https://psychologie.cz/spasitelsky-komplex/:
Druhé zachraňujeme proto, abychom se zachránili sami před sebou.
Na první pohled se zdá, jako by tyto ženy neměly žádné osobní potřeby. Doma „žehlí“ potíže svého partnera, odpoledne po práci vyslechnou kamarádku, která má snad už celou věčnost ty svoje deprese, a ve volném čase jdou pomáhat do dětského domova opuštěným dětem.
Pak už jim vlastně ani nezbývá čas na sebe. Rychle spát a ráno zase honem do zaměstnání, nejlépe ke svým pacientům jako zdravotní sestřička nebo ke klientům jako sociální pracovnice. Tahle práce byla vždycky jejich snem.
Kdo je spasitel
Wolfgang Schmidbauer napsal o tomto tématu celou knihu s názvem Syndrom pomocníka.
Podněty pro duševní hygienu v pomáhajících profesích:
Syndrom pomocníka představuje nebezpečí, kterému jsou vystaveni lidé pracující v pomáhajících profesích - potřebě pomáhat, která je nevědomou obranou, kompenzující neschopnost prožívat a vyjadřovat vlastní emoce a potřeby. Autor předkládá vědecké poznatky k dané tematice a výklad doplňuje kazuistikami. Kromě popisu syndromu a faktorů podílejících se na jeho vzniku ukazuje autor vývoj v oblasti pomáhajících profesí a jeho dopad na popisovaný syndrom. Novými tématy jsou vliv syndromu pomocníka na párovou dynamiku, na jev mobbingu, nebo nebezpečí profesního vyhoření. Kniha je určena pracovníkům z oblasti pomáhajících profesí a zájemcům o toto téma. W. Schmidbauer je psycholog, autor řady publikací. V Portálu vyšla jeho kniha Psychická úskalí pomáhajících profesí (2000).
Spasitelem může být člověk v zaměstnání, zejména v sociálních oborech, ale hlavně v osobních vztazích.
• Výraznou charakteristikou spasitele je touha zachraňovat druhé.
• Nečeká na volání o pomoc, ale zachraňuje je aktivně sám.
• Připadá si pak silnější a dodává si tím pocit moci.
• Spasitel se vyhýbá prožívání vlastního života a identifikuje se se svým blízkým, kterému pomáhá, obětuje se pro druhé.
• Potřebuje pocit, že druzí bez jeho péče nepřežijí.
Spasitel si vybírá takové vztahy, kde se bude cítit potřebný.
Spasitele ve skutečnosti nezajímají opravdové potřeby partnera. Má pocit, že sám získal recept na to, jak svému příteli pomoci, a to i v případě, kdy to oběma partnerům či přátelům spíše škodí.
Pomáhání může být v tomto případě jako droga. Droga, na které jsme závislí, umožňuje náhradní identitu. Je to prostředek, jak udržet v řádu a pod kontrolou to, co by nás jinak nekontrolovatelně ohrožovalo.
