Nic píše: je tady právě teď nějaký problém?
Jestli ano, je ten problém v někom druhém,
nebo je ve Tvé mysli?
Jakýkoliv problém je důsledkem neuvědomování si jeho příčin, neochoty je plně vnímat a tiše je pozorovat. Když tohle pochopíme, probouzí se v nás stále hlubší ochota věnovat plnou pozornost tomu, co uvnitř rozhodlo, že se objevila právě tahle reakce. Tak se z identifikování příčin našich jednotlivých problémů a z jejich rozpouštění postupně stává spíš dobrodružství: úměrně tomu, jak si svoje doteď ve stínu skryté motivace dokážeme uvědomovat a tiše je pozorovat, se postupně rozpouštějí.
Dokud se odmítají a popírají, zůstávají v nás dál potlačené a rozhodují o našich reakcích, aniž o tom máme tušení. Proč k tomu dochází?
Anthony de Mello:
"Problémy existují jen v lidské mysli.
A měli bychom dodat: v hloupé, spící lidské mysli."
t.j. v mysli, kterou jsme odmítli a zavrhli jako "neexistující", a proto si vůbec nedokážeme uvědomovat svoje podvědomé motivace, příčiny svého přesvědčení, které se v naší mysli pokaždé automaticky zaktivuje v podobě reakce na něčí názor.
Proč je klíčem k rozpoznávání našeho podvědomého stínu a z něho vznikajících motivací především opravdovost a poctivá ochota věnovat mu plnou pozornost vysvětluje i Saša Hendruk:
K čemu pozornost zaměřit?
"Už jen tím, že namířím svoji pozornost k tomu, co vlastně dělám, proč to dělám, snažím se opravdu přijít na svoje pohnutky, proč se vydávám tady tím směrem, proč chci dojít k poznání, tak třeba zjistím, že já nechci vlastně žádný poznání. Žádnýho Boha. Že se třeba chci jen cítit bezpečně. Chci mít věci pod kontrolou. Kdybych věděl, že mi odnikud nic nehrozí, že když půjdu kamkoliv, nic se mi nemůže stát – tak bude mě zajímat nějakej Bůh? Bude mě zajímat nějaký poznání? Prostě budu aplikovat všechny příjemnosti života v nepřerušený řadě a vůbec nic mě zajímat nebude!
Takže často nazýváme věci jinak, než jak ve skutečnosti jsou. A v tom vidím zádrhel; tím vlastně vytváříme mlhu kolem nás samých, spoustu otazníků a nevyjasněných věcí. A taky se stáváme kořistí mnoha přesvědčení a mnoha výroků někoho jinýho nebo nějakých systémů... ať už je to jedinec, nebo parta lidí. Stáváme se obětí všeho možného a vůbec nemáme přehled o tom, v čem ve skutečnosti jsme.
Je třeba zkoumat tady ty věci v co největší možný opravdovosti, protože člověk často může zjistit, že je to plný falešných představ a vlastně lhaní si do kapsy.
Když po zkušenosti neduality si člověk neuvědomí a nerozpozná, že jeho osobní já si zkušenost nad protiklady přivlastnilo, má pak neutuchající potřebu ho znovu a znovu obhajovat a všem ho doporučovat; i ty sebelepší úmysly pak mohou vést k tomu, před čím Hendruk velmi důrazně varuje:
Jakákoliv zkušenost – jakkoliv mystická – může hodně věcí vysvětlit, ale může se to stát krmí pro ego úplně nechutným způsobem. Tím nejhorším způsobem, kterej může bejt. Takže to, co jsem dřív považoval za NĚCO, za jakoby výstup do Světla, za něco, o co by tady mělo jít, považuju často za neštěstí. Když tomu člověk nerozumí, tak je nasnadě, že na tom ulpí. Ať je ten zážitek jakkoliv vysokej nebo – řekněme – univerzální, pokud nezahrnuje rovnou to, že člověk je schopnej se ho vzdát v tý aktuální době, kdy ho prožívá, neulpí na něm a vidí ho jako protiváhu tady tý skutečnosti, kterou rádi nazýváme jako iluzorní, neexistující. Pak jo, pak díky tomu může pochopit Celek.