Asi většina lidí je schopná vnímat svět tak, že dobro a zlo jsou pro ně více či méně relativní a většina si i uvědomuje, že v průběhu života se u člověka dost věcí mění a týká se to i názorů na to, co je dobré/vhodné a co ne. Klasický příklad je například rozhodnutí k vegetariánství. Když si pocit dobra a zla představím jako dva opačné póly, mohlo by to fungovat tak, že když se považuji za v jádru dobrého (většina lidí, ne všichni), tak budu sympatizovat s tím, co považuji za dobré, bude mne to přitahovat. Může to jít až tak daleko, že k tomu všemu dobrému budu cítit lásku. K tomu zlému pak budu vnímat odpor.
Pak se stane, jak takhle bloudím na duchovní cestě, že odevzdám svou existenci pro nějaké vyšší dobro ostatních bytostí, začnou se dít zvláštní v literatuře nepopsané věci, až to dospěje k jakémusi přepólování přes neutrální stav bez sympatií a lásky. Po průchodu začnu nahlížet to odevzdání se jako příspěvek nějakému vyššímu zlu a sám sebe vidět jako to samé zlo. Jako v jádru zlo konající zlo a sympatizující s tím vším zlem. Jako zlo, které navíc ví, že normální lidé to vykonané zlo mohou většinou vnímat jako dobro, protože navenek se nic moc na mém fungování ve vztahu k druhým nezměnilo. Své děti můžu začít opět milovat jako ega-jáčka z mého ega-jáčka zrozené. Můžu cítit lásku k jejich individualitě a vzájemnému soupeření na tomhle světě jako zlo ke zlu. Můžu i předpokládat, že v úplné jednotě to zlo nebude rušené ani náznakem dobra a bude té lásky a krásy plné.
Nejsem si jistý, jestli to takhle opravdu může fungovat.

Přijde mi, že je pro mě čím dál víc přirozenější prožívat sebe sama jako zlo ve vztahu k osvícení. Jako to, co ty děti v sobě musí zabít, aby se vysvobodily z mého vlivu, který zdědily.