Boží království

[Trini]

"Nikoho neobtěžujte

Kdy přestaneš druhé obtěžovat? Kdy začneš to, co řekl tvůj oblíbený guru, uskutečnovat?

[Nic]

S tím Božím královstvím je to vlastně prý tak, že je hned vedle pekla......

Je zajímavé prozkoumávat čím tohle všechno je. Honzamovi se povedlo dotáhnout do krajnosti ztotožnění s ďáblem a prožívání pekla.

On o to původně vůbec nestál. Prožíval stavy blaha a jednou přišel a řekl: "Je to v háji, ženský had ukousl tomu mužskému hadovi hlavu, mám to teď obráceně, než Probuzení."

On popisoval vždycky všechno v alegorických obrazech, takže tohle, co se mu přihodilo, mohlo dávat nějaký smysl. Normálně se při probouzení ženská a mužská energie sjednotí a objeví se na místo toho bezpohlavní vědomé Bytí.

U něj se v tom objevila nějaká agrese, nesmiřitelnost a nadvláda jedné polarity nad druhou, tím se ta iluze oddělenosti dostává do extrému.

Pak to co dál o tom píše, dává smysl.

Pro mě slovo Ďábel v současnosti vyjadřuje:

1) oddělenost od lidí jako fyzických bytostí
2) stav bez lásky
3) pocit takové neurčité velké moci (je to spojené s rohy)
4) divný povýšený temný klid (oblast srdce, která ústí do toho neohraničeného nehybného beztvarého černého tělesna)
5) temnota obecně

Stav jednoty s Ďáblem

Jak už jsem tu víckrát popisoval, vnímám realitu tak, že každé blaho je jinde vyváženo stejně velkým utrpením, přitom existuje jakási rovnováha, kterou vlny blaha a prohlubně nepříjemnosti nutně procházejí. Duchovně orientovaní lidé často vnímají jako to, co od Boha a spočinutí v něm vzdaluje, změnu nebo proměnlivost věcí/světa. Většinou to mají spojené s poklesem vlny dolů a při změně směrem nahoru stejný pohyb chápou jako Boží milost, přitom je obojí pohybem, který prochází tím středem mezi blahem a nepříjemnem.

Z mé zkušenosti je právě ten střed, který není ani jedním, stavem velmi ďábelským. Pokud v něm bytost setrvává, prožívá zvláštní oddělení se od druhých. Je to hodně intenzivní povýšený prožitek nad ostatními vlnícími se na blahu a utrpení. Nejlepším popisem pro mě je jednota s Ďáblem, jako když se z vás stane ten největší hajzl na světě, který není s ostatními vůbec solidární.

Z pohledu iluze dvojnosti dotažené do extrému se to přesně takhle může jevit.

Ale ve vědomé jednotě Bytí nic takového není.

A jeví se to jako nejhumornější pošetilost, že by tady na jednoho blaženého musel být jeden trpící, aby tady byla vyváženost.

[Trini]

Ale ve vědomé jednotě Bytí nic takového není.

Jak to je, ti bude jasné až po Poznání. Nemá cenu, aby sis před tím dělala nějaké představy. Představy ti jen zabranují v Poznání.

[Trini]

Honzamovi se

Až budeme chtít vědět, jak to měl a má Honzam, tak se ho zeptáme. Tvoje dohady o tom, jak to má, jsou k ničemu. Zase jen obtěžuješ.

[Alaja]

To, kým skutečně JSI,

Mimochodem: Alaja nikde nepsala, že neví, kdo je, a už vůbec se tě neptala, co si o tom myslíš ty. Zase jen obtěžuješ.

No, já se hodlám rozplynout v tom Univerzu, v žádném případě nechci ztvrdout v té bílé světelné láskyplné sféře, jenž je kolem zeměkoule a co poutá dušičky na jedno místo ve vesmíru - mají na vybranou jen inkarnaci na zeměkouli, nikde jinde....
Ostatně, už jsem to naznačila kdysi na JZ, ve vlákně Cestou necestou.....asi na to naše Nic zapomnělo....

Z JZ:

Napsala jsem tady ledacos a na jedno zapomněla. Tak to připojuji nyní.
Mé meditace a případné vizuální vjemy, jsem po uveřejnění zápisků na internet dál nezapisovala. Jen sem tam někdy jsem přátelům napsala, co mi odkudsi přišlo, jen tak, jako zajímavost. Možná to je i roztroušeno po starých diskusních forech JZ.
No a jednou, při mém „pobývání“ ve Vnitřním Prostoru, (v transcendentu , jak se tomu leckde také říká), došlo k další etapě mého duchovního zkoumání.
Jako obvykle jsem byla na „hranici, mezi denním stavem a tím Prostorem, jako bych stála v otevřených dveřích. Byla jsem tam už jako doma, v klidu, v pohodě – jako vždy. Prostor se třpytil vnitřním světlem a pak najednou se stalo něco, co jsem předtím nezažila.
Z Prostoru přede mnou se vynořila jakási „bublina“ (tvořená tím Prostorem, z jeho matérie) a směřovala ke mně. A když byla u mne, tak mne celou prostoupila – skoro celé mé vědomí se v tom Prostoru rozpustilo.
Všechno, co jsem si myslela, že jsem, všechny mé vzpomínky, najednou zmizely a místo toho jsem byla kýmsi jiným, úplně jiným, cizím vědomím. Vědomím, jen je zcela odlišné, od lidského, rostlinného či zvířecího. A toto vědomí bylo nekonečné. Jelikož mi byl zachován vnitřní zrak, tak jsem to vnímala jako hustější mračno plné zářivého světla, plné energie – vnímala jsem, že vidím „sebe“. Vědomí se přímo utápělo v Blaženosti, nebyl zde znatelný tok času – vše bylo pořád jeden přítomný okamžik, stále bylo NYNÍ – nebylo žádné předtím ani žádné potom. Byla jsem v tom skoro celá rozpuštěná, až na velmi malinkatou část, která toto vnímala a zaznamenávala. V tomto stavu jsem byla kýmsi jiným, někým, kdo je všude a vším a čas pro něho neexistuje. Opravdu – toto vědomí je velmi odlišné od toho pozemského….
A pak najednou mne to zase vrátilo zpět, odkud si to pro mne sáhlo, zpátky na „hranici“. Vrátilo se mi moje vědomí, mé vnímání obvyklého „Prostoru“. Po chvíli jsem ukončila meditaci a otevřela oči.
Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že to, co se mi zdálo velmi krátkým okamžikem, trvalo celé dvě hodiny.
Možná to pro někoho neznamená nic, ale pro mne je to velmi cenný poznatek. A budu si ho pamatovat po zbytek svého života v tomto těle. A vůbec mi nevadí, kdyby se mi už nikdy dál při meditaci nestal. Vzpomínka – ta je stále živá, hmatatelná. Víc už ani nepotřebuji.
Až budu odcházet z tohoto života – dobře vím, kam mám pak zamířit.

[Alaja]

A jeví se to jako nejhumornější pošetilost, že by tady na jednoho blaženého musel být jeden trpící, aby tady byla vyváženost.

JO, jo, také se mi zdá, že trpících je na zeměkouli o mnoho víc, než těch blažených.....možná zaleží na intenzitě blaženosti to kterého...čím je větší, tím víc trpících to pak odnáší....

https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-svet ... -krok.html

„Nacistická nouze.“ Město oblíbených vánočních trhů hlásí problém s „nácky“ a nečekaný krok

[Alaja]

Jo...a ještě jedno malé repete pro Nic:

světlo v království božím......bílé jako mléko, husté,....(malé děti ve spánku si tam chodí hrát, zemřelí pro změnu relaxovat před další inkarnací a pod....)...duše jsou vázány k planetě Zemi....

světlo v savikalpě......stříbrné, mírně do bleděmodra... velice průhledné.....vlastně, jak popisují mudrci - bezbarvé....
světlo v nirvikaplě......zlaté, husté, ....

a kolem toho celého zlatého Univerza je tma tmoucí.....

[Alaja]

Boží království ...podle Nic...lidé musí být povinně šťastní a blažení....
...to mi cosi připomnělo...:

Pratchett - Čarodějky na cestách...

...
Genova byla pohádkové město. Lidé tam žili celé dny ve smíchu a den za dnem vítali se šťastnými výrazy na tvářích. Pokud se totiž chtěli dalšího dne vůbec dožít, tak jim nic jiného nezbývalo.
Na to už Lilith dohlédla. Je možné, že si lidé mysleli, že byli šťastní spíš předtím, než na to Lilith začala dohlížet, a hlavně než nahradila starého barona Agou, ale to bylo takové chaotické, neuspořádané a necílevědomé štěstí, a proto se jí tak snadno podařilo získat nejdříve vliv a pak i moc.
Jenže tomu jejich původnímu štěstí chyběl jakýkoliv životní styl. Nemělo hlavu ani patu.
Jednoho dne jí za všechno poděkují.
Pochopitelně jako všude, i tady se našli nějací ti kverulanti. Lidé prostě někdy nevědí, co by chtěli. Děláte pro ně to nejlepší, vládnete podle svého nejlepšího svědomí městu, dohlížíte na to, aby jejich životy byly od rána do večera naplněny prací a štěstím, a oni se najednou bez jakékoliv příčiny obrátí proti vám.
Audienční síň lemovaly řady strážných. A síň byla plná návštěvníků. Prakticky to byl vládce, kdo přijímal návštěvy, delegace, vyslance jiných zemí, ale hlavně vynášel rozsudky. Lilith ráda pozorovala lidi, kteří se na tuhle slávu přišli podívat. Za šesták příkladu bylo lepší než za deset tolarů trestů.
V těch dnech nedocházelo v Genově k mnoha zločinům. Alespoň ne k takovým, které by se považovaly za zločiny někde jinde. Věci jako krádeže se vyřizovaly rychle a vůbec k nim nebylo třeba rozhodnutí vladaře. Mnohem důležitější, alespoň podle Lilithiných měřítek, byly zločiny proti podstatě příběhu. Jak se zdálo, nevěděli lidé, jak se mají chovat.
Lilith nastavila zrcadlo životu a všechny kousky života, které se do zrcadla nevešly, prostě odsekala…
Aga, s jednou nohou přehozenou přes opěradlo, se povaloval na trůně. On takovým sedadlům nikdy nepřišel na chuť.
„A co udělal tenhle?“ zeptal se a zívl. Otevřít si ústa dokořán, to bylo alespoň něco, v čem byl opravdu dobrý.
Mezi dvěma obrovskými strážnými se krčil drobný stařík.
Vždycky se najde někdo, kdo je ochotný dělat strážného, dokonce i v takovém městě, jako byla Genova. Kromě toho dostanete pěknou uniformu s modrými kalhotami a červeným kabátcem a vysoký černý klobouk s kokardou.
„Ale já… já prostě neumím pískat,“ vypravil ze sebe roztřesenými rty stařík. „Já… jsem nevěděl… že se to… že je to proti… zákonu…“
„Ale vy jste řezbář, výrobce hraček,“ zarazil ho Aga. „Řezbáři si celý den spokojeně pohvizdují a zpívají si veselé písničky.“ Podíval se na Lilith. Ta spokojeně přikývla.
„Já… já žádné písničky neumím…“ bránil se řezbář. „Nikdy jsem se… žádnou písničku nenaučil… Umím jenom vyrábět hračky. Já se vyučil na mistra hračkáře… Sedm roků jako učedník… pak jako mistr… vlastně celý život…“
„Jenže já se tady dozvídám,“ zamračil se na něj Aga, který se tvářil jako zosobnění soudce čtoucího těžké obvinění, „že ani nevyprávíš dětem pohádky.“
„Nikdo mi ni… nikdy neřekl, že musím… vyprávět pohádky,“ odpověděl roztřesený řezbář. „Podívejte, já umím jen vyrábět hračky. Hračky. To je jediná věc, kterou doopravdy umím. Hračky. A dělám moc hhezké hračky. Jsem prostě h-hračkář.“
„Nemůžeš být dobrý hračkář, když dětem nevyprávíš pohádky,“ prohlásila Lilith a naklonila se kupředu.
Řezbář se otočil k tváři zahalené závojem.
„Já žádné neznám,“ řekl.
„Ty žádné neznáš?“
„Já… já bych mohl dětem vyprávět o tom, jak se…, jak se dělají h-hračky,“ vypravil ze sebe starý muž.
Lilith se narovnala a opřela se v křesle. Hustý závoj znemožňoval zjistit, jaký má výraz.
„Já si myslím, že nejlepší bude, když tě tady lidová garda doprovodí,“ řekla Lilith, „a odvede tě na místo, kde se určitě naučíš zpívat. A možná že za nějakou dobu začneš i hvízdat. Nebude to krásné?“
Podzemní vězení starého barona byla nechutná. Lilith je dala vymalovat a zařídila je. Spoustou zrcadel.
.....

[Nic]

Boží království ...podle Nic...lidé musí být povinně šťastní a blažení...

Och, tohle je právě ta největší příčina nedorozumění, že ztotožnění s částí by mohlo dávat stejnou naplněnost jako Celistvost sama.

Jak už jsem tu víckrát popisoval, vnímám realitu tak, že každé blaho je jinde vyváženo stejně velkým utrpení, přitom existuje jakási rovnováha, kterou vlny blaha a prohlubně nepříjemnosti nutně procházejí. Duchovně orientovaní lidé často vnímají jako to, co od Boha a spočinutí v něm vzdaluje, změnu nebo proměnlivost věcí/světa. Většinou to mají spojené s poklesem vlny dolů a při změně směrem nahoru stejný pohyb chápou jako Boží milost, přitom je obojí pohybem, který prochází tím středem mezi blahem a nepříjemnem.

Z mé zkušenosti je právě ten střed, který není ani jedním, stavem velmi ďábelským. Pokud v něm bytost setrvává, prožívá zvláštní oddělení se od druhých. Je to hodně intenzivní povýšený prožitek nad ostatními vlnícími se na blahu a utrpení. Nejlepším popisem pro mě je jednota s Ďáblem, jako když se z vás stane ten největší hajzl na světě, který není s ostatními vůbec solidární.

V detailech to umocňuje ten vjem vlastního tělesna v rohaté okřídlené formě s ocasem a křídly. Dále vyzařování mezi rohy, jež má charakter připoutanosti a ulpívání ostatních bytostí, jakoby to světlo byla samotná mája jako ulpění na pocitu blaha. Zároveň si však myslím, že ostatní bytosti tohle vyzařování mohou vnímat úplně jinak a vyvolává v nich lásku k mojí osobě, kterou mě mohou často i zaskočit, protože sám nic takového vůbec necítím. Jejich reakce a náklonnost mi nepřijdou adekvátní tomu, co právě dělám. Tedy nemám to jako lidská matka s dítětem, kde oba prožívají vztah podobně jako lásku. Mám to jako matka-ďábel. Zatím tomu rozumím tak, že pro matku, která má třeba tisíce dětí, je z nějakého důvodu lepší vztah k nim takhle prožívat.

Budu rád za jakékoliv reakce nebo odkazy na internet, kde je popisováno něco podobného. Díky.

Honzam je nejen velmi inteligentní, ale má i naprosto fenomenální vhledy do univerzální mysli.

Jenže projekce mysli (všechny tvary, formy, projevy času) jsou ve Vědomí, nikoliv obráceně, takže ta Honzamova pravda není konečnou pravdou.

Tudíž Honzam s připoutaností k rohaté formě, lidé připoutaní k tělesné formě, nemají šanci zakoušet onu celistvost.

Jakmile je tady ztotožnění s formou, tak se zákonitě objevuje iluze oddělenosti a s tím i zdroj trápení, protože pořád tady může být nějaká touha po něčem, co chybí, nebo odpor k něčemu, co se v iluzi oddělenosti jeví jako nežádoucí.

A v každém okamžiku má každá bytost v tichu svého nitra možnost zakoušet okamžiky klidu, kdy ona připoutanost k projekci mysli mizí a v nejhlubších hlubinách ticha se objevuje poznání, že tahle celistvost je blahem, sama existence je láskou a krásou.

Probuzení žijí tímhle tichem a z něho pak veškerý projev se jeví jako neškodná zábavná podívaná, která Tvé celistvosti nikdy nijak nemůže ublížit a nemůže Ti nikdy nic chybět.

[Nic]

Všechno, co jsem si myslela, že jsem, všechny mé vzpomínky, najednou zmizely a místo toho jsem byla kýmsi jiným, úplně jiným, cizím vědomím. Vědomím, jen je zcela odlišné, od lidského, rostlinného či zvířecího. A toto vědomí bylo nekonečné. Jelikož mi byl zachován vnitřní zrak, tak jsem to vnímala jako hustější mračno plné zářivého světla, plné energie – vnímala jsem, že vidím „sebe“. Vědomí se přímo utápělo v Blaženosti, nebyl zde znatelný tok času – vše bylo pořád jeden přítomný okamžik, stále bylo NYNÍ – nebylo žádné předtím ani žádné potom. Byla jsem v tom skoro celá rozpuštěná, až na velmi malinkatou část, která toto vnímala a zaznamenávala. V tomto stavu jsem byla kýmsi jiným, někým, kdo je všude a vším a čas pro něho neexistuje. Opravdu – toto vědomí je velmi odlišné od toho pozemského….

...Možná to pro někoho neznamená nic, ale pro mne je to velmi cenný poznatek. A budu si ho pamatovat po zbytek svého života v tomto těle. A vůbec mi nevadí, kdyby se mi už nikdy dál při meditaci nestal. Vzpomínka – ta je stále živá, hmatatelná. Víc už ani nepotřebuji.
Až budu odcházet z tohoto života – dobře vím, kam mám pak zamířit.

Lama Ole říká, že v okamžiku smrti všichni zakouší okamžik osvícení, Ti, kteří během života meditují a tohle znají, v tomhle mohou zůstat.
Ostatní, kteří mají nedokončené nějaké mentální hry, pokračují dál ve svých hrách a následují své touhy.

Takže to může být tak, Alajo, jak říkáš, víš, kam máš zamířit.

[Trini]

Od Vostalpetra:

JO, jo, také se mi zdá, že trpících je na zeměkouli o mnoho víc, než těch blažených.....možná zaleží na intenzitě blaženosti to kterého...čím je větší, tím víc trpících to pak odnáší....

.................................................................................................................................................................................................

Stačí si uvědomit, jakým způsobem funguje KONCENTRACE,

a hned budeš vědět, proč "miligram štěstí" dokáže vytvořit "megatuny neštěstí",

jak zaměření jedním směrem potláčí všechny ostatní směry zaměření jako nežádoucí, ohrožující a jako zlé,

takže pak takováto LÁSKA K NĚČEMU dokáže zavrhnout a potlačit CELÝ SVĚT,

jak to tady názorně předvádí katolická blbka s tím neštastným egem, neexistujícím snovým světem,

neexistujícími vasánami a karmou

V koncentraci existuje pouze jedna jediná vyjímka která nezpůsobuje ZBLBNUTÍ,

a to KONCENTRACE NA SVĚTLO, ta totiž zcela spontánně přechází z koncentrace V MEDITACI...

A naopak, koncentrace na lásku a štěstí pak způsobuje maximální zblbnutí,

jak lze snadno pozorovat v případě zamilovaných lidí, kteří pak žijí ve svém snovém světě....


Závěr je tedy jednoduchý,
kdo nemá světlo žije zákonitě ve tmě a pouze se blamuje ....

[Trini]

Honzam je ...

To už začíná připomínat mnichovskou dohodu - o Honzamovi bez Honzama.

Ty prostě s tím obtěžováním Honzama nepřestaneš.

Když už jinak nemůžeš, tak si ho běž pomlouvat na Poradnu.

V jiných evropských forech je tohle zakázané - psát o druhých, když se odhlásili, třeba jen na čas. Do Česka to zřejmě zatím ještě nedošlo.

Je to naprostá nestydatost, že mu nedáš pokoj.

[Trini]

Takže to může být tak, Alajo, jak říkáš, víš, kam máš zamířit.

Tam, kam má Alaja namířeno, ti nebude ještě dlouho, dlouho přístupné. To bys musela na sobě začit pracovat. Jako první: přestat svou nestoudně se producírující myslí obtěžovat ostatní.

[Nic]

jak zaměření jedním směrem potláčí všechny ostatní směry zaměření jako nežádoucí, ohrožující a jako zlé,

takže pak takováto LÁSKA K NĚČEMU dokáže zavrhnout a potlačit CELÝ SVĚT

Ano, přesně takhle se to může jevit s připoutaností k formě, tedy skrz iluzi oddělenosti. Dokud je tady slepá víra ve ztotožnění s tělem. Jakmile se objeví moudrost s poznáním: "nejsem NIC" - žádná forma, žádná myšlenka, žádný projev v časoprostoru, uvolňuje se i poznání, že ničím nepodmiňovaná láska je vším.

A tohle je to poznání jednoty všeho, kdy všechno je TAO, všechno je TO, všechno je Bůh, všechno je Vědomí, všechno je Bytí, všechno je sat-čit-ananda, všechno je Boží království.

[Trini]

Honzam je ...

Ty prostě s tím obtěžováním Honzama nepřestaneš.

P.S:
Zřejmě mu podvědomě závidíš jeho vysokou duchovní úroven, kterou sama ještě dlouho nedosáhneš.
Pořád ti tady jako jediné straší v hlavě d'ábel, peklo, rohatosti atd. a pořád dokola o tom tady píšeš, i když to zde nikoho nezajímá. Proč si nepíšeš o těchto svých oblíbených tématech na své Poradně?

[Trini]

s připoutaností k formě

Pořád lepší než tvoje úděsná připoutanost k mysli.

[Nic]

Tam, kam má Alaja namířeno, ti nebude ještě dlouho, dlouho přístupné. To bys musela na sobě začit pracovat. Jako první: přestat svou nestoudně se producírující myslí obtěžovat ostatní.

Ano, přesně takhle se to může jevit s připoutaností k formě, tedy skrz iluzi oddělenosti. Dokud je tady slepá víra ve ztotožnění s tělem. Jakmile se objeví moudrost s poznáním: "nejsem NIC" - žádná forma, žádná myšlenka, žádný projev v časoprostoru, uvolňuje se i poznání, že ničím nepodmiňovaná láska je vším.

A tohle je to poznání jednoty všeho, kdy všechno je TAO, všechno je TO, všechno je Bůh, všechno je Vědomí, všechno je Bytí, všechno je sat-čit-ananda, všechno je Boží království.

A s tím se objevuje zároveň i poznání, že neexistuje nic a nikdo, kdo by byl mimo to, ale může tady být sen - iluze oddělenosti a pak tohle nemusí být jasné.

[Trini]

A tohle je to poznání

Proč si pořád děláš představy, jak to bude po Poznání? Dej se prostě jen překvapit. Čekej v tichosti a pokoře.

[Trini]

A s tím se objevuje zároveň i poznání,

Počkej si na Poznání a to svoje poznání z představ mysli neber tak vážně.

[Alaja]

A s tím se objevuje zároveň i poznání, že neexistuje nic a nikdo, kdo by byl mimo to, ale může tady být sen - iluze oddělenosti a pak tohle nemusí být jasné.

A z čeho jsi tohle usoudila?