tisíckrát zvětšil povrchovou strukturu. Proto je důležité dosáhnout takového vnímání, které zaznamená víc, než je běžné. Člověk musí umět jemně rozlišovat, aby rozeznal tamas-samádhi od spánku. Tyto dva stavy mají mnoho společného, což bývá zavádějící. Oba se týkají jemnohmotného těla.
Pokud přemoudřelý sádhaka mermomocí chce konkrétní případ tamas-samádhi vysvětlit jen jako spánek, staví si do cesty meditace novou překážku. Nerozpoznáním pravého tamas-samádhi se může sádhaka snadno vzdát naděje na jeho dosažení a ve své pochybovačnosti si zamezit přístup k vyšším samádhi. Po opakovaných prožitcích tamas-samádhi přichází k sádhakovi změť vizí, ) ale on si jich je plně vědom a sám sebe shledává nepřístupným vnějšímu zvuku, světlu atd. I výraz jeho tváře se s přicházející vizí mění. To všechno jsou příznaky radžas-samádhi. Někteří lidé si potřebují udělat v tamas-samádhi přestávku, než vstoupí do radžas-samádhi, pro jiné může být tento přechod téměř bezprostřední. Mnozí sádhakové začínají mít vize v okamžiku, kdy zavřou oči. Někdy jim k uším dolehnou zvuky z okolí, ale vize nepřetržitě pokračují. Takové zkušenosti mají sádhakové, jejichž vědomí se ustálilo v radžas-samádhi.
Ti, kteří tamas-samádhi překročí brzy, nemají v radžas-samádhi žádné výrazné prožitky. Spěchají přes tyto přechodové stavy k velkému cíli, v němž se ponoří do blaženosti s plným vnitřním vědomím a radostným výrazem ve tváři. V konečném sattva-samádhi zcela mizí povědomí o okolním světě a subjekt si udržuje jen svou vnitřní a nepopsatelnou radost. Sádhaka si sám sebe jako subjekt blaženosti neuvědomuje, jeho prožitek je ryzí a objektivní. Hranice mezi vnímající duší, objektem radosti a prožitkem samým zcela mizí. Pokusí-li se někdo vyrušit sádhaku ze sattva-samádhi, zjistí, že jeho údy jsou ztuhlé a nehybné a dech se mu zdánlivě vytratil z těla. Dýchání neustává, je pouze povrchní a udržuje se na podprahové úrovni, tj. funguje na rovině astrálního těla. Pocit radosti je pronikavý a mysl se zdráhá takové rozpoložení přerušit.
A nyní si k tomuto stavu samádhi řekneme několik důležitých věcí. Za prvé, sádhaka nemůže v takovém stavu setrvávat dlouho, protože je možné zachytit jen letmé záblesky tohoto samádhi. Sádhaka se navrací do nižšího stavu vědomí, aby vstřebal plody své meditace, a začíná si uvědomovat sám sebe a okolní svět. Když jsou sádhakové ze samádhi probouzeni, což se často musí dělat například tak, že se jim čelo potírá ledem, nemají nyní podpůrný objekt k upoutání pozornosti, a proto se navracejí do pozemštějšího, nižšího stavu vědomí. Jejich dýchání se stále zdá být "spoutané". S obnoveným dýcháním se oživuje smyslové vnímání a opět se propojuje s myslí. Na sestupu zpět po třech stadiích sanjamy, což je síla získaná meditací, koncentrací a prostřednictvím samádhi, začínají do vědomí sádhaky pronikat vnější objekty, a on opět začíná se zájmem reagovat. Toto se děje ještě dříve, než vůlí postupně otevře oči. Sádhaka, jenž se snaží navázat kontakt s okolím, vypadá jako v bezvědomí, ale ve skutečnosti se jenom pozvolna probouzí. Brání se porušení kouzla radosti a jeho obličej prozrazuje zřejmou nelibost vůči narušitelům. Pro sádhaku je obtížné vyprostit se z takového extatického samádhi, protože v tomto stavu vědomí s prázdnou myslí a povrchovým dýcháním dosahuje stabilní rovnováhy. To však neznamená, že by sádhaka nemohl ze zmíněného stavu vystoupit. Jakkoli hluboce je do něj ponořen, musí se jednou vynořit způsobem, jak to zamýšlel již před začátkem svého meditačního cvičení.
Po dosažení sattva-samádhi je sádhakova síla vůle a odhodlanosti na vrcholu, a sádhaka je konečně schopen dosáhnout skutečného sebepoznání. Samádhi má hodnotu pouze jako poslední prostředek dosažení cíle, který leží za ním. Hodnota samádhi tedy netkví v něm samotném, a proto samo o sobě nemůže dosažení konečného cíle zajistit. Pravé poznání může přijít, teprve když se mysl naučí setrvávat v radžas-samádhi a sattva-samádhi. Na základě takového poznání může sádhaka získat nadpřirozené psychické schopnosti(siddhi). ) Je to tedy možné. Poznání (džňána) a psychické schopnosti (siddhi) jsou však dvě odlišné věci. Různé druhy siddhi se získávají různými způsoby. Sádhaka musí dosáhnout stabilního prožitku sattva-samádhi, aby byl schopen chápat historii zrodu a stvoření a sledovat jejich původ až k jemnohmotným prvkům. V další fázi ve svém nitru zakouší povznášející a dokonalou lehkost vědomí. Jako víra, která zná sebe sama a poznává pravdivost výroku vlastním prožitkem, narůstá sádhakovo přesvědčení, že neobyčejně jemné vědomí uvnitř něj a to jemné, čímž je imanentně prostoupeno vše na světě, jsou jedno a totéž (tj. totožnost átmanu a absolutní Podstaty všehomíra). Promítnutí poznání sattva-samádhi do celkového vnímání sádhaky zanechává stopy i na jeho fyzické stránce. Přesvědčení o jednotě individuální duše a Pána, poznání, že On prostupuje vše, jež se stává plynulou a pociťovanou součástí myšlenek, které tvoří mysl člověka, zánik diskontinuity a rozdílnosti, jež člověka oddělují od hmoty - to vše vážně ovlivňuje celkový charakter sádhaky, protože on již hluboce pocítil ducha přebývajícího v srdci hmoty.
Meditace a vědomí
Skeptičtí sádhakové si stěžují, že ani v meditaci není mysl k vnějším zvukům zcela nevšímavá. "Jak tohle může být pravá meditace?" říkají. Čtenář však ví, že pronikání vnějšího světa ustává pouze ve vrcholném sattva-samádhi, protože teprve v této fázi proniká probuzená Kundaliní do místa mezi obočím(ádžňá-čakra). Dříve nelze smyslový svět objektů z vědomí zcela vykázat. Osobní příklad Svámího Vivékánandy by nám měl připomenout míru trpělivosti a úsilí, které vyžaduje sattva-samádhi. Vivékánanda byl uznávaným jóginem a realizovanou duší. Byl poctěn vedením samotného Rámakrišny Paramahansy. Vivékánandova cesta k samádhi začala dotykem gurua, ale trvalo to mnoho let, než Vivékánanda dosáhl svého cíle. Věnoval se tomu stále, čtyřiadvacet hodin denně, ale teprve po letech byl schopen udržet vnější podněty mimo svou mysl.
V úplném samádhi (sampúrna-samádhi) existuje intuitivní poznání átmanu, které se kvalitativně liší od běžného poznání. Pokud by ztráta vědomí měla být důkazem pravého samádhi, mohli bychom cvičení meditace považovat za hypnózu. Zhypnotizovaný člověk není skutečným pánem svého já. Pokud by kritériem byla ztráta bdělosti a sebeovládání, proč by spánek, jako stav srovnatelně postrádající vědomí, nemohl být považován za meditaci? Můžeme snad tvrdit, že člověk, který byl omámen chloroformem, je ponořen do meditace? Odpověď je velice jednoduchá. Anestézie ani hypnóza nemohou člověka přivést k sebeuvědomění, protože v těchto stavech nemá pacient povědomí ani o vnějším světě, ani o sobě samém, postrádá jak fyzické vědomí, tak zvýšenou vnímavost. Ztráta povědomí o vnějším světě je úměrná míře, v jaké je sebepozorovací vědomí zaměřeno na sebe sama. To je svědkem vnitřních zkušeností. Vědomí sebe sama je tedy základem meditace a jeho naprostá absence se naopak stává protikladem, znakem anestézie a hypnózy. Kdo si bez vědomí sebe sama zachová bdělost v samotářském světě já? Síla sledování smyslů je pro meditaci velice potřebná. Poznání získané z takové bdělosti napomáhá vývoji duše. Duše, která o sobě neví, že je radostná, nezná sama sebe a její vývoj se zastavuje...
http://www.dharmagaia.cz/kniha/94-sri-d ... e-meditace
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 28 návštevníků
