O ROZKOŠI
Chalíl Džibrán
Rozkoš je zpěv volnosti,
ale není volností.
Je to rozkvět vašich tužeb,
ale není to jejich plod.
Je to hlubina volající k výšinám,
ale není to ani hloubka ani výška.
Je to rozprostření křídel v kleci,
ale není to nekonečný prostor.
Ano, opravdu, rozkoš je zpěv volnosti.
Rád bych, abyste jej zpívali z plna srdce.
Nechtěl bych však, abyste v tom zpěvu
svá srdce ztratili.
Někteří z vašich mladých hledají rozkoš,
jako by to bylo všechno a jsou za to
ostatními odsuzováni a káráni.
Já bych je neodsuzoval ani nekáral.
Chtěl bych, aby hledali.
Neboť když naleznou rozkoš,
nenajdou jen ji samu.
Je sedm jejích sester,
a ta nejmenší z nich je daleko krásnější než rozkoš.
Neslyšeli jste snad o člověku,
který vykopával ze země kořeny a našel poklad?
Někteří z vás starších vzpomínají na požitky s lítostí,
jako na hanebnosti spáchané v opilosti.
Ale lítost je zatemněním mysli
a nikoliv jejím potrestáním.
Měli by vzpomínat na své požitky s vděčností,
jako by vzpomínali na letní žeň.
Pokud však nalézají zálibu v lítosti,
pak nemá smysl jim v tom bránit.
A jsou mezi vámi i tací, kteří nejsou ani tak mladí,
aby hledali, ani tak staří, aby vzpomínali.
Ve strachu z hledání a vzpomínání zahánějí všechny rozkoše,
aby nezanedbali ducha nebo se na něm neprohřešili.
Ale i v jejich odříkání je rozkoš.
A také oni nacházejí poklad, i když třesoucíma se rukama
vykopávají kořeny.
Ale povězte mi, kdopak by mohl urazit ducha?
Uráží snad slavík poklid noci nebo světluška hvězdy?
A může váš plamen či váš kouř spálit vítr?
Myslíte, že duch je tichá tůň,
kterou můžete zčeřit holí?
Častokrát potlačujete svou touhu po rozkoši,
ale vaše touha se tím jen hromadí
v skrytých koutech vašeho nitra.
Ale kdo ví, zda to, co je dnes zdánlivě překonáno,
na vás nečeká zítra?
I vaše tělo zná své dědictví a nedá se ošidit.
Vaše tělo je harfou vaší duše.
Je na vás, zda z ní vyloudíte sladkou hudbu,
nebo jen zmatené zvuky.
A nyní se v duchu ptáte: "Jak dokážu rozlišit,
co je v rozkoši dobré, od toho, co dobré není?"
Vyjděte do polí a zahrad a tam se poučíte,
že pro včelu je rozkoší sbírat sladký pyl z kalichu květin,
a že rozkoší květiny je med včele dávat.
Neboť pro včelu je květ zdrojem života
a pro květ je včela poslem lásky.
Pro obě pak, pro včelu i květinu,
dávání a přijímání rozkoše je potřebou a vytržením.
Lidé orfalští, buďte ve svých rozkoších jako květiny a včely."