„Co je“ není logické, není závěr. Nedá se to popsat, protože se to nedá s ničím jiným srovnat. Vzhled je popsatelný, to „není“ je nepopsatelné. Protože co je, je současné „je“ a „není“, nelze to popsat. Ačkoli to, co je, nelze popsat, zdá se, že vyvstávají slova: ráj, dokonalý, úžasný, čistý, svobodný, absolutní, nekonečný, láska.“
Tato slova Jima Newmana úžasně vystihují esenci toho, čemu velcí mistři lidstva říkali Pravda. Buddha to nazval nirvánou – koncem utrpení. Ramana Maharši štěstím pravého Já. Nisargadatta Maharaj moudrostí, která je ničím, a láskou, která je vším. Ježíš to popsal jako Království Boží, které je „uvnitř vás“.
Všechna tato svědectví ukazují jedním směrem: k realitě, která je ve své podstatě dokonalá, svobodná a plná nepodmíněné lásky. K existenci bez břemene strachu, úzkosti a nedostatku.A zde přichází ta největší záhada lidského údělu.
Pokud je naše pravá přirozenost absolutní blažeností, proč před ní utíkáme?
Proč se tak urputně bráníme ráji, který je nám blíže než náš vlastní dech? Proč, i když známe tato učení, raději setrváváme ve víře, že „život je boj“ a „nepříjemné události zaručeně přijdou“? Odpověď není složitá, ale je pro naši mysl hluboce znepokojivá. Není to tak, že bychom neměli odvahu. Je to tak, že to, co nazýváme „já“, se bojí o svou vlastní existenci.
Pojďme se podívat na hlavní důvody tohoto paradoxního odporu.
1. Smrt ega
Strach ze zmizeníTo, co si myslíme, že jsme – naše jméno, naše historie, naše vzpomínky, naše úspěchy i selhání, naše názory a přesvědčení – to vše tvoří strukturu, kterou nazýváme „ego“ nebo „osobní já“. Toto „já“ neexistuje jako pevná entita, ale jako příběh, který si neustále vyprávíme.A tento příběh je postaven na dualitě. Potřebuje „dobré“ a „zlé“, „úspěch“ a „neúspěch“, „já“ a „oni“. Živí se dramatem, konfliktem a problémem, který je třeba vyřešit. Bez problémů, bez budoucnosti, o kterou by se mohlo starat, a bez minulosti, které by mohlo litovat, ztrácí ego smysl své existence.Pravda, o které mluví Newman a mistři, je non-duální. Je to jednota, ve které neexistuje žádný oddělený pozorovatel, žádný „já“, který by prožíval „ráj“. V této Pravdě se příběh o nás rozpouští. Pro ego je to ekvivalent smrti. A nic se nebojí zániku více než iluze. Když stojíme na prahu poznání, naše mysl křičí: „Zastav! Ztratíš všechno, čím jsi!“ Neuvědomuje si, že to, co ztratíme, je pouze klec, nikoli skutečná svoboda.
2. Závislost na známém utrpení
Jakkoli to zní absurdně, lidská bytost si dokáže vytvořit pohodlí i v utrpení. Utrpení je známé. Víme, jak se v něm pohybovat. Dává nám identitu („jsem ten, kdo to měl těžké“), dává nám téma k hovoru, umožňuje nám cítit se obětí a získávat soucit. Je to známá krajina, i když je pustá a bolestivá.Naproti tomu absolutní svoboda, mír a láska jsou neznámé. Mysl nemá žádnou referenční zkušenost, jak se v takovém stavu chovat. Co budu dělat, když se nebudu mít čeho bát? O čem budu přemýšlet, když nebudu muset řešit problémy? Ta prázdnota, která po odhození zátěže zůstane, se jeví jako děsivější než zátěž sama. Je to jako vězeň, který po desetiletích dostane svobodu a neví, co si s ní počít. Raději by se vrátil do své známé cely.
3. Iluze kontroly
Naše mysl je nástroj na přežití. Jejím úkolem je předvídat, analyzovat, plánovat a kontrolovat. Věří, že pokud bude neustále ve střehu, ochrání nás před bolestí. Víra, že „nepříjemné události přijdou“, je ve skutečnosti obranný mechanismus. Připravuje nás na nejhorší, abychom nebyli překvapeni.
Přijmout Pravdu „Co je“ znamená vzdát se této iluze kontroly. Znamená to plně důvěřovat životu, proudu existence, bez potřeby ho řídit nebo chápat. Pro mysl je to naprosté šílenství. Je to jako pustit se volantu auta řítícího se po dálnici. Tento akt odevzdání je tím nejodvážnějším krokem, jaký může člověk udělat, protože jde proti všem našim naprogramovaným instinktům.
4. Past intelektuálního poznání
Mnozí z nás znají učení, čtou knihy, poslouchají přednášky. Intelektuálně chápeme koncepty nirvány, Já, nebo non-duality. A právě zde leží jemná past. Mysl vezme tyto koncepty a udělá z nich další část svého příběhu: „Jsem duchovní člověk, který rozumí těmto věcem.“Ale Pravda není koncept. Není to myšlenka ani filozofie. Je to přímý, živý prožitek. Jak říká Newman, „není to závěr“. Dokud se ji snažíme pochopit myslí, zůstane nám navždy skryta. Mysl může ukázat směr, ale dveřmi musíme projít sami – a to znamená nechat mysl i s jejími koncepty za sebou.
Cesta odvahy - Od poznání k bytí
Jak tedy překonat tento hluboce zakořeněný odpor? Ne bojem. Boj s egem jen posiluje iluzi bojovníka. Cesta není v tom se něčeho zbavit, ale v tichém pozorování. Odvaha nespočívá v tom, že se vrhneme do neznáma, ale v tom, že se odvážíme být plně přítomni tomu, co se děje právě teď.
Odvážíme se pocítit strach ze zániku, aniž bychom před ním utekli. Odvážíme se pozorovat nutkání mysli vytvářet dramata. Odvážíme se položit si otázku: „Kdo jsem já bez svého příběhu?“
Pravda není něco, co musíme získat nebo vybudovat. Je to naše přirozenost, která je odhalena, když přestaneme udržovat a bránit to, co nejsme. Není to skok do prázdnoty, ale návrat domů. Do ticha, které je podkladem všech zvuků. Do lásky, která nic nepotřebuje a nic neodmítá. Do ráje, ze kterého jsme ve skutečnosti nikdy neodešli. Jen jsme na něj, okouzleni svými vlastními sny a nočními můrami, na chvíli zapomněli.
