irulan píše:Jana píše:...
Ale nedělej si s tím hlavu, Armine, Ty mezi ty bližní nepatříš, ještě jsem se s Tebou nesblížila, nevstoupil jsi do mého srdce, takže Tě zná jen má mysl. A to, co je v mé mysli, je jen snem. Skutečnost je v srdci. Tedy tohle psaní tady je jen určitý druh samomluvy. Je tady Bytí, které je láskou, ale Ty jsi pro mě zatím jen představou v mysli, která není vůbec ničím, ničím skutečným.
Netuším v téhle chvíli, jestli je možné, aby bytost, jakou Ty jsi, vstoupila do srdce. Asi ano. Ve skutečnosti jsou v Srdci úplně všichni, tudíž Probuzený by měl takhle poznávat nejspíš úplně každého, i toho, koho s kým se nezná, protože i toho zná, když zná své pravé Já.
Ale na takové úrovni probuzenosti v téhle chvíli ještě nejsem. Tvůj spánek je mým spánkem. To, že nevstupuješ do srdce, je mým snem. Tudíž dokud se neprobudíš, ani já nejsem probuzená.
Nicméně mi to nijak nevadí, je mi to jedno. Tak jako není třeba řešit probouzení ze spánku, protože když se už probouzíme, tak se i probudíme, není to třeba řešit.

tak to je konečně trošku upřímnější, pač dle mýho tak trošku přiznáváš, že ty probuzenecký řečičky jsou teorie převzatá. "To co by mělo být", co by člověk rád, pocity a přání.. Každej svým
chtěním ovlivňuje svojí "skutečnost". Můžeš si myslet, že to tvoje chtění je nějaký lepší a ušlechtilejší, ale je to pořád jen chtění. Tou "ušlechtilostí" si to dušička pouze zdůvodňuje. Nic pokornýho na tom není, naopak.
Ale, prd, drahá Irulan. to, co skutečně jsme, to, kým jsme i v hlubokém spánku beze snů, nemůže být probuzenější, než je, nedá se s tím nic udělat, nedá se to zkazit, pošpinit, degradovat, zničit, nahradit něčím jiným, méně celistvým, méně úplným, méně dokonalým.
Jen se tady může objevit ten sen, iluze oddělenosti, sen o těch neprobuzených osobách, které hledají probuzení. Může se objevit ten sen, že můžeme chtít něco, co nemáme, něco, čím nejsme, ale všechna to je jenom sen. který nad tím, kým skutečně jsi, nemá žádnou moc.
To, kým JSI, tady je, je to dokonalé. To sem píšu v největší pokoře.
Ale skrz projekci mysli můžeme na tom, co si myslíme, že jsi, najír spoustu chyb.
A můžeme tomu, co si o Tobě myslíme i věřit. Tomu se říká připoutanost k mysli.
A bez té připoutanosti k mysli si můžeme uvědomovat, kdo jsi.
To vědomí, kým jsi, bez jakékoliv myšlenky, představy, bez tělesných vjemů, bez jakékoliv iluze oddělenosti, je jedinou pravdou o Tobě.
A tohle je láska, drahá Iru.
Když chybí pocit rozlišování o oddělení, můžeme to nazvat láskou, jak říká N. Maharadž