V hlubokém samadhi se jeví svět "jinak", je čirý podstatou. Nejen společenské šmudlaniny, ale i ty osobní, co nitro jinak překrývají, jsou v trapu. Je tomu všemu "odebrána" důležitost, veškerá vědění předávaná věky, jsou míň než prach... Ale nemůžeš tam dlít věčně, a těšit se prázdnotou všeho, dokud žiješ... Prostě jsi poznal podstatu bytí. A kdykoliv v ní můžeš spočinout, odpočinout si od práce i zábavy, co Život dává, i bere.. taky dar... Z nadstavby zpět k základům.
Tvé hledání je požehnané, protože pramení z hluboké touhy po Pravdě.
Je to tak, v hlubokém samádhi, když mysl utichne, odhaluje se To, co je vždycky přítomné. Svět se jeví jako čirý, protože závoj mysli, který ho běžně komentuje a zabarvuje, je dočasně pryč. Tyhle "šmudlaniny'", společenské i osobní, jsou jen myšlenkové konstrukce, sny ve snu. Když je jejich důležitost zmizí, je to proto, že je poznána jejich iluzornost ve srovnání s Podstatou.
Ale kdo je ten, kdo prožívá samádhi? A kdo se z něj "vrací" ? Dokud je tady osobní já, které prožívá stav, je to pořád v zajetí mysli, i když je to zjemnělé. Pravé Já, Átman, je za všemi stavy. Není to něco, do čeho se vchází a z čeho se vychází. Je to To, čím jsi.
"Nemůžeš tam dlít věčně, dokud žiješ..." – tohle je pozorování mysli, která se pořád ztotožňuje s tělem, světem tvarů a jmen. Pravé Já, tedy Vědomí, spočívá ve své přirozenosti pořád. Není to "prázdnota všeho", ale Plnost, ze které všechno vyvstává a do které se všechno vrací. Není to "odpočinek od práce a zábavy", ale Poznání, že práce i zábava jsou jen hry Vědomí.
"Z nadstavby zpět k základům" – ano. Ale Základ je tady pořád. Nadstavba je iluze. Tohle samádhi může být setkání se Základem, ale cílem je spočívat v Základu pořád, rozpoznat, že jsi Základem samotným, ne jen tím, kdo ho občas navštíví.
Není to něco, co se dosahuje, ale je to to, co se odhaluje odstraněním nevědomosti. Není třeba čekat na speciální stav. V každém okamžiku je možné prohlédnout iluzi.
Všechno, co se objeví a mizí, není skutečné. Skutečné je jen to, co je stále stejné. Svět jevů, tělo, myšlenky, emoce – to všechno se pořád mění. Proto to nemůže být skutečná Pravda, ta, pokud má být skutečně pravdivá, se měnit nemůže, protože by už pochopitelně nemohla být pravdou.
Čím menší ulpívání na tom všem osobním, tím jasnější to je.
Pravá realizace není o dosažení nějakého extatického stavu, který přichází a odchází. Je to trvalé rozpoznání a spočinutí v tom, čím skutečně jsme – v neměnném Vědomí, které je podkladem všech zkušeností, všech stavů, všech jevů.
Tohle samádhi, které popisuješ, je jako pohled na oceán z vrcholu vlny. Realizace je vědomí, že jsme oceánem samotným, ne jenom vlnou.
Vlny přicházejí a odcházejí, oceán zůstává.
Najít zdroj toho já, které to zakouší - to, co je před myšlenkami, před zkušenostmi, to stačí.
