O tichu

[vostalpetr]

Admin: Přesunuto z jiného tématu, kde to bylo off-topic.

jO, A JEŠTĚ NĚCO ZE ŽIVOTA K TOMU TICHU:

Ticho, to je takovej duchovnáckej evropskej problém,

když jsem byl poprvé, podruhé, potřetí v indii, tak jsem byl z toho hluku a frmolu docela neštastnej, kam jsem se hnul, všude se mnou byla mimliarda indáků, hlučeli, kecali, hráli kriket, houkali houkačkama atd. atd. no prostě nikde tichej koutek...

A pak jsem na to přišel, ticho je slyšet stále a kdekoliv,
jen je důležité, čemu člověk věnuje pozornost, jestli tomu hluku, nebo tomu tichu, takže to není o těch vnějších podmínkách, je to jen o pozornosti k čemu ji nasměrujeme. když si třeba sedneš na křižovatku, kde jezděj auta, houkaj, vrčej, kde mluví lidi, no prostě je tam hluk, a jen tak pozorně posloucháš ten hluk, tak za chvíli uslyšíš ticho a za chvíli si všimneš, že je tady nějaká pozornost, která je vlastně ten pozorovatel, že všechno se odehrává v přítomném okamžiku, a dokonce ještě mnohem mín v přítomnosti Ted a Tady....

no to je vlastně cvičení bdělé pozornosti Ted a Tady, a hluk je úplně mimo.... a je tady jenom "já" a možná i uvědomění "Já"

[Lída]

...jen je důležité, čemu člověk věnuje pozornost, jestli tomu hluku, nebo tomu tichu, takže to není o těch vnějších podmínkách, je to jen o pozornosti k čemu ji nasměrujeme. když si třeba sedneš na křižovatku, kde jezděj auta, houkaj, vrčej, kde mluví lidi, no prostě je tam hluk, a jen tak pozorně posloucháš ten hluk, tak za chvíli uslyšíš ticho a za chvíli si všimneš, že je tady nějaká pozornost, která je vlastně ten pozorovatel, že všechno se odehrává v přítomném okamžiku, a dokonce ještě mnohem mín v přítomnosti Ted a Tady....

no to je vlastně cvičení bdělé pozornosti Ted a Tady, a hluk je úplně mimo.... a je tady jenom "já" a možná i uvědomění "Já"

Taky to tak vnímám. Dokud tu není ticho, nezávislé na vnějších podmínkách, cítíme se frustrovaní nedostatkem ticha venku. Bráníme se vnějšímu nedostatku ticha, bojujeme proti hluku všeho druhu.

Stejné je to se svobodou. Dokud tu není vnitřní svoboda, nezávislá na vnějších podmínkách, cítíme se frustrovaní nedostatkem vnější svobody. Bojujeme proti omezování svobody všeho druhu.

Vnitřní tichost a svoboda možná vznikají společně.

Když tu je vnitřní tichost, její opak - hluk - neexistuje, je tu jen Tady a Teď.
Když tu je vnitřní svoboda, její opak - omezování svobody - neexistuje, je tu jen Tady a Teď.

A dokud k tomu nedozrajeme, potřebujeme určitou míru i zevní svobody a ticha.
Dokud nejsme trvale Probuzení, potřebujeme od okolí jistou míru ohledů na naše potřeby. Jako každý jiný člověk.

Ohleduplnost k potřebám druhých navozuje mír, harmonii ve vztazích: ego není ničím vnějším provokováno ...

a je šance ztišit se a vnímat ticho, které nemůže nic vnějšího narušit, vnímat svobodu, kterou nemůže nic vnějšího omezit.

[Pavel]

Vzpomínáš? Ticho, které žádný hluk nepřehluší

----

Lída píše:

"Dokud tu není ticho, nezávislé na vnějších podmínkách, cítíme se frustrovaní nedostatkem ticha venku. Bráníme se vnějšímu nedostatku ticha, bojujeme proti hluku všeho druhu.

Stejné je to se svobodou. Dokud tu není vnitřní svoboda, nezávislá na vnějších podmínkách, cítíme se frustrovaní nedostatkem vnější svobody. Bojujeme proti omezování svobody všeho druhu."

Jen k A (ticho za hlukem) a B (zevní pokoj-o němž Míla Tomášová říká, že souvisí s tím vnitřním) přidám C, které je pro většinu lidí daleko nejaktuálnější: Boj proti zevnímu klidu, hrůza z ticha, z nedostatku podnětů, z toho být chvilku sám se sebou, neschopnost vystačit si, jen tak si sednout do trávy, spočinout v sobě a radovat se jen tak, nacházejíc v sobě vše. Což je vede k tomu, že při příchodu zvenčí, snad ještě dřívě, než si vyndají z uší naslouchátka walkmanů, zapínají rádio či televizi ... anebo třeba zapalují jednu od druhé, dělají nájezdy na ledničku, zasedají za klávesnici a dokola to samé plodí, mysl na plné obrátky stále o něčem spekuluje, přednáší svému nešťastnému druhovi etc...

[Lída]

Jen k A (ticho za hlukem) a B (zevní pokoj-o němž Míla Tomášová říká, že souvisí s tím vnitřním) přidám C, které je pro většinu lidí daleko nejaktuálnější: Boj proti zevnímu klidu, hrůza z ticha, z nedostatku podnětů, z toho být chvilku sám se sebou, neschopnost vystačit si, jen tak si sednout do trávy, spočinout v sobě a radovat se jen tak, nacházejíc v sobě vše. Což je vede k tomu, že při příchodu zvenčí, snad ještě dřívě, než si vyndají z uší naslouchátka walkmanů, zapínají rádio či televizi ... anebo třeba zapalují jednu od druhé, dělají nájezdy na ledničku, zasedají za klávesnici a dokola to samé plodí, mysl na plné obrátky stále o něčem spekuluje, přednáší svému nešťastnému druhovi etc...

Jj. Dřív, dokud nebyly virtuální zábavy, to bývalo i čtení jedné detektivky za druhou ...

Má to svůj důvod - snižování napětí tím, že něčím vnějším přehlušíme to, co zůstává uvnitř neřešené, a proto to kvasí... a může to i vybuchnout ve vnější disharmonii, která je nakažlivá a pak se řetězově šíří...

Vidím ale i jistou dočasně ochrannou funkci v únicích - ne v těch za každou cenu, shora jmenovaných, ale třeba k hudbě... protože to, co je v nás nedořešené a probouzí to neurčitý neklid a napětí, má svůj vlastní program dozrávání; a vnější prostředky, které harmonizují psychiku (Enya!) a neprohlubují žízeň po sebeprosazení mohou být pomocí, dokud to v člověku uvnitř nedozrálo k úlevnému úplnému ztišení se.

... ...

[Monika]

na vše je třeba ta "správná doba" uzrálosti a také prostor, ať se nám to líbí či ne přeskakovat se nevyplácí ani lámat cosi přes koleno a násilně se nutit a přemáhat, zároveň ale nic neprospívá zůstávat v pasivní rezignaci. té správné míře nás učí život sám a to je velmi individuální a dovolím si napsat zároveň intuitivní záležitost.

s trochou upřímnosti a otevřenosti si mohu vybavit, že byla doba, kdy jsme téže nebyla schopna vydržet sama se sebou a podvědomě to řešila různými způsoby úniků, stejně jako přišla doba, kdy jsme naopak vyhledávala samotu a ticho a velmi citlivě reagovala na rušivé vnější i vnitřní elementy, abych začala tušit, že ani toto není jaksi tak nějak v pořádku a že mne to směřuje tak nějak k samovolně k uvnitřnění, které není závislé na proměnlivých okolnostech vnějšího projevu ...

s tím přišlo i poznání, že každá tato fáze je velmi potřebná a s pochopením hlubších souvislostí jsem s úžasem zjistila, že nic není špatně a zůstala vděčnost vůči Všehomíru, jak mi dopřává přesně to co je zrovna potřeba jsem přesvědčená, že samozřejmě nejen mně, ale i druhým a tak by mne už ani nenapadlo, nad někým kdo momentálně přebíjí vnitřní strach z nenaplněnosti třebas pouštěním hlasitého poslechu hudby, kroutit hlavou. ono nakonec i tak se dá ticho pořádně ocenit a prožít, když hlasitá hudba unaví. navíc splynutím se životním proudem se velmi zřetelně poznává, že nikdy nejde o trvalý stav, vše se neustále mění a střídá a procházíme různými fázemi a vlnami. není třeba se jim bránit, spíš se do nich položit a nechat se jimi nést, jako něčím vzácným, s důvěrou, že vše má své místo a smysl. když si budeme pozorně naslouchat, snadněji a snadněji zachytneme jemné niance, které nás přirozeně navádějí tam kde je v současnosti pro nás to správné místo.

Petr Vostál tu popsal, jak jednoho dne zjistil, že je možné vnímat vnitřní ticho a klid i ve velmi bouřlivých a hlučných zevních podmínkách a Lída při tom poukázala, že podobně to je i s tou tolik skloňovanou svobodou a tak díky tomu psaní se mi pospojovalo cosi co jsem potřebovala sama pro sebe dořešit, moc vám všem děkuji na stránkách s názvem ispiruj – ta živá inspirace skutečně je