ODPOVĚD NA KAŽDOU (DUCHOVNÍ) OTÁZKU

[vostalpetr]

Všechny tyhle (duchovní) otázky vznikají, a hlavně vzniká potřeba zjistit odpověď, když tu není přijetí toho co je.


(toto jsem ((jako obvykle)) nevymyslel já, ale opsal jsem to od Turiji z diskuze na JZ
http://www.jitrnizeme.cz/koment.php?akc ... 2004090603)

a myslím, že to je dost dobrá odpověd na každou duchovní otázku...

[Petr]

to je zajimave. Ac urcite na tom je kus pravdy, a mnoho otazek vznika z neprijeti, tak s tim zobecnovanim na vsechny otazky bych byl opatrny...

[vostalpetr]

Asi máš pravdu,
určitě i po přijetí přícházejí otázky typu:
kolik je hodin?
co je dneska za den?
kolikátého dneska je?
jakej je rok?
apd.


A to přesto, že víš, že ted je ted...

[Jana]

K článku: Co člověk může dělat?

Turija: : Jsem přesvědčený, že kvalita mysli a těla, souvisí s tím jak je o ně pečováno. Ovšem to co se nazývá realizací nebo osvícením atd. je završení procesu, které buď nastane nebo nenastane. Na kvalitu těla a mysli to ovšem nemá žádný vliv..Realizace NEMÁ s myslí a tělem vůbec co dělat..

Buddha učil čtyřem vznešeným stavům mysli, jsou to:
Láska nebo Milující Laskavost (mettá)
Soucit (karuná)
Přející Radost (muditá)
Vyrovnanost (upekkhá)

V mysli se přestane vytvářet iluze ega a tím ustoupí veškeré neurózy, které mají vliv i na tělo.

Turija: To že realizace „něco“ „někomu“ přinese je naprosto marná naděje.

Jistěže, objeví se stav svobody, radosti, blaženosti, lásky. Ale není to „něco“ „někomu“, co tady nebylo. Jen zmizí iluze, která zacláněla poznání.

Turija: A kdyby bylo záležitostí ega se rozhodnout jestli usilovat o realizaci nebo ne, tak by nikdy nezačalo. A to ne proto, že by se bálo o svůj zánik. Ale proto, že realizace nepřináší vůbec NIC. A ego nikdy nedělá pro nic za nic To není ego co začne s úsilím o probuzení.

Ego neexistuje, je tu jen ztotožnění s iluzí ega (s pomíjivou oddělenou částí toho věčného), ale právě v tomhle stavu ztotožnění v nás vzniká touha osvobodit se od tohoto ztotožnění. A dokud i tu touhu po osvobození ztotožňujeme s něčím pomíjivým, nenalézáme cestu ven.
Ten osvobozující impuls vychází ze záblesku Já, z víry v to věčné v nás. Což může probuzený probudit.

Turija Upozorňuje na chybu, že dotyční mistři mluví jako Vědomí k egu, nikoliv jako Vědomí k Vědomí. Šrí Nisargadatta Maharadž promlouval k posluchačům jako Vědomí k Vědomí a říkal, že mu rozumí jeden z deseti miliónů.
Pokud se tu objevují slova, která neberou ego v úvahu, vystartuje rázem Lída a mnozí další a dožadují se, aby se pravda říkala úměrně úrovni posluchače.
Takový Osho uměl blbnout s egem, oslovoval ho, ale zároveň přiznával, že musí lhát. Říkal, že lež Mistra je menší lží než pravda žáka.

Ale i blbnutí na úrovni ega je v pořádku, jak přiznává Turija:
Sám postoj „jsem tady a svojí činností se dostanu tam“ v souvislosti s realizací je chybný. Silně pochybuju o tom, že ego, které je samo iluzorní by mohlo svým úsilím něčeho dosáhnout. Ale kdo má odvahu se postavit přesně na opačnou stranu? Pro toho kdo tohle není schopen 100% pochopit a spočinout v tom, jsou určena všechna cvičení, praxe, mantry atd.. Což je v pořádku.

I tyhle tanečky okolo ega mohou probudit záblesk touhy po tom věčném v nás. A odevzdání se té touze nás samo k pravdě "donese".

[vostalpetr]

Maharadž i Turija mají pravdu,
ego má neustále tendenci "něco dělat a o něco usilovat"
a když já se snažím o těchto věcech psát, tak se neustále musím vracet do vzpomínky na stav Já,
protože jinak to okamžitě začnu popisovat z pozice osoby

Podstatný (alespon pro mě) v celým tom duchovním hubuku je fakt,
že To tady je neustále (a že tu nemůže nebýt)
a je úplně jedno, jestli si To uvědomujeme nebo ne,
protože i to, že si To neuvědomujeme je To,
takže jediné řešní je PŘIJMOUT TO CO JE...

podle mě není problém podvědomí a skrytých tendencí, které je třeba vyčistit,
protože to je opět cesta osoby v čase a prostoru,
je třeba se opravdu postavit na druhou stranu
a říci, že všechno je v pořádku, že všechno je To

Netvrdím, že to je jednoduché,
jednoduché by to bylo, kdyby to osoba mohla udělat,
ale v podstatě je to spíše POCHOPENÍ (NAHLÉDNUTÍ) nežli nějaké dosažení

(možná by bylo lépe říci, že je to TRANSFORMACE která probíhá sama o sobě, pro kterou můžeme vytvořit jen určité podmínky že jí dáme prostor a ono už se to pak samo skládá do sebe, ale transformace je pojem z bhakti že...)

Pro ego je to ovšem těžko pochopitelné,
protože ego chce usilovat,
nedokáže to přímo nahlédnout (tak jak to požadoval na svých posluchačích Maharadž)
proto musí dostat nějakou praxi, nějakou cestu,
OVŠEM NESMÍ TO BÝT PRAXE PRO EGO

Proto je tak důležité, aby hovořilo Vědomí k Vědomí,
a nikoli Vědomí k egu,
ovšem jak sama Jano víš,většina lidí to chce přijímat jako ego,
a tu polohu výkladu Vědomí hovoří k Vědomí není schopná akceptovat,
protože lidé chtějí svět či sebe vylepšit či změnit,
nikoli přijmout jako ne-dvojnou jednotu

Ovšem, kdo to pochopí,
i Maharadž říkal, že jednen z milionu
a ještě méně to realizuje...

Když tak o tom právě ted přemýšlím,
tak se dá z určitého pohledu říci,
že žádná džnána neexistuje, protože džnána je v podstatě bhakti,
tedy ten princip přijmutí je bhakti
a proto ty to vždycky píšeš tak jednoduše,
zatímco já klopýtám přes všechny možné překážky (mysli)

[Petr]

Asi máš pravdu,
určitě i po přijetí přícházejí otázky typu:
kolik je hodin?
co je dneska za den?
kolikátého dneska je?
jakej je rok?
apd.


A to přesto, že víš, že ted je ted...

No sel bych jeste dal. Co treba cira zvedavost, nebo zajem? Muzeme zacit u uprimneho Jak se dari? Co noveho? Co ted delas? .. nepodezrival bych u toho nekoho z neprijeti situace a myslim, ze se to da docela dobre aplikovat i na radu duchovnich otazek, o ktere asi puvodne slo. Myslim, ze docela dobre dokazu prijmout tento svet, ale pritom me stale zajima vice do hloubky jak to a to funguje .

[Lída]

není to problém podvědomí a skrytých tendencí které je třeba vyčistit,
protože to je opět cesta osoby v čase a prostoru,
je třeba se opravdu postavit na druhou stranu
a říci, že všechno je v pořádku, že všechno je To

Netvrdím, že to je jednoduché,
jednoduché by to bylo, kdyby to osoba mohla udělat,
ale v podstatě je to spíše POCHOPENÍ (NAHLÉDNUTÍ) nežli nějaké dosažení

(možná by bylo lépe říci, že je to TRANSFORMACE která probíhá sama o sobě, pro kterou můžeme vytvořit jen určité podmínky ...)

Shodujem se plně, Péťo, že iluze nevědomosti vzniká "cestou osoby v čase a prostoru", že "je třeba se opravdu postavit na druhou stranu a říci, že všechno je v pořádku, že všechno je To." Jasně, že "osoba to udělat nemůže, že v podstatě je to spíše POCHOPENÍ (NAHLÉDNUTÍ) nežli nějaké dosažení."

No a aby to nahlédnutí mohlo vůbec nastat, musí se napřed začít vůbec vnímat to iluzorní "něco", co se pak může rozpoznat a přímo vnímat jako tvar Bytí.

Takže: i nedualista jako Lída může časem konečně objevit příčinu, proč pochopení a plné přijetí nedvojnosti nevede k trvalému bezprostřednímu vnímání TOHO ve všem a všeho domněle předmětného jako Jeho tvarů.

Ta příčina je úplně jednoduchá: cokoli si člověk neuvědomuje, protože je to slaboulilinký emocionální podtext pod jeho myšlenkama (vznikající nevědomou motivací, důvodem, proč si to myslí, proč to cítí, proč to říká...), to zůstává mimo dohled vědomí; a to ho - aniž to ví - ovlivňuje, takže bezděčně podle toho jedná v sebeztotožnění s tím, s objektem, a nemůže to proto rozpoznat jako taky TO.

Aby se dalo cokoliv rozpoznat a vnímat jako taky TO, je třeba napřed si toho vůbec všimnout. Aby se to stalo vnímaným objektem vědomí. To je všechno. Není třeba s tím nic „dělat“ z pozice osoby (kdo by to měl udělat?) „Rozpoznáním se zestejní“ – říkala Míla Tomášová. Čímž mínila POCHOPENÍ (NAHLÉDNUTÍ).

To opravdu v praxi funguje.

[Jana]

Lído, zaujalo mě, co jsi napsala a hlavně se mi nedařilo pochopit, o čem píšeš, tak jsem si to pro sebe přeložila do pojmů, které mi jsou známé. Vostálpetr si To nahradí možná slovem ON, ale pro mě je to, co píšeš srozumitelné teprve takhle:

"Shodujem se plně, Péťo, že iluze nevědomosti vzniká "cesta osoby v čase a prostou, že je třeba se opravdu postavit na druhou stranu a říci, že všechno je v pořádku, že všechno je Láska." Jasně, že "osoba lásku udělat nemůže, že v podstatě je láska spíše POCHOPENÍ (NAHLÉDNUTÍ) nežli nějaké dosažení."

No a aby nahlédnutí mohlo vůbec nastat, musí se napřed začít vůbec vnímat iluzorní "něco", co se pak může rozpoznat a přímo vnímat jako tvar Bytí.

Takže: i nedualista jako Lída může časem konečně objevit příčinu, proč pochopení a plné přijetí nedvojnosti nevede k trvalému bezprostřednímu vnímání Lásky ve všem a všeho domněle předmětného jako Jeho tvarů.

Ta příčina je úplně jednoduchá: cokoli si člověk neuvědomuje, protože je láska slaboulilinký emocionální podtext pod jeho myšlenkama (vznikající nevědomou motivací, důvodem, proč si láska myslí, proč láska cítí, proč láska říká...), láska zůstává mimo dohled vědomí; a láska ho - aniž láska ví - ovlivňuje, takže bezděčně podle toho jedná v sebeztožnění s tím, s objektem, a nemůže lásku proto rozpoznat jako taky LÁSKU.

Aby se dalo cokoliv rozpoznat a vnímat jako taky LÁSKA, je třeba napřed si toho vůbec všimnout. Aby se láska stala vnímaným objektem vědomí. Láska je všechno. Není třeba s tím nic „dělat“ z pozice osoby (kdo by lásku měl udělat?) „Rozpoznáním se zestejní“ – říkala Míla Láskamášová. Čímž mínila POCHOPENÍ (NAHLÉDNUTÍ).

Láska opravdu v praxi funguje.

Takže celé je to jasné a pěkné, pouze jedna věc nesedí:
No a aby to nahlédnutí mohlo vůbec nastat, musí se napřed začít vůbec vnímat to iluzorní "něco", co se pak může rozpoznat a přímo vnímat jako tvar Bytí.
Iluze je iluze a ta se dá pouze prohlédnout a nikdy nemůže být tvarem skutečného Bytí. To, co nalézáš jako obsah svého snu, se nestane nikdy Skutečností.

Nebo to myslíš jinak?

[Lída]

Iluze je iluze a ta se dá pouze prohlédnout a nikdy se v ní nemůže objevit tvar skutečného Bytí. To, co nalézáš jako obsah svého snu, se nestane nikdy Skutečností.

Asi máme každá jinou zkušenost, Jano. Vnímám, že iluze je jen tvarem Bytí a Jeho pohybem. Odděleně od Bytí iluze neexistuje, existuje jen jako tvar skutečného Bytí.

[Jana]

Můžeš uvést konkrétní příklad?

[Lída]

Jakýkoliv pocit (myšlenku, objekt vnitřní nebo vnější) můžeš vnímat jako vytvořený z čiré Energie - v tu chvíli tu je vnímání jen Energie Zdroje - podobně jako vnímáš vodu v pohybující se vlně. Voda tu vlnu sice tvoří, pořád je to ale všechno voda a její tvar není něčím od vody odděleným, co by rozpoznáním "je tu jen voda a její tvary" zaniklo.

Iluze je v tom, že vlna sebe samu vnímá jako něco samostatně existujícího, místo jako pohyb vody.

[Jana]

No a aby to nahlédnutí mohlo vůbec nastat, musí se napřed začít vůbec vnímat to iluzorní "něco", co se pak může rozpoznat a přímo vnímat jako tvar Bytí.

Dobře, zkusíme se na to podívat trochu podrobněji:

Neduální stav se objeví, když všechno poznáváme jako samotné Bytí –Lásku.
Všechno je stejné Bytí, v každém poznáváme Skutečnost - Lásku.

Duální stav je iluze – Ty jsi nějaký, máš nějaké vlastnosti, já jsem nějaký a mám nějaké vlastnosti. Je tu ztotožnění s osobou. Ty jsi vlna s určitými vlastnostmi a já jsem zcela jiná vlna a nejsme totéž.

Příklad: dva lidé píšou do diskuze, každý se na věc dívá z jiného úhlu, z jiné úrovně a vzájemně si v tom, co píší, nerozumí.
První vidí v tom druhém na rozdíl od sebe nepříjemného člověka, myslí si o něm, že je třeba protivný nevychovaný hlupák. Ztotožňuje ho s vlastní představou osoby. Soustředí pozornost na to „ iluzorní něco“, na jeho vlastnosti, odlišnost, na problém, který v něm vidí.
Druhý by mohl udělat totéž, ale naprosto nelogicky se nad tohle časoprostorové myšlení, které determinuje proměnlivé jako statické (tedy, že právě tahle vlna je vždycky taková a ne jiná) a uvědomí si...

Kdo z těch dvou má šanci rozpoznat v tom, co je, tvary stejného Bytí - Lásku? Ten kdo bude upínat pozornost tomu "iluzornímu něčemu", tedy té iluzorní oddělenosti, bude si ztotožňovat svou představu, kterou si o dotyčném vytvořil, se Skutečností, nebo ten, kdo to, co si o druhém může myslet, hodí za hlavu?

Právě že pokud to nahlédnutí má nastat, tak je třeba přestat tomu "iluzornímu něčemu" (představám v mysli) věnovat pozornost a věnovat pozornost Zdroji - Bytí - existenci - Lásce - Pozornosti.

Tedy má-li to nahlédnutí, jak píšeš, nastat, je třeba nejprve poznání "nejsem tělo" a pak nastane poznání "jsem i to tělo".

[slavoj]

Bez určitých zdánlivě rotichůdných stanovisek by to nešlo . Nešlo by ani chodit,byli bychom jako balvani na jednom místě a voda by nás pohltila. Jen co se narodíme furt někam putujem - mějme se rádi a ať nán to co nejdéle vydrží !

[Lída]

To je O.K., Jano, každý občas něčemu nerozumíme. Jestli si vzpomínáš, reagovala jsem na Vostalpéťův příspěvek a jemu určitě není třeba připomínat, že "má-li to nahlédnutí nastat, je třeba nejprve poznání "nejsem tělo" a pak nastane poznání "jsem i to tělo"". Podle toho, co píše, to asi už dost dlouho ví z vlastní zkušenosti; já se jen pokusila podělit se o svou zkušenost s vnášením pochopení přímo do každodenního prožívání. Že se pak nejen ví, že všechno je TO, ale začíná se to postupně i vnímat. A že se mi osvědčuje

aby to nahlédnutí mohlo vůbec nastat, musí se napřed začít vůbec vnímat to iluzorní "něco", co se pak může rozpoznat a přímo vnímat jako tvar Bytí.

Protože už dost přesně se v oblasti sebepoznání a psychologie ví, a klinická i duchovní praxe to opakovaně potvrzuje, že svoje mentální energie, které nás vskrytu z našich starších mozkových struktur ovlivňují, si ve skutečnosti velmi často neuvědomujeme coby představy nebo myšlenky; a že právě energie nevědomí jsou zárodečnou oblastí obsahů vědomí, tedy toho, co vnímáme jako objekty ve vědomí - obrazy, představy, myšlenky a pocity. Když tedy nevěnujeme pozornost jak obsahům vědomí, tak jejich podvědomým spouštěčům, stáváme se jejich bezděčnými mluvčími, protože se s nimi ztotožňujeme. Dál přetrvává vnímání „já“ a „nejá“: člověk chválí nebo posuzuje druhé, oceňuje je, nebo jim přičítá různé vlastnosti, tj. podsouvá jim svoje představy tom, co oni cítí a co si myslí, a radí jim, co s tím.

Když si ale tenhle fakt uvědomí a začne ho zajímat, proč vlastně má tu nutkavou potřebu, proč v něm všechny představy o sobě a o druhých vznikají, má šanci, že i ten nevnímaný kořen osobního já, motivace, ze kterých ty představy vznikají, se dostanou do vědomí… a on je konečně může rozpoznat a vnímat jako energii Zdroje – jako TO.

Co si ale každý z nás z různých zkušeností a postřehů těch ostatních vybere, jestli to vyzkouší nebo ne, je čistě na každém z nás.

Měj se pěkně

[Jana]

Rozumím. Chceš tím říct, že aby se iluze prohlédla, je třeba poznat, že to je iluze, myšlenková představa. Tedy objeví-li se představa, že tyhle vlny na vodě jsou dobré a tamty nejsou správné a měly by se vlnit jinak a že já jsem vlna, která by se také správně měla ještě mnohem líp vlnit, dojde k uvědomění, že to jsou jen myšlenkové představy o tom, jak to je.

A tím, že si uvědomím, že to jsou jen představy a přestanu si jich všímat a přestanu je brát vážně, tu iluzi prohlédnu a uvědomím si, že jsme všichni jen tvarem bytí, jen tvarem stejné vody, přestanu se kontrolovat, odevzdám se té existenci a místo utrpení a starostí tu je jen užívání si vlnobití a blbnutí vody.

[Lída]

Rozumím. Chceš tím říct, že aby se iluze prohlédla, je třeba poznat, že to je iluze, myšlenková představa. Tedy objeví-li se představa, že tyhle vlny na vodě jsou dobré a tamty nejsou správné a měly by se vlnit jinak a že já jsem vlna, která by se také správně měla ještě mnohem líp vlnit, dojde k uvědomění, že to jsou jen myšlenkové představy o tom, jak to je.

A tím, že si uvědomím, že to jsou jen představy a přestanu si jich všímat a přestanu je brát vážně, tu iluzi prohlédnu a uvědomím si, že jsme všichni jen tvarem bytí, jen tvarem stejné vody, přestanu se kontrolovat, odevzdám se té existenci a místo utrpení a starostí tu je jen užívání si vlnobití a blbnutí vody.

Inu, Jano, zdá se, že češtinu chápeme každá jinak. Závěrem k téhle diskusi: sice v příspěvcích říkám něco úplně, ale úplně jiného, než je nebrat vážně Zdroj v podobě mentálních energií, chápu ale, že tak, jak to tady píšeš, to vidíš Ty:

Chci říct, že aby se iluze prohlédla, je třeba poznat, že to je iluze, myšlenková představa. Tedy objeví-li se představa, že tyhle vlny na vodě jsou dobré a tamty nejsou správné a měly by se vlnit jinak a že já jsem vlna, která by se také správně měla ještě mnohem líp vlnit, dojde k uvědomění, že to jsou jen myšlenkové představy o tom, jak to je.

A tím, že si uvědomím, že to jsou jen představy a přestanu si jich všímat a přestanu je brát vážně, tu iluzi prohlédnu a uvědomím si, že jsme všichni jen tvarem bytí, jen tvarem stejné vody, přestanu se kontrolovat, odevzdám se té existenci a místo utrpení a starostí tu je jen užívání si vlnobití a blbnutí vody.

No a co? Každý to vidí podle svých zkušeností. Pohoda.

[Jana]

Ano, důležité je jen to, je-li studna nalezena a žízeň uhašena.

Krásné odpoledne.