Zápisník zmizelého

[armin]

Sem budu psát moje případné reakce na vp. neb na vp. moje reakce Trini maže nebo je kopíruje sem.
Takže jí tím ušetřím práci

[armin]

Vědomí není prvotní, není to ten nejzažší nitky "střed". Je něco ještě pod ním, či v něm, hloub...

Vidím to podobně jako ty.

Kdo se zasekne (jako třeba Vostál) na tom, že to, co je, je Vědomí, které si nic neuvědomuje, ani neví, že je a pokud je něco co si něco uvědomuje, tak je to ego, které je pohybem toho Vědomí,
tak se dál v tom Poznání bohužel hned tak nedostane.

[armin]

A ono to Poznání ty duchovňácký vysloužilce valstně už moc nezajímá. Z toho už vyrostli, to už "mají" a dál to nevede.
Kdybychom to vzali volně podle šesti říší ega, tak pokud se ego v mládí pustí na duchovní cestu a není tou dochovní cestou překonáno, tak se dostane více či méně do nebeské říše - nějaké té duchovní zkušenosti. Tu, pokud si přivlastní, tak pokračuje do "říše" žárlivých bohů - to je to soupeření na duchovních fórech - tihle jsou na fórech nejpočetnější a pak mnozí pokračují skokem přeš lidskou říši - která je už neuspokojuje, do říše zvířecí. Do toho Vostálova Wu Wei, tedy nic si neuvědomovat, jednat spontánně, tedy podle v souladu se svými hnutími - vasanami a instinkty. To je přeci to nejpřirozenější. Zvířata jsou to nejpřirozenější. Na co nějaká "duchovnost". To už mám přece za sebou (neúspěšně)

To je výsledek toho jedu duchovního materialismu - přivlastnění si duchovní zkušenosti. Na duchovní cestě je to velké pokušení a výsledek toho přivlastnění je jako dýka vražená do krku.

Duchovní cesta není dálnice.

Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí.
Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.

[armin]

Mně se hlavně nelíbí ty kritický náhledy na ego, jako kdyby ego bylo jen stav tamasu,

stav utrpení, strachu, hrůzy a otupělolosti,

a na druhou stranu když objeví satvický stav čistého ega tak z toho dělaj dharmakáji a nirvámy a pravdy

Co si myslej ti idioti, že ztotožnění s tělem by měl být nějaký nepřijemný stav

a že to Vědomí dělá z nějakého donucení ???

Opak je pravdou, ztotožnění s tělem a uvědomění pocitu já je něco velmi krásného,

není v tom vůbec nic negativní, naopak je to plně pozitivní záležitost,

a kdyby byli shopni to otevřené srdce aspon trochu udržet, objevěj krásu i tom utrpení, zlobě, nenávisti, strachu,

protože v tom furt je to čisté ego...

Konečně něco na vp. co není jenom klábosení, útoky a samoúčelné vulgarity.

"protože v tom furt je to čisté ego..."

Podobně jako třeba i v žumpě je v tom všem čistá voda.

"Mně se hlavně nelíbí ty kritický náhledy na ego, jako kdyby ego bylo jen stav tamasu,
stav utrpení, strachu, hrůzy a otupělolosti,"

To snad nikdo neříká. V egu jsou stejně tak stavy opačné. Radžastické, sattvické, naděje, zamilovanost, pýcha (ta je obzvláště blažená a naplňující ego), naděje i bystrý rozum.
Je v něm dokonce i to, co mnozí mylně považují za poznání, dosažení, osvobození:

Nakonec opice objeví, že může jít až za smyslové rozkoše a krásy říše bohů a může vstoupit do dhjány neboli do koncentračních stavů říše nehmotných bohů, což je nejdokonalejší zjemnění šesté říše. Opice si uvědomuje, že je schopna dosáhnout čistě duševní rozkoše, která je nejjemnější a nejstálejší ze všeho, zjistí, že je schopna stále udržovat svůj pocit pevného já tím, že rozšíří zdi svého vězení natolik, že zdánlivě obsáhne celý vesmír a zvítězí tím nad smrtí a změnou. Nejdříve se obírá myšlenkou o neohraničeném, nekonečném prostoru. Pozoruje tento nekonečný prostor; ona je tady, nekonečný prostor je tam a opice ho může pozorovat. Svoje předpojatosti promítá do světa, vytváří nekonečný prostor a touto zkušeností se živí.

V dalším stádiu se soustředí na představu neohraničeného vědomí. V tomto případě se nezabývá jen samotným nekonečným prostorem, ale zabývá se inteligencí, která tento nekonečný prostor rovněž zcela prostupuje. Ego pak pozoruje neohraničený prostor a vědomí ze svého centrálního ústředí. Říše ega je tak plně rozvinuta, že dokonce ani samotné centrální úřady nemají představu, kam až jejich území sahá. Z ega se stalo obrovské, gigantické zvíře.

Ego má nyní tak velký rozsah, že začíná ztrácet přehled o hranicích svého území. Kdykoliv se snaží hranici svého území určit, tak se zdá, že část svého území vynechá. Nakonec dojde k závěru, že hranice určit nelze. Rozloha jeho říše je mimo pojem a představu. Protože obsahuje všechno, nemůže být definována jako toto nebo jako tamto. A tak ego přijme představu, že není ani to ani ono, že není ani pochopitelné, ani představitelné. Ale nakonec ego překoná i tento stav mysli, když si uvědomí, že myšlenka o nepředstavitelnosti a nepochopitelnosti je sama o sobě pouze pojmem. Ego pak přijme myšlenku o nebytí ne toho a ne onoho. Tato myšlenka o nemožnosti potvrdit cokoliv je něco, z čeho ego žije, čím se pyšní a s čím se ztotožňuje. Používá ji tedy k tomu, aby udrželo svoji souvislou existenci. Je to současně nejvyšší úroveň koncentrace a úspěšnosti, které může samsárická mysl dosáhnout.

Opice dokázala dosáhnout nejvyšší úrovně úspěšnosti, ale nepřekročila dualistickou logiku, na které je tato úspěšnost závislá. Zdi opičího domu jsou stále pevné, protože v jemném slova smyslu mají stále povahu „toho druhého“. Opice může získat dočasný klid, harmonii a blaženost díky zdánlivému sjednocení se svými projekcemi. Ale vše je lehce ztuhlé, neměnné, je to uzavřený svět. Opice se stala tak pevnou, jako jsou zdi jejího domu, dosáhla stavu plného jáství. Je stále zaměstnána svou ochranou a snahou zvýšit svou úroveň, je stále chycena a ovládána neměnnými představami a pojmy, které se týkají světa i jí samotné, stále bere fantazie páté skandhy vážně. Protože stav jejího vědomí je založen na koncentraci, na tom, že se zabývá tím ostatním, musí svůj úspěch neustále ověřovat a udržovat. „Jaká je to úleva, být zde v říši bohů, konečně jsem toho dosáhla. Nyní jsem to skutečně získala.

Ale Pravda - poznání, osvobození, je "stavem" bez ega, ve kterém je mimo jiné zahrnuto i to ego.
A tento "stav" právě není stavem ega, který ego nemůže pochopit, stejně jako my nemůžeme pochopit - zažít třeba čtvrtý rozměr ve kterém existuje ten náš trojrozměrný svět.
To se nedá vyšpekulovat. Toto poznání a osvobození od omezení ega může přinést jen Milost Boží, když ego samo sebe naprosto odevzdá, samo skončí.
A Milost Boží je stejně tak mimo jakoukoliv naši představivost či teorie. Není to ani Átman, ani Brahman ani naše představa Boha - což jsou jenom takové orientační pojmy a představy pro duchovní špekulanty a začátečníky.

[armin]

(1) To, že zakouším Pravdu, není důležité. Důležité je, že ta Pravda bez obsahu existuje nezávisle na mém zakoušení jako skutečnost.
(2) Pravda je bez obsahu. Nevypovídá o někom nebo o něčem a k ničemu se nevztahuje. Je sama o sobě jako kontinuální Pravdivost.

Jj,

kdybys měl votevřený všechny čakry, tak by to nebyla žádná pitomá Pravda,

ale bylo by to to všeprostupující univerzální vědomí podobné třpytícímu se prázdnu (prostoru)

Tak vono to všeprostupující universální vědí je podobné třpytícímu se prázdnu (prostoru)?
Ty bláho...

A kdo ten třpyt a prázdno (prostor) vnímá? A co to všeprostupující univerzální vědomí prostupuje?


Když už jsi ty pojmy odněkud vyopičil, tak se nad tím alespoň trochu zamysli, nad tím co to píšeš a jen nepapouškuj, co si si kde přečetl.

[armin]

Proč se mě furt na něco ptáš ?

Není ti jasný co ti píšu ?

Už jsem ti to psal.
Když napíšeš nějaké své děravé tvrzení, tak ti položím otázku, které ti může pomoci si uvědomit, že to co tvrdíš je hloupost. Myslím si, že na to máš si to uvědomit. Proto ti to píšu. Mnozí jiní (třeba Trini) na to nemají.
Jenže tobě jako nafouknutému (krásnému) egu je to samozřejmě nepříjemné a tak pak reaguješ, jak reaguješ.
Nehledáš, jak to je, ale potřebuješ si je potvrzovat a obhajovat ten svůj status, že jsi snědl všechnu moudrost.

Tak si to užívej

[armin]

Nehledáš....

Proč když máš nějakou otázku proč si na ni neodpovíš sám ?

Neumíš číst?
Kladu ti zkrátka relevantní otázky, když napíšeš nějakou hloupost. A ta otázka by ti mohla ukázat v čem je to, co píšeš nesprávné, nebo jak hloupě si to - třeba s tím "všprostupujícím" Vědomím představuješ.
Já odpověď samozřejmě znám.

Je to podobné jako když se ve škole učitel ptá při zkoušení žáka.
Nebo jak ten Sokrates přiváděl své posluchače otázkami k dílčímu poznání.
Ne tvrzením něčeho a nadáváním, jako to děláš ty, ale otázkami.

[armin]

A kdo ten třpyt a prázdno (prostor) vnímá? A co to všeprostupující univerzální vědomí prostupuje?

A kdo vnímá savikalpa samadhi ? To je základ tak se to douč !

To je také dobrá otázka. Ale odpověď není možné se někde "doučit" nebo naučit podobně jako odpověď na Ramanovu otázku "Kdo jsem já"
To je otázka, která, je-li žita, rozptyluje všechny spekulace, duchovní představy a teorie jako myšlenkový balast a vede ve svém výsledku k přímému poznání Skutečnosti

Prostupuje dualitu, prostupuje "uvnitř" a "vně" , je to Přítomnost Tady

Takže mimo jiné prostupuje i to tvoje "uvnitř Vědomí" (ve Vědomí)


Takže se to douč, páč to nevíš, vy jste probírali s Tomášem pouze "Přítomnost Ted", což je koncentrace,

zatímco Přítomnost Tady je meditace

My jsme s Tomášem nic neprobírali. My jsme se věnovali praxi - meditaci a vnitřnímu vedení beze slov.

Jinak ta myšlenka "Přítomnost Teď" - koncentrace a "Přítomnost Tady" - uvolnění (jak ty tomu říkáš "meditace") to je docela dobrý postřeh.

Normálně v meditaci se kombinuje obojí. To je to pletení bráhmanské šňůry - střídání koncentrace a uvolnění (Přítomnost Tady), koncentrace a uvolnění....
Tímto střídáním se očišťuje jak koncentrace tak uvolnění od jednostranného rozvíjení v čase a následné "zabloudění" jednoho nebo druhého je-li praktikováno jednostranně. Je to podobné jako dýchání. Jedno ani druhé samo o sobě nevede k poznání. Jsou to jen nástroje duchovní praxe.


Jinak s tím prostupováním je to takový ten začátečnický pocitářský pohled.
Pokud jsi už došel k tomu, že vše je Vědomí a nic jiného neexistuje, tak si myslet že Vědomí prostupuje Vědomí je dost legrační. Proč by mělo Vědomí prostupovat Vědomí?
Voda prostupuje vodu?

[armin]

Dík za konečně věcné reakce
Mám dojem, že ze zde čtoucích nikdo to bohužel nechápe tak dobře jako ty.

A výsledkem duchovní praxe je světlo,

pokud jedno nebo druhé nebo oboje nevede ke světlu,

tak tam dotyčný dělá nějakou chybu,

to je měřítko,

protože světlo rozpouští vasány, nic jiného...

Krišnamurti říkával "Seeing is dooing"
Ne "já konám", rozpouštím. Ne, já ve skutečnosti nekonám. Ale "uvidět vidět je skutečná akce" - změna.

V tomto smyslu je vidění (porozumění) to světlo, které rozpouští vasany, zastavuje přirozeně rozbíhavou mysl..
Návrat, osvobození, probuzení - třeba dílčí.

Pokud jenom vidíš nějaké světlo nebo třpytící se prázdno, tak takové světlo - které vidíš - nic nerozpouští.

[armin]

Kdo vnímá „Poznání“? Stav „vědění“, „Poznání“, je sám o sobě vnímán, ale Toho, kdo to zří, popsat nelze. Tohoto pozorovatele nelze popsat, přesto je o „Něm“ zmiňováno. Takže „zřít“ značí „znát“, „vnímat“, a to, co je takto vnímáno, je vnímáno či prostupováno samotným Brahman. Jedině to, co je takto prostoupené, je poznatelné či vnímatelné. Dokud je vše poznané ve viditelném stavu, je prostoupeno. Nicméně jakmile zdánlivé (viditelné) věci zmizí, co je tu k prostoupení? Má-li být pomocí Brahman něco prostoupeno, musí to být viděno či poznáno.

Je to sice blbost to "pomocí Brahman", spíše by se mělo napsat Brahman prostupuje jen to co je viděno....

No ale z toho plyne, že co neuvidíš, o čem nevíš, tendence, které zrovna spí v nevědomí se samy nerozplynou, neosvobodí. Podobně jako ve stavu hlubokého spánku se nic neosvobozuje.

Ale není důležité či účinné co z nějakého konceptu vyplývá neb nevyplývá.

Důležitá je praxe, zkušenost - tedy zkušenost s uviděním, poznáním vasany (tedy i toho, co ji udržuje a proč) a jejím následným vědomým rozpuštěním, zanecháním na základě toho vidění a poznání, že netřeba jí dále držet.

Ego a jeho sebepotvrzovací potřeby tu kterou vasanu vytvořilo upevnilo a drží tou sebeotvrzující potřebou. Tam je její kořen.

[armin]

Celý ten spontání proces usínání je naprosto přesně popsán ve videjích dzogčhenu,

včetně toho, jakým způsobem je projev "přijmut do vědomí"

jen je důležité neusnout a zůstat na rozhraní bdělého stavu a spánku,

což je v podstatě stav nevědění a nesebeuvědomění, tedy stav bez uvědomění, ale ne spánek,

něco jako to čumění do blba, ale ještě více nevědomé...

takže to lze cvičit a ještě lépe ovšem nechat proběhnout samo sebou...

Dokonce i takhle se dají "pochopit" videa o dzogčhenu.

Každý chápe podle svého vlastního směřování.

To co tady Vostál popisuje je vyjádřením tendence k návratu do zvířecí říše.

Spokojená nevědomá spontánně se pasoucí kráva, bez sebeuvědomění, která je zcela "v souladu" s přírodou...

A není v tomhle duchovňáckém směřování zdaleka sám.
Je to zákonitá fáze cyklu ega, když se po těch všech "duchovních" zkušenostech, dosaženích a vyčteninách unavené vrací zpět z psychologické říše žárlivých bohů...

Na tom není nic špatně, je to zcela přirozené.

Není ani brzy,
ani pozdě...

[armin]

Není von ten Vostál na jipce, že už dlouho nepíše?

Nebo že by ho na stará kolena políbil Duch svatý a zmoudřel by?

[armin]

no, pořád nepíše.
Tak snad to není tím, že by byl na jipce.
Jsem zvědav, kdo z nás tady ještě zbude, až ten covid přejde (očkováním).
Zatím to vypadá že tu kromě Vostála všichni ještě jsme.
A snad i ten Vostál i když nepíše to ve zdraví přežívá....

[armin]

Zajímavá je představa, kdyby jako Vostál nikdo nešel k volbám.
Co by nastalo?
Nastala by pak ta vysněná anarchistická svoboda?
No zkuste si to představit co by následovalo...

A proto jdu raději k volbám a volím v rámci možností menší "zlo".
Ale to není zlo. Je to v dané situaci to nejlepší (podle našeho uvážení), co se dá zvolit.

[Trini]

Zajímavá je představa, kdyby jako Vostál nikdo nešel k volbám.
Co by nastalo?
Nastala by pak ta vysněná anarchistická svoboda?
No zkuste si to představit co by následovalo...

Pokud vím, tak kdysi neměli lidé právo volit. Jak to vypadalo, se ví. Nahoře by holt zůstali ti, co tam byli, a rozhodovali by napořád. Co by se zajímali o sprostý lid, který už nechce volit.

A proto jdu raději k volbám a volím v rámci možností menší "zlo".
Ale to není zlo. Je to v dané situaci to nejlepší (podle našeho uvážení), co se dá zvolit.

Když jsou všechna zla stejně velká, tak volit nejdu.

[armin]

Krátce po revoluci mívala paní Tomášová v OKD Vltavská (v Praze) Setkání, kde mívala na podiu několik z nás z Jílového, kde jsme každý pohovořili o své cestě, o svých zkušenostech. Později pak na Setkání navázaly buddhistické večery s paní Tomášovou a Petrem Pavníkem.
Narazil jsem dnes v mém počítači na soubor mého příspěvku tam, tak ho sem pro zajímavost kopíruji:

Opravdové srdce.

Ze všeho co je třeba k poznání pravdy je milost boží to nejdůležitější.
Jedině ta může dát to co je nezbytné pro poznání pravdy - lásku, která nás naučí sebeobětování a dále odhodlání a opravdovost, které nám dají odvahu překročit sebe sama. Vše ostatní přijde dříve či později samo.

Co je to takové odhodlání a opravdovost?
Pro většinu takzvaně duchovních lidí je pojem pravda a duchovní cesta jen ozdobou na špičce dortu jejich ega
Je to nezbytný doplněk celkové představy o vlastní dokonalosti. Takoví lidé se s velkým zájmem ohlížejí po nadnormálních silách, léčitelských schopnostech, představují si jak se postupným zdokonalováním a hromaděním znalostí a zkušeností stanou dobrými a prospěšnými lidmi, ctěnými, žádanými a uznávanými, jak budou rozdávat z přebytku svých znalostí a schopností, vědět vše o minulých životech a svých bližních a budou téměř rovni bohu ve svých schopnostech a dobrotě.
Vědomě si to většinou ani nepřipouštějí, protože by to kazilo představu, kterou o sobě mají.
V hloubi duše však cítí, že skutečná pravda by jim toto vše vzala, protože by jim vzala to, na čem tyto všechny iluze stojí jejich osobní já, na kterém tuto krásnou stavbu tak dlouho budují. Proto skutečnou pravdu o sobě a o bohu vlastně ani ve skutečnosti nechtějí.

Přesto i na nich milost boží pracuje a po několikerém zhroucení jejich iluzí v konfrontaci se skutečným životem postupně oslabí jejich ambice a postupně vykřeše jiskru skutečné touhy po pravdě.
Iluzorní stavba duchovní cesty musí být nakonec do základů zbořena, osobní já musí padnout z nebeských výšin na prašnou zem, na dno boží existence, stát se nepatrným bezvýznamným zrnkem prachu, až je zcela zapomenuto.


Pak jsou zde ti opravdoví, odhodlaní, kteří již poznali že vše je marnost a trápení ducha, ve kterých zůstává už jen láska a touha po pravdě ať je jakákoliv, nechuť k jakýmkoliv vzdušným zámkům ...

Tito jsou ochotni vzdát se všeho co mají, všeho co chtějí, všeho čím jsou, všech svých vědomostí a schopností,
i svého života kdyby to pomohlo.

slovy básníka Ortena:
jsme připraveni
jak v listopadu listy
do tebe padneme
do tebe zřítíme se....

Ale jejich vasany - tisíce let budované a udržované návyky vnímaní světa, postoje ke světu, návyky mysli dosahovat něčeho, posuzovat, měřit, orientovat se, nemožnost vymanit se z myšlenky já jim stále vnucují stav nevědomosti.

To jsou lidé zralí k frontálnímu, konečnému útoku na hradby ega. To jsou ti, kteří mají dost odhodlání, opravdovosti a odvahy, kteří chtějí pravdu skutečně poznat a kteři ji také proto velmi brzy poznají.

Pro tyto bych rád něco řekl o postupu zvaném v buddhistické tradici

Lví řev
Symbolem tohoto postoje jsou čtyři poprsí lvů hledících do čtyř světových stran (tento symbol je také ve znaku Indické republiky).
Je to odvážná nekompromisní proklamace, že vše co přichází vše co se v mysli objeví, vše je pravda, není nic jiného než pravda. V tomto postoji není žádné vzadu, není se kam schovat, stojíme čelem celé realitě vně i uvnitř.
Pokud to co se objevuje nepřijímám jako pravdu tak proč? Pociťuji-li odpor, bolest, přitažlivost, nízkost, nudu, únavu atd. jako něco jiného než pravdu samu proč, když vše je pravda?
To co způsobuje tyto pocity, to je právě to co mne od pravdy odděluje. Kde to vzniká jak se to udržuje, vždyť nechci nic jiného než pravdu, kdo to tedy chce, když vše je pravda, proč chci něco jiného než právě je atd.
S takovýmto postojem, s takovouto bdělostí procházíme životními situacemi, nic od života nepožadujeme, nic co nám život přináší neodmítáme, neboť s tímto opravdovým postojem se vše stává cestou, to co právě přichází je to nejlepší, je to to, co je pro naši proměnu nejdůležitější, jsme-li schopni to takto přijímat.
Zaujmout takovýto postoj k životu se zprvu daří jen částečně, občas, ale myslíme-li to s pravdou vážně, jsme-li opravdoví, postupně převládne a náš denní život se stane tím nejlepším cvičením, tou nejlepší praxí.
Všechny hlavní vasany z vědomí ale hlavně z podvědomí jsou tímto procesem postupně vytaženy na světlo bdělosti, rozpoznány, opuštěny a tím se v nich vázaná pozornost a energie vrací zpět do svého zdroje - do srdce.
Podstatnou roli zde zejména ke konci tohoto procesu hraje i proměna a návrat sexuální energie a s tím související proměna vnímání těla. Pro realizaci pravdy je totiž nezbytná všechna energie srdce, a nakonec i ta která je vázána v touze po pravdě a hlavně v základní vasaně, myšlence osobního já a jeho vztahu k pravdě.
V mysli, která takto přestává být zatěžována neustálým snažením po dosažení něčeho jiného než právě je, neustálým posuzováním, vybíráním, obavami atd. se vytváří stále větší prostor pro bdělost, pro bdělé nezaujaté pozorování toho co se děje, tato bdělost se stává jediným nástrojem, kouzelným mečem schopným rozetnout naše pouta. Začne být sama zdrojem neosobní blaženosti a naplnění a tím se začne ve vědomí upevňovat. Postupně začne oslabovat i zprvu plamennou a osobní touhu po pravdě a proměňovat ji v klidnou hlubokou neosobní prahovou zkušenost klidu a jistoty pravdy. Myšlenka osobního já ztrácí na důležitosti až najednou není k nalezení.
"Stane se to docela náhle a vrátí se vám původní srdce"
Všechna energie se vrátí do svého zdroje, do srdce a .....
Paprsky vědomí již nejsou zakřivovány k jednomu bodu - egu ale rovně procházejí srdcem, vše běží jako dříve ale již zde není centrum já, ke kterému by se vše vztahovalo, už zde není žádná osobní reakce, pouze živá, naprosto nepochopitelná pravda, která v sobě spojuje všechny protiklady a z níž všechny protiklady povstávají.
Je to uzdravení z těžké duševní choroby, posedlosti osobním já.
Není to nějaká nehybná, vyhaslá nirvána, není to konec života, jak si mnozí představují, ale
je to začátek, začátek skutečného života, kde motivací je láska, soucit a krása, kde není nic nutno, nic nemožné, nic předem dané.

Co to je to "původní srdce" ?
Chuej-neng, zenový mistr o tom říká:
"Lidské srdce nemyslí, vyrůstá a pramení z prázdné tišiny, je vzdáleno scestným názorům, a to je ta první velká událost v řetězu příčin a následků."
"Úplné samádhi znamená uskutečňovat opravdové srdce v každém čase a za všech okolností chodě, stoje, leže, sedě.
Cesta vede opravdovým srdcem, Čistá země leží v opravdovém srdci."

[armin]

Pohled z druhého břehu s Mílou Tomášovou

Přednáška s meditací dne 17. 2. 1998, OKD Vltavská z cyklu Buddhistické večery s Petrem Pavlíkem (P.P.) a hostem večera - paní Mílou Tomášovou (M.T.)


Více zde: https://www.mystika.info/news/pohled-z-druheho-brehu-s-milou-tomasovou/

[armin]

Jak jsme propojeni...¨

Mě jsem dlouholetého blízkého kamaráda Bedřicha M. už ze základní školy.
Později já měl rodinu, on měl rodinu, tak už jsme se stýkali méně často. Ale byli jsme si stále blízcí.
No pak jsme se asi rok neviděli a od jeho manželky mi přišlo parte - pohřeb tehdy a tehdy atd.
No já jako duchovňák jsem to bral, co budu chodit na pohřeb - to je přece jen symbol atd.
V té době můj otec zhruba rok po smrti matky onemocněl zápalem plic. Jaksi najednou jeho tělo přestalo bojovat o život a duch následoval milovanou ženu.

A tak jsem jednou jeli na chatu a při té cestě že si vyzvedneme urnu mého otce u krematoria na Vinohradech. Zaparkovali jsme a já šel do zařízení krematoria si vyzvednout urnu s popelem mého otce. Vešel jsem dovnitř, dal jim příslušné lejstro a paní odešla někam dozadu do skladu pro urnu. Za chvíli se objevila (asi to nebyla ona) s urnou a dala mi ji do ruky. OK, vzal jsem ji do rukou ... a na ní bylo napsáno Bedřich M. ...
Takže jsem v ruce držel urnu s popelem mého přítele Bedřicha M. ....
Tak jsem se s ním přeci jen - takto rozloučil... Blíže než na oficiálním pohřbu.
Ve stínu tam, jsem teprve uviděl, stála (čekající) jeho žena. A tak jsem se dozvěděl, že zemřel na rakovinu slinivky, což šlo velmi rychle.
Pak přinesli urnu s popelem mého otce....

[armin]

Původ názvu města Praha



Velice zajímavé vysvětlení přinesl také Gustav Meyrink (1863 - 1932), vlastním jménem Gustav Meyer. Pokud je vám toto jméno povědomé, pravděpodobně jej máte spojeno s románem „Golem“.

Gustav Meyrink žil poměrně nezřízeným životem. Když byl po smrti svého otce v roce 1902 obviněn z bankovních podvodů a následně zatčen, po propuštění z vazby zjistil, že banka, kterou vybudoval jeho otec, je v krachu. Rozhodl se proto spáchat sebevraždu. V té mu údajně zabránil dopis, který kdosi podsunul pod dveře právě ve chvíli, kdy si k hlavě přikládal revolver. Když se začetl do jeho řádků, od sebevraždy jej to odvrátilo a začal se věnovat okultismu.

Brzy prý dokázal ovládat duchovní síly a díky svým ezotericým schopnostem navázal spojení s „druhou stranou“. Zde prý mimo jiné získal i informace spojené se založením Prahy.

Podle Meyera prý Prahu založilo 7 mnichů, kteří přišli kolem roku 700 z Asie. Toto místo si prý vybrali proto, že v něm našli spojení mezi naším a mystickým světem. Doslova to měl být „práh“ mezi dvěma světy. Praha má být spojena s městem Allamhabád, jehož předislámské jméno znělo „Prajága“. Podle Meyera původní název založeného města měl znít „Prajága déva“, což prý znamená místo, kde se setkávají bohové.

Původ jména našeho hlavního města je obtížné zjistit, ale musíme uznat, že Meyerovo vysvětlení, jakkoli nepravděpodobné, dodává našemu hlavnímu městu další rozměr.

Zkuste se někdy v noci projít temnými uličkami staré Prahy a možná sami uvěříte, že je prahem mezi naším a mýtickým světem.

https://medium.seznam.cz/clanek/petr-ti ... p_vert_id=

[Eva Nada]

Zajímavé vlákno, díky.
Úplně jsme se nějak minuli