Spánková paralýza

[armin]

Na paměť mléka crčícího
a rorýsů a borovic
a chleba, jenž se nepřejídá
a hněvu, který ticho hlídá,
narovnej hřbet, má malá kniho
a dýchej z plných plic.

Vezmi si mě a nech mne dýchat
o chvíli déle, než smím žít,
vyprávěj dětem o svobodě
a řekni rtům o čisté vodě
a lukám, kde jsou písně cikád,
když šero padá na pažit.

Citlivá chůze, procházení
okolo plotů, řek a míst,
kde bolí každé prudší slovo,
kde poddávám se nad olovo,
do ohně mizím, do kamení,
abys už mohla číst.

Snad někdo přijde, samotinký,
naplněn spásou po okraj.
Barvínky spí a jejich barvy
můj tichý západ sladce barví.
Já ležím navždy u maminky,
kde je má zem, můj kraj.

Kde končí svět. Kde začíná se.
Kde vichr vichří hlas,
až zvedne se a píseň vydá,
zatím co smrt mu napovídá
o životě, jímž počne zase
zpívati boleráz.

Na paměť mléka crčícího
se skal až do konvic,
na paměť biče, který šlehá
tam, kde je něha, kde je něha,
narovnej hřbet, má malá kniho
a dýchej z plných plic.

Jiří Orten
První báseň
20. VI. 1940.

https://www.youtube.com/watch?v=K6s8XsvOmFY

[Paradoxy]

Narovnat záda, to je přesně ono

Ale jinak jsem trouba dnes, protože si z toho asi nic lepšího nevezmu ( jestli je to vůbec určeno mě . ).

[Jářek]

Jo dotyk z lásky je určitě léčivej, to máš pravdu. Ale je fakt, že když mě to chytne, tak naopak dotyk strašně bolí. Holt se musí počkat, až to přejde.

To je zajímavé, co píšeš.
"Když mě to chytne, tak takový dotek bolí"

Co tím myslíš, nemusíš odpovídat, je to asi dosti osobní téma, jen jestli sis to aspoň pro sebe rozklíčovala, o jaký pocit, emoci se u tebe jedná, spojený s čím?

Nebo nějak zkusit odpovědět obecně. Zajímá mě to téma.
Díky.

Upřesním to, bolí každý dotyk, nesmí se ta páteř nijak masírovat, to s láskou a neláskou nemá nic společného. Prostě v tu chvíli lehnout do nějaké stabilizované polohy. Když to přejde, tak pak masáž může být, ale opatrná. U mě je to dané tou dlouholetou prací na PC a leností v pohybu celkovém, ale lepším se

Jj, to je trochu jiná situace. Takové bolení. Můj brácha má taky hnutou plotýnku, no, způsobil si to taky sám, ta náprava je těžká, pokud vžůbec možná. Ale nese tu bolestivost hrdinně.

[Paradoxy]

Jojo, taky si za to můžu z části sama a pak mi s tím pomohla nejmladší, blbec jsem se s ní dlouho nosila. Jojo, je to na dlouho ta léčba. Člověk si musí dávat bacha na jednostranný pohyby. A blbý je, když se to vrazí do hlavy, to je pak konec, to jsem ko . Naštěstí je to o něco lepší než dřív. Jdu pověsit prádlo, u toho se krásně narovnám . Zkusím si u toho konečně poslechnout tu písničku.

[Jářek]

Na paměť mléka crčícího
a rorýsů a borovic
a chleba, jenž se nepřejídá
a hněvu, který ticho hlídá,
narovnej hřbet, má malá kniho
a dýchej z plných plic.

Vezmi si mě a nech mne dýchat
o chvíli déle, než smím žít,
vyprávěj dětem o svobodě
a řekni rtům o čisté vodě
a lukám, kde jsou písně cikád,
když šero padá na pažit.

Citlivá chůze, procházení
okolo plotů, řek a míst,
kde bolí každé prudší slovo,
kde poddávám se nad olovo,
do ohně mizím, do kamení,
abys už mohla číst.

Snad někdo přijde, samotinký,
naplněn spásou po okraj.
Barvínky spí a jejich barvy
můj tichý západ sladce barví.
Já ležím navždy u maminky,
kde je má zem, můj kraj.

Kde končí svět. Kde začíná se.
Kde vichr vichří hlas,
až zvedne se a píseň vydá,
zatím co smrt mu napovídá
o životě, jímž počne zase
zpívati boleráz.

Na paměť mléka crčícího
se skal až do konvic,
na paměť biče, který šlehá
tam, kde je něha, kde je něha,
narovnej hřbet, má malá kniho
a dýchej z plných plic.

Jiří Orten
První báseň
20. VI. 1940.

https://www.youtube.com/watch?v=K6s8XsvOmFY

Oj, máme tu takovéhle velké duše, studnice inspirací, krása...