) jestli bych sem nevlozil jeji pribeh, ktery se mi moc libi. Tak tady je :Chci se s Vámi podělit o svůj příběh, který se stal před dvěma lety...
SÍLA MOUDRÉHO NEVĚDOMÍ
Jak už to chodí, byly jsme dvě – veliké kamarádky. A jak už to taky bývá, povídání při čaji přineslo jednou z úst mé přítelkyně zvláštní větu „Ta z nás, která první zemře, dá té druhé nějaký vzkaz, pokud za životem skutečně něco je. A dopil se čaj, další den taky a další… až uplynul asi měsíc.
„Nějak mě bolí ruka“ stěžuje si mi. A další čajové dny uplynuly. Jednou přišla, že bolesti neubývá, že by si dala ode mne říct o jednu z alternativních metod medicíny. Jen jednou, pak ji vzdala a hledala další. Přišly další komplikace až k prsu. Nikdo netušil nebo spíše nechtěl tušit, co skutečně přichází. Když jsem nabyla podezření a posílala ji k lékaři - věřila, že má všechno pod kontrolou. Uplynuly další měsíce.
A já si jako obvykle skládám své písničky. Tentokrát vznikla jedna zvláštní. O smrti a o vzkazu z druhé strany. Byla velmi smutná a já nechápala proč jsem ji vlastně napsala. A uplynuly další dva měsíce. V nich ubývalo stále více čajů, přibývalo bolesti a spolu s ní jsme věřili v zázrak. Někdy se ale nedějí…Za další dva měsíce ji na pět minut navštěvuji naposled. Je jiná. Unavená, slabá a v očích tiché smíření. Vracím se domů, beru kytaru a zpívám tu zvláštní píseň. Za zavřenými víčky se mi odehrává film. Velmi smutný, který našel adresáta. Za dva dny umírá.
Zapaluji svíčku a po půl roce zapomnění si vybavím rozhovor o vzkazu. Čekám v napětí a přiznám se s trochou strachu, ale nic se neděje. Snad je příliš brzy. Přichází ráno a já se koukám na oblohu. Volám všechny ostatní. Beru kameru a snažím se zachytit obrovské srdce, které ani nejde pojmout do objektivu. Nad ním se sklání obličej nějakého starce či světce…
Beru kytaru a znovu zpívám. Až tentokrát jsem pochopila vše. Píseň byla společným dílem nás obou, jen jsme u toho fyzicky nebyly, bylo to dílo moudrého nevědomí. V ní posílá má přítelkyně z druhého břehu života povzbuzení své lásce, poděkování mámě a vůbec všem a všemu. A refrén? Ten zní takto:„JÁ NAPÍŠU MLHOU NA NEBE VZKAZ, ŽE LÁSKA JE VĚČNÁ, ŽE ŽIJE DÁL V NÁS“. Co věrohodnějšího mohlo být tím vzkazem než obrovské srdce? Jak to, že se před půl rokem vyslovila ta podivná věta o vzkazu, pak vznikla podivná píseň a nakonec se to všechno přesně uskutečnilo?
Už to bude pomalu 2 roky. Všechno bylo tak silné, že nejde jen tak nevšimnout si a nepřipustit, jak málo víme o nepoznaném. Jak málo víme o slovech, která říkáme. Jak málo víme o nekonečném životě. Nesmírně děkuji své drahé přítelkyni za nejvzácnější a nejkrásnější vzkaz beze slov, přesto tak naplňující, čitelný a láskyplný. Kéž jsou její další cesty plné světla.
A tady je to neskutečné srdce!
