Strážce prahu

[Alaja]

Rudolf Steiner - O poznávání vyšších světů

Strážce prahu

Důležitými zážitky při povznesení do vyšších světů jsou setkání se „strážcem prahu“. „Strážce prahu“ není jenom jeden, nýbrž jsou v podstatě dva, jeden „menší“ a jeden „větší“. S prvním se člověk setkává, když se začínají uvolňovat spojující nitky mezi vůlí, myšlením a cítěním v jemnějších tělech (astrálním a étherném), tak jak to bylo charakterizováno v předešlé kapitole. Před „větším strážcem prahu“ pak stane člověk tehdy, když uvolňování těchto spojů přesáhne až na fyzické části těla (v první řadě zejména na mozek).

„Menší strážce prahu“ je samostatná bytost. Tato bytost člověku neprojevuje svou existenci, dokud nedosáhl příslušného vývojového stupně. Zde můžeme zaznamenat jenom některé z jeho nejpodstatnějších zvláštních rysů.

Pokusíme se v této kapitole vylíčit setkání okultního žáka se „strážcem prahu“ formou vyprávění. Teprve tímto setkáním si žák uvědomuje, že myšlení, cítění a vůle se u něho uvolnily ze své vrozené spojitosti.

Před žákem ovšem stane bytost strašná, strašidelná. Žák bude muset v sobě vzbudit veškerou duchapřítomnost a veškerou důvěru v bezpečnost své cesty za poznáním; ale během dosavadního okultního žákovství měl dostatečnou možnost, aby si tyto vlastnosti osvojil.

„Strážce“ odhaluje svůj význam asi těmito slovy: „Až doposud vládly nad tebou mocnosti, jež byly pro tebe neviditelné. Působily, že během dosavadních pozemských životů byl každý z tvých dobrých skutků odměněn a každý z tvých nedobrých činů měl zlé následky. Jejich vlivem byla z tvých životních zkušeností a z tvých myšlenek budována tvá povaha. Byly strůjci tvého osudu. Určovaly míru potěšení a bolesti, jež ti byla v určitém vtělení vyměřena podle tvého počínání v dřívějších životech. Vládly nad tebou v podobě všeobsáhlého zákona karmy. Tyto mocnosti nyní z tebe sejmou část svých otěží, a něco z práce, kterou konaly na tobě, musíš nyní zastat sám. – Až doposud tě zasáhl mnohý těžký úder osudu. Nevěděl jsi, proč. Byl to následek škodlivého činu v některém z tvých předešlých životů. Nacházel jsi štěstí a radost a přijímal jsi je. I ony byly účinkem dřívějších činů. Ve své povaze máš mnohé krásné stránky, mnohé ošklivé skvrny. Obojí jsi způsobil sám předchozími zážitky a myšlenkami. Ani tyto zážitky ani tyto myšlenky jsi neznal; zjevné byly pro tebe jenom jejich účinky. Avšak ony mocnosti, jež vládnou karmou, viděly všechny činy tvých někdejších životů, tvé neskrytější myšlenky i city. A podle nich určily, jaký nyní budeš a jak nyní budeš žít.

Teď se však mají tobě samému zjevit všechny ty dobré a všechny ty špatné stránky tvých minulých životních dějů. Byly až do nynějška vetkány do tvé vlastní bytosti, byly v tobě a ty jsi je nemohl vidět, jako fyzicky nemůžeš vidět svůj vlastní mozek. Teď se však od tebe odlučují, vystupují ven z tvé osobnosti. Dostávají samostatnou podobu, kterou můžeš vidět, tak jako vidíš kameny a rostliny vnějšího světa. A jsem to já sám – ona bytost, která si utvořila tělo z tvých ušlechtilých a z tvých nedobrých skutků. Má strašidelná postava je utkána z účetní knihy tvého vlastního života. Neviditelně jsi mne doposud nesl sám v sobě. Ale bylo pro tebe dobrodiním, že tomu tak bylo. Neboť sama moudrost osudu, jenž byl před tebou ukryt, mohla proto také až doposud v tobě pracovat na vymazání ošklivých skvrn v mé podobě. Teď, kdy jsem z tebe vystoupil ven, ustoupila od tebe i tato skrytá moudrost. Nebude se už nadále o tebe starat. Vloží teď onu práci jen a jen do tvých vlastních rukou. Musím se změnit v dokonale harmonickou, nádhernou bytost, nemám-li propadnout zhoubě. A kdybych propadl zhoubě, stáhl bych i tebe samého společně se sebou do temného, zkaženého, zničeného světa. – Má-li se tomu však zabránit, musí tvá vlastní moudrost být tak veliká, aby mohla převzít úlohu oné skryté moudrosti, jež se od tebe odtáhla. – Jakmile překročíš můj práh, neustoupím už ani na okamžik do tebe jako podoba pro tebe viditelná. A budeš-li nadále činit nebo myslet něco nesprávného, budeš ihned vnímat své provinění jako ošklivou, démonickou zkresleninu na této mé postavě. Teprve až napravíš všechno nesprávné ze své minulosti a očistíš se natolik, že jakákoli špatnost už bude pro tebe něčím naprosto nemožným, pak se má bytost změní do zářící krásy. A pak se budu moci znovu sjednotit s tebou v jednu bytost, pro zdar a spásu tvé další působnosti.

Můj práh však je vytesán z každého pocitu strachu, který je dosud v tobě, a z každé zdráhavosti, jež se leká síly, jíž máš převzít sám odpovědnost za všechno své konání a myšlení. Pokud ještě máš jakýkoli strach ze samostatného řízení svého osudu, potud není vestavěno do tohoto prahu všechno, co musí obdržet. A pokud mu ještě chybí jediný stavební kámen, potud by ses musel u tohoto prahu zarazit jako přimrazený nebo klopýtnout. Nepokoušej se překročit tento práh dříve, než se budeš cítit úplně prost bázně a ochoten k největší odpovědnosti.

Až doposud jsem vystupoval ven z tvé vlastní osobnosti, pouze když tě smrt odvolala z některého pozemského života. Ale i pak byla má postava pro tebe ukryta jakoby jemnou rouškou. Jenom osudové mocnosti, které vládly nad tebou, mne viděly a mohly – podle mého vzezření – vytvářet v mezidobích mezi smrtí a novým zrozením v tobě sílu a schopnost, abys mohl v novém pozemském životě pracovat na zkrášlení mé podoby pro zdar a spásu svého dalšího působení. Byl jsem to rovněž já sám, jehož nedokonalost nutila mocnosti osudu pokaždé znova, aby tě vedly do dalšího vtělení na Zemi. Když jsi zemřel, byl jsem u tebe; a kvůli mně stanovili ti, kdo vedli tvou karmu, tvé nové zrození. Teprve kdybys mě byl tímto způsobem nevědomky cele přetvořil stále obnovovanými životy k dokonalosti, nebyl bys propadl mocnostem smrti, nýbrž byl by ses cele sjednotil se mnou a v jednotě se mnou bys byl přešel do nesmrtelnosti.

Tak stojím dnes viditelně před tebou, jako jsem vždycky stál neviditelně vedle tebe v hodině smrti. Až překročíš můj práh, vejdeš do říší, do nichž jsi jinak vstupoval po fyzické smrti. Vejdeš do nich s plným vědomím, a zatímco budeš navenek putovat viditelně po Zemi, budeš nadále současně putovat říší smrti, jinými slovy: říší věčného života. Jsem skutečně i andělem smrti; ale já, já jsem zároveň dárce nikdy nevysychajícího vyššího života. Mou mocí zemřeš při živoucím těle, abys zakusil znovuzrození k nezničitelnému bytí.

Říše, do níž nyní vcházíš, tě seznámí s bytostmi nadsmyslového rázu. Trvání v blaženosti bude tvým podílem v této říši. Ale prvním seznámením s tímto světem musím být já sám, já, jenž jsem tvé vlastní stvoření. Dříve jsem žil z tvého vlastního života; ale teď jsem tvým přičiněním procitl k samostatné existenci a stojím před tebou jako viditelné měřítko tvých budoucích činů, snad i jako tvá neutuchající výčitka. Byl jsi schopen mě stvořit; ale tím jsi současně převzal i povinnost, abys mě přetvořil.“

Co je zde naznačeno formou vyprávění, nesmíme si snad představovat jako cosi symbolického, nýbrž jako skutečný, a to na nejvyšším stupni skutečný zážitek okultního žáka*.

* Z uvedeného líčení vysvítá, že „strážce prahu“ je taková (astrální) podoba, jež se zjevuje procitajícímu vyššímu zření okultního žáka. K tomuto nadsmyslovému setkání vede okultní věda. Činit „strážce prahu“ viditelným i smyslově je praktika nižší magie. Jednalo by se přitom o vytvoření oblaku jemné látky, vykuřovadla, vyrobeného z řady látek v určitém smísení. Rozvinutá síla příslušného mága je pak schopna působit na vykuřovadlo tvarujícím vlivem a oživit jeho substanci dosud nevyrovnanou karmou člověka. – Kdo je dostatečně připraven pro vyšší zření, nepotřebuje už smyslovou názornost tohoto druhu; a komu by bez dostatečné přípravy vystoupila před oči jeho dosud nevyrovnaná karma jako smyslově živoucí bytost, octl by se v nebezpečí, že se dostane na škaredé scestí. Neměl by o to usilovat. Bulwerova kniha „Zanoni“ podává formou románu líčení takovéhoto „strážce prahu“. Pozn. Aut.

„Strážce“ ho má varovat, aby v žádném případě nepostupoval dále, necítí-li v sobě sílu, aby vyhověl požadavkům, jež jsou obsaženy v uvedené promluvě. Nechť je podoba tohoto „strážce“ sebe strašnější, je přece pouze důsledkem žákova vlastního minulého života, je to jenom jeho vlastní povaha, probuzená nyní k samostatnému životu mimo něj. A k tomuto probuzení dochází rozpojením vůle, myšlení a citu. – Už to je zážitek hluboce významný, že zde člověk poprvé cítí, jak dal sám vzniknout duchové bytosti. – Příprava okultního žáka musí nyní směřovat k tomu, aby snesl bez jakékoli bázně a zpěčování onen strašný pohled a aby cítil v okamžiku toho setkání, že jeho síla opravdu natolik vzrostla, že se může odhodlat, aby se ujal nadále s plným vědomím proměny „strážce“ do krásnější podoby.

Následek šťastně absolvovaného setkání se „strážcem prahu“ je, že příští fyzická smrt je potom pro žáka úplně jinou událostí, než byla jeho dřívější úmrtí. Prožívá umírání vědomě tak, že odkládá své fyzické tělo, jako se odkládají šaty, které jsou už opotřebované nebo se možná také staly nepouživatelnými náhlým roztržením. Tato jeho fyzická smrt pak je takříkajíc význačnou událostí jenom pro druhé, kteří s ním žijí a jsou svými vjemy dosud cele omezeni na smyslový svět. Pro ně žák „umírá“. Pro něho samého se nic významného v jeho celém okolí nemění. Celý nadsmyslový svět, do něhož vstoupil, se příslušným způsobem už prostíral před ním, než zemřel, a týž svět se bude před ním rozprostírat i po smrti. Ale „strážce prahu“ souvisí ještě s jinými skutečnostmi. Člověk přináleží jisté rodině, národu, rase; jeho působnost v tomto světě je závislá na jeho příslušnosti k takovému celku. I jeho zvláštní povaha je s tím spjata. Navíc vědomá působnost jednotlivých lidí není zdaleka všechno, s čím je třeba počítat, když jde o rodinu, kmen, národ, rasu. I rodina, národ atd. mají svůj osud, jako má rodina, rasa atd. svou povahu. Pro člověka, který je omezen na své smysly, zůstávají tyto věci obecnými pojmy a materialistický myslitel se při svém předpojatém úsudku bude dívat s opovržením na okultního vědce, uslyší-li, že pro takového vědce se povaha rodiny nebo národa, osud kmene nebo rasy vztahují právě tak na skutečné bytosti, jako se povaha a osud jednotlivého člověka vztahují na skutečnou osobnost. Věc je ovšem taková, že okultní vědec se seznamuje s vyššími bytostmi, o nichž platí, že jednotlivé osobnosti jsou právě tak jejich údy, jako ruce, nohy a hlava jsou články jednotlivého člověka. A v životě rodiny, národa, rasy působí kromě jednotlivých lidí i naprosto skutečné duše rodin, národů, duchové ras. V jistém smyslu jsou dokonce jednotliví lidé výkonnými orgány těchto rodinných duší, duchů rasy atd. V plné pravdě je možné mluvit o tom, že například duše určitého národa používá jednotlivce patřícího k jejímu národu, aby jím vykonala jisté práce. Duše národa nesestupuje až do smyslové skutečnosti. Žije ve vyšších světech. A aby mohla působit ve fyzickém smyslovém světě, používá fyzických orgánů jednotlivého člověka. Ve vyšším smyslu je tomu právě tak, jako když stavební technik použije dělníky, aby byly provedeny jednotlivosti stavby. – Každému člověku duše rodiny, národa nebo rasy přiděluje v nejpravdivějším smyslu toho slova jeho práci. Jenomže smyslový člověk ovšem naprosto není zasvěcován do vyššího plánu své práce. Na cílech národních duší, duší ras atd. spolupracuje nevědomky. Od okamžiku, kdy se žák okultismu setká se strážcem prahu, se už nemůže spokojit s tím, že bude pouze jakožto osobnost znát své vlastní úkoly, nýbrž musí nyní vědomě spolupracovat na úkolech svého národa, své rasy. Každé rozšíření jeho obzoru mu nutně ukládá i rozšířené povinnosti. Reálný děj je přitom ten, že žák připojuje ke své jemnější duševní tělesnosti novou. Obléká si o šat více. Doposud kráčel světem s těmi schránami, jež zahalovaly jeho osobnost. A co měl konat pro své společenství, pro svůj národ, rasu atd., to měli na starosti vyšší duchové, kteří používali jeho osobnosti. – Co mu „strážce prahu“ nyní dále odhaluje, je, že tito duchové od něho od nynějška odtáhnou svou ruku. Bude muset cele vystoupit ze společenství. Jako jednotlivec by se sám v sobě dokonale zatvrdil, šel by vstříc zkáze, kdyby si nyní sám nevydobyl ty síly, jimiž se jinak vyznačují duchové národů a ras. – Je pravda, že mnoho lidí řekne: Ó, to já jsem se už úplně oprostil ode všech sounáležitostí kmenových a rasových; chci být pouze „člověkem“ a „ničím než člověkem“. Těm je však třeba říci: Kdo tě přivedl k této svobodě? Což tě tvá rodina nepostavila do světa tak, jak v něm teď stojíš? Což tě tvůj kmen, tvůj národ, tvá rasa neučinily tím, čím jsi? Ony to byly, jež tě vychovaly; a jsi-li povznesen nad všechny předsudky, jsi-li jedním z dárců světla a dobrodinců svého kmene nebo dokonce své rasy, vděčíš za to jejich výchově. Ano, i když o sobě říkáš, že nejsi „nic než člověk“; dokonce i za to, že jsi dnes právě takový, vděčíš duchům svých společenství. – Teprve žák okultismu poznává, co znamená být úplně opuštěn od duchů národa, kmene, rasy. Teprve on zakouší sám na sobě bezvýznamnost jakékoli takové výchovy pro onen život, který ho nyní očekává. Neboť všechno, co získal výchovou, se úplně rozplývá a ztrácí tím, že se zpřetrhaly nitky mezi vůlí, myšlením a citem. Dívá se nazpět na výsledky veškeré dosavadní výchovy asi tak, jako by se člověk díval na dům, který se rozpadá na jednotlivé cihly a který bude nyní třeba postavit nově v jiné podobě. Zase je to více než pouhý symbol, řekneme-li: Když „strážce prahu“ vyslovil své první požadavky, zvedne se z místa, na němž stojí, větrný vír, který uhasí všechna duchová světla, jež člověku doposud osvětlovala cestu životem. A před žákem se rozprostře naprostá temnota. Přerušuje ji jenom záře vycházející ze „strážce prahu“ samého. A z této tmy zaznívají jeho další napomenutí: „Nepřekračuj můj práh, dokud ti nebude jasné, že bude na tobě, aby sis sám prosvěcoval temnotu před sebou; nepostupuj ani o jediný krok dále, pokud si nebudeš jist, že máš dost paliva ve své vlastní lampě. Lampy vůdců, které jsi měl až doposud, ti budou chybět.“ Po těchto slovech vyzve žáka, aby se obrátil a upřel pohled za sebe. „Strážce prahu“ nyní odhrne oponu, která doposud zakrývala hluboká tajemství života. Duchové kmenů, národů a ras se zde zjeví ve své plné působnosti; a žák vidí právě tak přesně, jak byl doposud veden; na druhé straně se mu ujasní, že už nadále toto vedení nebude mít. To je druhé varování, které člověk zažije na prahu z úst jeho strážce.

Pohled, který jsme naznačili, by ovšem nikdo nemohl snést nepřipraven; ale vyšší školení, které člověku vůbec umožňuje proniknout až na práh, vybavuje ho zároveň schopností, aby v příslušném okamžiku našel potřebnou sílu. Toto školení může dokonce probíhat tak harmonicky, že vezme vstupu do nového života jakýkoli vzrušující nebo bouřlivý ráz. Pro žáka vyššího poznání pak bude zážitek na prahu provázen prvním tušením onoho blaženství, jež se stane základním tónem jeho nově procitlého života. Pocit nové svobody bude převažovat nad všemi jinými pocity; a s tímto pocitem se mu budou jevit nové povinnosti a nová odpovědnost jako něco, co člověk nutně přejímá na jistém stupni života.



Život a smrt

Velký strážce prahu

Vylíčili jsme, jak setkání s takzvaným „malým strážcem prahu“ je pro člověka významné tím, že si v něm uvědomuje nadsmyslovou bytost, kterou v jistém smyslu sám stvořil. Tělo této bytosti se skládá z důsledků jeho vlastních skutků, pocitů a myšlenek, důsledků, které pro něho byly dříve neviditelné. Avšak tyto neviditelné síly se staly příčinami jeho osudu a jeho povahy. Člověk si nyní ujasňuje, jak sám v minulosti položil základy pro svou přítomnost. Jeho bytost se mu tím zjevuje do jistého stupně nepokrytě. Projevují se v něm například jisté sklony a návyky. Ujasňuje si nyní, proč je má. Jisté údery osudu ho zasáhly; nyní poznává, odkud pocházejí. Objevuje, proč něco miluje, něco jiného nenávidí, proč ho to nebo ono činí šťastným nebo nešťastným. Viditelný život se mu stává srozumitelným díky neviditelným příčinám. Také podstatné skutečnosti života, nemoc a zdraví, smrt a narození, se před jeho pohledem nově odhalují. Pozoruje, že v době před narozením utkal příčiny, jež ho musely nutně zase dovést do života. Zná nyní onu bytost v sobě, která je vybudována nedokonalým způsobem v tomto viditelném světě a kterou je možné dovést k dokonalosti zase pouze v tomto viditelném světě. Neboť v žádném jiném světě se nenaskýtá příležitost pracovat na stavbě této bytosti. A dále se mu stává srozumitelným, že smrt ho zatím nemůže od tohoto světa oddělit navždy. Musí si totiž říci: „Kdysi jsem do tohoto světa vešel poprvé, protože jsem byl tehdy bytostí, která potřebovala v tomto světě žít, aby si vydobyla vlastnosti, které by si nemohla vydobýt nikde jinde. A musím zůstat spjat s tímto světem tak dlouho, až v sobě rozvinu všechno, co je možné v něm získat. Jenom tím se jednou stanu užitečným spolupracovníkem v jiném světě, že si k tomu získám ve světě smyslově viditelném všechny potřebné schopnosti.“ – Patří totiž k nejdůležitějším zážitkům zasvěcence, že se naučí lépe znát a oceňovat smyslově viditelnou přirozenost světa v její pravé hodnotě, než toho byl schopen před svým duchovním školením. K tomuto poznání dospívá právě tím, že nahlédne do světa nadsmyslového. Kdo do něho nenahlédl a proto se snad oddává pouhému tušení, že nadsmyslové oblasti jsou nekonečně cennější, ten může podceňovat svět smyslů. Kdo však do něho nahlédl, ví, že by bez zážitků ve viditelné skutečnosti byl v neviditelné úplně bezmocný. Má-li v neviditelném světě žít, musí mít pro tento život schopnosti a nástroje. Ty však může získat jenom ve viditelném světě. Bude muset duchově vidět, aby si mohl uvědomovat neviditelný svět. Ale tato schopnost vidění pro „vyšší“ svět se postupně vytváří prostřednictvím zážitků v „nižším“. Nebylo by právě tak možné, aby se někdo v duchovém světě narodil s duchovýma očima, pokud by si je nevytvořil ve světě smyslů, jako by se dítě nemohlo narodit s fyzickýma očima, kdyby se nevytvořily v matčině těle.

Z tohoto hlediska také pochopíme, proč „práh“ k nadsmyslovému světu je střežen „strážcem“. V žádném případě totiž nesmí být člověku dovoleno, aby skutečně nahlédl do oněch oblastí, dokud k tomu nezískal nezbytné schopnosti. Proto se pokaždé, když člověk ve smrti vstupuje do jiného světa a je dosud neschopen práce v něm, zážitky tohoto světa zastírají duchovou rouškou. Má jej spatřit teprve tehdy, až se pro to stane plně zralým.

Když žák vyššího poznání vstoupí do nadsmyslového světa, získává pro něho život úplně nový smysl, začíná ve smyslovém světě spatřovat půdu, z níž vzcházejí zárodky pro vyšší svět. A v jistém smyslu se mu tento „vyšší“ bude bez „nižšího“ jevit jako nedostatečný, neúplný. Otvírají se před ním dva výhledy. Jeden do minulosti, druhý do budoucna. Hledí do minulosti, v níž ještě nebyl tento smyslový svět. Předsudek, že by se nadsmyslový vyvinul ze smyslového, už totiž dávno překonal. Ví, že tu nejprve byla nadsmyslová podstata, a všechno smyslové že se vyvinulo z ní. Vidí, že on sám, nežli poprvé vešel do tohoto smyslového světa, přináležel nadsmyslovému světu. Avšak tento někdejší nadsmyslový svět potřeboval průchod smyslovou existencí. Jeho další vývoj by bez tohoto průchodu nebyl býval možný. Teprve až se ve smyslové říši vyvinou bytosti s příslušnými schopnostmi, může nadsmyslový svět opět pokračovat ve svém vývoji. A těmito bytostmi jsou lidé. V podobě, v níž nyní žijí, vzešli z nedokonalého stupně duchové existence a na tomto nedokonalém stupni jsou sami vedeni k oné dokonalosti, jež je pak učiní použitelnými pro další práci ve vyšším světě. – A tady navazuje výhled do budoucna. Poukazuje k vyššímu stupni nadsmyslového světa. V něm se ukážou plody vytvořené ve smyslovém světě. Smyslový svět jako takový bude překonán; jeho výsledky však budou včleněny do vyššího.

Tím je dáno porozumění pro nemoc a smrt ve smyslovém světě. Smrt totiž není nic jiného než výraz pro to, že někdejší nadsmyslový svět dospěl až k bodu, z něhož nemohl pokračovat dále svou vlastní silou. Byla by bývala pro něj nevyhnutelná všeobecná smrt, kdyby nebyl získal nový oživující podnět. A tak se tento nový život stal bojem proti všeobecné smrti. Ze zbytků odumírajícího, v sobě tuhnoucího světa vykvetly zárodky nového. Proto máme ve světě umírání a život. A věci přecházejí pomalu jedna do druhé. Odumírající části starého světa ještě lpějí na nových zárodcích života, které z nich přece vzešly. Nejzřetelněji se to obráží právě na člověku. Jako svou schránu nese na sobě to, co se uchovalo z onoho starého světa; a v nitru této schrány se vytváří zárodek oné bytosti, jež bude žít v budoucnu. Je tedy bytostí dvojitou, smrtelnou a nesmrtelnou. Co je v něm smrtelného, je ve svém závěrečném stavu, nesmrtelné ve svém počátečním stavu. Ale teprve v rámci tohoto dvojitého světa, jehož výrazem je oblast smyslově-fyzická, osvojuje si schopnosti pro to, aby mohl vést svět vstříc nesmrtelnosti. Dalo by se to dokonce vyjádřit i takto: Je jeho úkolem, aby sám z říše smrtelného bytí vydobýval plody pro nesmrtelnost. Zahledí-li se tedy na svou bytost, jak si ji sám v minulosti vybudoval, musí si říci: Mám v sobě prvky odumírajícího světa. Pracují ve mně, a jenom poznenáhlu mohu lámat jejich moc nově ožívajícími prvky nesmrtelnosti. Tak vede cesta člověka ze smrti do života. Kdyby v hodině umírání mohl mluvit s plným vědomím sám k sobě, musel by si říci: „To, co nyní umírá, bylo mým učitelem a mistrem. To, že umírám, je účinek celé oné minulosti, s níž jsem úzce spjat. Ale na poli smrtelnosti mi dozrávaly zárodky nesmrtelnosti. Ty ponesu s sebou ven do jiného světa. Kdyby záleželo pouze na minulosti, nebyl bych se mohl vůbec nikdy narodit. Zrozením je život minulosti uzavřen. Život ve světě smyslů byl vydobyt novým životním zárodkem ze všeobecné smrti. Doba mezi zrozením a smrtí je jenom výrazem toho, kolik byl nový život schopen vyzískat svým zápasem s odumírající minulostí. A nemoc není nic než další působení odumírajících částí této minulosti.“

Z toho všeho vyplývá i odpověď na otázku, proč se člověk propracovává jen poznenáhlu z poblouzení a nedokonalosti k pravdě a dobru. Jeho skutky, city a myšlenky jsou zatím podrobeny vládě toho, co zaniká a odumírá. Z toho, co zaniká a odumírá, byly vytvořeny jeho smyslově-fyzické orgány. Proto jsou samy tyto orgány i všechno, co je prozatím podněcuje k činnosti, zasvěceny zániku. Není tomu tak, že by instinkty, pudy, vášně atd. a orgány, jež k nim patří, byly něčím nepomíjivým, nýbrž nepomíjivé bude teprve to, co se objevuje jakožto dílo těchto orgánů. Teprve až člověk z toho, co pomíjí, vypracuje všechno, co se dá z něho vypracovat, bude moci odložit základ, z něhož vyrostl a jehož výrazem je fyzický, smyslový svět.

Tak představuje první „strážce prahu“ věrný obraz člověka v jeho dvojí přirozenosti, člověka, jak je smísen z živlu pomíjivého a nepomíjivého. Jasně se na něm ukazuje, co mu ještě chybí, aby dosáhl oné vznešené světelné postavy, jež bude zase s to obývat ryzí duchový svět.

Stupeň zapletení do fyzicko-smyslové přirozenosti se prostřednictvím „strážce prahu“ stává pro člověka názorným. Toto zapletení nachází výraz především v existenci instinktů, pudů, žádostí, sobeckých přání, ve všech formách zištnosti atd. A pak v příslušnosti k určité rase, určitému národu atd. Neboť národy a rasy jsou jenom různé stupně ve vývoji k ryzímu lidství. Rasa, národ stojí tím výše, čím dokonaleji jejich příslušníci vyjadřují ryzí, ideální typ člověka, čím více se z toho, co je fyzicky pomíjivé, propracovali k tomu, co je nadsmyslově nepomíjivé. Proto je vývoj člověka stále novými vtěleními ve stále vyšších formách národních a rasových procesem pozvolného osvobozování. Na jeho konci se musí zjevit člověk ve své harmonické dokonalosti. – Podobným zdokonalováním je průchod stále čistšími formami mravních a náboženských názorů. Neboť každý mravní stupeň obsahuje vedle idealistických zárodků budoucnosti ještě i tíhnutí k pomíjivosti.

Ve vylíčeném „strážci prahu“ se ovšem zjevuje jenom výsledek uplynulé minulé doby. A ze zárodků budoucnosti je v něm obsaženo jenom to, co tam bylo vetkáno v této uplynulé době. Avšak člověk musí vnést do budoucího nadsmyslového světa všechno, co byl schopen vydobýt ze světa smyslů. Kdyby tam chtěl vnést jenom to, co bylo vetkáno výhradně minulostí do postavy jeho duchového protějšku, splnil by svou pozemskou úlohu jenom zčásti. Proto se v dalším průběhu okultní cesty přidružuje k „menšímu strážci prahu“ po nějakém čase „větší strážce prahu“. Zase se pokusíme podat formou vyprávění, co se odehrává v setkání s tímto druhým „strážcem prahu“.

Když člověk poznal, od čeho se musí oprostit, vstoupí mu do cesty vznešená světelná postava. Je nesnadné popsat slovy naší mluvy její krásu. – K tomuto setkání dochází, když se orgány myšlení, cítění a vůle od sebe oddělily i pro fyzické tělo do té míry, že řízení jejich vzájemných vztahů se už neuskutečňuje jimi samými, nýbrž vyšším vědomím, jež se nyní cele oddělilo od fyzických podmínek. Orgány myšlení, cítění a vůle se tak staly nástroji ve službách lidské duše, jež vykonává svou vládu nad nimi z nadsmyslových oblastí. Před touto duší, jež se takto osvobodila ze všech smyslových pout, stojí nyní druhý „strážce prahu“ a promlouvá asi toto:

„Osvobodil ses ze světa smyslů. Získal jsi domovské právo v nadsmyslovém světě. Z něho můžeš nyní působit. Svou fyzickou tělesnost v její přítomné podobě už pro svůj vlastní vývoj nepotřebuješ. Pokud sis chtěl pouze získat schopnost přebývat v tomto nadsmyslovém světě, nemusel by ses už vracet do smyslového. Pohleď však nyní na mne. Viz, jak nezměrně vysoko stojím nade vším, co jsi už ze sebe dnes vytvořil. K přítomnému stupni svého zdokonalení jsi dospěl díky schopnostem, které jsi mohl rozvinout ve smyslovém světě, pokud jsi byl ještě na něj odkázán. Nyní však musí pro tebe nadejít doba, v níž tvé osvobozené síly budou dále pracovat na tomto smyslovém světě. Doposud jsi pracoval jenom na vykoupení sebe sama, nyní – sám vysvobozen – můžeš pracovat na vysvobození všech svých druhů ve smyslovém světě. Do dneška jsi usiloval jako jednotlivec; nyní se začleň do celku, abys do nadsmyslového světa nepřinášel jenom sebe, nýbrž i všechno ostatní, co se vyskytuje ve smyslovém. S mou podobou budeš jednou s to se sjednotit, ale já sám nemohu být blažený, dokud jsou na světě nebožáci! Jako jednotlivec, který se sám osvobodil, bys možná chtěl přesto vejít už dnes do říše nadsmyslového světa. Pak ale bys musel shlížet dolů na dosud nevykoupené bytosti smyslového světa. A tvůj osud by se od jejich osudu oddělil. Všichni jste však spolu spjati. Všichni jste museli sestoupit do smyslového světa, abyste z něho vytěžili síly pro vyšší svět. Kdyby ses od nich oddělil, zneužil bys sil, jež jsi mohl beztak vyvinout jenom ve společenství s nimi. Kdyby nebyly ony sestoupily, nebyl bys mohl sestoupit ani ty; bez nich by se ti nedostávalo sil k tvé nadsmyslové existenci. O tyto síly, jichž jsi vydobyl spolu s nimi, musíš se také s nimi podělit. Proto ti bráním ve vstupu do nejvyšších oblastí nadsmyslového světa, dokud nevynaložíš veškeré své vydobyté síly na vykoupení světa, k němuž patříš. S tím, co jsi až dosud získal, prodlévej klidně ve spodních oblastech nadsmyslového světa; před branou do vyšších však budu stát já „jakožto cherub s plamenným mečem před rájem“ a budu ti bránit ve vstupu tak dlouho, pokud budeš mít ještě síly, jež zůstaly nepoužity ve smyslovém světě. A nebudeš-li chtít svých sil použít, přijdou jiní a ti jich použijí; zářivě vznešený nadsmyslový svět potom přijme všechny plody světa smyslového; ty však ztratíš půdu, s níž jsi během věků srostl. Očištěný svět se bude vyvíjet dále a přeroste tě. Ty z něho budeš vyloučen. Tak se octneš na černé stezce, ti však, od nichž ses odloučil, budou putovat po bílé.“

Tak se ohlašuje „velký strážce prahu“ brzy poté, co došlo k setkání s prvním strážcem. Zasvěcenec ale ví naprosto přesně, co ho čeká, jestliže podlehne vábení předčasného pohybu v nadsmyslovém světě. Z druhého „strážce prahu“ vychází nepopsatelná záře; jako daleký cíl se rýsuje před zřící duší sjednocení s ním; ale právě tak má před sebou i jistotu, že toto sjednocení bude možné teprve tehdy, až zasvěcený vskutku vynaloží všechny síly, jichž se mu dostalo z tohoto světa, ve službách jeho vysvobození a vykoupení. Rozhodne-li se splnit požadavky oné vyšší světelné postavy, bude moci přispět k osvobození lidského rodu. Položí své dary na obětní oltář lidstva. Dá-li přednost svému vlastnímu předčasnému povznesení do nadsmyslového světa, pak se proud vývoje lidstva převalí přes něj ke svým dalším cílům. Sám pro sebe už nemůže po svém vysvobození získat žádné nové síly ze světa smyslů. Dá-li mu svou práci přesto k dispozici, učiní tak s tím, že se sám zřekne toho, aby čerpal z místa svého dalšího působení ještě něco sám pro sebe. Nelze ovšem považovat za něco samozřejmého, že člověk zvolí bílou stezku, je-li takto postaven před rozhodnutí. To bude totiž záviset plně na tom, zdali při tomto rozhodování už bude tak očištěn, že ho žádný skrytý hlas sobectví už nepřesvědčí o tom, že ona vábení blaženosti by byla něco žádoucího. Tato vábení jsou totiž myslitelně největší. A na druhé straně ho vlastně nebude znatelně vábit vůbec nic. Nic zde nebude promlouvat k jeho sobectví. Co člověk získá ve vyšších oblastech nadsmyslového světa, z toho mu nic neplyne; je to výhradně něco, co vychází z něho: láska k tomu světu, který je kolem něho. Neboť ten, kdo bude putovat po černé stezce, nebude určitě postrádat nic z toho, co požaduje sobectví. Naopak: samy plody této stezky jsou tím nejplnějším uspokojením egoismu. A žádá-li si někdo blaženství jenom pro sebe, bude se jistojistě ubírat po této černé stezce, protože pro něho bude přiměřená. – Nikdo nechť proto neočekává od okultistů na bílé stezce, že mu dají návod k rozvoji jeho vlastního sobeckého já. Nemají ani ten nejmenší zájem o blažené prožívání některého jednotlivce. Toho nechť si dosahuje každý sám pro sebe. Urychlovat je není úlohou bílých okultistů. Jim záleží výhradně na rozvoji a osvobození všech bytostí, jež jsou lidmi a společníky lidí. Proto dávají pouze návody, jak zdokonalovat své síly pro spolupráci na tomto díle. Nad všechny jiné schopnosti staví proto nezištnou oddanost a vůli k oběti. Nikoho přímo neodmítají, neboť i největší egoista může pracovat na své očistě. Ale kdo hledá něco jenom pro sebe, nenajde, pokud nezmění svůj postoj, u okultistů nic. Třebaže mu oni neodejmou svou pomoc – on, hledající, se připravuje o ovoce jejich podpory sám. Proto ten, kdo opravdu dbá návodů dobrých učitelů okultismu, porozumí po překročení prahu požadavkům „velkého strážce“; kdo se však těmito návody neřídí, nechť také ani nedoufá, že se s jejich pomocí někdy dostane k prahu. Jejich návody vedou k dobrému, nebo vůbec k ničemu. Neboť aby někoho vedli k sobeckému blaženství a k pouhému životu v nadsmyslovém světě, to leží za hranicemi jejich úlohy. Ta je od počátku založena tak, že žáka tak dlouho nevpouští do nadzemského světa, až do něho vkročí s vůlí k darující, oddané spolupráci.

http://probud.se/rudolf-steiner/1258-ru ... azce-prahu

[Alaja]

Předpoklady meditace; Strážce prahu ego do duchovna nepustí

Napsal Karel Funk

Naše nynější duchovní hnutí či společenství jsou zatím většinou jaksi pubertální. Je to jen předznamenání něčeho, co jednou přijde a co si nebude říkat duchovní, co nebude honit vědomí v čakrách, měřit auru, předhánět se v mystických stavech a vizích…, ale bude ono duchovno myslit a jednat, jeden bude přirozenou oporou druhému.

Jistěže je dobré mít nějaké, spíš užší společenství podobně vývojově usilujících, kterým nejde o efekt a senzační prožitky. Člověk duchovně se projasňující by měl zůstávat nenápadný jako každý jiný. Leckteré duchovní autority se o svět nezajímají a zůstávají raději opatrně nedostupné, protože mají strach, aby se neprojevily nějak kritizovatelně a nepoškodily si duchovní image. Nedokážou se k ničemu jasně vyjádřit. Někdy to, co se navenek jeví jako cudnost, je jen směsí necudnosti a mlčenlivosti, uzavřenosti. A leckterým jejich příznivcům jde spíš o to, zda jedí hodně nebo málo, zda se strojí moderně nebo usedle, zda se s nimi dá donekonečna diskutovat, jsou-li kdečemu přístupní nebo nafoukaní... Nynější úprk za duchovními či esoterickými metodami a aktivitami, připomínající často politické či sportovní klání s touhou po jakési duchovní kvalifikaci či kariéře, je někdy ošidnou cestou zpět. Je tu už celá subkultura „esoterických“ štamgastů různých festivalů, školení, kurzů a okultních cirkusů a varieté. Velká část toho, co se dnes halasně podbízí jako „tajemné“, „duchovní“ či „esoterické“, jsou jen padělky, zmetky se vznešenými nášivkami, bulvarizovaná esoterika. Mnohé pohltila chtivost přesvědčovat sebe i okolí o svých mimořádných schopnostech nebo žijí v klamu jakéhosi jedinečného osobního zjevení o duchovních světech či pravdách.

Březina sice napsal: „Nekonečností čekají na nás jiná slavnější jara, věčností hřmící písně vysvobození“, ale o to se musíme přičinit s niternou opravdovostí a tichou touhou už od nynějška. K čemu se nerozhodneme nyní, nerozhodneme se nikdy.

Existují-li nějaká duchovní cvičení na prožívání lásky? Existují: moc se v tom nepatlat a nešvitořit o lásce a rovnou to dělat, dnes a denně. Víme dobře, jak je to těžké. Hledat ale na všecko cvičení, metody či techniky je někdy jen pohodlnost, kdy chceme obejít skutečnou práci a mít alibi, že pro věc něco děláme. Je lépe nejen podněcovat myšlenky, ale i rozněcovat život. Jako svaly fyzické je nutné cvičit, jinak zakrní, tak i zemské těžkosti se učíme znovu a znovu rozpouštět modlitbou, meditací, odevzdáním se do Boží Vůle i promyšleným, čestným a ducha-přítomným jednáním. Dalším „cvičením“ je ohlídat si, zda celá naše „láska“ či „duchovno“ není jen nápodobou, atrapou, imitací, abychom se mohli pochlubit nějakými „výsledky“ či „pokrokem“.

Je bláhové myslet si, že lze „mít lásku“ jen nějakým fíglem. Ono to souvisí i s tvořivým myšlením, které poznává nejprve zemské a pak teprve i vyšší skutečnosti v jejich jasnosti. I v myšlení musíme být pracovití, tvůrčí, poctiví a mravní. Slýcháme, že je třeba stavět lásku nad myšlení. Obzvláště prý u Slovanů. Je to povrchní zjednodušení věci. Láska zahrnuje v první řadě lásku k pravdě, a zde je intelekt nezbytný. Tvrdí-li někdo, že usiluje o lásku, a nemá při tom lásku k pravdě ve všem, co ho obklopuje, pak si jen sebezálibně hraje se slůvkem láska. „Žijte pravdu a pravda vás osvobodí“, řekl Ježíš. Slovanské cítění by mělo moudrost prohloubit, ne ji obejít. A chybí-li nám moudrost, není ani citem co prohlubovat, pokud nechceme nadělat ve jménu citu spoustu hloupostí. Cit by měl být bděle kontrolován, čím je vyvoláván.

Chybí-li nám poctivost poznávání, disciplína a důvěryhodnost v denním životě, pak nás různá „duchovní cvičení“ nepřivedou do světla, ale do klamu a chaosu. Láska se má projevit sklonem srdce i k řešení nouzí a běd života – pod vedením moudrosti. Panuje často jakási „duchovní“ pověra, že rozum je překážkou meditace i pokroku. Nikoliv. Překážkou je jen neočistěný rozum, zrovna tak jako neočistěný cit. Ani při vyšších úrovních vědomí při meditaci nepřestáváme mít rozum a bdělou kontrolu. Naopak, naše rozumové schopnosti rostou. Máme-li překročit hranici rozumu, musíme ho před tím co nejvíce rozvinout. Jinak vcházíme při meditaci do fiktivních sfér a replik duchovna. To bývá, když meditujeme ze zvědavosti po čemsi výjimečném nebo když je v postoji k meditaci umíněnost. Ta přináší zklamání a vyčerpání a nedůvěru v sebe i ve vyšší pomoc. Meditace by nám měla chutnat jako chleba s máslem, napsal kdosi. Někdy nastává ochabnutí a netečnost vůči meditaci proto, že jsme snad podlehli samoúčelným meditačním nápadům jen pro prožitek či požitek, což brání i logickému porozumění chodu událostí v našem okolí a ve světě. Bez sociálního rozměru je meditace planá. Pak není opřena o ostrý vhled a porozumění a zůstává jen libě voňavým obláčkem, vznášejícím se mimo svět. A tak musíme znovu, bděleji, důvěřivěji a nadějněji. „Vaše nebezpečí bude tvořit to, že se kolem vás může rozšířit jako mračna citově mocná část vaší /nižší/ osobnosti. Skrze tato astrální mračna potom neproniknete až k objektivnímu duchovnu. Vaše přehnaná nezvládnutá citovost se může rozprostírat kolem vás jako mračná aura. Ta nepropustí duchovno. Ač se domníváte, že jste nadšeni pro ducha, bráníte takovýmto horečnatým nadšením duchu nalézt k vám cesty.“ (R. Steiner)

Z dávného a poněkud lapidárního mailu kamaráda (bez jazykových úprav): „Když si člověk o sobě myslí, jak je mravnej, správnej a dobrej, znamená to jen, že se dosud naostro nesetkal s démonem egoismu, kterýho starý zasvěcenci nazývali strážce prahu. Ten střeží tu hlavní svatyni sebepoznání, kde se nalézá... NIC! Cestou tam nacházíš SKUTEČNÉ motivace vlastních činů, a vidíš, že vůbec nejsou tak ušlechtilý, jak si myslíš. To setkání se strážcem, kterej ti ukazuje podstatu tvých tzv. ušlechtilých motivací, je tak strašný, že ti vezme o sobě veškeré iluze! KAŽDÝMU, kdo má odvahu ho podstoupit!!! Člověk pochopí, že se nemůže pyšnit ničím, že je sám o sobě bídnej a ničemnej. Čemu se podobáš ve svý velikosti? H...! Teprve, když se s tim smíří, když to stráví, roste v něm pravá pokora, která se nedá falšovat předstíráním skromnosti, jak to mnozí tzv. duchoznalci dělaj. A taky pravá SVOBODA, protože mizí veškerej strach. A každej strach je vlastně strachem ze sebe!... Stačí rozebrat si svou motivaci zcela upřímně a bez předsudků a člověk žasne, jaký obludný ego se skrývá za zdánlivou ušlechtilostí.

Ve starých dobách podstupovali adepti mystérií cvičení, kde se učili nesoudit dle převládající morálky, ale jít ZA! Všechno to vedlo k tomu, aby se přestali prožívat, jak jsou dobří a mravní a lepší než ti ostatní, a teprv, když tenhle sebeblud opustili, přišlo osvícení. Dodnes je to stejný, jen se změnily prostředky.

Brát se vždy s odstupem. A hlavně musí být člověk obezřetný a demaskovat vlastní ušlechtilé motivace, které jsou ve skutečnosti obyčejnými egoistickými pohnutkami. (Udělal jsem pro někoho něco nezištně? Ne, udělal jsem to pro svůj dobrej pocit, pro kladný sebeprožitek, aby se ego mělo dobře! A podobně.) Strážce prahu hlídá dobře! Do skutečného duchovního světa ego prostě nepustí, takže je třeba dosáhnout nejhlubšího možnýho sebepoznání, jakýho je člověk schopen... a na prahu odložit vše, co mu umožňuje přežít v podmínkách obyčejného pozemského života, celou personu, pozemskou osobnost. To je trochu jako svlíknout se do naha. Hluboké sebepoznání je velmi otřesný zážitek, beroucí člověku poslední iluze o sobě. Zdrcující a depresivní, ale osvobozující a nevyhnutelný! Když projdeš tímto alchymickým stadiem putrefakce, neboli zhnojení, víš, že chvála je jen stříbrný prach, kterej třeba sfouknout, abys mohl dál, a vůbec tě nenapadne, že by sis ji zasloužil...

Celá naše moderní kultura je založená na potřebě sám sebe klamat, nalhávat si o sobě, že jsem lepší, než jsem. To jsou takoví týpci, kteří mají pocit, že oni jsou ti příkladní a mravní a musí těm druhým ukázat, jak se to dělá. Osud nás ale učí rozpoznávat, že sami sobě lžeme, abychom se sebou dokázali vůbec žít. Až se to po těžkých úderech osudu u těch šťastnějších případů jednoho dne překlopí a najednou zjišťujeme, že už nemáme potřebu sami sebe obelhávat, ale naopak potřebu být pravdiví. A to je potom teprv mazec! Pak zjišťuješ, že ti málokdo rozumí a považují tě za podivína, vyvrhele, blázna, protože už nejedeš jejich sebeklamnou hru, ale demaskuješ kulisy a kostýmy jejich divadla. Tim jim bereš jejich svět, jdeš proti jejich potřebě se vzájemně ujišťovat, jak jsou dobří. Proto seš na obtíž, ztrácíš kamarády... Pravda osvobozuje, ale taky vrhá člověka do samoty. “

Zkoušky přicházejí neočekávaně a žádají posílení a vítězství vyššího Já. I když neobstojíme, nepropadejme smutku, ale jasně si uvědomme chybu, která způsobila pád. Uvědomíme-li si ji správně, dostaneme sílu ji příště překonat. Jen pravda nám dá svobodu a osvobodivý pohled na vše. Není možné žít ve lži a chtít poznávat Pravdu.

Zkouškami procházíme nejen proto, abychom dokonale poznali své chyby a zátěže, ale abychom dokázali i v každodenním životě a ve všední práci spoléhat především na boží pomoc a sílu a inspiraci k myšlení, postojům, reakcím, činům.

A co dělat se silami zloby, záští, odporu, žlučního hněvu, ironického posměchu a veškeré nelásky, které vystupují z našich niter? K mrtvé, bezcitné a hluché duši nemohou povzbuzující božské síly proniknout. Je proto v prvé řadě potřeba si je hned uvědomit v jejich šalbě a ubohosti a rozpustit za pomoci Kristovy Lásky. Jeho Láska se musí v nás stát živou silou, která postupně vše proměňuje. Máme-li v sobě zlobu či nenávist, musíme ji poznat a proměnit. Jak? Nejdříve chvíli sebezapření a pak si přesně uvědomíme, co na tom druhém nenávidíme. Pravdivým přemýšlením pak zjistíme, že nenávidíme své vlastní myšlenky a představy. Je to nenávist našeho nižšího já. Neustále se učíme poznávat zlo, které je schováno v hlubinách našich duší. Buďme za to vděční, že prožíváme situace, kdy naše zlo vystupuje na povrch a kdy ho můžeme poznávat a odkládat. Odkládejme ho klidně, až se objeví, abychom nemuseli jednou prožívat bolest nad tím, že nám čas, darovaný k tomuto účelu, uplynul marně. Jde to třeba pomalu a s pády, ale pokud nezahálíme a dáváme duši i vyšší pokrm, nesytíme ji odpadky světa, pak více cítíme, jak je Kristus trvale s námi. Snažíme-li se, nemusíme se hroutit pod částmi své povahy zatím nepropracovanými. Vše chce svůj čas.

Pády snažícího se člověka mají cosi společného: po chybném konání se nejprve dostaví bolest, že jsme zase klesli do vleku negativních sil a opustili stav tiché radosti a klidu, který jsme při všem konání kdesi v pozadí aspoň tušili. Pak si znovu s bolestí uvědomujeme ubohost a neschopnost naší duše se vyprostit z negativních inspirací, kterým jsme podlehli. Můžeme si uvědomit, že Bůh nad námi nestojí s karatelským prstem, Bůh je Láska, ale my sami se z ní vymaňujeme. Můžeme si uvědomovat, jakou pomocí je síla Kristovy Lásky a odpuštění a že v ní můžeme nalézt vždy první pomoc ať jsme jací jsme.


http://karelfunk.bloger.cz/Prace-na-sve ... na-nepusti

[Alaja]

Další zajímavé čtení...

Strážce prahu

Author Jitka Arianrhod

Bylo mi 21 let a bylo to asi tak měsíc od začátku snahy o meditace na střed. Přenášení vědomí do srdeční čakry se mi velice dobře dařilo, prožívala jsem zajímavé a přínosné stavy. Učila jsem se zvládat vtíravé myšlenky a emoce a pečlivě jsem si prožitky v meditaci zapisovala. Prožila jsem si časovou relativitu, kdy vnímání času bylo urychleno, nebo naopak zpomaleno. Dařilo se mi povznesení se nad hmotu a ztráta vnímání svého těla. Radovala jsem se i z podařených vědomých astrálních výstupů, kdy jsem si okamžiky vymístění doslova užívala. Byla jsem nadšená a věděla jsem, že se mi daří. Stačilo však jedno setkání s něčím, co jsem neznala. S něčím, co mě natolik vyděsilo, že jsem nebyla schopná meditovat bez obav skoro půl roku. Bylo to něco tak strašného, že to ve mně probudilo hrůzu, kterou jsem v životě nezažila. Bylo to jako ztělesnění hrůzné paralýzy, která mě zachvátila při každé vzpomínce na osudnou meditaci. Strach, děs, hrůza… Postupně se to stupňovalo. Bála jsem se. Můj život na dva měsíce ovládl sílící strach. Proč? Jak se to mohlo stát?

Položila jsem se do svého cvičení, přenesla bez problémů vědomí do mystického srdce a… Cítím, jak mě někdo drží za ruce. Vím, že nejsem sama a fyzicky vnímám stisk. Uvědomila jsem si, že asi přišel přítel a drží mě, proto jsem otevřela oči. Přede mnou skutečně klečela postava a držela mě za ruce, ale přítel to rozhodně nebyl. Byl to někdo v kápi. Tmavá kápě skrývala podobu oné postavy. Hlavou mi probleskla myšlenka: „Kdo jsi?“ Ticho se rozlévalo po místnosti a postava pomalu zvedla hlavu. Zpanikařila jsem. Nemohla jsem se ani hnout a rudé oči bez zorniček a duhovky na mě žhnuly svým pohledem. Z pootevřených úst vyčnívaly tesáky dravce, ze kterým stékala krev a místo nehtů na rukou byly drápy. Začala jsem v mysli volat o pomoc. Postava se na mě s ledovým klidem dívala a nijak nereagovala. Ani se nehnula. Nakonec jsem slyšela hlas, který mi chladně, bez jediné emoce říkal: „Ještě se potkáme. Čekám na tebe…“ a postava zmizela. Ještě hodinu poté jsem cítila stisk na rukách. Kdyby jen cítila! Otisky byly fyzicky vidět!

Panika, strach a děs. To byly jediné emoce, které jsem vnímala. Cítila jsem se malá, slabá a zranitelná.

Kdy se objevil?
Jak?
Jak to, že jsem si toho nevšimla dříve?
Kde je moje ochrana?
Jak to, že mi nikdo nepomohl?
Co to, proboha! chtělo?
Jak, že na mě čeká?
Chce mi ublížit?
Co chce?
Co to je?

Myšlenky mi lítají hlavou a nemohu je zastavit. Hledám v knihách podobu, nebo alespoň zmínku o něčem takovém.
Proboha! Setkal se s tím někdy někdo? Pomozte mi někdo! Prosím!!!
Ptám se praktikujících, které znám, ale nikdo mi není schopen odpovědět. Nikdo nic podobného neviděl. Nemají tuto zkušenost. Hledám odpovědi. Nevím a tápu. Děsím se chvíle, kdy to znovu přijde. A až přijde, co udělá? Co chce? Cítím chlad, cítím sucho v ústech. Špatně se mi dýchá. Jsem paralyzovaná při myšlence na tu postavu. Znovu a znovu prožívám stav, který jsem pocítila při kontaktu s onou bytostí. Bojím se. Bojím se čím dál více. Co jsem udělala špatně, že se mi to muselo stát?

Po dvou měsících se donutím k první meditaci od onoho děsivého zážitku. Bojím se. Každou chvíli kontroluji, zda se postava opět neobjevuje. Bojím se. Bojím se, a to je špatně. Vím to.

Nemohu studovat magii a mystiku, když se bojím. Nemohu experimentovat se sebou a už vůbec ne s jinými energiemi. Dokud budu mít takový strach, mám zavřené dveře, a navíc mě časem můj strach sežere zaživa. Strach bude růst, a to nemohu dopustit. Stavím se svému strachu. Strach je luxus, který si nemohu dovolit, pokud chci skutečně praktikovat magii. Strach musí být slabší než já. Denně si dávám závazky, co udělám a jak se strachu postavím. Něco funguje lépe, něco hůře. Avšak podoba oné postavy mě děsí stále.

Jitko, to je špatně! Nesmíš se tak bát! Pokud se budeš bát, skonči s tím a nedělej to! Vždyť víš a vždy jsi věděla, že cesta mága, ale i mystika není jen o krásných prožitcích! Víš velice dobře, co astrál skrývá, viděla jsi toho dost. A teď…teď vše vzdáš a necháš se zničit vlastní silou, se kterou nebudeš umět pracovat? Zničí tě buď strach, nebo tvá neřízená energie. Ne! To tak nejde!

Znovu a znovu si pročítám to, co jsem nyní sama sobě napsala. Už to mám! Musím začít. Začít úplně od počátku. Nesmím začít tam, kam jsem se dostala. Dostala jsem se nepřipravená příliš daleko. Zde je talent spíše překážkou a rizikem. Musím zpomalit…

Ptáte se, zda jsem se s onou bytostí ještě setkala? Ano, setkala. Ale nebylo to již v panické hrůze a dnes je to můj spojenec a pomocník. Byl to démon? Byl to Ďábel? Upír? Něco horšího? Ne. Nic z toho. Byl a Je to Strážce prahu.

O Strážci prahu se toho moc nepíše. Strážce prahu je bytost, která se objeví vždy, když se člověk dostane do určité úrovně v duchovním rozvoji. Co je jeho úkol? Vyděsit. Přijmout na sebe co nejděsivější podobu, aby praktika odradil od dalšího postupu. Čím menší zralost na postup, tím děsivější podoba. Strážce prahu praktikujícího chrání. Nedovolí, aby se dostal někam, kde nemá ještě co dělat. Pokročilí praktikující již ale Strážce znají. Vědí, kdo to je a proč tam je. Se Strážci prahu je možné se časem „spřátelit“. Přátelství je možná trochu silné slovo, ale Strážci mohou adeptovi i pomáhat. Někdy je třeba při vstupu do určité sféry prokázat sílu a úroveň výcviku. Nezřídka se magik se Strážcem musí utkat, aby prokázal, že na to má a Strážce mága pustil dál. Nebylo výjimkou, když jsem od Strážce slyšela: „Ještě ne! Sem sice můžeš, ale ještě nemáš. Nejsi připravena. Přijď později.“ Poslechla jsem? Jistě… A někdy mi naopak sám otevřel dveře.

Se Strážcem prahu se časem setká každý praktikující mág i mystik. Buď se nechá odradit, nebo nenechá. Slyšela jsem vyprávět o setkáních, kdy Strážce byl zaměňován za démona. Ne, Strážce prahu není démon, ale je třeba jej poznat. A démon? Poznáte ho? Bez výcviku těžce. I démon na sebe může vzít podobu andělské bytosti, stejně tak, jako andělská bytost dokáže působit na člověka děsivě.

https://jitka-arianrhod.cz/duchovno/strazce-prahu/

[Alaja]

Strážce prahu

Strážce mezi profánním světem a svatyní. Bytost, jež dá zabrat adeptovi o cokoli okultní projektováním jeho nejhorších obav a strachů do vědomí jen proto, že se odvážil a má ambice věnovat se věcem skrytým za závojem.

V tarotu mu odpovídá Atu Luna. Pes střežící bránu, za kterou se má adept dostat, překoná-li svůj vlastní práh ... strach, obavu zhmotněnou do příšery (lonza, panthera). Příšera mívá různé tvary, podoby, vyznačuje se vlastní individualitou, spolehlivě nabude tvaru vytvořeného na míru konkrétního jedince. Toto se obvykle odehrává ve snové rovině. Kdo neprojde bránou, neposune se dál.
V Thoth tarotu je strážcem Anubis, jeho sochy stojí u každé ze strážních věží, každá z nich drží v ruce klíč mající podobu znaku Merkura. Je na adeptovi, aby ve tmě našel tu správnou cestu skrze bránu. Hybný prvek zde představují šakali hlídající, aby nemohl projít ten, kdo z cesty sešel. Pochopitelně toto není jediným významem Atu Luna ... .

Chaos magie na rozdíl od pojetí středověkých běsů pracuje s koncepcí psychického cenzora. Carroll výslovně uvádí: "Psychický cenzor nás chrání před rušivými vlivy z jiné reality. Znemožňuje nám telepatické vnímání a jasnozřivost a snižuje naši schopnost všímat si důležitých shod nebo okolností nebo si zapamatovat sny. Psychický cenzor nám nebyl přidělen z nějaké boží škodolibosti, fyzický život bez něho by jednoduše vůbec nebyl možný. Bylo by to jako žít pod neustálým vlivem halucinogenů."
Ve středověku koncipovaná příšera, která se projevuje i ve snech moderního člověka, je projevem onoho mechanismu nebo bytosti (ať každý zvolí, co lépe sedí pojetí jeho), jehož účelem je oddělení normální běžné reality od světa jiného a zabránění jejich vzájemnému pronikání. V podstatě Strážce prahu brání tomu, aby člověk funkčně vykonával magií.

Ovšem bylo by chybou hledět na něj jako na překážku. Chrání člověka před vstupem tam, kam nemá, představuje tak účinný filtr obrany před sebou samým. Neuvědomování si, ještě není zbraní nejtěžšího kalibru pro vědomí. Jakmile člověk začne násilně překračovat svojí osobní hranici mezi tím, co zmůže a co ne, obrátí se proti němu jeho vlastní strach. A strach do magie nepatří. Strach je projevem emotivním a ve své podstatě jej lze považovat za projev pudu sebezáchovy. Nerespektuje-li člověk vlastní strach a jedná v jeho zajetí navzdory němu, s velkou pravděpodobností hraničící s úspěchem si sám vybuduje škálu úzkostných stavů, které, trvá-li jejich intenzivní působení delší dobu, mohou se vyvinout v paranoiu nebo jinou psychoporuchu. Jejím častým projevem bývá agrese vůči okolí, ať již slovní nebo fyzická. Proto, potkám-li na poli okultismu osoby, které do mne startují, aniž bych jím k tomu zavdala bezprostřední příčinu a jaksi jsou posedlé snahou mne shodit, neprožívám toto osobně. Takové situace přijímám logicky. Ona osoba jen nezvládla nějakou iniciaci a já v jejím podvědomí vyvolala asociaci ..., proto se osoba v závislosti na míře své inteligence volí vůči mne způsob a formu agrese.

Carroll naznačuje jasné řešení, jak vypnout některé části psychického cenzora, aby magik mohl vědomě dosáhnout výsledku, který bude mít odraz i do běžné hmotné reality, či po čase se něco odtamtud může součástí jeho běžné reality stát. Často právě tento mechanismus funguje jako filtr, kdy člověku se projeví zkreslené vize. Mnohdy se tak děje v důsledku projekce ega majícího sklony interpretovat zachycené do obrazů vyhovujících jeho osobnímu zájmu. Zejména, dostane-li se člověk do pasti zvýšeného zájmu o jiné. To potom nastává stav, jenž nelze pojmenovat jinak, nežli shluk (roj) iluzorních halucinací, aneb projekce vzdušných zámků.

Osobně jsem zvolila trochu jiný způsob práce se psychickým cenzorem. Navázala jsem si vlastního Strážce prahu na bytost, s níž jsem přišla do kontaktu již ve školních létech a která mne nevím, proč přitahovala, když jsem věnovala poměrně dosti času studiu příslušné mytologie. Vzájemná komunikace vedla ke konkrétní inspiraci a formování vlastního přístupu. Pro mého psychocenzora evidentně přijatelný způsob, jak nenásilně překračovat postupným formováním hranice do světa Tam - Jinde. "Spolupráce" složky mé psychiky s něčím externím mi umožnila postupně vybudovat základ, od něhož se bylo možno odrazit na cestu dál. Respektovala jsem nastavené bloky, které se, až přišel čas, otvírali sami. Proto se mi nestává ani ve snových vizích, že bych bušila na uzavřenou bránu, dobývala se někam násilím, nebo ve snech bojovala s příšerami. Já s příšerami ve svých snech souzním ..., ať je to cokoli, strach ve mně nevzbuzují.
Nepoužívala jsem pro své "výpravy" cíleně Strom ani jinou mapu. Zde jsem měla naprostou jistotu, že nepustí mne do ničeho, nikam, s čím nebo kde bych to nezvládla. Jistě, také jsem si vyprojektovala roj haluzí, jenomže ty se dají odbourat, naučí-li se člověk nepředpokládat nic a nehrabat do záležitostí, po kterých mu ničeho není .

Strážce prahu není Svatým andělem strážným, není ani démonem, či jakoukoli bytostí, která by lákala k uzavírání paktů. Jedná se o část psychiky, filtr bránicí ve sebezničení. Nelze jej obelstít, řešením je sebepoznání, aneb nelhaní si do vlastní kapsy. Umění přiznat si vlastní úspěch a neúspěch. Potlačení nemístné zvědavosti. Zbavení se všeho, co člověka uzavírá do neprostupné pevnosti. Směřování zájmu tím správným směrem. Ponechání vlastní Pravé vůli prostoru, aby měla šanci ukázat se ve spleti chaosu různých (s)myšlenek ... .

http://adjustment-lianare.blogspot.com/ ... prahu.html

[Lumpino5]

Myslím že se "strážci prahu" to bude takové krapet složitější. Spíše může jít - tedy podle mého názopru - o strážce "bran" k některým "duchovním" světům.
Viz Třeba v mythologii řecké Kerberos jako stáržce brány podsvětí, nebo Kampé, strážkyně brány Tartaru.

[Alaja]

Myslím že se "strážci prahu" to bude takové krapet složitější. Spíše může jít - tedy podle mého názopru - o strážce "bran" k některým "duchovním" světům.
Viz Třeba v mythologii řecké Kerberos jako stáržce brány podsvětí, nebo Kampé, strážkyně brány Tartaru.

Možná ty brány mají i práh...

práh

význam
1.prkno, připevněné k podlaze u dolní hrany zavřených dveří
2.hranice, vymezující jiné okolnosti
. práh bolesti

3.menší stupeň v řečišti, přes nějž přepadá voda

https://cs.wiktionary.org/wiki/pr%C3%A1h