Eduard Tomáš - Joga velikého symbolu

[armin]

Eduard Tomáš

JÓGA VELKÉHO SYMBOLU

Část první

Čest a sláva vznešené bílé dynastii guruů!

Těmito slovy začíná učení duchovní nauky, pěstované, ukrývané v malebných klášteřích, osamělých poustevnách i chladných žulových jeskyních dalekého Tibetu. Nauky, jejichž cíl se zvedá k nedohledným výškám tak, jak se k nim zvedají nebetyčné Himaláje, v jejichž stínu se toto učení zrodilo. Od nepaměti ochraňovaly a isolovaly tyto hory vzácnou a podivuhodnou zemi Tibet spolu s jejím nezvažitelným bohatstvím – bohatstvím ducha. Ochraňovaly a isolovaly ji, jako je drahokam ochraňován a isolován zlatem, aby se jeho hrany neobrušovaly a jeho lesk a čistota ještě víc zářily.
Nelze však na trvalo počítat s isolovaností žádné části planety. Myšlenky lidí se prolínají éterem skrz naskrz a působí na sebe jako široké a stále živé proudy bez ohledu na vzdálenost, neboť Vesmír je jednota. Proto žádný národ a žádná organizace nebo skupina lidí nemlže si dělat naději, že by jejich myšlenky a ideje nepůsobily navenek, ať jsou jakékoliv anebo že by mohly zůstat navždy neovlivněny ideami zvenčí. Dnes v dobách překotného 20. století, kdy svět se stal jediným obrovským kadlubem taveným v plamenech vlastní karmy universálního vývoje, je tato skutečnost zvláště markantní.

A tak ani nejvyšší hory světa nestačily už zabránit konečné likvidaci tisícileté isolace. Ani hmotně, ani duchovně. Dlouhodobé osamocení Tibetu bylo zrušeno. Bohužel drahokamy tibetského ducha, to nejvzácnější, co kdy bylo v této zemi, nebyly při tom valně oceněny. Vlastně nebyly oceněny vůbec. A přece, jaká tu byla vzácná příležitost k duchovnímu obohacení. Avšak odmítnutí těchto pokladů Čínou bylo karmické. Nemá každý národ stejnou karmu. Karma našeho národa je dobrá.

Zvedněme posvátné korouhve vznešené bílé dynastie tibetských guruů. Sledujme slova pravdy zrozená ve stínu Kailasu, největší hory světa, tichého to sídla nesmrtelných Budhů. Ve stínu Kailasu – hory, zrcadlící se od věku v modrých chladivých vlnách posvátného Menasrovaru. A dejme těmto ideám zaznít na naší straně světa. Poslyšme prastarou nauku, nazvanou gurui – Joga současně zrozeného Velikého symbolu.
Kéž nám dá Všemohoucí dosti schopnosti tuto nauku veskrze pochopit, dosti odhodlání se touto naukou veskrze řídit i dosti síly v naprostém, úplném a cílevědomém sebeodevzdání úplně a trvale ji realizovat. Neboť sotva kdy bylo na této zeměkouli vyššího učení – jak sami poznáte.

Přistupme proto k němu se srdcem otevřeným. Odložme veškerou skepsi, vrozenou bílé rase i všechnu pochybovačnost, která se někdy dostavuje jako zábrana chápání nových ideí neznámých lidí z neznámých dálek. Vzhůru srdce, aby pochopila, co mohou pochopit. Svoji vlastní čistou Podstatu - Pravdu, která je vždy stejná pro všechny věky, pro všechny rasy a všechny národy.
Již v samém úvodu meditační cesta tibetských mistrů začíná se závratnou poučkou:
Nemysli na minulost, nemysli na budoucnost, nemysli na to, že prodléváš v tichém pozorování pozornosti.
Což vlastně znamená Nemedituj ! Buď. A´t to zní sebevíc paradoxně:“Nemedituj! Buď!“
Být. Jen být. Ne něčím, nebo někým. Jen být samotným, neosobním Bytím. Prázdným, to je uvolněným od všeho ostatního. Ale být prázdným všeho, znamená být Prázdnem samým. Prázdnem bez omezení. Ne v tvaru, ne v čase, ne v posloupnosti času, ani v přívlastcích bytosti. Nikoliv v relativním světě měnících se jevů, ale ve skutečnosti. Ve světě absolutně prázdném od změn, prázdném od měnících se věcí, prázdném od událostí měřitelných nebo měnitelných v časoprostoru.
Být. Být čistým vědomím v prázdnotě bytí, toť největší požadavek na lidskou inteligenci. Je vůbec splnitelný? Uvidíme. Dejme teď dobrý pozor! Myšlenky, o kterých tu budeme po několik lekcí hovořit, nebudou většinou pro Vás zcela nové. Proč? Protože jsme v našem kursu „umění klidu mysli“ – zejména v učení o samadhi a asparsa joze – došli již téměř k zenitu duchovních cest, duchovních snažení. Jen úhel, pohled, pod kterým se budeme tentokrát na věci dívat, bude jiný. Bude to pohled lidí, jimž nejvyšší esoterní cesty, nauky z oboru duchovna, ale i okultismu, spiritismu, magie a jiných tajných věd, byly odedávna vyučovacím předmětem jejich vysokých škol. Proto, když přišla do Tibetu tato esoterní nauka Budhova, asi tak v prvním tisíciletí po Kristu, našla tyto lidi již zcela připraveny. Přidali k ní jen to, o čem sám Budha ve svých promluvách raději pomlčel z obavy, aby nebyl širokým davem svých vlastních posluchačů nesprávně pochopen.
Ale tibetští učenci pochopili. Pochopili i to, co se skrývalo mezi řádky původních indických textů. Pochopili nauku o Prázdnu. Nauka o Prázdnu. Jaké to zvláštní učení. A přece nic nového pod sluncem. Jen pohled, jak jsme si řekli – je nový.. Zopakujme si, co my z „umění klidu mysli“ již o tom víme.
Řekli jsme si nedávno, že kdybychom škrtli všechna jména a tvary, složení a pevnost, zdánlivou pevnost věcí, jejich barvu, drsnost nebo hladkost, vůni, chuť, třpyt, teplotu a každou jinou vlastnost, cože zbude? - Sat, Čit Ananda – zbude: Existence, Vědomí, Blaho. Ale co je to Existence, Vědomí, Blaho? Je to něco, co lze uchopit? Nějaká věc? Není to z hlediska věcí ve skutečnosti jen Prázdno ? Bezmezné nekonečně velké Prázdno? Nepostižitelné. Nedefinovatelné.
Tedy negace, řeknete? Prázdnota rovná se pro většinu lidí nicotě. Ale co je Nicota? Něco co je bez jevů a bez představ, kterých potřebuje lidská mysl k tomu, aby mohla vůbec o něčem přemýšlet. To je tedy nicota? V překladu to znamená Nirvána.

Nirvána. Nirvána je ticho bez zvuků, bez tvarů, bez činnosti. Je to nic? Ne, není to nic!!! Neboť tato nesmírná Prázdnota, Šuniata, jak tomu říkají Tibeťané, není prázdnotou ničeho. Existence, Vědomí, Blaho není ničím, ono Jest. Není to sice rodné místo bohů ani lidí, neboť tu není oddělenosti ani vztahu, ale také to není místo smrti nebo záhrobního života. Není to vůbec místo. Je to stav. A ať se to zdá sebevíce zvláštní a ze začátku téměř nepochopitelné, tento stav je pravým původem všeho co existuje.
Tato neomezenost je absolutním jsoucnem, příčinou a původcem všeho neomezeného. Neboť Nirvána neboli Prázdno je Absolutnem. Prázdno – Absolutno není zhola nic. I když v něm nic není, ono samo není ničím, ale ono jest. Není individualitou, není individuem, ale jest. Neboť má jedno, jedno jediné, co žádná věc a žádný tvar, či jméno, čas ani prostor nemůže postrádat, má – li vůbec existovat. Co je to? Je to bytí, kladné bytí.
Bůh jest, ačkoli není něčím speciálním, naprosto není nicotou. On jest. Možno-li to říci právě negací nicoty. Bytí je Bůh A proto být, jenom být, znamená realizovat Ho!! A to je právě úvodní požadavek Jogy Velikého Symbolu. Nyní již vidíte, jaká je to asi joga. Vy, kteří již chápete rozdíly stupňů a tříd v joze.
Usedni zpříma, žáku, který jsi vzal útočiště v cestě lámů. Posaď se zpříma a zaujmi držení „dorže“. Rozhodl jsi se jít vzhůru ke konečnému sjednocení, ke konečné, absolutní pospolitosti s gurui? Nuže usměrni vědomí k cíli, k Bytí, k Prázdnotě – Šuniatě, kterou nelze vyjádřit číslem množným ani jednotným a proto se jí říká Veliký Symbol. Veliký Symbol právě zrozený. Neboť se stále rodí ve stálém časově i prostorově neohraničeném a neohraničitelném Nyní, ve stálém Teď, jež nikdy, nikdy neumírá.
Zaujměte, přátelé, držení dorže jak tělesně, tak duchovně. Co že je „dorže“ ? Dorže je žezlem lámů. Krátké zlaté žezlo, které vypadá jako jehlan s rukojetí. Konické jako jehlan o mnoha stranách, soustředěných v jediný bod. Přesně vyvážený symbol životní rovnováhy a mentální soustředěnosti.
Posaď se zpříma, ó žáku, říká nauka, zaujmi přesně vyvážené držení těla a mysli, držení dorže! Udržuj rovnováhu duše i těla shodnou s polohou dorže! A joga dále říká: Zkřiž nohy, ruce polož volně do klína, narovnej páteř. Vysuň bránici, bradu přitáhni k ohryzku, jazyk otoč k patru! I takovými podrobnými pokyny se zabývá Joga Velikého Symbolu. Nejsou to pokyny ledajaké. Každý z nich byl tibetskými gurui dobře uvážen a empiricky předůkladně zkoumán. Mají svůj hluboký význam a účel.
Zkřížení nohou upravuje dech.
Vyrovnané držení paží upravuje tělesnou teplotu.
Rovná páteř a stahování a nafukování bránice ovlivňuje nervový proud, který proniká tělem.
Přitažení brady k ohryzku upravuje vydechování a poloha jazyka s upnutím zraku přiměje životní sílu, aby vnikla do středního nervu v páteři.
Tak praví nauka.
Je to nauka, která ví. Nauka, ktará vás může, jak řekl kdysi její první tibetský překladatel, moudrý jogín Marpa – učitel Milarepův, v jediném vtělení přivést až k trvalé realisaci – poznání Pravdy. V jediném vtělení, což by byl sám o sobě zázrak.
Jak je to možné? Ptáte se. Tím, že Joga Velikého Symbolu je v podstatě nauka všestranná. Je to bhakti, džana, radža a dokonce i asparsa joga dohromady. Vše, co nejmoudřeji a nejpečlivěji uváženo a vyváženo v naprostém souhlasu s lidskou fyziologií, logikou, rozumem a citem. Joga Velikého Symbolu nezapomíná na nic.
Předepíše žákům hned na začátku ten nejvyšší lidský výkon: jenom Být, ale nezůstává jen při pokynu. Ví dobře, že provést tento výkon bez předešlé přípravy podaří se jen málokomu. Ale i s tímto případem počítá a proto dává ten nejvyšší pokyn hned v samém začátku učení. Aby se takový, zcela vyspělý žák zbytečně nezdržoval. Ostatním však radí dále: „Spoutej své smysly. Spoutej smysly především viděním. Upnutím zraku – tratakou.
Trataka. Co je to trataka?
Ještě jsme ji zde necvičili, ačkoli i jiné školy a cesty se o ní zmiňují. Záměrně jsme ji ponechali na pozdější dobu – během našeho kursu, neboť to není právě nejvhodnější cvičení pro začátečníky s americkou nebo evropskou kulturou. Ale dnes přišel její čas. Trataka je způsob, jak ovládnout mysl pomocí zraku.
Víme, že naše mysl se nejvíc zaměstnává tím, co pozorují naše smysly, především, co pozoruje zrak, tedy obrazy věcí viděných. Zavřít oči, to nepomáhá, neboť zavřeme-li oči, pozorujeme opět obrazy, ty které si imaginuje naše mysl. Toto pozorování obrazu viděných mimo naše tělo nebo imaginovaných tvoří 90% naší mysli. Proto spoutáme-li zrak zevní i vnitřní, spoutali jsme tvoření obrazů a stali jsme se pány 90ti % naší mysli a to už stojí za to.
Postup je asi tento:
Upneme zrak na nějaký předmět, vzdálený maximálně 1.75 metru od očí, který je, pokud možno, v úrovni našich očí. Může to být bod na stěně, může to být květina, může to být obraz nebo fotografie Vašeho duchovního mistra. Může to být nějaký krystal, nebo lesknoucí se kousek kovu či kapka rosy. Z počátku nezáleží na tom, na co soustředíme zrak. Později, v pokročilejším stupni, však je to velmi důležité, neboť i předměty našeho denního života mají svou duchovní emanaci a tu přejímáme při tom od nich. Proto je dobře zvolit si věci duchovně čisté, ryzí, pokud možno nesložené a nesložité, s duchovními aspekty, které mysl povznášejí.

Na takový předmět upneme pak svoji pozornost, ale nepřemýšlíme o něm. Jen se naň díváme, zíráme naň klidně a pozorně, ale nezaujatě, tj. indiferentně, aniž bychom očima pohybovali. Když jsme však mysl na předmět ustálili, stáhneme opatrně pozornost po lince pohledu, od předmětu do duchovního srdce, do svého nitra. Při tom nezavíráme oči, stále se ještě díváme na věc, ale jako bychom ji neviděli. Zrak je tedy spoután předmětem, ale pozornost je nyní obrácena na sebe samu. Netěká od obrazu k obrazu, netvoří si nových představ. Nepoznává, jenom jest.
Být. Opět jsme u toho postulátu. Být, to je moudrost ne-poznávání. Stačí na to jen malá chvilka a také zprvu stačí udržíme-li tento stav třeba jen krátký čas.
Tělo je v klidu v naprosté rovnováze, mysl je prosta všech myšlenkových procesů. Netvoří další myšlení, nemá vnímání smyslových vjemů, jenom jest. Je asi taková jako je mysl zcela malého dítěte. Pokorná, při čemž nemyslí nehloubá, nepozoruje, neuvažuje, vědomí zachovává ve svém přirozeném nerozptýleném stavu. Jak praví pán tibetského učení, veliký jogin, na západě skoro neznámý – Dvagpo Lharje: Nebýt rozptýlen! Nebýt rozptýlen je stezka, kterou sledují a sledovali všichni Budhové.“
Co je k tomu zapotřebí? Zopakujme si to: Je třeba, jak říká Joga Velikého Symbolu, čtyř vzpomínek:

1. vzpomínka na nutné ovládání těla
2. vzpomínka na nutné ovládání smyslů
3. vzpomínka na nutné ovládání těkavých myšlenek
4. vzpomínka neboli stálá bdělost nad těmito nástroji jednání – branami jednání – to je vše

Duchovním stavem těchto čtyř vzpomínek je nebýt rozptýlen. Naší pravou podstatou je Pravda. Jediná jednotící skutečnost. Universální jednota. Živé, tiché, nerozptýlené Vědomí. Je životem i nepohnutelností. Znali jsme je ještě na počátku věcí. Znali jsme je neboť jsme jimi tehdy i vědomě byli. Proto vzpomínky! Musíme se upamatovat, rozpomenout se na to – na tu jednobodově nekonečnou nepohnutelnost, kterou jsme kdysi tak dobře znali.
Joga Velikého Symbolu nás k tomuto upamatování přivede. To, co jsme si právě řekli – tyto čtyři základní věci, resp. vzpomínky na nutné ovládání těla, smyslů a mysli, jakož i na důležitost stálého dozoru nad nimi, tyto čtyři vzpomínky tvoří první lekci Jógy Velikého Symbolu. Je to však úvod nesmírně důležitý, neboť jeho jen částečné zvládnutí je s to vytvořit stav vnitřní duševní bdělosti, která spolu s intelektuálním chápáním toho, co se děje, nás povede automaticky, to je sama od sebe, k cíli – k poznání.

Jóga Velikého Symbolu nepožaduje prakticky nic víc. Nic víc. Všechny další, velmi četné speciální a vzácné pokyny, nevšední pokyny, mimořádně sugestivní, které zde naleznete v našich dalších lekcích, vedou vlastně k prohloubení této vnitřní bdělosti až k jejímu spontánnímu a samočinnému vyvrcholení. Aby však bylo možno úspěšně pokračovat, to je, aby další lekce měly smysl a splnily účel, musí být tato první lekce ve svých základních formách cvičena a tyto čtyři tzv. vzpomínky alespoň částečně zvládnuty. Tedy nikoli jen přijaty intelektem, ale osobně, prakticky cvičeny. A to je první poselství této zvláštní jógy.
Tyto pokyny dal kdysi velký překladatel Marpa svému žáku Milarepovi. Než se však rozhodl dát mu další úkoly, které měly vést k prohloubení jeho duchovního bádání, požádal ho, aby se odebral do úplné samoty. Bylo to do jeskyně Lhobrakutak-Uja. Opatřil ho dostatečným množstvím potravy a pak dal jeskyni zazdít s výjimkou místa, kde vytékal potůček, který v jeskyni pramenil. Milarepa neměl v ní meditovat, ale jen být čirým, nepohnutým Vědomím. Když všichni odešli, žák se posadil zpříma na tuhý polštář, na hlavu si postavil rozžatou svíci a tak zůstal v klidu tělesném i mentálním dokud svíčka nedohořela. Tak činil po celé dny a často i noci s nepatrnými přestávkami. Teprve po 11 měsících ho učitel navštívil a dovolil mu rozbořit zeď, kterou byla jeskyně uzavřena. Pak požádal Milarepu, aby vyprávěl své zkušenosti a poznatky.

Milarepa jen nerad uposlechl, nejraději by byl pokračoval v soustředění. Bylo to však přání jeho Mistra. Proto poklekl, zazpíval hymnus k jeho chvále a pak pravil: „Díky milosti tryskající z dobroty mého Mistra, nasál jsem já, tvůj služebník, trochu vědění z říše poznání“. Porozuměl jsem, že mé tělo je výplodem nevědomosti. Poznal jsem, že pro šťastné je tělo vodítkem ke svobodě (protože jen v těle je možno ji zažít), ale pro ostatní je vůdcem k nižším, bídnějším existencím. Tento náš život – pokračoval Milarepa – je mezníkem, od něhož může vést cesta buď vzhůru nebo dolů. Náš čas zde je drahocennou dobou, v níž se každý musí rozhodnout k té či oné cestě, k dobru nebo zlu. Je proto třeba jít jasně k cíli. Je třeba pochopit klamnost obecně rozšířených názorů o pravé skutečnosti ega, to je pochopit klam ega.
Za tímto účelem musí být vědomí udržováno v utišení, v němž mlčí myšlenky, pojmy a poznatky tak, aby se přesmeklo do stavu Šinaj… mírného klidu. Pak mohou uplynout dny, měsíce a třeba i roky, aniž by člověk něco postřehl. Když se však tímto mírným klidem nedá svést k zapomenutí a k nevědomosti, ale zachová si úsudek, čili schopnost uvědomování (my bychom řekli „rozlišování“), dosáhne čirého extatického stavu pokojného vědomí – čili nadvědomí.
„Tento stav nadvědomí“, pokračoval Milarepa, „nemůže být prožíván osobou, nýbrž tím, co je v člověku nadosobního, nadlidského.“ „A co bylo původem tohoto stavu?“, ptá se učitel. „Původem tohoto stavu“, řekl Milarepa, „ bylo zírání do nitra – pozornost, stálá vnitřní bdělost. Zjistil jsem však, že tato vnitřní bdělost nesmí být citově chladná, musí být podniknuta v soucitném zaměření, to je v touze, aby zásluhy vlastní námahy nenesly užitek klamnému egu, ale aby byly obráceny k obecnému blahu. Musí být vytyčen a jasně se rýsovat cíl touhy, vznešenější nad všechny oblasti myšlení. Je nutno mít tak hluboké požehnání pro druhé, že jím jsou vytlačeny i vlastní uvědomovací procesy myšlení“.
„To jsem poznal“, pravil Milarepa, „ jako nejvyšší stezku“. „A ještě něco“, dodal, „ tak jako samotné jméno „potrava„ netiší hlad, nýbrž hladovějícímu musí být podáno jídlo, stejně tak člověk, který chce zakusit prázdnotu myšlenek, musí pozorovat Prázdno tak hluboce, až je sám prožije. To znamená, že musí ustavičně cvičit duchovní bdělost vědomí, až se tato stane automatická. To je, až se stane člověku zvykem a přejde sama od sebe do velikého nepopsatelného Ne – vědomí“.
To, co jsem právě řekl, je autentický a jen málo upravený a zkrácený popis Milarepových zkušeností, jak je popsal jeho žák Rečung, jemuž Milarepa diktoval svůj životopis. Důležité jsou z něho zejména tři věci:
Dosažení stavu mírného lidu „Ši-naj“ a jeho udržování. Děje se častým vyciťováním osobního „Svědka Já“ v pozadí mysli. Říká se tomu také „tiché mlčení“.
Znenadání, třeba i uprostřed práce si na okamžik uvědomte životní klid, který dlí v pozadí Vaší mysli, v pozadí Vašich myšlenek: tento klid je tam stále, i když jste navenek třeba sebevíc vzrušeni. Dobrou pomůckou k dosažení tohoto stavu a dokonce i jeho prohloubení je toto cvičení:
Pokládejte tento empirický svět za sen, z něhož jako by jste se znenadání probudili. V této chvíli, jakoby zde byla dvě hlediska, jedno činné, patřící do snů a druhé nepohnuté, nečinné, naprosto vzdálené zármutku či radosti snu, statické čisté Vědomí. Svědek. Vaše vlastní Bytí. Snažte se být nezúčastněnými pozorovateli tohoto snu,ale bdělými svědky Vašeho vlastního bytí.Hledisko tohoto živého snu je hledisko nevědomosti, hledisko neměnného, beztvarého Svědka „Já“ je prohloubený klid „Ši-naj“. Otázkou, jak tento stav klidu mysli ještě více prohloubit, se budeme zabývat v příštích lekcích. Milarepa říká: Stálou vnitřní bdělostí. Ale i to je jen stupeň. Vrcholem je být jen Svědkem, tak i činností samou. Ale to bychom předbíhali k asparsa joze.
Nyní si uvědomme druhou poučku Milarepovu, že ona vnitřní bdělost nesmí být intelektuální, ale musí být bezpodmínečně provázena buď altruisticky soucitnou náladou nebo hlubokou citovou oddaností k hledanému cíli. Tím se vymýtí z duchovní cesty prvek egoistického snažení.
Třetí věc se rozumí jaksi sama sebou. Nejen tuto jogu, ale žádnou jinou nelze dokonale pochopit, jestliže ji sami necvičíme. A protože Joga Velikého Symbolu poskytuje příležitost k mimořádně rychlému duchovnímu pokroku, neměli bychom si ji dát ujít za žádnou cenu. A proto Vás prosíme: Cvičte již nyní s námi. Bude více světla. Nebudou je vidět oči lidí, ale budou je cítit srdce lidí. Srdce adekvátní s těmi, kdo září. A kromě toho nás to učiní schopnými přijímat esoterní vlivy vysoké úrovně této zvláštní jogy. Nemysleme si, že neexistují, když je zrovna nevidíme nebo když o nich nevíme. Existují jako mocné vlny, které vždy najdou svůj správně naladěný přijímač. Mohou přijít zdánlivě z vnějšku nebo z vnitřku. Na směru nezáleží. Záleží jedině na tom, abychom byli, resp. snažili být tím, co jenom Jest. Buďme bdělí svého vlastního Bytí. Nežádejme si něčeho nového, jiného, čímž nejsme, ale buďme tím, čím ve skutečnosti již odjakživa jsme. Svolme v sobě k probuzení našeho vlastního čistého Bytí. Nepřekážejme probuzení pravého skutečna v nás.

Do příští lekce měli bychom si tedy uložit dvě důležitá cvičení:

1. pokusit se o zvládnutí trataky, to je o upoutání našich smyslů upnutím zraku
2. snažit se co nejčastěji uvědomovat si stav „Ši-naj“, to je stav mírného klidu nebo klidného bytí v pozadí naší mysli našich myšlenek. Musíme si spolu prošlapat cestu k Pravdě bez cestování. Jen ji žít! (pokusit se o cvičení čisté existence. Jen být)

Být, ale ne tím, ani oním. Ne bělochem nebo Indem, ani Francouzem nebo Bulharem, ani výlučně křesťanem nebo výlučně mohamedánem.Ba ani výlučně stoupencem té či oné duchovní cesty nebo duchovního směru. Ale jen být Tím, co od věků Jest. Jsem, který jsem! To je zlatá nit této cesty. A ostatně každé jiné duchovní cesty k Pravdě. Jenomže jiné tímto postulátem končí a tato s ním začíná.
Pokusme se teď spolu o to tiché cvičení – alespoň chvíli jen být. Usedněte zpříma, zaujměte harmonicky vyvážené držení těla a mysli. Obraťte svůj pohled do duchovního srdce uprostřed vašich prsou. Dýchejte zvolna, ale nenásilně. To znamená, že proti normálnímu dechu, svůj nynější dech poněkud zpomalíte.
A teď zkusíme nemyslet na nic: Jak se to dělá? Tím, že nedovolíme myšlenkám, aby se rozvíjely. Bedlivě a tiše sledujeme svoje myšlenky s bdělostí a soustředěností kočky číhající na kořist. Jakmile se objeví jakákoliv myšlenka, ať na minulost, přítomnost nebo budoucnost v našem vědomí, ihned ji vyloučíme, zatlačíme, zapudíme, zkrátka nedovolíme, aby se dále rozvíjela. Jakmile se nám to jen trošku podaří, cítíme v pozadí mysli klidnou Existenci Bytí. To je naše pravá podstata. Tou jsme my v pravdě. Musíme si jasně uvědomit, že jsme touto Existencí a ne tělem. Nyní máme jen jedinou ideu, jedinou myšlenku: já jsem existence Bytí. Buďme bdělí tohoto Bytí, které je samo nejvyšší bdělostí. Nepřekážejme této ryzí skutečnosti, aby se v nás realizovala.

To je Pravda
S láskou a oddaností svolme k tomu, aby v nás ožila.
Spočiňme v ní.
Staňme se jí skrz naskrz.
Tiše.
Docela.
Úplně.
Bez výhrad.
Upamatujme se na to, co jsme kdysi dobře znali.
Upamatujme se na to, co je naším přirozeným stavem.
Aum tat sat.
Aum tat sat aum

[armin]

Eduard Tomáš

JÓGA VELKÉHO SYMBOLU


Část druhá

Čest a sláva vznešené, bílé dynastii guruů! Těch, z jejichž milosrdenství byla zjevena
moudrost Velikého symbolu.
Obracíme se k nim s pokornou prosbou, aby se naše otevřela nesmrtelným silám jejich ducha. Neboť je psáno:“V čí srdce vnikla slova guruova o Velikém Symbolu, podobá se člověku, jemuž byl ukázán neocenitelný klenot, ležící bez povšimnutí v jeho blízkosti“….Neocenitelný klenot…tak nazývali v Tibetu všerozlišující moudrost nadsmyslového porozumění. Pravou podstatu všech jevů.
V první části bylo osvětleno několik zásad této cesty. Především bylo řečeno, že se tato jóga již v samém úvodu začíná neobvykle vysokou poučkou: Nemysli na minulost, nemysli na budoucnost, nemysli na to, že prodléváš v tichém pozorování pozornosti. Jen Buď.
Být. Pokusit se jenom být. To byl náš hlavní úkol. Být sám sebou, to znamená samotným neosobním Bytím, prázdným od všeho ostatního, od věcí i událostí. Také jsme si ale řekli, že když se nám to doopravdy podaří, že to znamená být prázdnem samým. Alespoň na okamžik. Nejednoho posluchače to zprvu zarazilo.
Prázdno….Stát se Prázdnem a transformovat v ně celý Vesmír. To přece vypadá jako být ničím v ničem. To má být cíl člověka? Oč přijatelnější by byla např. představa nebe plného zpívajících andělů nebo půvabných hurisek. Jenomže my nehledáme nebe, nehledáme hurisky ani anděly, dokonce ani zlidštělé bohy, my hledáme Pravdu, ať jakákoliv. Nebe náboženských vyznavačů je plné představ a proto i protikladů. Pravda je nad protiklady, nad všemi představami, ukryta do nepojmenované Prázdnoty.
Vysvětlili jsme si však, ze tato Prázdnota – Šuniata – jak jí říkají Tibeťané, není prázdnem ničeho, naopak že je původem všeho, co existuje, i když v ní z našeho lidského hlediska nic není. Také jsme si dokázali, že ačkoli je živá, že není individuem, že není individualitou. A že právě proto, že není individualitou, může v sobě obsáhnout a také obsahuje všechny stvořené a zrozené individuality. Jak to dělá: Nijak. Přesně tím, že je. Že je vším, co je. To je její činnost bez činnosti. Je to prostě kladná, živá Existence všeho i Vědomí všeho, ale i blaho a štěstí všeho.
Proč také blaho a štěstí? Právě pro tu neosobnost, právě pro tu nesmírnou Prázdnotu, která je bez obav, starostí a strachu. Pro svoji neuchopitelnost a nepředstavitelnou jemnost. Právě pro tyto „vlastnosti“, které však nejsou vlastnostmi, ale jen Prázdnem, je Pravda naprostou božskou Svobodou. Nadindividuální Svobodou, která je základem, principem veškeré blaženosti všech individuí.
Prostě, kdybychom měli říci teologicky: Bůh jen je! Realizovat ho, znamená realizovat tuto Svobodu, čili zváženo z hlediska člověka: zbavit se otroctví myšlenek, strachu a tužeb. Ale zbavit se otroctví myšlenek a tužeb, znamená zbavit se ega, či lépe řečeno, prohlédnout omylem ega: jednoduše být svobodný. A to znamená jen být – a tak se kruh uzavírá. A teď – jak to provést?
Joga Velikého Symbolu má pro to návod: opusťte normální postoj! Chtění a nechtění nahraďte postojem odevzdané nesmírně bystré bdělosti.
Co je to ta bdělost? Už jsme o ní několikrát mluvili. Ve svém vrcholu znamená vědomé bytí. Být naprosto bdělým znamená být vědoucím svého Já. To je vrchol bdělosti! Mudrc je stále ve svém Já – říká Mahariši. To je bdělost ta, jejíž cvičení Vás dovede až k slunci Svobody – k Nirváně. Nic nechtít. Jen si uvědomovat Já, bez chtění, bez uchopování čehokoliv.
Člověk ale pořád něco chce. Buď dobré postavení nebo slávu, laskavou manželku či manžela, zdravé a hodné děti, pěkný byt či automobil, zkrátka stále něco chce. A právě toto chtění ho dělá trvale nesvobodným. Toto chtění a pak nesprávný názor na svět a na sebe sama. To způsobuje, že si člověk ani neuvědomuje, jak je stále ve vleku svých i cizích myšlenek, tužeb a vlivů, které naň trvale působí a které si ho nejen formují po svém ale také si ho trvale podrobují. Kdyby byl bdělý, to znamená pozorný vlastního Bytí, vlastního Já a při této pozornosti rozuměl tomu, co dělá, tj. měl správný názor na Já a svět, nejen, že by se z těchto vlivů brzy vymanil, nejen, že by se naučil znát lépe sebe a svět, ale tím, že by oboje v jejich pravé, tj. základní hodnotě poznal, osvobodil by sebe a svůj vlastní vesmír. Jak říká Buddha v Dhamapadě: Bdělost je cesta vedoucí k nesmrtelnosti. Ti, kdož jsou bdělí nezemřou!

Tibeťané, kteří přijali nauku V. S. cvičí tuto bdělost neustále. Rozšiřují ji však nejen na duchovní základnu individua, ale na celého člověka, na celou jeho fysiologii, takže oživí vědomí na každou buňku těla. Začínají pozorností na dech. Řekněme si jak to dělají, neboť cvičení bdělosti bude zlatou nití této naší cesty.

Žák nadechuje a vydechuje a při tom si jasně uvědomuje: teď právě nadechuji, teď právě vydechuji, teď se dýchá dlouze, teď se dýchá krátce atak podobně. Tuto činnost dechu žák stále sleduje, přičemž se snaží uklidnit jak vdech, tak výdech. Stejně tak kontroluje a sleduje polohu těla, pohyby těla, analyzuje tělo, aby se přesvědčil, že je nevědomé a dokonce medituje i o mrtvém těle, o rozkladu těla a při tom uvažuje, jak tělo vzniká, jak se vyvíjí a zaniká a tak je v první fázi cvičení poznává jako ne-já.

Jaký je výsledek této přemýšlivé pozornosti? Touto přemýšlivou pozorností dostavuje se žáku v první řadě nezávislost na tom, co není já, resp. co poznal jako ne-já. Na těle, na strachu, na úzkostech, na nejrůznějších potížích života, ale i na kladech života. Hana i chvála, příjemná i nepříjemná jsou totéž pro člověka, který poznal, že tu není v žádné věci ani myšlence trvalého ega.

Nakonec obrátí pozornost i na psychické jevy, na vzruchy mysli, na pochybnosti, ba i na klid, který zažívá. Pozoruje je, jak vznikají, jak zanikají, kdy je od nich uvolněn a kdy ne. Tak poznává své vlastní závislosti. Ale poznávat nezaujatě své omezení a závislosti znamená stát se brzy jejich pánem. A to je cílem snažení.
K tomu všemu je pochopitelně třeba:

1. aby se mysl žákova co nejméně vzrušovala
2. aby žák nabyl schopnosti se soustředit

Otázka vzrušování mysli je v podstatě otázkou charakteru, to je dodržování zvoleného nebo daného mravního systému. Takové dodržování vede přirozeně k vnitřnímu klidu duše. A proto, teprve, když je dosažen tento vnitřní klid alespoň v základních rysech (100% není dosaženo nikdy, dokud je člověk jen člověkem), ukládá guru žákovi cvičení, kterým se v Tibetu říká „řízení myšlení k jednomu cíli“ – cvičeni koncentrační. Tato cvičení vedou pak rychle k prohloubení již dosažené úrovně klidu a končí realizací Pravdy.
Některá cvičení známe z minulé lekce. Je to v první řadě trataka, čili spoutání mysli, smyslů zrakem. Řekli jsme si již posledně, jak se dělá a jaký je její účel a nebudeme se tím dnes zdržovat. Mnozí toto cvičení ovládají již docela dobře. Jenomže upoutání smyslů není jediným cílem trataky. Trataka má ještě daleko hlubší význam. Již jsme zde o tom svého času hovořili v pojednání o asparsa joze.. Jenomže tehdy jsme tomu neříkali trataka.

Zopakujme si toto cvičení, o které je poslední dobou neobyčejný zájem. Víme, že každá věc má 5 charakteristik: Existenci, Vědomí, Blaho, jméno a tvar. Jak se na ně dívat? Mahariši říká:“Nedívejte se na věci jako na věci ale na boha“. Ale jak se hledí na Boha? Zevníma očima Jej přece nemůžeme vidět, na to nestačí, neboť jsou samy jen nástroje. Na Boha se tedy můžeme dívat jen božským pohledem, tedy jen vlastním božstvím, čistým srdcem.

Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou! Co to znamená? To, že jen Absolutno může vidět Absolutno, čili pro člověka: Musíme se obrátit do nitra a tak se utišit, aby v nás zářila, tj. „viděla“ jen všudypřítomná božská podstata. Což jinak znamená, že se musíme stát indiferentními ke jménům a tvarům věcí a uvědomit se vnitřně v sobě, tak i ve věcech jako je Existence, Vědomí a Blaho. Tj. ztotožnění vnitřní božské podstaty člověka s vnitřní božskou podstatou věcí (tento Atman je Bráhman!)

Jak to říká Pradžna-Paramita:“Nejhlubší poznání se uskutečňuje jen převelikou čistotou mysli. Nikoli likvidací mysli, ale pochopením jejího obsahu skrze čistotu“. Ještě jednou si to řekneme z jiné stránky: zastavíme-li pohyb smyslů a utišíme-li současně svoji mysl až do její prapůvodní čistoty – prázdnoty – bez dalšího rozvíjení mysli a jestliže v tomto stavu tiše a pokorně zůstaneme jako malé děti, začne se v nás vynořovat TO, co tam odjakživa je: Božské Vědomí. Je to zastavení vnímání smyslovosti, čili rozpuštění vnímání jmen a tvarů, které později přejde pochopením do nenásilného zření Boha všude a ve všem. Zření? Ono to není přání, ale spíš chápání Universální Existence. On je všude a vše je v Něm.
„Před sebou, za sebou vnímám jenom Bytí zpívá Milarepa.“Ó učiteli můj jsem svoboden“.
Jestliže mudrc v tomto stavu vidí čehokoli, zažívá vědomé tvoření toho, to je současné zrození vjemů jako jejich Stvořitel včetně vlastní bytosti. Toto je veliké tajemství, které je vyjádřeno v bibli slovy „staň se…!“ nebo „ na počátku…“. A Velikému Symbolu se právě z tohoto důvodu říká „současně zrozený Veliký Symbol“ nebo „právě zrozený…“.
Velmi výstižně o tomto stavu mluví zenový koán, kdy žák se ptá Mistra: „Jak můžeme tyto hory a řeky proměnit v Já?“ Na to Mistr odpovídá:“Jak vlastně měníme Já v tyto hory a řeky?“

Vidíme, že první část koánu „jak můžeme tyto hory a řeky proměnit v Já“ se týká odtažení smyslovosti od věcí, rozpouštěním věcí, čili empiricky zažívaného Vesmíru ve Vědomí. Druhá část „jak vlastně měníme Já v tyto hory a řeky“, se týká vědomého tvoření vesmíru. První část říká žák, druhou hlubší – vyšší část říká Mistr.
Ten, kdo dosáhl tohoto hlubokého stavu Poznání zažívá stav, jemuž se v Tibetu říká „samboga kája“, to znamená „prvotní tvoření“. Také se tomu říká „Tělo Budhovo“ nebo „tělo blaženosti“. Ta část bytosti, která je vědomě ponořena v projevu, stojí pak v samočinném zastavení mysli, v pokorně zbožném vědomí uctívání božské podstaty všeho. Podmínkou je: obrátit mysl do nerozptýlenosti, do jednoho bodu s touhou po Pravdě a s uvědoměním si jí nejdříve v nás a potom cestou moudrosti ve všem.

Jen zcela výjimečně můžeme k tomuto poznání přijít i bez metafysických úvah a to bhakti jogou, láskou k Bohu, cestou lásky. Ale musí to být ta nejvyšší láska, vesmírná Prema, jak se jí říká, kdy člověk v lásce na sama sebe naprosto a úplně zapomene. Čím větší je láska k Bohu, tím menší je zájem na naší osobě i připoutání okolo nás. Tj. nejen k jménům a tvarům věcí, ale i k naším vlastním dosavadním myslným materialistickým nebo polomaterialistickým názorům, které obyčejně zkreslují a znemožňují poznání Absolutna ve všem. Přistupujeme-li však k tomu bez názorů – jako tabula rasa – uvědomíme si nejen svatou podstatu naší bytosti ale všeho, všech bytostí i věcí kolem nás. Ne osoby a předměty, ale jejich základ. Málokterý bhakta je ovšem bez názorů. Proto je takové poznání u bhakti joginů spíše výjimečné.

Toto je tedy esoterní hlubší význam trataky.

Ale trataka není jediným cvičením. Kterým se žák ukázňuje a pročišťuje. Jiným velmi důležitým cvikem jogy je soustředění mysli a citu na duchovní aspekty gurua.
V Tibetu je obvyklé, že si člověk před nastoupením duchovní cesty vyhledá učitele – mistra jogy, kterého požádá, aby ho vedl a usměrňoval jeho cestu. Nejde tu vždycky o cíle nejvyšší. Ale Tibeťan musí mít vždy osobního gurua, lidského učitele. Když však takového najde a je jím přijat, odevzdá se mu pak úplně.

Málokdy však přijme Mistr uchazeče hned. I když vidí, že jde o schopného žáka, obvykle ho několikrát odmítne, aby vyzkoušel jeho touhu a vytrvalost, než svolí stát se jeho učitelem. Je to totiž ohromná zodpovědnost, kterou guru na sebe přejímá. Zodpovědnost zpravidla na více životů. A to žák plně oceňuje.

Ať už je jeho učitel zcela osvícen nebo není, žák, který stejně nemá možnost to posoudit, vždy považuje učitele za nejvýš osvíceného. Jeho guru je pro něho Bohem, representantem nejvyššího božství na zemi. Soustředí se velmi často na jeho duchovní kvality a ať už žije společně s ním anebo je od něho vzdálen, vždy ho považuje za skutečného Budhu a je mu oddán až do smrti. Tato oddanost, o které si sotva dovedeme udělat představu, má nesmírný význam pro žákův duchovní pokrok. Patří k základním duchovním disciplínám v Tibetu, že si žák jogy například představuje, že jeho vědomí je trvale oslněno božským duchem gurua a ono tomu tak skutečně je! Žák si představuje, že jeho duše se v nejvyšší pokoře plně odevzdává duchu Mistra, čímž se s ním sjednocuje víc a víc až konečně s Ním splyne v nedílnou jednotu. Tibetský žák velmi rychle realizuje to, co realizoval jeho Mistr.

Je obvyklé, že při soustředění na duchovní aspekty svého učitele, představuje si Mistra trvale nad hlavou, na temeni své hlavy. To má pro žáka hluboký význam a hlavně účinky. Obrácením pozornosti nad hlavu s úctou a oddaností – to je velmi důležité – probouzí se v něm totiž vitální energie, tzv. Hadí síla, umístěna v oblasti pohlavních orgánů a zvedá se po páteři ze spící oblasti prvního lotosu Muladhary do oblasti nejvyššího sedmého lotosu Sahasrary – nad hlavou.

V Evropě ani v Americe se nevěnuje příliš mnoho pozornosti Hadí síle. Na omluvu se říká, že jde o nižší stanovisko. To je pravda. Člověk není tělem ani myslí. Jeho podstatou je věčný princip neosobní (neduální) existence. Ale, co je to platné, když se žák i když tohle ví, ještě dlouho vrací ke starému vžitému omylu dvojnosti. Málokdo je schopen pouhou úvahou odložit naráz to, co mu bylo tisíci reinkarnacemi vžito. A kromě toho ani pokročilý žák není vždy stejně disponován ke cvičení nejvyššího stanoviska. Většinou se musí lidé s nezvyklými pojmy a zážitky vyrovnávat postupně. Probuzení Hadí síly v člověku urychlí toto vyrovnávání a pročistí mysl od závislostí.
Ale ještě jsou tu dva další důvody, proč tato cvičení nejsou na západě obvyklá. Vyžadují totiž na svém vrcholu dočasný celibát a ve svém začátku ve většině případů duchovního mistra, který je plně ovládá. U nás najdete nesmírně málo takových lidí, třebaže je dost těch, kteří již měli za svého života nějaké zkušenosti s Hadí silou. Tyto zkušenosti měly by však být kompetentním učitelem usměrňovány, kontrolovány a hlavně vysvětlovány.

Jsou však některé dobré cviky, ke kterým není třeba osobního učitele. Je to sledování dechu, jak už jsme o tom dnes hovořili tentokrát v souvislosti s pročištěním lotosů. Ale než začneme, zopakujme si něco o lotosech.

Existuje, jak víte 7 center v jemném těle, o nichž se na Východě soudí, že jsou to střediska určitých sil, ale také žádostí a závislostí. Tyto závislosti strhávají člověka z duchovní cesty a brání mu v trvalé realizaci. V Tibetu je taková praxe, že pročistíme-li tato střediska, odplavíme tyto závislosti z člověka i s jejich kořeny. Cvičení, o které se dnes pokusíme, vede právě k tomuto cíli. Jeho sympatické výsledky nejsou okamžité. Naopak. Je – li těchto vasan – jak se také závislostem říká více, jsou okamžité výsledky spíše opakem klidu.

Je to tak jako „když zamícháte vodou ve studánce. Kal, usazený na dně se zvíří. Ale chcete-li mít studánku čistou, musíte to udělat dříve či později, aby jste mohli vybrat veškerou špínu nebo ji nechat odplavit“.

Cvičení se provádí takto. Dýcháme normálně klidně a nenásilně. Vědomí je upřeno na dechový proces. Pozorujeme, jak dech nosními dírkami vniká do hlubin plic. Pozorujeme, jak se tam vyvíjí, jak je zadržen, jak znovu odchází… Při tom si uvědomujeme, že s dechem přijímáme vesmírnou životodárnou sílu – pranu.

A nyní přestaneme sledovat cestu dechu do plic a zavedeme tento rytmus do průduchů v jemném těle, jimiž proudí prana. Do idy, pingaly a sušumny. Jsou to tzv. nadis. Je jich mnoho v lidském těle, hlavní jsou však tyto tři. Nejdůležitější je sušumna neboli centrální nerv, který prochází středem páteře. Ida a pingala jdou po stranách páteře.
Nuže, tímto centrálním nervem středem páteře vedeme výdech. Někteří jogini spojují dech a výdech s mantrickými slabikami. Např. každý výdech obdrží slabiku AUM nebo ÓM v křišťálově bílé barvě a vede se od konce páteře vzhůru k tzv. Brahmovu otvoru na temeni hlavy. Výdech je naplněný posvátným zvukem AUM. Je to očištěný výdech, oproštěný od negací, plný soucitu a lásky.

A nyní nadechneme. Když nadechneme, vdechneme zároveň zvuk HUM, což znamená Bytí a to v barvě modré. Vedeme dech dolů idou po levé straně páteře do prvního lotosu. Tady nastává třetí fáze dechového cyklu. Zadržení dechu.

V prvním lotosu na konci páteře tedy zadržíme dech. Krátce, nenásilně. Tento dech po dobu zadržení obdrží zvuk AH a to v barvě červené.
Po zadržení dechu změníme červené AH na bílé AUM a opět je vydechneme vzhůru sušumnou nad hlavu. Pak nadechneme zase modré HUM a vedeme ho po pravé straně páteře dolů – pingalou. A tak se to stále opakuje.

Důležitý je mentální postoj, s nímž se toto cvičení dělá. Modř je zvuku HUM je symbolem moudrosti a věčnosti, červené AH je symbolem lásky, bílé AUM symbolizuje absolutní čistotu ducha. Žák si musí uvědomit, že tu jde o spojení nejvyšší moudrosti s nejvyšší láskou a že z tohoto spojení jako vychází svoboda Pravdy. Dle obecné tibetské víry dech velkých joginů takto vyslaný do světa léčí nemoci a usmiřuje zlou karmu světa.

Ale i obyčejný člověk, který není velkým joginem může tímto cvičením prospět sobě i jiným. Nesmí však výslovně chtít prospět! „Buď vůle Tvá“ – to je ten správný postoj v každé duchovní záležitosti. Tím spíš, kde se působí na jiné.

Tento postoj důvěry, lásky a oddanosti k Bohu je sám o sobě nejlepším cvičením. Je to tedy třetí cvičení z dnešní lekce, ale je opravdu nejdůležitější.
My dnes již víme, že Absolutno je vším a ve všem! Že věci a osoby, které se projevují jen svými změnami nejsou v podstatě nic jiného než ONO. Neděláme však z toho pro náš život správné závěry. Člověk to přijme, ale jak podle toho žít, to obyčejně už neví. A přece je celkem snadné to domyslet. Víme-li, že vše je Bůh, pak musíme nezvratně chápat, že věci a lidé kolem nás nejsou a nemohou nám být ve své podstatě cizí, že v základě ani nemohou být nepřátelští, i když je dosud tolik různých mezi nimi. Nedejme se tím zmást!

Víme-li opravdu, že Bůh je vším, pak je přímo naší povinností podle toho žít. Žít harmonicky a se svým Tvůrcem i s jeho stvořením. Jde to a nebojme se, že na tom proděláme. Jak se to dělá?

Nechme své žití plynout samo sebou, přirozeně, samovolně, jak když se vlní zralé osení. Není to život apatický bez činnosti nebo líný a bez zájmu o svět, naopak je to život bez vášní, bez žádostí, které nás zotročují. Život pouze z přirozeného popudu světla v nás a kolem nás. Poctivý a prostý. Život, v němž se nezapomíná, že vše je svaté pouhou svou existencí, pouhou silou Pravdy, která v tom žije. Opravdu moudrý člověk cítí ve všem tuto jednoduchou svatost, která mimochodem je více skutečná než svatá, ale pak už o ni neuvažuje, jen podle ni klidně a spokojeně žije. Ale naprosto ne svatoušsky nebo úzkoprse, jak si mnozí myslí, ale přirozeně.

Jednou se mě ptal jeden mladý muž, zda se mu budou ještě líbit děvčata, když půjde duchovní cestou. Ujistil jsem ho, že děvčata budou pro něho ještě krásnější, až pozná jejich vnitřní podstatu. Moudrostí člověk nezchudne, ale zbohatne. Lidé často soudí, že mudrc nesmí si dopřát radostí života, tak jako druzí, ale tak tomu není. S výjimkou jistého přechodného období a to ještě jen pokud jde o radža – jogu, může žít právě tak jako ostatní, není však na kladech života ani na jeho záporech osobně závislý. Na rozdíl od druhých lidí může je kdykoli bezbolestně odložit anebo i docela na trvalo ztratit. Bude mu to jedno. To je jeho úžasná výhoda, tato naprostá svoboda a nepřipoutanost. Jeho největší radostí nejsou totiž malé lidské rozkoše a potěšení, po nichž se lidé tolik pachtí a o které celý život usilují, ale vědomí, že on sám je nekonečným Bytím a ne jen omezenou osobou.

Proto se také nedá nikým přemluvit či stáhnout do staré úzkoprsé nevědomosti, i když ji může dobře tolerovat u druhých, protože je chápe. Nedovede-li takto svobodně žít je to důkazem, že se dosud neoprostil od všech pout. Pak ovšem hrozí obava, že jeho neosobní pocit zanikne brzy ve slovech, názorech a teoriích.

Teorie. Je jich mnoho a všechny mohou být velmi dobré. Nejsou však naším konečným cílem, ale jen ukazatelem k němu. Nemusíme proto ani na nich ulpět.
A také si nebudeme příliš všímat tzv. malých cílů. Těch drobných želízek, jichž máme vždy tolik v ohni. K těmto podružným cílům dojdeme stejně dřív nebo později, má-li to být. Nemá-li to být nedojdeme k nim vůbec a také se nic nestane, jsou stejně neskutečné jako všechno, co má jméno a tvar. Nemysleme na ně. Nechme jen vyhasnout ta naše želízka. Mysleme však stále na jediný skutečný konečný cíl, Veliký Cíl – Realizaci Pravdy v nás i kolem nás.

„Hledejme nejprve Království nebeské a vše ostatní Vám bude přidáno“,pravil Ježíš.
Vyšli jsme z království nebeského a jdeme k němu zpět. Ačkoli jsme je ve skutečnosti nikdy neopustili, neboť vše je ono. Ale to je právě ten náš omyl, že se tam teď musíme jakoby vracet.A tak se tam jakoby vracíme. Jenomže držet se malých podružných cílů a zapomínat na ten hlavní, znamená držet se právě tohoto smyslu a utužovat se v něm. Upevňovat se v něm jako v nějakém zakletém hradě.

Moudrý má vždy jen jeden cíl a nezdržuje se příliš podrobnostmi života. Je veliký rozdíl mezi člověkem, který takto žije a těmi ostatními. Je to jako cestovat v letadle anebo tlačit káru. Oba cestují. Jenomže, tlačíme-li káru, jedeme pomalu a brzy nás budou bolet ruce i nohy, neboť neodoláme, abychom na své cestě tu a tam něco do té své káry nepřihodili a ona bude čím dál tím těžší.
Cestujeme-li letadlem, cestujeme pohodlně, rychle, nic netlačíme ani netáhneme. Letí to samo. Nemůžeme - pravda – sbírat oblázky při cestě a vonět ke kytičkám, ale alespoň se tím nezdržujeme a nebolí nás ruce a nohy. Pohybujeme se daleko rychleji než náš přítel s károu. Budeme brzy, velmi brzy u cíle, kde na nás čeká bohatá odměna za naši odvahu.
Ale někdo z nás se třeba i vrátí, aby pomohl svým bratřím a sestrám, kteří se ještě bojí létat, tlačit jejich káry. Možná, že jim jen pomůže vyházet trochu té přítěže a už i to by bylo hodně.

A teď na zakončení ještě se na minutku společně utišíme. Posaďme se zpříma. Dýchejte jemně a nenuceně, jen maličko zpomalte dech. Nemyslete na minulost, nemyslete na budoucnost, ponořte se tiše a nenásilně do své božské pod

[armin]

Eduard Tomáš

JÓGA VELKÉHO SYMBOLU


Část třetí


Čest a sláva vznešené bílé dynastii guruů

Je jeden veliký cíl duchovních cest, všech jog, všech světových náboženství. Cíl, který navzdory rozdílům a rozdílnostem všechny tyto duchovní směry dohromady slučuje a zceluje v nedílnou jednotu. Je to Pravda.

Co je to Pravda? Otázka Pilátova, s jejíž odpovědí i Ježíš váhal. Poznání, realizace, Království nebeské, Nirvána, Tao, Šuniata, Osvobození, Satery nebo Vnitřní Skutečnost, nezáleží vůbec na tom, jak nazveme to, čemu se u nás již od dob Husových tradičně říká Pravda. Stejně jsou to jen názvy a kdybychom dali Pravdě tisíc různých jmen, ve skutečnosti je nepojmenovatelná, protože je nepopsatelná. To jen člověk, který ji poznal má právo upozornit: „Bratře to a to ještě není Pravda, tento zážitek není ještě konečný, musíš dál, toto živé světlo, které tak blaženě zažíváš, není ještě poslední skutečností, je jen pláštěm Pravdy, jen její živou emanací“. Tak nějak to říkají ti, kteří již Pravdu zažili, nebo zažívají, těm kteří se o to snaží. Ne aby je přesvědčovali, ale aby jim pomohli. Aby ukázali cestu dál a nenechali své bratry a sestry dlouho bloudit. Nejraději však s nimi mlčí. Protože mlčením lze říci o Pravdě nejvíc tomu, kdo je schopen a ochoten mlčení vnímat. To mlčení, které žije za veškerým hlukem i pohybem a jehož opakovaná zkušenost tolik urychluje spád duchovní cesty. A přece je Pravda jak cestou, tak i cílem, protože konec konců je všechno Absolutno. Vše, co existuje, je v podstatě jediná absolutní Skutečnost, jak jsme si zde již několikrát řekli i logicky dokázali. Není nic, než to.
Ona obsahuje a zahrnuje všechny osoby a věci, ale žádná věc nebo osoba nezahrnuje Ji. Z tohoto nejvyššího hlediska není cíle ani cesty, nebo-li cíl a cesta je totéž. To je třeba si stále připomínat, aby nebylo hledání prodlužováno představou klamné dvojnosti.
Mistři Jogy Velikého Symbolu tomu dobře rozumějí. Ale přesto, že vědí, že dosahování skutečnosti je vlastně paradox, když se člověk snaží dosáhnout něčeho, čím odjakživa je, přesto mluví k svým žákům o duchovní cestě, jak se jeví z hlediska nevědomosti a z tohoto hlediska, z hlediska nevědomého člověka rozlišují dvojí cíl snažení: osobní cíl a neosobní cíl.
Co je to osobní cíl?
Osobním cílem žáka duchovní cesty je dosáhnout Nirvány, Poznání tj. realizovat, uskutečnit zaživa Pravdu. Ne jako něco nového, jako nějakou věc, kterou bychom mohli nalézt nebo objevit nebo dostat nebo která by nám mohla být přidána k tomu, co již máme, ale jako osvobození od nevědění. Od nevědění, které je příčinou žádostí a hněvu. Od nevědomého nazírání na ego a na svět. Toho je třeba se vzdát a prohlédnout, že my sami ve své podstatě jsme tím, co hledáme. Ale právě v tom je potíž, protože všechno ostatní lze poznat pozorováním toho, kdežto živou Pravdu, Podstatu, to znamená posledního pozorovatele v nás, lze poznat jen vědomým ztotožněním se s ním. Být jím. Jenomže my jsme zvyklí jen pozorovat ne být. Být tím, co jediné jest. To však je cílem.
Tento cíl si musí žák Jogy Velikého Symbolu a ostatně i každé jiné duchovní cesty pevně vytknout, musí k němu obrátit mysl v pokorné oddanosti a neustoupit za žádnou cenu, dokud není cíle plně a definitivně dosaženo. Obrátit mysl k cíli znamená však obrátit ji ke své podstatě, čili k Já, ne ven, ale dovnitř, být bdělým svého pravého Já. Až tak hluboko, že se jím vědomě staneme. Jak vidíme, hlavní pomůckou je tu duchovní bdělost.
Co je to ta duchovní bdělost jsme si již posledně řekli. Bdělost je trvalé upření pozornosti na božské Já v nás, v citové odevzdanosti a oddanosti k němu, s úmyslem realizovat Pravdu Já, čili stát se Jí. Stát se Pravdou nebo lépe řečeno dovolit, aby Ona se stala námi. To je totiž ta jediná možnost, jak Pravdu poznat. Nevyžaduje to nikterak prudkou, fanatickou snaživost, jako spíše sílu odhodlanosti, odvahu odmítnout staré, vžité, ale klamné představy o těle a mysli, zabránit těkavosti mysli a zvládnout její malátnost.
Síla odhodlanosti dosáhnout absolutní Pravdy musí však být opravdu značná, má-li dojít k úspěchu. Jen stoprocentní odhodlanost zaručuje stoprocentní úspěch.
„Ať dříve vyschnou moje šlachy, moje nervy, moje kosti i má krev, než bych se vzdal úsilí před dosažením toho, co je možno dosáhnout vytrvalostí a silou“.
Tato slova pronesl prý Budha, než se posadil pod strom Bodhi, kde se mu dostalo duchovního osvícení. A to je odhodlanost se kterou má člověk nastoupit duchovní cestu za nejvyšším cílem svého života – za Poznáním, za Pravdou. Není to cesta pro lenivé a bázlivé.

To ovšem neznamená, že by jen vlastní vůle člověka stačila k tomu, aby k poznání došlo. Poznání přijde, obrazně řečeno, až přijde Jeho čas a Jeho vůle, ne naše. My se jen musíme učinit schopni jej přijmout. Prázdni, tj. musíme se vyčistit, uprázdnit svou mysl pro ně, jako se nádoba na vodu musí vyprázdnit a vymýt od kalu a usazenin, než se do ní nabere čistá voda. A to je v moci naší vůle!
Naproti tomu nutno zdůraznit, že proti vůli člověk nepřijde Poznání nikdy. Nikdo nic nemůže osvobodit toho, kdo sám nechce být osvobozen. Osvobození. Ano to je osobním cílem žákovy cesty.
Tibetský žák JVS má, jak jsme již řekli na mysli druhý cíl, nebo spíše druhou stránku svého cíle, tzv. neosobní cíl. Jak se duchovně prohlubuje, jak čím více, tím dále chápe své ego jen jako klamné, jen jako omyl jímž vpravdě ego jest, vyciťuje žák, že jeho omezená lidská osobnost není pevně uzavřenou, jen v sobě samém izolovanou jednotkou, ale že je tu trvalé, i když pro většinu lidí dosud latentní, skryté duchovní spojení s druhými osobami, s druhými jedinci a dokonce i se všemi věcmi. Prostě se vším. Čím více se žák přibližuje ke svému osobnímu cíli, tím více a hlouběji je mu toto spojení jasné, zejména je-li jeho snaha podporována analytickými úvahami. A tak se snaží současně s poznáváním klamu a nestálosti ega chápat universalitu a neosobnost Absolutna, to je jednotu světové, ba vesmírné existence.

Pod vlivem těchto snah, ať chce nebo nechce, vznikne v člověku časem nová kvalita, kterou bychom mohli nazvat universální soucit nebo spíše universální soucítění. Vznikne někdy náhle jako neočekávaná citová záplava, jindy poznenáhlu a postupně.

Proč se Budha znázorňuje s dlouhýma ušima na všech sochách i obrazech? Právě pro toto universální soucítění. On slyší, tj. chápe utrpení tohoto světa, ale ve všech sférách.

Toto soucítění nemá co dělat s nerozumným citovým dojetím, za jaké je lidé někdy pokládají a které dokonce některé jogické systémy přímo zakazují. Vzpomeňte si na radža – jogu, kde ovládání citů jak negativních, tak i pozitivních, tvoří základní učební disciplínu. Je to však jasný vhled do nekonečného, stále se opakujícího utrpení individualit, zejména lidí, kteří se svojí krutou touhou za požitky a za štěstím, jež přisuzují hlavně majetku, postavení osobám a zejména svou připoutaností k nim a se svými vášněmi a hněvem se podobají – podle Budhova učení – zvířatům vzájemně se požírajícím v železné kleci.

Žák JVS odvažuje se uniknout z tohoto obrovského, zdánlivě nikdy nekončícího vězení. Nevolá o pomoc ani bohy ani dévy. Tibetský buddhista je zcela ochoten je uctívat, ale přitom ví, že i tyto bytosti, v jejichž existenci Tibeťan věří, jsou podrobeny stejným zákonům rozpadu jako lidé. Jsou pro ně velikými, moudřejšími, více méně i soucitnými bratry, ale bez možnosti osvobodit své od utrpení. Jak by to mohli učinit, vždyť jakožto individuality ani sami sebe od něho dosud neosvobodili. A svobodu přece může dát jen ten, kdo je sám svobodný! To si dobře pamatujme.

A tak Tibeťan směřuje ke svobodě sám, jen pod vedením svého gurua. Spěchá tam však nejen proto, aby osvobodil sebe sama, ale i proto, aby současně mohl z bídy pomoci celému stvořenému světu. Kdo dosáhl Pravdy, je pro svět velkou pomocí, i když to většina lidí nemusí vůbec pozorovat nebo pochopit. To může plně pochopit také jen člověk s Poznáním a velice aktivní, ale na jiné úrovni, i když se zdá, že zevně zhola nic nedělají.

„Proč Mahátmové nepomáhají světu?“, ptal se kdysi jistý návštěvník Šri Maharišihi.

„Jak víte, že nepomáhají?“, pravil Mahariši. „Veřejné proslovy, vnější činnost, hmotná pomoc, to vše je vyváženo mlčením Mahátmů. Oni zmohou víc než ostatní“. Realizace pravého Já je největší pomocí, kterou lze lidstvu prokázat. Světci pomáhají, i když zůstávají třeba v lesích, neboť zdánlivá nečinnost mudrce je ve skutečnosti nejvyšší možnou aktivitou. Jeho pomoc je neviditelná, ale je nicméně přítomná. Světec pomáhá celému světu, aniž by lidstvo o tom vědělo.

Žák JVS myslí právě na tuto pomoc a dává se pro ni plně k dispozici již v samých začátcích své duchovní cesty. Vzpomeňme jen na Milarepu – jak jsme zde již o tom v lednu mluvili-který říká, že nadvědomou vnitřní bdělost nutno zaměřit soucitně, to je v touze, aby zásluhy vlastní námahy nenesly užitek klamnému egu, ale aby byly obráceny k obecnému blahu. „Je nutno mít“, říká Milarepa, „tak hluboké požehnání pro druhé, že jím jsou vytlačeny i vlastní uvědomovací procesy myšlení“.

Pravda je stav bez ega, jak zde bylo již několikrát zdůrazněno. A právě toto je altruismus, v němž ego nemá místa. Altruismus, který přímo vytlačuje ego. Proto vede k Pravdě. Je naprosto nutný pro buddhistu, jehož cílem je nepopsatelná a nepředstavitelná Nirvána… tibetská Šuniata. Je to nezbytný, ale plně hodnotný buddhistický ekvivalent nejvyšší křesťanské zbožnosti, lásky a odevzdanosti k Bohu, právě tak jako je to hodnotný ekvivalent hinduistické citové oddanosti k hledanému božskému „Já jsem“..
Takto může stejně rychle dosáhnout Pravdy buddhistický ateista, který v Boha vůbec nevěří, jako křesťan nebo hinduista, kteří v Něho věří. A toto je právě ta nejobdivuhodnější skutečnost na buddhismu, ortodoxními křesťany a Hindy bohužel tak málo chápaná. A přece říká i nejvyšší moudrost v Bhagavad – gitě: “Všechny cesty jsou moje cesty“.

Tak vidíme, jak všechno pravé učení se harmonicky dohromady splétá a doplňuje a jak je všechno hluboce moudré, co přinesli světu avataři, jako byl Krišna, Budha nebo Ježíš. Jen je pochopit!

V nirvikalva samadhi a již těsně před ním i tato vznešená představa altruismu musí pominout, jako všechno co má jméno a tvar a proměnit se v čistou, ryzí Pravdu. Vždy je však myšlenka soucítění nezbytným předpokladem pro stav Bodhisatvy, který je častou metou tibetských joginů. Pro tento cíl zpřetrhává jogin obyčejně všechny rodinné svazky. Může třeba odejít do bezdomoví nebo alespoň občasné samoty, což je v ¨Tibetě obvyklé, nebo také nemusí. Tak i tak se vzdává světa, protože odmítá mít přání a lpění na různých potěšení s nimi souvisejících. To neznamená, jak si mnohý myslí, že se výslovně provždy zřekl všech radostí svět a že už se třeba ani nikdy nesmí smát, nebo že se musí vyhýbat radostem jako by byly hříchem. Ne, tak úzkoprsý tibetský jogin není. Ale na rozdíl od neduchovních lidí neshání se po těchto radostech a hlavně na nich nelpí. Nelpí na těch maličkých potěšeních, které život tu a tam přináší, protože on zná lepší, jemnější a trvalejší a hlavně vyšší radost, než je ta, kterou mu mohou tu a tam poskytnout. Přijímá prostě klad a zápor života tak přirozeně, jak přijímá slunce nebo déšť a není jimi vázán.

Všechno své lpění odevzdává prostě k dobru svého cíle. Tím se nejvíce osvobozuje. Jeho osobní láska, zaměřená dříve třeba na rodinu nebo příbuzné, rozšiřuje se tímto samotným postojem na veškerenstvo, to je na božství ve tvaru i bez tvaru, bez ohledu na hranice, vyznání nebo rasy. Přitom při každé své činnosti si stále připomíná, že v pozadí mysli přebývá jeho věčně živý cíl jako podklad všeho, co existuje. Ví, že je to vlastně on sám ve své prapodstatě a proto jeho práce – ať zůstává ve světě nebo se stane putujícím mnichem (naldžerpou) není vlastně jeho prací.

„Myslíš, že se pohybuješ, ale sám jsi pohybován“, vysvětluje tento stav stará tibetská moudrost.

Tuto skutečnost si žák stále a stále připomíná, čímž se hlouběji a hlouběji propracovává k vnitřní oblasti sebe sama, do klidu své vlastní mysli. Je tu dvojí, navzájem se doplňující tiché úsilí takového žáka: neosobní činností (což je vlastně karma-joga) očišťuje svou mysl a naopak zase zvládnutím neklidu a tuposti mysli napomáhá k dalšímu prohlubování neosobní činnosti.

Meditace? Ovšem, že koná meditace – a dlouhé, daleko delší, než je zvykem na uspěchaném západě. Již proto, že většinou žije o samotě. Jeho meditace mají trochu jinou povahu, než je obvyklé.

JVS má proti jiným jogám velmi široké duchovní spektrum. Zabíhá do karma-jogy, džnana-jogy, bhakti-jogy a jak později uslyšíme, dokonce i do asparsa-jogy (jogy nad protiklady) a kromě toho do velmi značné míry je to joga tantrická a radža-jogiová. To znamená, že je to cesta, která využívá všech možností duchovních, dušecních i fyzických, které jsou v člověku. Každého kousku dřeva je použito na stavbu plavidla, které žáka převáží na druhou stranu.

Jedním z cvičení je proto stáhnout své vědomí do ústředního nervu v páteři, do tzv. sušumny, jednak proto, aby tím byla životní síla pozvednuta nad hlavu, jednak, aby tím byly zničeny nebo alespoň oslabeny vrozené sklony (vasany) a závislosti. Tyto sklony se vztahují k tělu a mysli a jsou největší překážkou člověka na duchovní cestě. Je to právě jejich síla, síla těchto vasan nahromaděná tisíci reinkarnacemi, která způsobuje, že si člověk myslí, že je tělem a že má klamný pocit, jako by byl konajícím. Když však zničí vasany přímo v jejich centrech u kořene, což je v jemném těle člověka na 7 místech páteře, uvolňuje tím onen vyhraněný kontakt s tělem.

Přirozeným následkem je, že se tím časem odpoutává od těla a postupně poznává se poznává ve své pravé neosobní Skutečnosti. Nevědomý egoista je vždy spojen s tělem, to si dobře pamatujme. Proto pokládá svět za oddělený od sebe, za něco druhého, popřípadě i nepřátelského. A právě tento pocit odlišnosti, jehož pramenem je klam, resp. klamné ztotožnění s tělesnou schránkou, je zase příčinou, že si nevědomý člověk tvoří nové žádosti, nové strachy, nové zloby atd., prostě je příčinou nepřetržitého tvoření nových vasan.

Je to opravdu začarovaný kruh, z něhož je nutné někdy a někde se prolomit. Žák JVS pracuje právě na prolomení tohoto začarovaného kruhu a to nejdříve karma-jogicky odevzdaným životem a v druhé řadě nebo někdy i současně pročištěním a případně i odstraněním závislostí (vasan). Zvládnout mysl pročištěnou a bdělou jde pak daleko rychleji než mysl kalnou a karmicky zatíženou.

Řekli jsme si již posledně, jak se takové pročišťování vasan dělá. Je to ono dechové cvičení v Idě, Pingale a Sušumně, které stručně řečeno znamená dýchat ústředním nervem za účelem přenesení vědomí do Sušumny. Existuje celá řada cvičení v páteři. Řekneme si dnes ještě jedno tibetské cvičení, které je rovněž možno cvičit bez učitele tak, jako cvik předešlý.

Bude to velmi účinné cvičení, neboť nejen že čistí vasany, ale nadto ještě zbavuje člověka klamné a zatvrzelé představy, jako by byl jen tělem.
Žák si představí svoji páteř jako úzkou trubičku červeného hedvábí širokou asi jako malíček. Trubička je dutá, nahoře otevřená. Ze všech stran z ní vyrážejí červené paprsky, na pohled velmi krásné. Uvnitř je prázdno a v této prázdnotě žák dýchá. Ve své představě samozřejmě.

A nyní trubičku s každým dechem na všechny strany rozšiřujete. Nejdříve do síly palce, pak ruky, pak nohy, pak sloupu, pak místnosti, pak celé planety a nakonec do nekonečna, do velikosti nekonečného vesmíru. Uvnitř se stále dýchá a tento dech je v představě čistší než ozon na horách… Potom zase stahujete svou představu do nejmenší až do velikosti makového zrna. A pak ještě dále, až se představa červené trubičky docela ztrácí.

Jak vidíme, to je cvičení, přecházející za pozorování tvarů do pozornosti bez tvarů. Z tzv. Rupa-džhány do arupa-džhány. Buddhisté rozeznávají 4 pohroužení ducha a 4 vzory bez tvarů, mimo zevní svět, to je mimo svět forem a tvarů. Je to oblast nekonečného prostoru, dále oblast nekonečného vědomí, pak oblast prázdna, kde není nic a nikdo a konečně nepopsatelná oblast, kde nejsou myšlenky ani přítomny ani nepřítomny. Dvě z těchto arupa-džhán jste právě cvičili. Oblast nekonečného prostoru a oblast prázdna.

Zvládnutí arupa-džhán není sice bezpodmínečně nutné pro poznání Pravdy, ale jejich cvičením vytvářejí se příznivé podmínky pro cvičení duchovní bdělosti. A toto cvičení, cvičení duchovní bdělosti, je bezpodmínečně nutné pro poznání Pravdy. Proto si o této věci ještě něco řekneme.

Když žák představu páteře jako prázdné trubičky a dechu v páteři zmenšil až na nulu, až na úplné prázdno nebo na „ne-bytí představy“, pak pokud je to začátečník, tak zde obvykle svá cvičení končí. My však v tomto kritickém bodě cvičení vypneme své úsilí jak možno nejvíc, abychom překročili až do bezúsilí! Nyní je třeba používat veškeré inteligence k rozeznávání: “Kdo nebo co si uvědomuje v nás tento stav prázdna?“. Tibeťan by zde dodal: „Nechť zmizí klamné já, nechť je realizováno Ono nezrozené, nepočaté, nestvořené k dobru toho, co bylo zrozeno, počato a stvořeno. Hinduista by zde obrátil svoji pozornost v nejvyšším citovém odevzdání právě na tuto poslední Pozornost v sobě samém, s nejvyšší odevzdaností, jinak by jeho úsilí bylo marné.

Oč tu jde? Ať tak, či tak, o soustředění bez objektu soustředění. O soustředění subjektu na subjekt. Sama na sebe. Co se při tom děje?
Myšlenka – cit „já“, kterému říkáme ego, nemá vlastní neodvislou existenci, ale vyvěrá z hledaného základu. Proto, jakmile se na ni soustředíme, ztrácíme svůj osobní charakter a rozplyne se do svého pramene, do neosobnosti. Ego to přirozeně kvalifikuje jako svou ztrátu a snaží se z této situace uniknout nejrůznějšími zákruty charakteru a zvyklostí.

Proto je třeba použít nejvyšší inteligence a schopnosti diskriminační – rozeznávání. Neboť současně s pocitem zániku ega, který není vždycky příjemný, vzniká v nás nový stav, neznámý blahý pocit osvobozování, rozplývání se do toho, co jedině jest, do pravé vnitřní Skutečnosti. A k tomu se právě musí inteligence co nejúžeji přiklonit a podrobit se tomuto neosobnímu Bytí.

Opakuji! Je to soustředění bez objektu. Jen na subjekt. V této vysoké fázi cvičení musí proto žák vyloučit jakoukoli osobní činnost, jakékoliv osobní chtění – i chtění vlastní spásy, prostě jakékoliv osobní úsilí. Proto ta oddanost s láskou k hledanému cíli u křesťanů a hinduistů a proto to altruistické zaměření na spásu druhých u buddhistů.
A ještě něco můžeme v tomto vysokém stadiu udělat, co nám rychle pomůže od ega. Předat svou snahu tomu svatému Principu, který je hledán. Dovolit, aby božské Bytí samo zde zasáhlo jako by mělo samo sebe hledat a nalézt. Taková je to vysoká pasivita, ale dynamická pasivita přímo nabytá neosobní existencí – Bytím! Bytím bez přívlastků.

„Jsem jaký jsem!“ TO je ono.

Zde končí osobní snahy žáka. Naopak by byly překážkou. A přece... nějak jsou nutné. Zase o jeden paradox víc. Úkolem žáka je totiž střežit myšlenky, tj. nedovolit, aby k nim došlo, a to včetně myšlenky o poznání, o Pravdě, o Bohu, včetně myšlenky duchovního úsilí i snahy po poznání. Jak je to subtilní. Jak jen vysvětlit ono dělání „nic nedělání“. Snad nejlépe tím Nekhartovským „nic nemít, nic nechtít, ničím nebýt a nakonec i nic nevědět. Jen setrvat v podstatě Bytí jakožto Ono Samo. V Nirváně.

Kdyby jen člověk mohl a dovedl setrvat po delší dobu nerušeně v odevzdané, láskyplné nepohnutelnosti, kterou původně zaujal, zcela jistě by bylo rychleji dosaženo tohoto konečného cíle. Jenomže člověk se zpočátku brzy unaví střežením a potlačováním myšlenek, které se stále ještě vynořují i při těchto vysokých duchovních pokusech. Důsledkem toho je, že při velké únavě žák propadá liknavosti, čímž ztrácí pozornost k pozornosti – k Já. Jeho ponoření není pak už stejně hluboké a nerušené, stává se nestejnoměrným. Rovnováha je porušena. Aby se těmto výkyvům zabránilo, přidává se k tomuto cvičení ještě jedno, tzv. cvičení na udržování duchovní rovnováhy. Říká se mu odborně „pletení brahmanské šňůry“. Proč se tak jmenuje? Brahmanská obětní šňůra nesmí být totiž při své výrobě ani příliš pevně, ani příliš volně, ale stejnoměrně. Právě tak při pozorování pozornosti nebo myšlenky - citu „já“ nesmí se žák příliš dlouho napínat, ale postupovat tak, že myšlenky střídavě potlačuje (s výjimkou altruistického soucítění), nebo, když je napětí příliš velké, zase je uvolňuje (s výjimkou altruistického soucítění nebo odevzdanosti). Jedině tuto oddanost a soucítění drží trvale. Tento způsob střídavého napětí a uvolňování – jak již řečeno - se nazývá „uchopování vědomí ve stavu předení brahmanské obětní šňůry“.
A to je pro dnešek všechno, čemu bychom se měli do příště naučit.

Zopakujme si to stručně:
1. Odevzdaný neegoistický život
2. Rozšíření pocitu prázdna v páteři do nekonečna a stažení opět až k nule
3. Odevzdávání duchovního úsilí k dobru druhých
4. Udržování duchovní rovnováhy formou tzv. pletení „obětní brahmanské šňůry“

To je všechno a nyní si na závěr přivodíme spolu trochu vnitřního klidu, aby nás provázel po celý dnešní den.
Stáhneme pozornost do srdce, maličko k pravé straně prsou. Jestliže se nám to podařilo, uvědomme si onen zvláštní, tichý, rozplývavý mír nebo klid v pozadí našich myšlenek a zaujměme k němu co nejoddanější postoj.

Tento klid je první známkou Pravdy, po které toužíte, ne pro sebe, ne k dobru ega.
Pravda je stav bez ega. Neosobní stav. Odložme proto všechno chtění i snažení. Jenom buďte. Klidem v klidu… Je třeba dovolit, aby Pravda objevila sama sebe. Co může být ještě jednoduššího než Pravda „Já jsem“. Vždyť je to náš přirozený stav. Základ našeho bytí…

AUM TAT SAT AUM

[armin]

Eduard Tomáš

Joga velikého symbolu

část čtvrtá


Čest a sláva vznešené bílé dynastii guruů!

Začínáme čtvrtou lekci JVS. Bude ještě několik přednášek na toto téma, které našlo u vás tak veliký ohlas. Než se celý kurs skončí, věřím, že vám přinese to, co sliboval. A nesliboval málo. Sliboval přinést to, co člověk nejvíc potřebuje. Co vlastně dnešní člověk ze všeho nejvíc potřebuje? Zdraví? Dobrý byt? Zábavu a rekreaci?. Ano to jsou všechno velmi dobré věci, nemůžeme se bez nich natrvalo obejít. Ale to, co má dnešní moderní člověk ze všeho nejvíc zapotřebí, je především svoboda. Svoboda, čili osvobození mysli. To znamená klid mysli, duševní klid. Tedy nejen klid těla, nejen klid slova a smyslů, ale především klid myšlení. Dává mu tohle dnešní svět? Stará se někdo vůbec vážně o tuto základní podmínku harmonického života lidí? Sledujeme-li dobře stav dnešního světa, můžeme říci, že je tomu spíše naopak. Člověk je celým dnešním životem daleko více vzrušován, než uklidňován. Není tu rovnováha. Odtud pramení ty různé soukromé i veřejné disharmonie, deprese, neurosy, infarkty atd. Vždyť dokonce ani prostředky veřejné zábavy nevedou člověka ke klidu. Ať je to televize nebo rádio, divadlo nebo biograf, literatura, časopisy nebo magazíny, ty všechny sice tu a tam odvádějí od starostí – proto jsou tolik vyhledávány – ale trvalý duševní klid, vnitřní klid duše, kterého má lidstvo tolik, tolik zapotřebí, ten mu poskytnout nedovedou. Proč ne?

Protože zdroj ztraceného duševního klidu není někde mimo nás, ale v nás. Proto ho také nemůžeme najít nikde jinde než v sobě. A je to právě joga, zejména JVS, která nám dává celou řadu návodů, jak tento klid opět získat, jak jej vydolovat z vlastního nitra.

JVS není filosofická teorie. Je to cesta praktická, vedoucí k osvobození podle zkušeností a zážitků těch, kdo ji napsali. Proto je tolik cenná. Proto má stotisíckrát větší cenu jí porozumět a cvičit, než jen ji slyšet a nebo číst. Jen vlastní cvičení této (nebo jiné) duchovní cesty, může nám přinést duševní klid, kterého je dnes tolik zapotřebí. Nejen znát jméno léku, ale užít ho. Probrali jsme v minulých lekcích několik způsobů, jak hledat a uskutečnit stav vnitřního osvobození, počínající stavem duševního klidu. Jde vesměs o řízení mysli k jednomu cíli, čili o umění, jak soustředit mysl. Jak soustředit a uklidnit myšlení. V tom spočívá celé tajemství jogy.
Proč právě soustředění mysli?

Protože v soustředění mysli a jedině v soustředění mysli přestane její klokotání, přestane rozbíhání mysli do tužeb a žádostí, přestanou pochybnosti a strach, přestanou obavy a nakonec zhasne i nevědomost. Jaká že nevědomost? Nevědomost o Pravdě.

Na místo těchto negací nastoupí sféra klidu, sféra vnitřní pohody, jejíž prohloubení je sféra svobody a konečně stav nevyslovitelné Pravdy, tj. odevzdané moudrosti a blaha. Ano, tak je to: blaho a odevzdaná moudrost. Prostě to, po čem by měl toužit každý dobrý a moudrý. Je to vítězství Pravdy, osvobození od starostí, rozporů a egoismu.
Jak provádět správně soustředění mysli?

V podstatě je to jednoduché a už jsme zde o tom několikrát mluvili. Nejde o nic jiného, než o upnutí nebo stažení pozornosti do jednoho bodu. Tedy ne na jeden bod, ne na něco, na nějakou představu, ale jen do sebe sama, do jednoho ohniska pozornosti. Tak malého, že se prakticky rovná nule a zároveň nekonečnu. Obojí je stejně správné a stejně nesprávné. Je to prostě stažení pozornosti do Nepopsatelnosti.

Možno také říci, že jde o zastavení mysli, která musí být sama jediným bodem, žhnout v jediném bodě, svém vlastním bodě, v jediném ohnisku vlastní pozornosti. Člověk je pak naprosto volný a svobodný. To je správný a vrcholný způsob soustředění. Není zde objekt soustředění, je tu jenom subjekt.

V JVS je tomu přesně tak ve vyšších fázích duchovní cesty. Jen na začátku u začátečníků, kteří si ještě nezvykli abstraktnímu způsobu myšlení a zápasí se samotným problémem soustřeďování, vyžaduje se upnutí pozornosti zpravidla na něco. Tedy ne hned do sebe sama jako u pokročilejších – ale na něco, jakoby odděleného od Já. Na nějaký předmět, ať už je to předmět obyčejný, jako květina, kulička, drahokam nebo třeba jen dřívko nebo na tzv. symboly, symbol těla, slova nebo ducha Budhova, což je zejména v Tibetu obvyklé.

Symbolem těla Budhova může být třeba obraz nebo soška (my bychom užili fotografie nějakého duchovního mistra), symbolem slova bývá obyčejně nějaké mantram, na překlad známé „ÓM MANI PADME HUM“, čili tzv. „MANI“ anebo to může být jen slabika „ÓM“ apod. Symbolem ducha Budhova bývá zpravidla vnitřní představa vejcovitého seménka velikosti hrachu, jak vysílá na všechny strany nádherné světelné paprsky.… Toto jsou běžné symboly, které si Tibeťan volí pro svoji začáteční meditaci.

Postup elementárního soustřeďování je tedy tento:

Žák si zvolí vyhovující symbol a na tento symbol upne celou svoji mysl. Před tím je ovšem nutno, aby zaujal správný citový postoj k této své vnitřní činnosti. Tibeťan se proto před každou meditací vroucně modlí a prosí o vnitřní osvícení nebo lépe řečeno uchvácení božským duchem gurua. Tento mentální postoj je velmi důležitý, neboť napomáhá udržet mysl poddajnou, senzitivní a tvárnou.

Pak provede žák krátkou analysu svého „já“, aby si důkladně uvědomil, že není tělem, myslí ani citem. To je velmi důležité pro cvičení, které následuje. Postoj oddanosti, citové oddanosti a vroucnosti však nikdy neopouští, neboť právě tento postoj ho nejrychleji přivede k vnitřnímu rozplynutí ega. Někdy ho nahrazuje nebo i doplňuje postojem milosrdenství: „Nechci nic získat z této meditace pro sebe, ale k dobru druhých“. To je ten správný postoj, postoj služby a odosobnění. Klidně a nenásilně v něm setrvá žák po celou dobu své koncentrace.

Přirozeně, že již v tomto elementárním soustřeďování mysli má žák různé zkušenosti, které sděluje v pravidelných obdobích svému učiteli. A ten mu pak udílí další rady a pokyny podle starých jogických praktik, které buď získal vlastní duchovní cestou, anebo které mu byly svěřeny tradicí z mistra na žáka.

Řeknu vám příklad takové rady, kterou dal guru Padma Karpá svému žáku zangharskému králi Zhanfon Zangpovi: „Přepadne-li tě úvaha, medituj na místě, které skýtá daleký rozhled. Tím též upevníš svůj zrak. Zmalátní-li tvé vědomosti, pak čiň totéž, abys je osvěžil a hleď je tříbiti v nerušeném soustředění. Jsi-li pln neklidných myšlenek, odeber se na odlehlé místo, skloň zrak a v takovém čase nechť je tvým hlavním cílem tělesné a duševní uvolnění.“

Takové všeobecné rady platí obyčejně pro všechny žáky. Mimo to však dostávají žáci ještě individuální pokyny podle potřeby svého vnitřního vývoje. Musíme si však uvědomit, že každý člověk má svou vlastní cestu. Tak jako ani jeden list na stromě není stejný s druhými, tak jako ani jeden otisk prstu není u různých lidí stejný, tak ani v duchovním vývoji neplatí žádný stereotyp. Proto je prospěšné, zejména na vyšších stupních, osobní vedení duchovního mistra, který dovede rozeznávat, co právě žák v tom kterém vývojovém období nejvíc potřebuje.

Předmětům soustředění, které jsem právě uvedl, se říká v Tibetu „neživé předměty“ a používá se jich jak již řečeno k výcvikům začátečníků. Když však mysl žákova zjemní a zklidní, vede ho mistr k soustředění též na tzv. „předměty živé“.

Tibeťané rozeznávají 2 způsoby koncentrace u nichž se používá „živých předmětů“. První způsob se jmenuje „Dorže počítání“ a o tom si dnes něco povíme, druhému se říká „Hrncová forma“. A o tom si povíme příště. „Dorže počítání“ spočívá zásadně na pozorování dechu. JVS říká o tom výslovně: „Udržujíce tělo a myšlení v tichosti, řídíme vědomí na každý svůj dech a výdech. Vše ostatní potlačujeme. Počínajíce jedničkou, počítáme neslyšně 21 600 dechových tahů, čímž dosáhneme zkušenosti denního vdechování a vydechování.

21 600 vdechů a výdechů. Na to je třeba mít čas, klid a hlavně trpělivost. Jenomže my si s tímto číslem nebudeme dělat vážné starosti. Nebudeme dogmatičtí ani v józe, přátelé. Proč právě 21 600 tahů? Toto číslo není nic jiného než výzva k vytrvalosti. Skutečného počítání není třeba, to by spíše vyrušovalo, ale vytrvalosti a trpělivosti je třeba. Proto si z této poučky vezmeme právě tyto kvality. Litera zabíjí, duch oživuje. Nebuďme dogmatičtí, ať jde o cokoli! Co se však těmito dechy sleduje?

Je známo, že dechové tahy, resp. dechové pochody působí na zažívání, na cirkulaci krve, na všeobecnou tělesnou rekreaci, ale také – a to hlavně – na zprostředkování myšlenkových impulsů, pocitů atd. (toto je možno sledovat i na encefalografu!). A právě z této skutečnosti vychází cvičení „Dorže počítání“.

Jeho cílem je - za prvé – oprostit, osvobodit člověka od myšlenkového procesu, to je přivést vědomí do jeho přirozeného stavu – a za druhé – pochopit (později) i samotný obsah vědomí, tj. i ten myšlenkový proces. Tj., že myšlenky člověka jsou totožné s čistým vědomím samým.

Dnes si něco řekneme o bodu 1., tedy pokud jde o oproštění vědomí od myšlenkového procesu.
Je známo, že myšlenkový proces člověka je neobyčejně mocný, ať tomu člověk chce nebo nechce. Oprostit vědomí od tohoto procesu je tedy někdy mimořádně těžké. Staří indičtí a tibetští žreci přemýšleli, jak tuto sílu zvládnout. Uvažovali asi takto: Nešlo by místo oproštění vědomí od myšlení oprostit je nejdříve od dechu, když spolu úzce souvisejí? Stát se pozorovatelem dechu a tím jaksi druhotně se stát pozorovatelem myšlenek?
Pozorovatelem, proč právě pozorovatelem? Protože, když se stanu pozorovatelem něčeho, pak už to nejsem já, kdo se s tím ztotožňuje. Už se s tím neztotožňuju. A tedy jsme znovu u té staré indicko – tibetské rovnice: Bůh + touha = člověk. Čili, když ji převrátíme:
člověk – touha = Bůh – vysvětlíme si to podrobněji.

Myšlenkový proces u všech lidí, to jsou převážně touhy. Mít, nemít, chtít, nechtít – samé touhy, naděje nebo obavy, což je totéž. Oprostíme – li se od nich jakýmkoliv způsobem, máme vyhráno. Jedním z návrhů JVS, jak na to, je pozorovat dech a tím objektivizovat myšlenky na dech vázané.

Objektivizovat! Co znamená objektivizovat? Objektivizovat myšlenky znamená, pokládat je za objekt, za předmět, pozorovat je a stát se k nim indiferentní. Uvolnit tak čisté vědomí, čisté bytí, čiré neosobní blaho, oprostit pravou Skutečnost od myšlenek, aby mohla být pochopena a realizována jakožto pravé „Já jsem“. Realizovat znamená uskutečnit, čili poznat se v tom, co „jest“. Když vyřadíme myšlenky nebo zastavíme myšlenky anebo je soustředíme, prostě dáme stranou sebe celý ten myšlenkový roj, musí zůstat to, co je za nimi. To, co je vlastně jejich základem. Musí se to objevit.

Kdyby za běžným lidským myšlením nebylo nic, nerealizovalo by se nic a všechna snaha by byla zbytečná. Ale ono za nimi je. Ne něco konkrétního, individuelního, co má začátek a pochopitelně i konec, to ne. Ale něco, co je nekonečné, co je závislé na myšlenkách, i když je to jejich základnou, co je naprosto absolutní, co ale nelze pojmenovat, neboť TO samo nemá jména ani tvaru (právě proto, ze je to za myšlenkami), co je nad protiklady, co není ani takové ani jinaké, co je nad dualitou i relativností, bez přívlastku i vztahu, co se nikdy nemění a měnit nemůže, co ale jedině trvale jest, takže není pochybností o této pra-pra-existenci, když Ji realizujeme.

To není záležitost víry, ani intelektuálního chápání, ani uspokojení intelektuální zvědavosti. Splní-li se nutné předpoklady je to věc přímé zkušenosti člověka. Nirvána, kterou Budha odmítl popsat, protože to nejde, kterou Nagardžuna nazval Šuniata – Prázdnota, nemůžeme vidět ani nahmatat. Ona není něčím, něčím konkrétním, co by bylo omezeno prostorem nebo časem. Ale nemůžeme Ji také někam uniknout, protože je vším! Ale proto Ji právě můžeme realizovat, žít, uskutečnit nejdříve v sobě a potom ve všem či lépe řečeno všude.

„Krásný strom Prázdnoty prorůstá celým světem“, zpívá tibetský džnanin Saraha. „Ale kdo by ho tam hledal, spadne. Tam nejsou větve“. Ano, realizace Pravdy, nejvyšší štěstí, svoboda se uskutečňuje nejdřív v člověku a pak ve světě. Ne naopak!

Člověk má ovšem také svobodnou vůli tuto realizaci donekonečna odkládat. Jak? Tím, že si podrží své malé klamy, omyly a strachy, kterým říkáme ego, včetně svých sklonů a závislostí, těkavého a chtivého myšlení a onoho věčného mudrování a rozvíjení mysli, která právě tvoří největší sílu klamu. Proto zvládnout myšlení je první věc duchovní cesty. Ale zvládnout je lehce, co nejvytrvaleji a s inteligencí, a to znamená oddělit se od něho, neztotožňovat se s ním, neztotožňovat se s našimi věčnými myšlenkami a city.
Trvalé, odevzdané, rozumné a přitom pokorné sledování dechu a na dech vázaných myšlenek a jednání člověka nás k tomuto cíli dovede. V první řadě ke klidu mysli a to už samo o sobě je nesmírně blahodárné – a postupně pak ke svobodě absolutní Pravdy.

Tak tedy co budeme dělat?

Budeme denně pozorovat dech a tělo, které dýchá a myšlenky, které se tím aktivizují. Zprvu třeba jen na krátkou chvíli, ale několikrát denně, ráno, v poledne a večer alespoň po 15-ti minutách. Když to zvládnem, pak postupně budem takto bdělí celý den a to i během zaměstnání, které tím vůbec neutrpí, když si jen trochu zvyknem na toto vidličnaté rozdělení pozornosti, naopak! My se musíme postupně stát neosobním Pozorovatelem dechu a zároveň – a to zdůrazňuji – pozorovatelem veškeré činnosti mentální, citové i tělesné. Když se nám to podaří, pak se musíme tomuto Pozorovateli tiše odevzdávat, jaksi se k němu přiklonit, čili postupně se jím stát. Stát se sám sebou, to znamená pochopit sebe a svět.

Tato zkušenost, ke které se musíte ze začátku nutit, se vám po čase vyvine ve spontánní zkušenost, samozřejmou, přirozenou a může se vám stát, že bude trvat nejen celý den, ale často i po celou noc, i když člověk spí a má sny nebo je v hlubokém spánku beze snů, může být vědomě bdělým, vědomě svoboden. Ani bolest ani smrt pro něho nic pak neznamená.

Kdo by z nás se nechtěl osvobodit od tužeb a starostí? Když je budeme pozorovat, když s nimi nebudeme splývat, ale dovedeme se od nich vědomě a záměrně oddělit, ztratí nad námi svou moc. Naše mysl jim prostě unikne proniknutím do sebe sama, do své vlastní prapůvodní oblasti čistoty, svobody a klidu.
Jakmile vyvstane jakýkoliv problém, mysl jej bezprostředně rozpustí tím, že ho nebude rozvinovat a že k němu nepřilne.

Ne, že by problém neřešila! Ona jej vyřeší a správně vyřeší. Určitě daleko správněji, než mysl rozrušená, neurotická a těkavá. Energie věčnosti, kterou takto v sobě objevíme a kterou budeme vědomě žít, nás k tomu dokonce uschopní a posílí. Člověk, který v ní žije, není vnitřně otřesen ani za nejtěžších životních podmínek. Je vnitřně klidný, moudrý a dobrý. Je nepřipoutaný a svobodný, ať se děje cokoliv. A nad to ještě jeho podvědomí a vědomí nebudou nadále rozdělovány, ale budou harmonicky spojeny v jednotu, protože ve skutečnosti jsou odjakživa jednotou, jenže on o tom teď bude jasně vědět, když to bude chtít vědět a také pozorovatel a věci pozorované mu postupně splynou v jednotu a budou jím tak zažívány, protože i ony jsou odjakživa jednotou…..

Bude to vnitřní nepopsatelná svoboda bytí, ať je zevní chaos světa sebevětší – a to je myslím to, co dnes člověk nejvíce potřebuje – moudrý, odevzdaný, svobodný, živý klid, i v dobách bouří.

Tento klid ale nebude vynucen. Bude to spontánní uklidnění a ponoření mysli do její vlastní přirozenosti. Ale ta je právě klidem, je tím největším osvobozením, jaký jen může zažít lidský tvor.

Když duše lidská dojde takto takovouto moudrou cestou osvobození, je s ní současně osvobozen celý empirický vesmír.



Co tedy bude naším bezprostředním úkolem do příští lekce?

Snažit se o vládu nad myšlením pozorováním dechu a objektivizací myšlenek. To znamená pozorovat tělo, dech i myšlenky jakoby to byly cizí předměty a být k nim indiferentní…. Zvládnout myšlení. Ale zvládnout myšlení – jak už jsme si naznačili – je ale možno buď dočasně nebo trvale. My se budeme snažit zvládnout je trvale. Ale trvalé zvládnutí myšlení vyžaduje ještě splnění dalších podmínek. Jaké že to jsou podmínky?

Ruku v ruce se základní snahou sebevlády nezaujatým pozorováním – a pokud možno i ještě před tím - musí být v žáku JVS vypěstován hluboký universální soucit, resp. soucítění s veškerenstvem, jakožto vrchol morálního zušlechťování.

Neubližování a mír, soucit a tolerance, to jsou vše léky dnešního světa.

Musí tu být nesmírné zjemnění duševní složky žáka, což se děje hlavně modlitbou k vlastní vnitřní skutečnosti, personifikované, neboť v buddhismu je člověk vlastním útočištěm anebo i k personifikovanému Božství, chceme-li, jako je tomu u některých jiných velkých náboženství – to je nakonec jedno. V Tibetu pak často ještě modlitbou ke guruovi – duchovnímu vůdci – o trvalou podporu, pomoc a posilu.

Dále musí být nesobecká, nezištná práce a to na všech úrovních tělesné, duševní i duchovní. Práce bez ohledu na její výsledky. Potom nesmlouvavé a cílevědomé myšlení, přísně logické a neovlivněné starými názory, ať vlastními či cizími a konečně stálá snaha realizovat Pravdu, ať je jakákoliv a podrobit se Jí.

Tedy ne získat síly od Pravdy a jejích závojů, ale podrobit se Pravdě a splynout s Ní v nejhlubší oddanosti a lásce a to až do úplného rozpuštění egoismu. Musí zde být neochvějná stálá touha poznat Pravdu, zůstat v Pravdě a žít v Pravdě až na věky. Pak je ten výsledek trvalý.

Žádná jednotlivá snaha, ba ani samotné zvládnutí mysli, byť sebedokonalejší, nestačí, nemá-l se státi z mystika fanatik nebo z jogina černý mág. Proto je třeba všude tolik zdůrazňovat integritu (nedílnost) těchto vysokých duchovních snah, jakož i znalost příčin a následků jednotlivých duchovních tréninků a cest.

V poslední době se u nás slovo „joga“ stále více objevuje nejen v tisku,ale i v rozhlase, ba i na obrazovce. Protože je často podloženo obrázky a fotografiemi cviků dosti náročných stává se toto slovo synonymem pro speciální tělesný výcvik. Málokdo však ví, že i hatha – joga má na zřeteli daleko hlubší výsledky a že tyto výsledky tělesné kázně hatha – joginů jsou přímo závislé na vnitřní harmonii, vyplývající z morální kázně člověka. Že zvládnutí některých sil bez současného zvládnutí charakteru a vědomého vzdání se ega může vést k pádu i na vysokých stupních duchovního snažení.

V Meyrinkově románu „Zelená tvář“ je o tom pěkný příměr. Autor tam píše o jednom ze svých hrdinů: „Dříve než dozrálo zrození ducha, ulil své duši zlaté tele, aby svým smyslům připravil taneční hostinu. Kadidlo Baltazarovo a myrha Kašparova přišly později než zlato krále Melichara.“

Tři králové, nesoucí zlato, kadidlo a myrhu musí přijít současně k děťátku, neboť zlato poznání neočištěné kadidlem moudrosti a neověšené myrhou nového čistého života, vede k pádu nabubřením ega, které získalo předčasně duchovní zkušenosti.

Meyrink srovnává takové případy s brouky, lezoucími po ocelové rouře. Vydrápou se po ní až nahoru a pak spadnou. Bývá to někdy opravdu tak. Příroda dovolí člověku občas prchavě nahlédnout do podstaty vlastního Bytí, snaží-li se o to člověk upřímně, ale nedovolí mu žít trvale v této Podstatě a z této Podstaty, jestliže nesplní všechny podmínky nejvyšších lidských snah. Intuitivní, intelektuální, mystické i praktické. Podmínky neosobní harmonie a vědomého láskyplného souladu s veškerenstvem.
Proto si pamatujme: jen naprostá rovnováha mezi citem, rozumem, intuicí a zevní činností, spojené s kladným vývojem charakteru, zaručuje správný a trvalý výsledek jogické praxe. Proto je tolik nutná kázeň, a to vnitřní kázeň celého člověka, vyúsťující v čisté lásce k hledanému cíli a v naprosté oddanosti nejvyšší Pravdě.
Pravda sama je prostá jako chleba. Je právě tak dobrá a právě tak nezbytná. Je totiž totožná s nejvyšší Svobodou. Budeme-li Ji jen trochu hledat, nemůžeme se Jí minout. Sama nám přijde vstříc, ať se k ní blížíme z kteréhokoliv konce, ze kteréhokoliv směru a kteroukoliv cestou. Vždyť je živá a je všude. Jen žijme a dýchejme v Ní svobodně! Pak člověk pozná, že svoboda je to nejdůležitější, co potřeboval a že bez ní nebyl býval živ ani jedinou vteřinu.

A tak skutečný mír, bratři a sestry, může nastat jen v nejvnitřnější atmosféře lidské svobody, nikdy ne v zevní atmosféře tužeb, žádostí a strachu.
A nyní si – jako obvykle – provedeme malou zkoušku a praktickou ukázku toho, čemu jsem se dnes naučili.
Usedněte rovně, ale pohodlně. Můžete zkřížit nohy. Hlavně páteř aby byla napřímena, aby se nám lépe dýchalo. Ruce můžete položit do klína, dlaněmi vzhůru. Prsty rukou měly by se dotýkat. Dýcháme nosem zvolna a klidně….

Pozorujte svůj dech! Jak vchází do těla nosními otvory, jak se v těle na okamžik zastaví a jak zase zvolna vychází….
Není třeba počítat tyto dechy. Raději si uvědomíme, kde je nyní naše pozorovací stanoviště. Nemusí být nutně v těle, ale spíše v pozadí našeho těla – za zády nad hlavou…. Nejlépe bude – li všude a nikde jeho nekonečný mír….

Z tohoto stanoviště pozorujeme tělo, jak dýchá…. Musíme si jasně uvědomit, že nejsme tímto dýchacím tělem ani myšlenkami, že je jen pozorujeme a že jich používáme. Používejme jich tedy vědomě. Kdybychom jimi byli, nemohli bychom je přeci sami pozorovat. Ale my je můžeme pozorovat právě tak, jako můžeme pozorovat dech.
Náš dech zvolna a tiše proudí, myšlenky se mění, vznikají a zanikají, ale jejich pozorovatel – to tiché pozadí – se nemění. Tím jste vy. Jste nyní klidným nehybným, ale živým pozorovatelem, svědkem všeho, co se odehrává…. Jste nekonečným mírem v pozadí vaší mysli…

Pozorujte myšlenky, pozorujíce dech, na který jsou vázané. Zpomalíte-li nenásilně dech, zpomalí se i myšlení. Tím je ukázníte. Ale vaše mysl se stále ještě ozývá, vzpírá se této kázni i tělo se jí vzpírá…. Mysl vysílá myšlenky, jimiž se snaží odvrátit člověka od soustředěnosti. Jsou to touhy a nejrůznější zvykové zájmy směřující jinam. Jen je dobře pozorujte. Mohli by jste jim poručit, aby ustaly, zahnat je, ale to by nebylo na dlouho. Zase by se probudily k životu a tiskly by vás tím usilovněji. Musíte jim proto sami uniknout a ony zahynou tiše a bezbolestně jenom tím, ž jim nebudete věnovat další pozornost… když nebudete chtít.

Buďte velmi pozorní. Každá myšlenka je zpočátku jen uzoučký pramének, ale jestliže dovolíme, aby se rozvinula, bude z ní řeka, hotový veletok….
Přesto myšlenky, ať jsou sebemocnější, jsou neskutečné…. Jsou jenom jako sen… přicházejí a odcházejí… jen jejich svědek je skutečný a neměnný….
To teď musíme rozlišit a nenechat se chytit na svůdnou udici myšlenek. Vy je máte jako máte tělo, ale nejste ani myšlenkami ani tělem. Je to jako by jste měli boty a šaty, které vás tísní. Osvoboďte se od nich! Staňte se jejich pány a ne naopak. Sledujte bděle vaše myšlenky, ale nepřivlastňujte si je a nedovolte jim jejich další řetězové rozvíjení.
A nyní pozor!

Přikloňte se k pozornosti samé…k tomu velkému Tichu a nebojte se…nic se vám nemůže stát…to není přechod do astrálu. Staňte se jen čistou Pozorností, čistým Bytím…. Upněte pozornost bděle na samou Pozornost.
Bděte! Jasně bděte! A od tohoto okamžiku už ani nepozorujte myšlenky ani dech.

A nyní postupte ještě do dalšího a hlubšího stadia bdění. Jen si jasně uvědomte, že nejste tělem…že jste nekonečným mírem, nekonečnou existencí, nekonečným Vědomím…že jste takoví naprosto svobodní, že nikoliv vaše myšlenky, ale svoboda je vaší pravou podstatou…

Pravda a Svoboda – to jste vy sami. Vy sami jste vlastním osvobozením! Svobodní, prázdní jako prostor, který je ve všem a vším… Nesnažte se zažívat něco zvláštního. To může přijít a také nemusí a není to důležité….

Vy jste a nemáte počátku ani konce…širocí jako nebesa, pevní jako hora, svobodní jako nekonečný všudypřítomný mír.
Až se rozejdete, nemluvte moc. Zůstaňte v tomto svobodném míru tak dlouho, jak jen možno. Vracejte se k němu stále znova a znova a to skutečně i ve vzpomínkách…je váš…to jste vy…. Pramení z vaší vlastní Podstaty, která je nekonečná…nekonečně svobodná…nekonečně jemná…takto jsoucí….

[armin]

Eduard Tomáš

Joga velikého symbolu

část pátá


Čest a sláva vznešené, bílé dynastii guruů!


Když se žák jogy potýká statečně a trpělivě se svými myšlenkami, může mít někdy dojem, že je na okamžik přemohl. Dokonce se mu může, že své myšlení úplně zastavil. Kdyby tomu tak ale ve skutečnosti bylo, to by musel být vlastně už u svého cíle. Jenomže ono tomu tak zpravidla nebývá, což sám žák při opakování této zkušenosti více nebo méně podvědomě cítí, neboť zpravidla pozoruje, že ono konečné uspokojení, o kterém tolikrát četl nebo slyšel, blaženost čistého bytí, klid, samozářící neosobní vědomí atd., prostě všechny ty záhadné a tak často popisované předsíně nebeského království se přece jen ještě nedostavily.

Tato zkušenost žáka obyčejně mate, když o ní přemýšlí a srovnává. Má-li silné ego a málo opravdové touhy nebo když o duchovních věcech mnoho neví, může ho to na čas trochu vyvést z míry. Může si totiž myslet, že i tak dosáhl jisté vyšší duchovnosti, ačkoliv ve skutečnosti tomu tak není. To nemusí být jeho vina a také v tom není třeba spatřovat nějaké neštěstí. Je to jen omyl, který se stejně tak či onak brzy vysvětlí.

Je-li žák trpělivý, houževnatý a autokratický – anebo když mu to někdo zkušenější vyloží a on mu uvěří, pak po krátkém čase sám přijde na to, že při oné zvláštní zkušenosti své myšlenky vlastně nezastavil, ale že jen sklouzl svou pozorností po některé z nich, uvázl v některém z četných myšlenkových proudů a nechal se jím unášet, aniž o tom osobně věděl. Říká se tomu, že zůstal vězet ve vlastní mysli.

Stává se to zpočátku dosti často. Když ale člověk usiluje dál, když nezlenoší nebo nezpychne na klamných vavřínech, ale poctivě pracuje, aby znovu a znovu potlačil své agresivní myšlení a poznal jeho vznik, když dále trpělivě zkoumá své hlubiny mysli, tu jednoho dne shledá, že v ní existuje daleko víc tůní a peřejí, než si kdysi představoval a že je v ní ještě mnoho tužeb a přání, o nichž dříve neměl ani tušení. Pozná, že pod klidnou hladinou života běžného vře v něm dosud neznámá sopka starých utajených žádostí, zvyků a závislostí. Pozná, že tento neklid jeho mysli je vpravdě nekonečný anebo že tak alespoň vypadá a že myšlenky, které jej tvoří, zabírají doslova celý jeho empiricky poznávaný svět. Po tomto zjištění může mít dokonce pocit, že je v něm myšlenek čím dál tím více, že jich nejen neubývá, ale přibývá. Ve skutečnosti je jich však v běžném životě stále stejně. Ani jich neubývá ani nepřibývá. Vyvstávají v každém okamžiku života, kromě hlubokého spánku a překrývají pravou skutečnost, jako mrak překrývá slunce. Je dobře, že vyvstávají nebo to není dobře? Je to dobře!

Vyvstávají proto, aby byly poznány, aby si je člověk uvědomil a aby tak všechny své sklony, touhy a omyly mohl odložit a rozpustit jako nedůležité a ztratit o ně zájem. Indiference k vlastnímu chtění je nesmírně důležitá. Je sice nejméně lákavou prací jogina, ale bez ní nelze dosáhnout trvalých hodnot.
Práce jogina v této věci je v JVS dvojího druhu:

1. snaží se zpomalit myšlenkový pochod a přitom si ho uvědomovat
2. když se mu to podaří, odvrátit od něho svoji pozornost a upnout ji na pozornost sama

Jsou různé systémy, které k těmto cílům vedou. Posledně jsme pojednali o jednom z nich, nazvaném „Dorže počítání“. Dnes si řekneme o jiném systému, kterému se říká „Hrncová forma“. U „Dorže počítání“ byl předmětem soustředění dech a na dech vázané myšlenky a smysly. Myšlenky se tu nevázaly násilím, ale:
1. pozorováním jich
2. postupným odvracením pozornosti od nich

U „Hrncové formy“ je tomu podobně. Předmětem soustředění je tu rovněž mentální a dechový pochod, přičemž myšlenky se rovněž nezastavují násilím, ale opět jen jejich pozorováním a později postupným odvracením pozornosti od myšlenek samých a současně připoutáním pozornosti k samé pozornosti. Tedy soustředěním subjektu na subjekt jako tomu ostatně bylo i u „Dorže počítání“, jenomže tam jsme nechali svůj dech volně běžet, neřídili jsme ho, kdežto u „Hrncové formy“ dech řídíme a usměrňujeme. Děje se to specielním dechovým cvičením pranajamickým, čili kontrolou prany dýcháním anebo, možno-li to tak říci, fixováním myšlenek pomocí řízeného dýchání a kontemplace.

JVS, jako všechny nauky tantrické, je v podstatě naukou integrální. Najdete v ní proto všechny druhy jog: Bhakti, Džanu, Karmu i Radža – jogu. Pranajamické cvičení dechu patří k Radža-joze. Dříve však, než si o něm něco řekneme, zopakujme si stručně analýzu problému.

Dechový pochod v tělě člověka vykonává velmi důležitou funkci. Je na něm totiž závislé myšlení lidí (encefalograf). Ani ne tak, co a jak si člověk myslí – to je jiná otázka – ale to, že vůbec myslí, že vůbec může myslet. I běžnému pozorovateli je známo, že čím je dech rychlejší, tím rychlejší je proud myšlenek a naopak, čím je dech pomalejší, tím se i myšlení víc a víc zpomaluje. Jsou tedy dech a mysl spolu ve vzájemné a přímé souvislosti.

V Indii se říká, že myšlení je zlodějem Pravdy a ono tomu tak skutečně je. V Tibetu zase nazývají myšlenkový proces nepřítelem. Existuje i pořekadlo, že poznat vlastní myšlenky znamená poznat nepřítele ve vlastní tvrzi. O tom se ostatně zmiňuje i Bhagavad Gitá.

Tento stav, toto primární poznání vlastního myšlenkového toku, není však něčím záporným, naopak. Představuje již dosti značný pokrok na duchovní cestě, když se můžeme podívat tváří v tvář vlastním myšlenkám, neboť to znamená, že již nemůžeme nevědomě sklouznout v jejich proudu a že se tedy jimi nedáme nadále trpně unášet jako třeba již tolikrát před tím. Stali jste se konečně aspoň na chvíli jejich vládci, krátce řečeno pozorovateli. Pozorovateli pozorovatele tohoto světa.
A to je první významný krok na duchovní cestě, který přináší další duchovní výsledky. Cvičící totiž odhalí z vlastní zkušenosti, co mu až dosud stálo v cestě. Odhalí, co mu brání poznat sama sebe. Poznal nepřítele a proto bude jeho zápas ode dneška daleko snazší. Je to pochopitelné. Jak mohl s úspěchem zápasit s něčím, co neznal?
„Teď právě jsem odhalil zloděje, který mi krade štěstí!“, zvolal vidéžský král Džanaka, když se mu podařilo dostat se na chvíli do klidu a z tohoto klidu pozorovat své myšlenky. „Zatočím s ním energicky“, pravil radostně svému duchovnímu vůdci mudrci Aštavakrovi.

Ano, podařilo se mu dostat se na chvíli do klidu, odkud jedině možno pozorovat i pochopit pohyb. To je ten Archimédův pevný bod – klid mysli. Je to ostatně velmi příjemný a odpoutaný stav, který bývá často provázen silným pocitem blaženosti. To ovšem zase často svádí k domněnce, že už jsme se stali kdoví jak pokročilí. Na to ale pozor! Pokrok tu je, ale zdaleka ne ještě konečný. JVS nazývá ¨tento stav „prvním místem odpočinku“. On totiž skutečně přináší s sebou příjemný pocit odpočinku, který však může být méně informovaným žákem změněn snadno za konečný stav vnitřního osvobození. Žák se totiž dostal z trvalého mentálního neklidu do stavu relativního klidu a rozdíl obou zkušeností je pro necvičenou mysl příliš veliký.

JVS říká o této věci výslovně:
„Jogin pozoruje duchovně nerušen nekonečný proud myšlenek jakoby klidně seděl na břehu řeky a pohlížel na kolem se valící vodu“.
Je to významná duchovní zkušenost, po níž – jak již řečeno – brzy následuje další. Bývá zprvu krátká, ale přesto stačí k tomu, aby žák pochopil, jak myšlenky vznikají a jak zanikají a aby si uvědomil, že každá jednotlivá myšlenka má jen dočasné trvání. Aby pochopil nejen intelektem, ale i praktickým zážitkem, že on sám, který právě sleduje a zažívá svůj vlastní mentální proces, je něčím jiným než tělem nebo myšlenkami, které pozoruje, A právě toto je nesmírně významný moment na duchovní cestě otevírající bránu Poznání.

Jeden známý, starý žák jogy nazýval tato cvičení velmi přiléhavě, říkal jim „odhmotňování“. Dělal tento trénink už jako student a to velmi často. Byl to proň jakýsi druh sportu a mentálního odpočinku. A samotná tato zkušenost přivedla ho na samý okraj Poznání. Ostatně ona není pro mnohé lidi žádnou novinkou, neboť se u nich vyvinuje spontánně. Většina duchovních lidí, resp. lidí s duchovními sklony, má tyto duchovní zkušenosti již v mládí. Přinesli si je z minulých životů na základě dřívějších snah a touhy po osvícení.

Pro tyto snahy – jak je psáno v Bhagavad Gítě - se ten, kdo se snažil, ale dosud poznání nedosáhl, „šťastně opět rodí v domě joginů“. Neboť nic není ztraceno, co člověk kdykoliv učinil pro spásu své duše.

Toto objektivní cvičení je skutečně jedno z nejlepších, které kdy bylo vynalezeno. Představte si jen, že myšlenky, které normálně brzdí duchovní růst, jsou v této disciplíně použity opačně jako podpora duchovního růstu. A tak vidíme, že všechno na světě je možno použít ke konečnému vítězství ducha neboť všechno je z Ducha a všechno k němu vede ať je to láska, moudrost, práce nebo nukleární výzkum.

Jak to říká tibetský mudrc Saraha: „Dívej se na myšlení jako na myšlení, můj milý mladší bratře. Neodcházej do lesů, je to zbytečné. Poznej svou mysl, kde zrovna je. Pak poznáš, že vše je Budha – bez výjimky….

Poznání, že vše je Budha, že vše je Jednota, je ovšem konečný výsledek vnitřního bdění, výsledek trvalé objektivizace, moudře přemýšlivé, jak jsme se učili v Asparza – joze a jak si o tom ještě povíme na konci tohoto kurzu. Ale konečný výsledek není jediným výsledkem na této jednoduché cestě. I pouhé pokusy o toto cvičení přinášejí znamenité výsledky. Když se objektivizační cvičení bdělosti stane zvykem, je to nejlepší způsob, jak se zbavit těžkostí, obav, duševních depresí a někdy i tělesných bolestí, zklamaných nadějí atd. atd. Copak se člověku může tak hrozného stát, když se na to může dívat jako v biografu? Cvičení „Hrncové formy“ je tedy v podstatě objektivizačním cvičením. Je to – jak jsme již řekli – obdoba „Dorže počítání“, jen s tím rozdílem, že se při něm reguluje dech. V lannistickém, tzv. vadžrajánovém budhismu je totiž téměř každé duchovní cvičení spojeno ještě s dalšími praktikami. Jsou to radikální praktiky většinou tantrické, které mají hlavně za účel urychlit zdlouhavý proces zvládnutí mysli a tak zvítězit nepoměrně rychleji nad její známou těkavostí a odbojností. Proto se říká, že JVS je cesto jediného vtělení.

Jenomže právě tato radikální cvičení jsou cvičení dvojsečná a neměl by je praktikovat ten, kdo je v joze začátečníkem. Současně se zvládnutím mysli probouzí totiž v člověku jeho nejvnitřnější podněty, nejskrytější závislosti, nejjemnější vjemy, pohnutky, pocity a popudy a to je nejen kladné, ale i záporné. Probouzí je a žene je rychleji do vědomí. Jestliže si dnes o sobě myslíme, že jsme celkem dobří, jestliže nás naše morální svědomí neusvědčí alespoň občas z opaku, pak se tak jistě stane právě po tomto cvičení. Naše skryté negace vystoupí prudce na povrch.

A naopak. Jestliže jsme přehnali jasné vidění našich chyb a podlehli pocitům méněcennosti, ať už z toho či onoho důvodu, můžeme s milým překvapením po tomto cvičení shledat, že je v nás mnoho ukrytých pokladů ducha, čistých démantů lásky, soucítění, milosrdenství až sebeobětování, o nichž jsme možná neměli ani potuchy, o nichž jsme v sobě vůbec nevěděli.

Nastane prudký zápas obou těchto složek a čeho je víc, to zvítězí. Je to ten bájný symbolický zápas titánů v člověku i v přírodě. A proto by mělo být víc dobra než zla v tom, kdo se rozhodne pro toto cvičení, aby je mohl cvičit bez zlých následků.

„Pranajama“, jak napsal svého času jeden indický duchovní badatel, jehož krycí jméno je Ananda (t.č. se zdržuje na jižních svazích himalájí v Mayavati v Almoře), „zvlášť v kombinaci s čakrami probouzí v nás nejen bohy ale i ďábly. A obojí – bohové i ďáblové – náhle probuzeni mohou být velmi škodliví“.

Znamená to, že bychom snad neměli pranajamu nebo jiná tantrická cvičení provádět? Ne. Pranajama může být s úspěchem cvičena, ale teprve potom, když jsme sami zvládli alespoň ty nejzákladnější nízké tužby, které máme a které si již nyní v sobě uvědomujeme. Když jsme se sami stali silou své vůle mravnými a když naše mravnost je opravdová a není jen nahrazována morálním uklidněním, že bylo nutně tak či onak jednat „pod tlakem poměrů“. Ten, kdo dovede čiperně analyzovat své činy a pohnutky, kdo si dovede čiperně zdůvodnit své vlastní chyby, nestal se ještě ani mravnějším, ani eticky vyspělejším. To si musíme dobře uvědomit, neboť právě tyto dvě věci se dnes běžně zaměňují. Někdo vám třeba řekne, že ví až moc dobře o svých vlastních chybách, čímž myslí, že už tím samotným faktem je vše v pořádku. Není! Alespoň k provádění pranajamy a zejména tanter tohle rozhodně nestačí, mají-li být konány bez zlých následků.

Kdo hledá Pravdu, musí ji skutečně žít a to ještě dříve, než ji začne doopravdy hledat. Pro radža – jogu a vůbec pro cvičení tantrická a pranajamická je dodržování tohoto základního pravidla životní nezbytností!

A ještě je tu jedna podmínka na této radikální cestě:

Většina autorů vadžrajanového buddhismu předpisuje totiž jako podmínku této praxe tzv. brahmačaryu. Toto slovo se zpravidla překládá pojmem „pohlavní zdrženlivost“. Lépe by bylo říci pohlavní čistota. Brahmačarya v tantrické cestě se zdůvodňuje tím, že rychlé uvolnění latentních závislostí, ale i schopností, tj. kladů i negací v člověku, může znamenat pro nervy i mozek některých osob příliš velké zatížení, nejsou – li při tom sexuálně zdrženliví. Vzestup Hadí síly situované právě v sexuální oblasti může při svém návratu dolů mimo jiné zvýšit nápor tělesných i citových žádostí a tak přinést cvičícímu spíše škodu než užitek. Proto tito autoři soudí, že žádné tantrické nebo rituální praktiky neměly by být prováděny bez předchozí morální i tělesné kázně.

Musíme si však uvědomit, že pravá brahmačarya není jen otázkou tělesnosti. Pravá brahmačarya je vždy spíše záležitostí vnitřní než zevní. Má – li člověk 1000 mocných tužeb po všem možném a jen jednu maličkou po Pravdě, pak mu není nic platné dodržování pohlavní čistoty. K čemu by to bylo, když jeho mysl se tím stejně zabývá? Ostatně tyto pokyny nelze pro pestrost a různorodost lidských povah nikdy zcela generalizovat. Proto se předpokládá, že žák JVS je při těchto praktikách veden učitelem, který dovede vnitřně rozeznat a pozorovat stav svého žáka a usměrňovat podle potřeby jeho vývoj předepsaného dechového cyklu. Bohužel takových lidí, kteří „vidí“ alespoň trochu do druhých lidí je teď velmi málo a pokud jsou, pak jsou velmi opatrní ve výběru svých žáků.

Jak vypadá obvykle takový dechový cyklus?

Žák vyrazí prudce dech ze svých plic a to z největší hloubky, tj. až do břišní krajiny, čímž se snaží zbavit tzv. „mrtvého vzduchu“. To je první část cyklu. V druhé části vdechne do sebe mírně ale dlouze dech nosem a to až do úplného naplnění spodní části plic, až cítí jakoby nejen plíce ale i žaludek byl zcela dechem naplněn. Pak táhne dále, resp. doplňuje střední část plic, pak hořejší část plic až nahoru k ohryzku, načež dech zadrží.

A zadržuje jej co nejdéle, aniž by přitom ovšem došlo k pocitům dušení nebo rozbušení srdce. Ti, kdo trpí srdeční slabostí neměli by ovšem tato cvičení vůbec provádět. Ať jen ho nahradí zvýšenou vnitřní bdělostí a svrchovanou oddaností k jejich vlastní vnitřní podstatě, tj. nepřetržitou láskou k pravému Já. Nepřetržitou, tj. takovou, o niž se říká, že teče jako proud oleje. Takoví lidé bývají velmi sensitivní k jemným vnitřním výzvám ducha a proto budou mít daleko větší užitek z cvičení bhaktického než radža – jogického. To už tak sama příroda vyrovnává, aby jim nahradila omezení možnosti zadržování dechu.

Při zadržení dechu jsou celé plíce včetně oblasti břišní, střední i horní zcela naplněny čistým vzduchem tak, jako by to byl veliký dvouuchý hrnec naplněný až po okraj křišťálovou vodou. Těch dechových tahů se dělá 15 až i 80 a to obyčejně dvakrát nebo třikrát denně. Vědomí při tom sleduje vdech i výdech a je přivedeno – jak říká joga – do rytmické vyrovnanosti. Žák pozná povahu dechového proudu a naučí se tak znát trvání i proces zadržování každého dechového taktu.

Aby zrušil klamné ztotožňování se s tělem, provádí při tom chvilku a tiše mentální analýzu těla. JVS popisuje běžnou analýzu takto: „Budeme pozorovat čistou nesmíšenou jakost pěti základních elementů v těle – země, vody, ohně, vzduchu a éteru. Přitom budeme stále sledovat příliv a odliv vdechu a výdechu. Jednoduché uvažování dává poznat tělo a životní pochody v něm jako hru těchto pěti elementů; hmotná část těla odpovídá elementu země, šťávy vodě, teplota ohni, plynná část vzduchu a jemně hmotná duševní síla tzv. Prána odpovídá éteru. Nic z toho není Já. To je jedna ze starých ale velmi rychlých analýz JVS. Dnes je děláme trochu jinak, ale výsledek je stejný.
Po analýze – za stálého dýchání a sledování dechu - se uplatní v této joze vydatně cvičení představivosti. Vdechy a výdechy jsou totiž sdružovány s posvátnými slabikami, mantrami – Aum, Hům a Aha, dále s barvami bílou, červenou a modrou. Není však nezbytně nutné zatěžovat si mysl těmito představami.

Snad bychom si mohli zapamatovat jen to, že vycházející dech obdrží vždy barvu křišťálově bílého světla a má plynout do světa očištěn a pozměněn mystickou slabikou AUM nebo ÓM (což je jedno) a přitom nabitý soucítěním a dobrotou.

Cvičením těchto mantram v sušumně, tj. ve středu páteře se říká krijá a joga, která se tím specielně zabývá se nazývá krije – joga. Za nejmocnější mantram se pokládá právě slovo Aum. Cvičeno jistým způsobem v astrálních centrech páteře vede k nabývání tzv. zázračných sil , neboť nejen že tato centra velmi prudce probouzí, ale uvádí je zároveň stejně prudce v činnost. Tato činnost musí však být bezpodmínečně kontrolována vysokou etikou a hlubokou moudrostí. Nutno ale mít vždycky na paměti, že všechny tyto síly jsou ještě v oblasti projevů. Jen to, co je nad projevem, to co je samo zřídlem objevů a zázraků, ač samo není zázrakem, nýbrž nejvyšším dobrem a přirozenou samozřejmostí, to je nutno hledat. To je naším cílem. Vše ostatní, všechny okultní a transcendentální úkazy a síly jsou jen, jak říkal jeden z mých dobrých a moudrých učitelů, „vystřelováním rachejtlí“. Nedbejte jich! Hledejte Pravdu a vše ostatní vám bude přidáno.

To jsou podmínky a zvláštní cesta, jak zvládnout myšlení, které je tak těžko řiditelné následkem závislosti na dechovém pochodu, který je žene od myšlenky k myšlence. Osvobodit se rychle od této základní závislosti je právě cílem cvičení JVS. Ne síly, ale osvobození od všeho, tedy i od zázračných sil.
Jenomže ani pomocí těchto cvičení nemusí být ještě vědomí přivedeno do úplného klidu nepohnutelnosti, to je do svého přirozeného stavu. Myšlenky stále ještě vznikají, setká-li se mysl s dráždícími podněty. Někdy dokonce mohou vybuchnout jako meteor.

Tady je na místě opět jedině trvalá bdělost. Nyní, když už známe myšlenkový pochod a jeho tvoření, musíme si uvědomit, že není dovoleno, aby si myšlenky dělaly, co by chtěly. My se musíme stát jejich pány a ne ony našimi. A tak, když jsme se od nich dovedli odtrhnout ovládnutím a pročištěním dechu, musíme dokázat i to, abychom se uvarovali jejich vzniku.

Nesmíme dovolit sebemenší myšlence, aby se rozvinula. Myšlenky nemají vlastní samostatnou živnost. Ony se rozvíjejí hlavně tím, že jim věnujeme svůj zájem, že je sledujeme, že je utváříme, že je akceptujeme, že je prostě chceme mít. Že někde v nitru své bytosti máme větší zájem na jejich existenci než neexistenci. A právě to teď musíme rozeznat. Tyhle zájmy, závislosti, tato naše pouta k lidem, věcem i událostem. A nejde vlastně ani o to myšlenky popřít, jako o to nenechat se jimi vláčet, utlačovat a zotročovat. Žít svobodně! Ne jako otroci. To je ono.

Naše pravé bytí nás volá tiše do nitra, naše povrchní touhy nás hlasitě volají a táhnou ven. Musíme rozeznat od sebe tyto dva hlasy v nás samých. Ten tichý, jemný, nevtíravý., laskavý, řekl bych sametový hlas ticha od toho drsného volání sexu a peněz. To jsou – jak známo – dvě hlavní dráždidla, kolem nichž se točí svět. Jenomže s nimi to opravdu nejde.

Podmínkou k nalezení Pravdy je čistota srdce a duše. Člověk musí být vnitřně bezpodmínečně čistý. Ale aby bylo jasno, tady nejde o pruderii, nebo o staropanenské komplexy. Tahle podmínka totiž nemusí vůbec korespondovat ani s obvyklou lidskou konvencí. A také tady neplatí něco za něco. S láskou k Bohu se neobchoduje. Láska k Bohu i cesta k němu musí být čistá a nesobecká. Tak nesobecká, že úplně zapomíná na sebe a ani osvobození si už nežádá. Nic. Nanejvýš si ponechává soucítění. Soucítění je totiž pro opravdového jogina něčím tak nesmírným, že je ho možno přirovnat přímo k explozi, které nelze odolat a nelze se téměř před ní ukrýt. Je to stav, v němž jako by jste chtěli rozletět na miliony atomů. Tento stav, který bývá poslední závislostí, pro níž se sem jogin ještě vrací, je stavem Polhisatvy – Mahasatvy. Žádná sobecká myšlenka, žádná sobecká pohnutka, žádná žádost, ani žádost po osvícení, ani po žádné odměně ve formě duchovní nebo citové. Jen soucit a láska.

Bůh je láska, pokud se vůbec o Něm něco říci může a chceme-li se s ním spojit, tj. realizovat Ho, musíme mít v srdci lásku, musíme se k Němu blížit s naprostou oddaností a to i když nejsme bhakti jogini, ale třeba džana jogini anebo třeba radža jogini. Za žádnou cenu však nesmíme být, zejména na této cestě, poskvrňováni hrubými žádostmi majetku, těla nebo citu, což znamená nepreferovat je, nedávat jim přednost před hledáním Pravdy.

Objektivizujme své myšlenky, abychom je zvládli. Ale jednou z prvních myšlenek je myšlenka našeho těla a jeho žádostí. Jak se máme věnovat Bohu, věnujeme-li se přednostně své vlastní fyziologii? Potlačovat ji tedy? Ani to ne. Ani potlačovat, ani nepotlačovat. Žít přirozeně, ale spíše zapomenout na tato zevní lákadla a tak se plně zaměřit na svůj cíl, že nezbude času nějak zvlášť usilovně myslet na majetek, na své tělo anebo na jeho pohodlí. Ale jinak žít docela normálně. Neplýtvat silami – zejména ne tou pohlavní – ale spíše je proměnit na duchovní energii, ze které pochází (v Odžas). Žít a myslet tak čistě a prostě jako malé nevinné děcko právě usínající v matčině náruči. Opakuji: Brahmařarin, to není jen zbavit se žádostí ve skutcích, ale především v myšlenkách a slovech. Propustit je ze svého vědomí – jak říká Vivekananda. Jenom ten, kdo si naprosto nic nežádá, je svobodný a jenom ten může být nazýván Mistrem.

Staň se vůle Tvá! To je ta nejvyšší joga, kterou znám. Hledat útočiště jen a jen v Pravdě. Obracet se k Ní a vzdalovat se tím smyslovým vjemům, ať to stojí, co chce. A přitom být stále bdělým svého vyššího neosobního Já – Pravdy v sobě samém. Odvážit se popřít to, co nejsme a zdůraznit to, čím odjakživa jsme. Čistým Bytím, ryzím Vědomím a nejvyšší Blažeností.

To je to pravé vnitřní zírání. A to je také celá joga. K tomu je třeba: volit si vhodnou společnost, střídmě jíst, střídmě pít, střídmě spát, přiměřeně pracovat a pravidelně meditovat. Ale hlavně vnitřně duchovně bdít. Být trvale bdělým svého vnitřního Bytí a oddati se mu na věky.
Jestliže tohle dovedeme alespoň trošku, pak k nám přijde Pravda jednoho krásného dne sama od sebe.

[armin]

Eduard Tomáš

Joga velikého symbolu

část šestá


Čest a sláva veliké bílé dynastii guruů !

“Nebýt rozptýlen! Nebýt rozptýlen, toť stezka, kterou kráčeli všichni Budhové!”, říká Mistr JVS Dvagpo – Lharje.
Co znamená nebýt rozptýlen? Rozptýlení mysli – jak známo – nastává tehdy, když naše mysl pracuje nesoustředěně. To je běžný jev a přirozený stav lidí. Mysl běhá od představy k představě, od touhy k touze, od jednoho zájmu k druhému; říká se o ní, že je těkavá, neboť těká všemi možnými směry jako kapka rtuti na skle. Nebýt rozptýlen musí tedy znamenat opak. Musí to znamenat potlačení, přemožení, prostě zvládnutí tohoto neklidu a ustálení mysli nebo udržení vědomí ve stavu klidu, ve stavu soustředěnosti a v samém svém vrcholu ve stavu jednobodovosti.

Položme si otázku: Když tedy mysl neustále vibruje, neboť je to její přirozenost, přijde vůbec někdy člověk v běžném životě do stavu klidu? Ano. Mnohokrát za život. Mnohokrát jsme již zažili tento stav. Zažíváme jej vlastně denně v hlubokém spánku, ale tam o něm nevíme, tam poznáváme klid, až když už je skoro pryč, až když z něho procitáme. Je zde však ještě jiná zkušenost, kterou někteří sensitivní lidé dokonce záměrně vyhledávají, čímž se nevědomky cvičí v jemnosti duchovních zážitků.

Každému z nás se jistě někdy stalo, když se tak zahleděl za tiché noci na hvězdnou oblohu, že pojednou pocítil v sobě a ve svém okolí neobyčejný klid. Snad byl ten klid spojen i s pocitem nedozírnosti, nekonečnosti nebo neosobnosti., jejichž mír a tiché mlčení nás natolik okouzlily, že jsme se sami stali tím mírem, klidem a hlubokým mlčením oné kouzelné noci. Nemuseli jsme si ho být zpočátku ani nějak výslovně vědomi, spíše jsme o něm věděli až když zacházel, než když zde přímo byl.. Skoro tak jako v případě hlubokého spánku. Jisté však jest, že naše mysl byla klidná, spokojená, tiše prodlévající v předzvěsti jakéhosi nevysloveného příslibu, v předzvěsti něčeho nezemského… Stříbrný vítr. Trval – li tento klid dlouho či krátko…, kdož to může říct? Jisté je, že zmizel s příchodem našich myšlenek. Až do té doby jsme byli klidní, okouzlení, tiše a bezdůvodně šťastní….

Mnozí z nás zažili tento stav i při jiných příležitostech; při pohledu na velebnou krásu hor, při náhlém spatření širého moře, při neurčitém a nezaujatém zahledění na zlaté vlny osení, při sledování sněhobílých beránků na azurovém nebi a podobně.

Je velmi pravděpodobné, že mnozí přisuzovali tyto zkušenosti objektům, na které se právě dívali. „Bylo to krásné“. Proč? Asi pro to zlaté obilí, že bylo tak nádherné, anebo to bylo pro tu vonící louku, plnou květu? Anebo pro tu dívku, která je právě trhala? Tak nějak si to člověk vysvětluje. Ale většinou ani neví, jak k tomu štěstí vlastně přišel.
Jenomže ten klid nebyl tam v těch objektech, byl v nás, byl v naší mysli. Byl klidem naší vlastní mysli. Byl to náš klid, ne klid viděných věcí anebo lidí. To naše mysl přestala těkat, to naše mysl přestala být rozptylována podrobnostmi nebo úvahami zvenčí a my jsme zažili její vlastní klid. Přišel bez oznámení, bez přípravy a jak přišel, tak odešel. Jakmile jsme se totiž snažili poznat to, co podle našeho názoru onen klid mělo způsobit, bylo po klidu a po štěstí. Jakoby je vítr odvál. A on je skutečně odvál, jenomže to už byl jiný vítr, ne ten stříbrný; byl to vítr našich vlastních úvah, našich myšlenek, domněnek, obav třeba, že to zase zmizí a aby to nezmizelo atd.

Prostě příchod nově probuzených dojmů a zájmů.

Tibetští učitelé dávali někdy svým žákům otázku: „Prapor vlaje ve větru; co se pohybuje, vítr nebo prapor?“ Správná odpověď zní, že se pohybuje mysl.
Člověk totiž pozoruje jen svou vlastní mysl, ve které je představa jak praporu, tak i větru. Jedině skrze svoji vlastní mysl může si vůbec uvědomovat, že prapor vlaje ve větru. Aby si vůbec něco uvědomil, musí to být v jeho mysli, která musí být v pohybu. To ona musí mít myšlenky nebo lépe řečeno být myšlenkami….

Tibeťané a vůbec Buddhisté a ostatně i mnozí moderní filozofové říkají, že mysl takto putuje ve vlastních představách. Jen osvobozená mysl neputuje. Nepohnutá, klidná, vlastním mírem okouzlená duše stojí tiše v prázdnotě a v nepopsatelném, zdánlivě neodůvodnitelném štěstí. Ve štěstí vnitřního osvobození, kde není nic a nikdo, jen právě to štěstí a svoboda. Svoboda, která je poslední branou Pravdy. Ale dokořán otevřenou, ne už zavřenou, jako všechny brány předešlé. Otevřenou stavu klidu, míru, Pravdě. Otevřenou příchodu boží Skutečnosti.

Tomuto stavu se říká v JVS „střední stav“ neboť je to duchovní teritorium, odkud se můžeme hladce vznést a přistát v nejvyšší moudrosti, ale stejně hladce sklouznout dolů do staré tísnivé nevědomosti a omylu všedního života. Je to stav, který – jak se lidem často stává – přijde a zmizí, kdy chce přesto, že by si tolik přáli, aby zůstal na věky.
Jak udržet tento nádherný uvolněný stav nicnedělání a nic nechtění? Je to vůbec možné? A jak? Úsilím? Ano: úsilím, které není úsilím. Úsilím, ve kterém je ego téměř smazáno, úsilím chtít nechtění. Úsilím jen být a nebýt rozptýlen.

„Když vodu nečeříme, stane se čirou“, tolikrát jsme si již připomněli tuto slavnou větu. Anebo jiný, neméně slavný příměr: „Uprostřed otáčejícího se kola je jediný statický bod, který se nehýbe“.

Uprostřed všeho stvořeného je jediné statické, nestvořené, nesložené a nepočaté, které je zcela živé a přes to nehybné, jehož prvním závojem je první pojmenovatelný pojem „svoboda“; je to svoboda neosobní Existence, svoboda Vědomí, svoboda Blaženosti, svoboda Velikého Mlčení, svoboda Boží Svobody. A teď pozor! Když se myslící princip udrží v tomto uvolněném stavu, dojde automaticky ke klidu Poznání. Sám k němu dojde, bez dalšího úsilí ega, které tam přece nemůže zůstat, má- li dojít k Poznání. Neboť nejhlubší klid a Poznání pravého stavu Bytí – Prastavu – je nevyhnutelně jedno a totéž.

Veliký Pán jogy, Milarepa, řekl: „Ponechán v nepohnutém Prastavu, otevře se princip myšlení vstříc vědění…. Setrvá – li tato nepohnutelnost, která se podobá klidnému veletoku, bylo by dosaženo Vědění jogina veškerého řízení a tvoření myšlenek a setrvej v dosaženém klidu ducha“.

Klid Ducha zažívaný například při pohledu na hvězdnou oblohu, když by se co nejvíce prohloubil a udržel po dosti dlouhou dobu, sám byl by s to přivést člověka k poznání Pravdy. Tak se stará Příroda o své odbojné děti. Jde tedy hlavně o to , jak ten klid udržet. A nejen klid získaný z božské harmonie Přírody, ale i klid vysoké duchovní rovnováhy, který jogin získává jako následek svého odříkání, ovládání citu a charakteru a usilovné koncentrační činnosti. Získat jej neznamená tedy ještě všechno. Stejně důležité a snad i důležitější je umění, jak tento klid udržet. Jak ho umět pečlivě opatrovat, aby nám v zápětí zas neunikl, neuklouzl, aby se nám opět neztratil a nerozplynul jako jemná vůně z otevřené dlaně.

Nuže dnes se tomu naučíme:

JVS navrhuje několik způsobů, jak udržet, prohloubit a neztratit to jemné kouzlo vnitřní svobody, jestliže jsme se jí alespoň trochu dotkli. Naučíme se dnes dvěma z nich. Poslyšte první podobenství, o kterém jsme se tady již kdysi zmínili, podobenství Brahmanské obětní šňůry.

Sledujte teď, prosím, následující výklad s mimořádně zbystřenou pozorností. Pokusíme se, aby byl nejen výkladem, ale současně i nácvikem velikého umění nepřerušované vnitřní bdělosti. Není to lekce, kterou bychom vynechat nebo minout, chceme-li realizovat konečnou Pravdu. Je to cvičení jemnosti a bdělosti vědomí, které musíme dobře ovládat, chceme – li postoupit dál. Jinak nám budou získané duchovní výsledky stále utíkat jako se to děje tisícům lidí na duchovní cestě. Vyžaduje vysokou jemnost a sensitivnost mysli, ale Pravdy nelze dosáhnout s myslí hrubou a nesensitivní.

JVS říká, že stejnoměrnost získaného klidu mysli má být taková jako je stejnoměrnost při pletení brahmanské obětní šňůry.
Co to znamená? Proč se přirovnává snaha po udržování duchovní rovnováhy k pletení brahmanské obětní šňůry? Odpověď by nám mohla dát některá paní, která dovede dobře zacházet s pletařskými jehlicemi. Jistě by nám potvrdila, že kdyby nebyla dost pozorná a některá očka příliš utáhla a jiná zase příliš povolila, že by vyšlo z jejích rukou pletařské dílo nevalné hodnoty. Bylo by to nestejnoměrně upletené, neboť má – li být svetr opravdu pěkný, nestačí mít jen dobrý materiál a dobré jehlice, ale musí být pleten téměř pravidelně jako plete stroj. To znamená ani příliš pevně ani příliš silně, ale stejnoměrně.

„A tak se nesmíme ani při udržování duchovní rovnováhy nestejnoměrně napínat“, říká JVS.
To znamená ani příliš usilovat ani neusilovat, jinak by z toho také vzešlo dílo nevalné hodnoty, tj. ztráta vlády nad dosaženým stavem mysli. „Neboť budeme- li příliš usilovat, unavíme se brzy a propadneme liknavosti“, říká joga. Nebudeme- li však vůbec usilovat o udržení dosažené rovnováhy mysli, vlezou nám do toho různé k věci nepatřící myšlenky a náš klid, tak pracně vydobytý, bude znovu ztracen. Proto navrhuje joga používat způsoby střídavého napětí, tj. takového, kde se střídá napětí s uvolněním a to zcela pravidelně, aby harmonie našeho díla nebyla nestejnoměrností narušována. A právě tento přístup se přirovnává k pletení brahmanské šňůry.
Ale proč zrovna ke šňůře brahmanské a obětní? Na to by nám mohly zase odpovědět naše milé sestřičky.

Která práce je radostnější a tím pečlivější, když budete plést svetr pro někoho, koho milujete, anebo když na tom nebude záležet, kdo jej bude nosit? Já myslím, že si dám vždycky víc záležet na té práci, kterou budu dělat pro někoho, koho mám rád. A tady odpověď je, proč je dávána za příklad šňůra brahmanská obětní.
Brahmanská obětní šňůra je totiž šňůra posvátná, kterou je také třeba plést s láskou a úctou, pokorou a s plnou oddaností k vysokému cíli, jemuž je zasvěcena.
Proto i my přistoupíme k našemu úkolu s plnou oddaností, láskou, úctou a pokorou a jenom tehdy se nám dílo podaří.

Jak to budeme konkrétně dělat?

Předpokládejme, že se nám po jistém úsilí podařilo proniknout do ráje klidu mysli, prostě ztišit mysl a náhle nám vniknou do tohoto klidu nežádoucí myšlenky. To je známá zkušenost joginů Co s nimi uděláme? Musíme je jemně ale pevně potlačit, ale zase ne příliš pevně, jen jakoby je odstrčit. Ale tuto svoji snahu musíme okamžitě zase uvolnit a ani na okamžik nepřepínat. Kdy nastává nežádoucí přepětí, to nelze blíže určit, to nám musí ukázat praxe. Za žádnou cenu však nesmíme naše úsilí stupňovat do té míry, abychom s ním zahnali i sám klid a mír. Této vysoké jemnosti, pokud ji už neovládáme, nebo nám není vrozena, se musíme naučit. Bez této znalosti nebudeme moci postoupit dál. Proto dává JVS tolik pokynů, jak tuto jemnost získat. Znalost tohoto umění je totiž na duchovní cestě naprosto nutná. Vždyť Pravdu možno pochopit jen osobním zažitím, které se u člověka děje – jak říká Mahariši – skrze jeho nejjemnější složku mysli (subtle mind). Je to vlastně již neosobní mysl, jemná, subtilní a zcela prostá ega. Jen taková je schopna zažít svůj vlastní zdroj.

Dnes si tedy zkusíme osvojit tuto důležitou složku vnitřní jemnosti. Tedy, dojde – li k narušení klidu myšlenkami, zaženeme je nebo nezaženeme? Ovšem že zaženeme, jinak by se samy zmocnily vlády, ale zaženeme je jen jakoby nezaujatým odmávnutím ruky, jen jako bychom mimoděk odstraňovali letící vlákno jemné pavučinky za svého čela, vlákno, kterého jsme se náhodou dotkli na své cestě hlubokým tichým lesem. To také děláme zcela mimoděčně a nijak výslovně na to nemyslíme.

A ještě něco: člověka obyčejně zamrzí, když ztratí získaný klid. Ale žák JVS si nesmí takový přepych dovolit. Tyto city by totiž byly novou překážkou; zábranou, novým mentálním motivem, který by odvál i poslední zbytky jeho pohody. Musí být tedy zejména opatrný na veškeré city, které mají stále tendenci ovládnout vakuum jeho mysli. Zlehounka je odmítne, jako by odmítl myšlenky a stane se znovu klidným, v sebe ponořeným vědomím, tichým vědomím svobody, která je jeho pravým domovem, svobody, po které po celý život tolik toužil, ačkoliv byla odjakživa jeho vlastní a kterou mu proto nikdo jiný nemůže vzít, než on sám sobě, když dovolí svým vlastním vjemům a tajemným žádostem, které se probudily v hlubinách jeho mysli, aby ji znovu zastřely. Když to připustí, ztratí svobodu, když to nepřipustí, zůstane v ní navěky.

A to je první umění, jak udržet získaný mír – podobenství brahmanské obětní šňůry. Druhý způsob spočívá v podobenství zlomeného stébla. Je ještě jemnější a subtilnější než první. Nejlépe se osvědčilo oba způsoby kombinovat (vezme slámu). Tohle je sláma. Je to obyčejné stéblo rýžové slámy. Když je teď zlomím, mohu tyto dva kusy ještě nějak spojit? Jak vidět, nemohu, nejde to. Snad nějakou epoxidovou pryskyřicí by to šlo, ale to je mimořádný způsob. Normálně tyto dva kusy zlomené slámy spojit nemohu. Už nikdy nebudou držet pohromadě.

A teď pozor! Když vědomí Já, jakožto subjekt, poznává něco jiného než je samo, tedy když poznává „ne – já“ (objekt), nemůže současně poznat sebe, to je jasné. Oči také samy sebe nevidí.

Princip posledního Pozorovatele, princip „ryzího Já“, je z tohoto hlediska božský. Co není „Já“ je z tohoto hlediska „ ne-božské“. Běžně není možno v témže okamžiku sloužit božskému i nebožskému. Proto se koncentrujeme soustředěním do nitra, abychom se spojili s principem Božství, zapomínajíce přitom dočasně na svět. Ježíš Nazaretský vyjádřil tuto skutečnost slovy:“Není možno sloužiti současně Bohu a mamonu“. Pro lepší pochopení svých prostých posluchačů zdůraznil „nebožské“ představou majetku. Mamonem – zlatem – penězi. Ono to platí na všech úrovních. Při poznání Pravdy musí být tyto dvě složky, božské a nebožské od sebe odděleny tak, jako dvě části zlomeného stébla. Ony jsou sice původně jedno, pocházejí z jednoho a téhož stébla, to si musíme pro další studium dobře uvědomit, ale v tomto stavu, tak jak jsou, bez nějakého mimořádného zásahu (epoxidu) už se spojit nedají.

Řečeno metafyzicky: jedna část je čisté vědomí, druhá část je svět, resp. naše myšlenky o světě. Což je pro nás totéž. V joze tyto dvě složky musíme umět udržet od sebe odděleně. Tj., musíme vědomí udržet vzdálené našich myšlenek o světě, nebo – li vzdálené světa. Jde to? Ano, jde to, když si uvědomíme, čím vlastně člověk pozoruje svět. Co mu to umožňuje? Jakými nástroji, jakou možností vnímá člověk svět?

Jsou to dvě možnosti: je to za prvé schopnost poznávat a za druhé vůle poznávat. To znamená, že jednak dovedeme poznávat, jednak také chceme poznávat svět, včetně svého těla. A jsou to právě dvě vlastnosti, které vytvořili neklid lidské mysli, které jsou vpravdě prapůvodci její rozptýlenosti.
Proto chceme-li zůstat nerozptýleni (nebýt rozptýleni), chceme – li oddělit čisté vědomí do myšlenek, musíme se těchto vlastností umět vzdát. Tj. musíme se vzdát jak schopnosti poznávat svět, tak vůle poznávat svět. Musíme se umět vzdát poznávání a touhy po poznávání něčeho druhého než „Já“. Jak to provedeme? Tak jako když držíme dva kusy zlomeného stébla slámy daleko od sebe. Tak oddělíme čisté vědomí od myšlenek světa. Čím?

Za prvé:
Vzdáním se schopnosti poznávat svět, leda jen jako sebe sama.
Za druhé:
Vzdáním se vůle poznávat svět, leda jen jako sebe sama.
Za třetí:
Nezvratitelným rozhodnutím k bezpodmínečné bdělosti sebe sama, tj. obrácením pozornosti na samotnou pozornost.
Za čtvrté:
Svolení k tomu, aby čisté vědomí „Já“, kterým jsme v podstatě my sami, spočinulo ve svém vlastním pasivně klidném Samu Sobě odevzdaném stavu.
Splníme-li tyto podmínky, můžeme nalézt, tj. realizovat to velejemné v oddělenosti od toho hrubého, tj. od všech myšlenkových funkcí a tužeb.
Toto je tedy cvičení podle podobenství zlomené slámy, kde jednou částí slámy je „Já“ a druhou částí je pozorovaný svět. Jak je dát obojí zase dohromady a udržet obojí nerozdělené v nejvyšší moudrosti, o tom se budeme učit zase někdy jindy.

Mluvíme o vnitřním uvolnění, o vnitřním osvícení člověka, o oddělení pravého „Já“ od světa myšlenek, ale co je svět? Ten tu přece zůstává dál se svými problémy a neúprosným fyzicko-psychickým tlakem . Také bychom rádi viděli, aby byl dobrý, spokojený a vpravdě osvícený. Což není také nějaká cesta k osvícení světa, nějaká zásadní reforma k osvícení tohoto světa? Je taková cesta, je taková reforma a my se jí osobně vysoce zúčastníme, když si budeme hledět v první řadě své vlastní reformy. Vnitřní osvícení člověka není totiž jen zcela vnitřní a není jen naše. Svítí nejen v nás, ale i mimo nás ať to chceme nebo nechceme, ať o tom víme nebo nevíme.

Budeme – li se starat o své vlastní duchovní osvícení a procitnutí, nemusíme se starat ještě o osvícení světa. Bude-li více dobra v nás, bude i mimo nás. I bez naší specielní péče tomu tak bude. I bez našeho úsilí tomu tak bude. Jen se odevzdat nejvyšší Pravdě, hledat v nitru Království nebeské a ejhle ono se pak objeví i venku. Ne všude bude vidět hned a ne každý si ho bude vědom hned, ale to už není naše starost, ani naše dílo. To je Jeho dílo. A proto se také nemáme snažit za tento výsledek naší vnitřní změny sklízet ani žádnou odměnu, ba ani žádné uspokojení. Ten, kdo dává světu život, sám používá života k nápravě světa. A dobře ví, jak to má dělat.

Můžeme namítnout: „Ale vždyť je tolik zla na světě a tolik utrpení, to je také Jeho dílo?“ Jak mnoho lidí se již zamyslelo nad touto odvěkou otázkou. Mnozí to domýšlejí často až dokonce, mnozí jen na polovic. Jedním z prvních byl filosof Aurelius Augustin, který žil v Thagastě v severní Africe na počátku 5. století po Kristu. Říká: „Bůh je nanejvýš dobrý, nikterak by nedopustil, aby něco zlého bylo v jeho dílech, kdyby nebyl tak všemohoucí a dobrý, aby dobro učinil také ze zla.“ Jen nejvyšší dobro může dopustit zlo, aby z něho nakonec zase vyvodilo jedině dobro. Přestože jen dobro je absolutní, zlo není absolutní, má jen relativní platnost. Co my víme, proč to nebo ono se právě děje? Ten, kdo dává světu život, je plně oprávněn použít všech forem života ke konečnému osvícení světa. I bolesti i utrpení, protože jsou nejúčinnější.

Že si k tomu zvolil způsob, který se nás právě dotýká teď? Tím pokornější a odevzdanější by měl člověk být, tím tišší v Jeho nevyzpytatelné prozřetelnosti, neboť nejen z radosti, ale i z bolesti je možno poznat, že člověk vzbudil zájem nadosobních sil o svoji nepatrnou osobičku, která menší než nic v porovnání k Boží nekonečnosti, slávě a moudrosti. Nebude proto horším občanem ale lepším, neboť své povinnosti bude plnit dobře a poctivě. Bude si pamatovat:
Vše, co existuje, je v podstatě On. Vše, co se děje, je v prapodstatě Jeho dílem, jeho neuvěřitelně moudré a nekonečně spravedlivé, všesvětové Mysli.

Je to Jeho dílo, ne naše a On dobře ví, co činí.
Budiž Jeho Jméno pochváleno!

[armin]

Eduard Tomáš

Joga velikého symbolu

část sedmá


Čest a sláva vznešené a bílé dynastii guruů !

„Změněno může být ustání myšlenkové činnosti s klidem nekonečného Ducha“,čteme v jednom starém tibetském textu „vzácný růženec drahokamů“
A právě tak snadno, jako může dojít k této osudné záměně, stejně lehce, ba snad ještě snadněji může dojít k záměně nad myšlenkami bdění za bdění nad bděním.
Mnohokrát jsme již pojednali o velikém a mimořádně důležitém námětu neutuchající bdělosti a přece stále ještě není docela jasno, co to ta vnitřní bdělost vlastně je a jak má vypadat.

Nuže bdění, to je vlastně pozornost k pozornosti. Je to snaha po uvědomění si sama sebe, svého základu, své nejvnitřnější vlastní podstaty. Aby bylo pravým bděním, platí pro ně jedna nepominutelná podmínka: musí být spojeno s nejhlubším klidem mysli. S živým klidem, kterým se člověk musí stát a ne, aby ho jen vytvářel nebo pozoroval. Je to klid nad dvojicemi protiv, nad bytím a nebytím, nad světlem i temnotou, nad prostorem i časem, nad dobrem i zlem. S tím klidem se musí spojit vnitřní bdělost člověka, má-li být opravdu úspěšné.

To znamená paradoxně, že se musí spojit s tím, co nikde není k hledání a co také není nikde k nalezení, neboť je to všude a je to teď. Věčně v nás i věčně mimo nás. S tím se musí bdění člověka sloučit, spojit, splynout.

Cesta k tomu nevede žádná, právě že je to všude: čas to nemůže odhalit, právě, že je to teď. Proto je některým lidem zatěžko to poznat, protože oni nejsou zvyklí žít v „teď“, ale buď v minulosti nebo v budoucnosti, ve vzpomínkách anebo v obavách a nadějích, jenom ne teď. Nežijí v onom vnitřním „nyní“, nemohou, jako by je ani neuznávali a právě tím si tvoří umělé překážky poznání sebe sama. Umělé, protože není skutečných překážek, když je to všude a hned, jen těch, které jsme si sami vybudovali, sami ze sebe vytvořili.

Ale právě v této skutečnosti je naše záchrana. Jsme určitě velcí umělci, velcí iluzionisté, ale daří se nám to proto tak dobře, že nám v tom pomáhají i veliké iluze přírody. Mayá, ta která je i není! Tak jako když se člověk opije a vidí pak všechno dvakrát. Nebo jako by jste spolkli omamnou pilulku hašiše a viděli všechno tisíckrát zvětšeno v tisíceronásobném množství. Kapka vody mohla by se vám pak zdát velká jako moře a moře se vám může proměnit v bezedné nekonečno. A přece původem tohoto všeho byla prostá kapka vody, na které se přitom pranic nezměnilo. Iluze však není ani názor, ani zážitek moudrého. Moudrý chápe vše tak, jak tomu ve skutečnosti je. A tak jen odložit iluzi.

„Jsem mír, jsem odvěký nekonečný mír. Vesmír, to jsem také já ač on sám je pro mne jen jako maličký obláček na obloze“. To je poznání. Jen jak je zažít? Jak odstranit ty umělé překážky a nevytvářet nové?

Jak? Omezit tlak vlastního myšlení na minimum a vědět o tom. Moudře o tom vědět, až do ne-vědění… Zůstat v klidu, stát se pozorovatelem sebe sama – mírem sebe sama. To znamená nic nechtít a ničím nebýt… Ale právě to je pro někoho těžké… Přitom však jde o záležitost prajednoduchou… Proč hledat právě v joze a mystice tajnosti a zázraky? Vždyť je to jako na dlani. Jen chtít domyslet to, odvážit se to domyslet, nebýt pohodlný domyslet… a když se konečně podaří, vyvodit z toho patřičné důsledky…
Prostě: vše co pozorujeme, to nejsme my! To je první zásada. Vše to, ať je to věc, pocit anebo myšlenky, vše to je součástí velké iluze, která sice existuje, ale není skutečná. Jen stanovisko z něhož se na to díváme, to je skutečné, to je Skutečností!

Psycholog by možná řekl: „Tak jste si pěkně obrátili hodnoty“. Neobrátili! Proč? Protože tu není stejných hodnot. To co se mění není stejné hodnoty s tím, co se nemění. Nejvyšší hodnotu má jen to, co je trvalé, co se nikdy nemění a měnit ani nemůže, co je pevné, mimo protiklady, nad relativnost, co přitom ale dává nejvyšší množnost lidského i nadlidského uspokojení. To je absolutní hodnota, ne to co je bolestné, ztrátové, nespásné, jak by řekl Gautama Budha. To není hodnota, leda jen relativní. Opakuji: To, co je pozorováno je nestálé! Ten, kdo to pozoruje je stálost sama.

To neznamená, že to všechno musím vidět jen z těla. Tělo je také jen pozorovaná věc, také jenom iluze. Poslední pozorovatel však může stát i vedle těla, i mimo ně, kdekoliv. Tibeťané to pak cvičí dokonce záměrně, aby neulpěli na své vlastní osobě. Neosobní vědomí se dá „přenést“ kamkoliv, neboť ono tam už vlastně je. Proto je to všechno učení v podstatě úplně samozřejmé, až neuvěřitelně samozřejmé, až i ta vlastní samozřejmost člověka zaráží a mate.

Ale vše je prosté: Pozorovat sama sebe jakožto posledního Pozorovatele… a pak už ani to ne. Splynout s Ním a pak už jen Být! Zůstat nepohnutý v nepohnutelnosti. Hodinu, dvě, tři, jak to jde, třeba celý den a třeba celý týden. I při práci, i při řeči – při všem. Zůstat tichý v tichém proudu Ticha. A nevšímat si dokonce už ani toho ticha…
Hlavně pak si nevšímat samovolně se tvořících myšlenek, nepodporovat je, netvořit asociace dalších myšlenek. Myšlení, podporování myšlení, přemýšlení, ono věčné rozvíjení mysli prostě a alespoň dočasně odložit. Nechytit se na ty překotné vlny vlastní mysli, které se stále v člověku valí jako mocný proud, jako neúnavný mořský příboj. Neinteresovat se o ně. Ať se valí, já jsem!

Neuznávat je, nenechat se na ně chytit, na ty své touhy a plány ať se děje, cokoliv a tím je odstranit. Odstranit? Ani ne tak odstranit, jako pochopit jako pouhou iluzi, jíž jsou a nedovolit, aby nám vládly. To je celá věc.

Uznat hru smyslů jen jako hru smyslů a nic víc. Jako bych byl spolkl pilulku hašiše a mohl přesto sledovat s největší moudrostí své vlastní tvořící se klamné jevy. Ať tu jsou, když už tu jsou, když už jsem tu pilulku spolkl. Však ono se to stejně všechno zase jednou změní a jednou pomne. Odumře to všechno tak, jako jednou i tělo odumře. Také ono je složené jako každá věc a každá hra i každý vjem a protože je takto složené, musí se to zase jednou rozložit. Jen „Já“ zůstane, Já, které jest. Jediné, nekonečné, nesložené, jednoduché, bez konce a proto i bez začátku, nikdy nezrozené. Tak uvažuje moudrý:“Jsem, který jsem!“

Dám-li se ovládnout svými myšlenkami, spadnu mezi ně a jsem znovu ztracen. My se musíme stát jejich pány, ne ony našimi. To je ďábel svádějící Ježíše, to je i ten známý Budhův Mára se svými svody a lákadly, dcerami Márovými… To je ten živel v člověku i v přírodě, který zabraňuje prohlédnutí.

„Všechno ti dám, když padna, budeš se mi klaněti!“ Tak nějak to říkají Márové. Ale co to znamená padnout? Padnout znamená dostat se zpět do tužeb, do mysli, do žádostivostí, do žárlivosti. Stát se jejich otrokem. A klanět se? Klanět se znamená oddat se tomu, co blaží mysli. To je ten skutečný pád do hmoty. Pád, jehož svodům byli odjakživa vystaveni všichni velcí duchové světa. Jenomže velkými se stali až pak. Velkými se stali právě proto, že prohlédli tuto velkou iluzi smyslů a odolali jejímu pokušení, prohlédli ji prostě „skrz naskrz“. Odejdi satane!

Hra smyslů? Ona nikdy nemůže přestat, dokud je člověk má, ale proč by také měla? Ať tu je. I to patří k přírodě, ale kde je psáno, že jí musíme podléhat? Kde je psáno, že ji nikdy neprohlédneme?

Jsem, který jsem a vše jest v podstatě Já!
Copak je to opravdu tak nemožné to zažít, když je to Pravda?

Naučili jsme se sledovat dech a s ním všechnu svoji činnost těla, mysli i smyslů. Budha ani nic jiného nepředepisoval. Tož jej tedy sledujme. Sledujem. Sledovat? Vlastně už ani nesledovat, jen o tom vědět. Vědět i nevědět. V tom je síla moudrého, rozhraní možného vnímání – čtvrtá arupadžána. Ale ani to ho nakonec tak tuze nezajímá. Jde ještě výš. Je vnitřně indiferentní ke všemu s výjimkou svého Já. Já jsem. Může být na světě něco klidnějšího? Klidnějšího než neosobní nesmrtelné Já? Něco půvabnějšího, čistšího a samozřejmějšího ne „Jsem“ ?

Postoj moudrého je asi tento: stojím v tom „jsem“, které je právě „teď“ a stojím v tom „teď“, které je právě tím „jsem“. Co je v tom za zázrak? Jsem dobrý nebo zlý, takový nebo jinaký? Jaká to otázka? Nejsem nijaký, protože jenom jsem. Mimo čas, mimo prostor, ale i v čase i v prostoru, mimo smrtelnost i nesmrtelnost. V tom čase a prostoru to může být třeba dobré nebo také zlé. Což se to týká toho „jsem“!?

Jsem, přece jen jsem. Bez netrpělivosti, bez svírání, bez uchopování čehokoliv. Jaká kouzelná pohoda…
Že mám duši plnou myšlenek a dojmů? Ať mám, vždyť jsou moje, ale hlavně, že se s nimi nespojuji, neztotožňuji, když nechci, tak jako se člověk neztotožňuje s novými šaty. Proč by se měl tedy ztotožňovat se svým tělem, které tu dnes ještě je a zítra může být proměněno v prach a popel.

Ale odkud se berou ty překážející myšlenky a dojmy? Odkud? To přece víme. Z vědomí i podvědomí. Produchovníme-li je však, zbavíme se jich jednou pro vždy. My sami jsme přeci nepohnutí, čistí, svobodní, zavedeme-li jen tuto pračistotu do jejich skrytých center, propálíme tyto noční můry jako slunce mrak. Svým vlastním nejhlubším mlčením je rozpustíme, všechny ty své touhy, jen najít k tomu vůli a odvahu! Já jsem!

Tak myslí moudrý. A už ani nemyslí, on ví! Je tím, co nelze dosáhnout činností, je tím, co lze uskutečnit jen převelikým nečiněním, posvátným nic-neděláním. Klidem čistého Bytí. Vytvářet tedy klid? Ne, vytvářet klid, to by byl klid umělý, ale být klidem, být nejčistší bdělostí klidu… a to už není tvořit klid. To už ani není dělat bdělost. To je to, co jenom je. A tak už zůstat!!!

A právě v tom je kámen úrazu, že člověk i z toho vysokého klidu bdění tak snadno, přesnadno sklouzne do nebdění. Řekněme si proto nyní, jak k tomu dochází, abychom snadněji našli cestu a způsob, jak tomu zabránit.

Tak třeba je člověk bdělý, obrací svou pozornost na pozornost a najednou ho z ničeho nic něco napadne. Třeba i nějaký vysoký zážitek, ne něco jen obyčejného, to by zahnal, ale třeba zažije stav vnitřního světla. Je oslňující, je příjemné, je blažené. Zdá se mu, že on sám je tím světlem. Ale jen si to pomyslí a už je tu chyba. Už by je chtěl zažívat, uchopit, už je v sobě zaznamenává, už je k něčemu přirovnává… a už není jako byl, už není bdělý, kdepak. Už není uvnitř, už není pozorovatelem, už je spojen s tím, co je pozorováno. Třeba právě s božským světlem… A to je pád. Vypadl z vnitřní pozornosti. Už si to i uvědomil, a to je dobře, že si to uvědomil, že vypadl a už se zase snaží dostat se tam odkud vypadl. Snaží se opět dostat z nižšího stavu omezené osobnosti do neosobnosti. Ale právě proto že se snaží, mu to nejde. A tak se musí přestat snažit a musí zase jen být. Čistým, nevyslovitelně čistým, ryzím Vědomím, neosobní Existencí, nepopsatelným Tao.

Ne jenom rozšířeným vědomím nebo světlem, to by bylo málo, ale čistým, naprosto neosobním, vystouplým z blaženosti, nepopsatelným… nač ještě o tom řeči… nepopsatelné se stejně nedá popsat, jinak by to nebylo nepopsatelné, nebylo by to ono.

Teprve „odtud“ se zase může klidně „dívat“ i „nedívat“ na osobu i svět. To znamená nezaujatě, nepřipoutaně, jen jakoby byl nahodilým divákem, zírajícím odnikud nikam, do kraj bez kraje…

Pocítí třeba lásku? Nenechá si ji pro sebe, nepřivlastňuje si ji, to by už zase sklouzl. Nechá ji v přirozeném stavu.
Pocítí blaženost? Nepřivlastní si ji, neuchopí ji, přenechá ji všem.

Pocítí mír? Nezalibuje si v něm, vždyť není jen jeho, nic není jeho, v tom je právě ta největší krása a osvobození… Nechá ho v přirozeném stavu. Nic si neponechá, nic si nepřivlastní. Tak se osvobodí. Ač sám je světlem pro všechny – bez osobního zalíbení. V tom je ta nádhera, že jenom je. Tak jenom je…
A potom už jen jemně, nezaujatě sleduje, zda se v něm a při něm snad přece jen ještě něco nezůstalo… Něco, co by se mohlo ještě rozpustit, něco, co dosud není snad ještě docela zklidněno, něco, co se dosud v jeho mysli jakoby hýbalo; nějaká kvalita, nějaká nekvalita, nějaký obraz nebo vjem, zvuk nebo pohyb, na nichž by mu snad ještě třebas i jen málo záleželo… Vzdá se jich, nepřijme je, nepřilne k nim, to není on, to není jeho, on přece nemá nic. A nic, zhola nic mu nepatří. Je jako Budha, když řekl: „ Považuji den za den, noc za noc a nic víc…“ Tak klidně nechá plynout čas i svůj prostor…

Neříká si: „Tohle musím udělat dnes a tohle si naplánuji po zítří, dnes se musím soustředit tomu nebo onomu… ne, nechá to všechno běžet, i tělo i sen i spánek… všechno… nic nechtít. Ani ten klid už nesmí chtít, jen jím být a už ani o tom nevědět. A tak jen stále spočívá v tom Teď a v tom Všude.
Ale snadno, velmi snadno může vyklouznout člověk zpět do běžných přeludů světa… Třeba když mluví… Dobrá, ale jakmile by jen zachytil stopu téhle ztráty, ihned si tiše pomyslí: „Kdo je ten, kdo toto mluví?“ A odpověď se ozve ne slovy, ale přímým zážitkem: „Já jsem!“ Kdo je ten, kdo klade otázky? Kdo je ten, kdo toto všechno pozoruje? „Já jsem?“ Všude je „Já“. Všude bylo a bude. Tak jen v něm tiše spočinout… A je to… A ostatního si tak tuze nevšímat. Nepřikládat tomu důležitost, neživit to. Tak se osvobodit…
Je třeba unaven? Může být, proč ne? Někdy i velice unaven… Řekne si: „Kdo je ten, kdo si teď uvědomuje tuto únavu? Únavu těla nebo mysli nebo citů…? „Já jsem!“ A už se neztotožňuje z únavou, ale s čistým vědomím „Já“. Už není ani unaven, neboť čisté vědomí „Já“ nemůže být nikdy unaveno. To jen tělo nebo mysl mohou být unaveny.
A co když se raduje nebo hněvá? Dobrá, i to by bylo možné. Kdo je to, kdo má tento hněv, nebo kdo je rozradostněný? A už se neztotožňujete ani s hněvem ani s radostí nebo lítostí, ale s čistým vědomím „Já“. To je jeho nejčistší radost- nadradost. To je ta stálá bdělost, hlídání sama sebe, to je pravá duchovní kontemplace. Opakuji: ani ne tak se zbavit všech myšlenek jako zbavit se otroctví všech myšlenek… Zůstat od nich osvobozený, svobodný… Stále si být vědom sebe sama - v jasném vědomí sebe sama – mimo čas, mimo prostor ve stále současnosti svého „Teď“.

Tiše mlčet. Myšlením, životem, vědomím a nakonec mlčením samotným. Mlčet mlčením – jak říkával jeden duchovní bratr a učitel „mlčet myšlením až do docela ničeho“.
Tak vyvanout „WU – WEJ“. Tak je to, tak je to…!

Ale proč to dnes vlastně všechno říkám? Aby to dalo představu, jak lze spokojeně žít i v dobách velké nespokojenosti a obav. A ještě pro něco: aby to bylo podkladem ke dvěma starým podobenstvím JVS, které nám pomohou přiblížit a udržet toto velké tiché umění.
Ke cvikům nebo stavům mysli, jimiž se můžeme naučit, jak se myslící princip udrží v uvolnění až sám od sebe dojde, navzdory fiktivním překážkám, které se v něm i kolem něho shlukují a kupí.

Řekněme si něco o přičinění bez přičinění. Je to velice jemné, nesmírné subtilní umění, jak udržet čisté Vědomí v oddělenosti od myšlenkových funkcí, proudů a námah. Tak jemné, že je ho někdy i dosti těžké sledovat. Není to však pro nás již dnes novinka. Už v poslední lekci jsme se něčemu z toho naučili:
1. pletení brahmanské obětní šňůry
2. systém zlomeného stébla

Dnes se naučíme dalším dvěma a to:
Třetímu způsobu: Uchopování vědomí ve stavu, který se podobá stavu dítěte pozorujícího fresky chrámu s napjatou pozorností a
Čtvrtému způsobu: Kde se vědomí srovnává s nedotknutelností slona procházejícího trním

Tak nejdříve způsob tři. Jaký, že je to stav? Je to duševní stav malého děcka, které si prohlíží umělecké dílo na posvátném místě. Malé dítě nerozumí, ale přesto ví, že je krásné. Malé dítě nezná význam ani důvod posvátnosti, ale může vycítit daleko hlouběji tento stav než starý pandit a intelektuál právě proto,že dětský intelekt při tom nepracuje. Zůstává proto v nerušeném citovém proudu živého vědomí, aniž by se o to jakkoliv přičiňovalo. Děti bývají často i mimoděk uchváceny proudem vnitřního čistého vědomí, že zapomenou samy na sebe v tiché vnitřní blaženosti až se samy sobě docela ztratí. Vzpomeňme si na Larsenův „kámen mudrců“, na toho malého chlapečka, který „viděl do otevřena“. Neuměl ještě ani mluvit. Nikdo ho nechápal a nemohl mu rozumět, jen jiný chlapec, který byl také ještě malý. Tenkrát, když jsme byli malí, byli jsme velmi blízko nebi, jestliže jsme nebyli přímo v něm.
„Nechte maličkých přijít ke mně!“

Druhé umění je umění, jak zůstat klidný i uprostřed bouří. Umění udržet klid čistého vědomí i mezi vlastními a třeba i bouřícími myšlenkami.
Představme si slona, jak prochází džunglí. Zabývá on se tím, jestli ho nějaká větvička škrábne nebo neškrábne? Nevšímá si jich, ale také se jim nevyhýbá. Jde přímo vpřed křovím a trním. Může si to dovolit. Jeho kůži hned tak něco neprorazí. Co na tom škrábne – li ji trn? To tlustokožec ani necítí. A takhle nějak má vypadat náš nejhlubší klid. Jakmile jsme se ho jen zcela málo dotkli – a to můžeme v každém okamžiku – nic nás nesmí vychýlit z této vnitřní zkušenosti. Vždyť je to náš přirozený stav. Proč se mu vzdalovat? Být. Tož tedy buďme. Bytím, existencí, čistým vědomím. Nenechávejme se z něho vytahovat ani malou ani větší událostí, ani bolestí, ani nepříjemností, ale ani květy nebo radostí života. To není útěk od života. Život bude plynout stejně dál, kolem nás, jak má jít. Ať s námi či bez nás. Nebudeme se mu bránit, ale také se jím nebudeme mimořádně zaneprázdňovat. Budeme žít v klidu a ne v neklidu.

„A kdo z vás, staraje se, může přidati k délce svého věku loket jede? Nemůžete – li ani věci nejmenší, proč staráte se úzkostlivě o ostatní?“ …
„Pozorujte lilie, jak rostou, nepracují ani nepředou a pravím vám, že ani Šalamoun ve vší své slávě tak nebyl oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy trávu, která je dnes na poli a zítra do peci házena bývá, Bůh tak odívá, čím spíše vás malověrní.
Ani vy nehledejte, co byste jedli a co byste pili a nekolísejte, váš otec ví, že toho potřebujete. Ale hledejte království Božího a toto všechno bude vám přidáno.
Neboj se malé stádce, neboť se zalíbilo Otci dáti vám království.“

Evangelium sv. Lukáše, kap. 12, verš 25-32.

[armin]

Eduard Tomáš

Joga velikého symbolu

část osmá


Čest a sláva veliké bílé dynastii guruů!

I když se člověku podaří po opakovaném soustředění, citové oddanosti a žhavé touze přivést konečně vědomí do stavu hlubokého klidu a zbavit se tak utiskování myšlenkami, nemusí býti ještě výsledkem nirvikalpa samadhi. Ale pokud nedojde k nirvikalpa samadhi, budou se vždy, jak známo, i v hluboce uklidněném vědomí objevovat tu a tam pocity a různé poznatky. Co s nimi? Mají se potlačit, tak aby k tomu nirvikalpa přece jen došlo? Nebo je nemáme v takovém hlubokém stavu ducha už potlačovat, ale spíš snažit se je pochopit, poznat, zbavit se jich jako klamu?

JVS doporučuje jednoznačně tuto druhou alternativu. Pochopit ilusi mysli, tj. pochopit vlastní myšlení a s ním empiricky vnímatelný svět. Je to totiž jedna z vynikajících předností této cesty, že nemá za konečný cíl odhalení tajemství podstaty člověka, ale též poznání podstaty světa. A k tomu potřebuje nejen mysl statickou, ale i mysl hybnou, mysl dynamickou. Svět, jak jsme si zde již mnohokrát řekli, není nic jiného, než dynamický projev Absolutna. JVS, která má za cíl ve své duchovní hloubce poznání všeho, co existuje, zabývá se proto jak statickou, tak i dynamickou složkou mysli. A o tom druhém si tu něco povíme.

V této knize jogy se praví výslovně toto: „Když během klidu vědomí se objevují poznatky (to jest myšlenky) objevuje se zároveň i samotné vědomí o nich, vědomí o myšlenkách?

Toto vědomí si můžeme zkusmo představit jako „část“ nebo „výhonek“ absolutního čistého neosobního vědomí samotného, jako „paprsek“ slunce. Jím jsou naše myšlenky pozorovány, ovládány, ale také oživovány. Je to vlastně život v nás samých. Bez něho by myšlenky nežily, ony samy nemají vlastní životnosti, tu jim dává právě to tiché, ale živé, absolutní vědomí. Kdyby jeho nebylo, nebyly by ani myšlenky.

JVS nazývá proto tuto část vědomí, která oživuje myšlenky o světě a zachovává je tím při životě jménem „zachovatel“. Těm oživeným myšlenkám pak a současně i procesu, kterým se tyto myšlenky tvoří a zachovávají, dává jméno „zachované“.

Toto je velmi důležité rozlišení, na němž závisí pochopení vrcholného učení asparsa – jogy Velkého Symbolu. Rozlišení „zachovatele“ a „zachovaného“. A nyní: „Jestliže žák ovládá dostatečně cvičení vnitřní bdělosti a rozlišování a diskriminace, onu oddanou, introspektivní, moudrou a při tom spontánní životnost k vnitřnímu Bytí, k čistému vědomí a neosobní existenci, jak jsme se to zde již mnohokrát učili, tj., jestliže ovládá dostatečně hluboké a odevzdané ponoření do sebe sama, může „zachovatele“ od „zachovaného“ oddělit a tím je obojí pochopit. Pochopí je však nejdříve jakožto rozdíl mezi klidem a pohybem. Čisté vědomí „zachovatel“ projeví se mu jako prvek stálý, nehybný, statický, bezúlisný, sám od sebe existující, tedy klid. Myšlenky projeví se mu jako pohyb.
Statický pohyb září, je to však prvek živý, sám základ života, který z něho vyvěrá samočinně, bez nejmenšího úsilí nebo snahy. Je to prazáklad všeho života bez začátku a bez konce. Žije ale nehýbe se, respektive jeho vibrace rovnají se nule rozsahem a nekonečností.

Pomocí vnitřní bdělosti snaží se cvičící tento klidný prvek, statický a spontánní prvek života, rozlišit od jeho projevu a právě tímto rozlišením dochází nejrychleji k pochopení vědomí i jeho myšlenek. To, co se hýbe, je jeho náplň, jeho obsah, jeho projev. To je první fáze. Cvičící nezahání při tom své myšlenky, protože tak by je nemohl nikdy pochopit. Normální jogin by se snažil je zastavit, ale asparsa – jogin to neudělá. Rozliší myšlenky od jejich oživující podstaty, rozliší obojí od sebe a jasně a bděle si obojí uvědomuje.

Myšlenky, které čistý proud jeho vědomí okrajově oživuje, pozoruje, ovládá a udržuje při životě, existují tedy dále i když jich bývá v hlubokém ponoření a ztišení mysli jen velmi málo.

Žák si je uvědomuje, ale jinak se jimi vůbec nezajímá, to je, nerozvíjí je; a to je právě velmi důležité, aby tyto vjemy dále nerozvíjel. To by byla vysoká příprava k asparsa – joze Velikého Symbolu, v níž se neustále zdůrazňovalo cvičení nerozvíjení mysli.

Vzpomeňme si jen na ta čtyři podobenství: pletení brahmanské obětní šňůry, metoda zlomeného stébla, nezaujatý pohled dětí na fresky chrámu a konečně indiferenci slona procházejícího trním. Všechna tato podobenství vedou k nerozvíjení mysli. Cvičící se má mít ke svým vlastním myšlenkám jako slon k trní. Prochází jimi naprosto nevšímavě, nedotknutelně.

Tento stav označuje se v JVS za tzv. „konečný stav klidu“ a srovnává se s klidným mořem. Je v něm totiž pohyb i nepohyb, tak jako na klidném moři je pohyb i nepohyb. Pěna, vlny třeba nehluboké, ale stále se měnící a mizející, to je pohyb. Ale je tu i klid. Lze jej vycítit nejen z nejtajnějších hlubin moře, ale i z jeho relativně klidného povrchu. Ty dva nelze totiž od sebe nijak trvale oddělit. Patří k sobě.

Moře… Jak je jednotné, jednolité, přes zdánlivou oddělenost vln. Vždyť každá vlna obsahuje všechny kvality mořských hlubin. Mokrost, slanost, tekutost, teplotu i chlad. A kde vlastně končí vlna, promítneme – li ji do hloubky? Kde končí její pohyb a začíná klid? Hranici nelze ani pořádně zjistit, ani rozlišit.

S myslí hluboce meditujícího člověka je tomu právě tak. I jeho myšlenky se vzdor hlubokému ponoření dosud trochu mění, i když jen nepatrně, pohybují se, vibrují a přece čisté vědomí samo není tím nějak dotčeno, jako mořské hlubiny nejsou dotčeny pěnícími se vlnami. Je naprosto indiferentní Upřeno samo na sebe, do své vlastní jednobodovosti, oživuje jen svou okrajovou částí poznaný svět, čili myšlenky člověka.

Je však třeba podotknout, že poznatky, které se projevují v tomto hlubokém stavu ducha jsou významově daleko hlubší, než myšlenky obvyklého běžného života. Nesou v sobě hlubokou moudrost.

Kde však začínají myšlenky a kde končí? Není tu žádné pevné dělící meze, která by přesně oddělovala myšlenky od stavu klidu. Není tu pevně stanovená hranice. A právě tuto skutečnost musí žák pochopit. To je druhá fáze cvičení. Toto pochopení je velevýznamný okamžik v životě člověka. Když se to stane, je to chvíle, kdy padá přehrada, která zdánlivě dělila nepohyb od pohybu, klid mysli od její vibrace, jemný pohyb vln od bohorovného klidu hlubokého moře. Je tedy myšlenka, která není myšlenkou?
Jogin konečně poznává, že jeho klidný stav vědomí není vlastně vůbec dotčen myšlenkami, ať povstávají nebo zanikají, ať se mysl pohybuje nebo nepohybuje, poznává i v myšlenkách pravou podstatu nepohnutého ducha, který je jejich životem v pohybu i nepohybu.

Vypravuje se stará legenda o Budhovi a ukrutném loupežníku Angulimalovi. To byl ten, který prý nosil na svém krku věnce z palců svých obětí. Budha šel jednou lesem, když tento loupežník řádil. Když viděl Budhu, vyřítil se naň se svým lukem a chtěl ho zastřelit. Ochranou neviditelných sil Budhy byl však přimražen k zemi, že se nemohl ani pohnout. Zatím Budha klidně prošel kolem. Tu Angulimala volal: „Stůj, stůj“. A Budha aniž se zastavil odpověděl: „Já stojím, ale ty Angulimalo běžíš.“ Angulimala se velmi podivil: „Jak to říkáš, že já běžím, když nemohu ani pohnout nohou a ty že stojíš, když vidím, že jdeš?“ Protože se v nitru pokořil a požádal dokonce o vysvětlení, Budha mu to vysvětlil. Budhovo vědomí bylo zakotveno v neproměněném, ale Angulimalovo bylo v proměnlivé běžící mysli. Později, jak známo, se stal Angulimala jedním z nejlepších a nejoddanějších Budhových žáků.

Nuže jak se poznat v neproměnné, osvícené mysli. Tuto otázku si ještě podrobněji osvětlíme.
Jak to vlastně jogin dělá? Dosáhne – li asparsa – jogin hlubokého stavu klidu mysli, zaměří se nejdříve na její nepohnutelnost, na její základ, na její klid a odevzdá se pokorně tomuto klidnému principu – svému živému prazákladu. V tomto stavu se stále víc a víc utvrzuje a upevňuje, až se v něj sám změní. Když se takto stane sám nepohnutým, to znamená, když se v tomto stavu co nejvíce utvrdil, upevnil a jaksi „zabydlil“, pak teprve proniká postupně i do toho svého pohybu mysli. Ale znovu zdůrazňuji, nerozvíjí nic z toho! A právě proto shledává, že i v tomto pohybu zůstává a může sám zůstat jakožto podstata (podstata pohybu) sám nepohnutý a nepohnutelný.
A nejen to, že v něm může zůstat nepohnutelný, ale on shledává, že v něm skutečně je nepohnutý a nepohnutelný. To jenom myšlenky se pohybují. Ne on sám, který jim dává život.

Je to překvapující, ale při tom přirozená a samozřejmá zkušenost. Atman se rozšiřuje v Brahmyn.
Znamená to, že cvičící v sobě musel najít stav, který je v Buddhismu popsán jako 4. z arupa džana, tak zvané „rozhraní možného vnímání“. Pozoruje z něho současně pohyb i nepohyb.

A tak najednou shledává, že myšlenky, které až dosud pokládal za svou největší překážku na své duchovní cestě, mu vlastně nepřekážejí, už proto, že v podstatě vyvěrají z něho samotného, jako vlny z moře. Chápe proto, že jsou vlastně ve svém základu jím samým, tak jako vlny jsou v podstatě mořem. A tak to, co odjakživa nejvíce vadilo, najednou se stalo jeho pomocníkem. Shledá, že jeho mysl, to je také On. Jaká pak další překážka, která by se tu mohla ještě vynořit?

Od té doby, od tohoto významného okamžiku přestává jeho snažení o nejhlubší pohroužení, přestává snaha po Poznání, neboť mění se samočinně v Moudrost, resp. Moudrost se samočinně v něm otvírá a on se poznává Tím, co jedině jest sám sebou v těle i v mysli, mimo tělo i mimo mysl a to zcela přirozeně, v pohybu i nepohybu, všude.

Ramakrišna o tom říkával: „Na co se člověk podívá, tím je.“

V člověku se uskutečnil zázrak poznání. Stal se postupně, opakovaně, až náhle propukl v jasné pochopení.
Faktem je, že člověk musí si jaksi zvykat na tento nový i když zcela přirozený stav, který po prvé nesmělé zkušenosti se ještě mnohokrát vrátí do skoro původní nevědomosti. Říkám „skoro“, neboť nikdy už to není úplná nevědomost, ale zvykat si na tento nový stav přece jen člověk musí, protože mu za ty tisíce a tisíce inkarnací, co jej opustil, již dávno a dávno odvykl. A tak zprvu jen váhavě a opatrně se vzdaluje od své nepohnuté základny a ponořuje se jen tak trochu do toho pohybu z obavy, aby v něm neutonul, jak již tak mnohokrát, ale později se do něho noří s větší a větší odvahou a pochopením, aby čím dále tím lépe viděl a chápal, že i ve stavu pohybu mysli je sám vlastně zcela nepohnutý.

S radostí, ale jen s tichou, bdělou radostí poznává, že i nepohyb je vlastně jedno a totéž, že i v pohybu je obsažen nepohyb a že není opravdu rozdílu mezi vlnami a mořem, že zdánlivě pohybující se samsare, jak říkají východní národové zevnímu světu, není opravdu nic jiného, než nevyslovitelně klidná a všech charakteristických známek prostá Nirvana. „5 stavů právě je Prázdno a Prázdno je právě 5 stavů.“

Došel Poznání. Od této doby nemůže věřit a nevěří již v klamnou dualitu – já – ty – on, ale poznává vše jako jedinou jednotu neosobního Bytí. Je u cíle. U cíle, který se, jak praví JVS, nalézá za všemi naukami a nikoliv jen za lidským myšlením, neboť samotné Bytí a Vědomí a Blaho za lidským myšlením nebylo ještě cílem, ale jen metou částečnou a dočasnou. Konečným cílem je, aby pozorující a pozorované a i pozorování se zažívaly jako jedno a totéž.

To není analytické pozorování intelektuála, ať se tento pokládá za jakkoliv moudrého, neboť intelektuální pozorování se zakládá jen na smyslových vjemech, ale je to pochopení nadsmyslové, nadrozumové, je to pochopení skutečnosti, které vzniklo spojením pochopení života, pohybu a nepohybu mysli, tak jako třením dvou dřev vzniká oheň. Tento oheň spálí nakonec obě dřeva. Toto poznání spálí nakonec veškerý omyl i mylný a omezený dřívější názor o samostatné a nezávislé existenci obou, pohybu i nepohybu. Je to poznání všech existujících představ v jejich společné prázdné formě, prázdné od všeho, to je osvobození. Je to umění pouhým pochopením a současně i ponořením myšlenek dosáhnout konečného osvobození. Chápání nerozlučné jednoty Ducha a mysli. V JVS se tomu také říká „obrácený způsob rozjímání“. Proč? Protože jak již bylo řečeno, všechny věci, které až dosud brzdily duchovní růst žáka, staly se mu nyní oporou na cestě. Realizací této cesty však rozjímání končí, omyl je prohlédnut, pravda o nedělitelnosti všeho živého i neživého je odhalena. To je konec jogy, realizace Nestvořeného, chápání Velikého Symbolu jako všeho ve všem.
Je tu však ještě jedna skutečnost, na kterou nutno hledajícího upozornit, skutečnost, která mu může potvrdit, mimo jiné i ryzost zážitku.

S příchodem vlastního osvobození, i kdyby bylo jen částečné, se stane někdy zvláštní věc. V člověku se probouzí něco, co nemá v přírodě obdoby. Je to jako zázrak, který lze sice nějak přibližně pojmenovat a vysvětlit, ale nelze ho ani popsat, ani vykreslit tak věrně, aby mohl být v plném rozsahu pochopen i tím, kde je dosud nezažil. Je to zázrak nekonečného soucitu, nebo lépe řečeno soucítění se vším, zejména pak se všemi bytostmi, které Pravdu dosud nepoznaly. Je to opravdu otřásající zkušenost k žádnému jinému zážitku nepřirovnatelná, ale ve svých důsledcích nesmírně závažná a zavazující.

Člověk chápe, žije, lépe řečeno pochopil, že je vším, že je u cíle, ale současně poznává, že právě tímto poznáním je se vším nerozlučně spjat, že je se vším spojen nerozlučným poutem, neboť toto poznání, které vás navždy osvobodilo od vašeho ega, tj. omylu, vás současně navždy spoutalo ke všemu , co jest. Vy pojednou cítíte, chápete zázrak i kouzlo milosrdenství a obětí. Chápete, že po tomto zážitku nemůžete si jej nechat už jen pro sebe, že není váš, že vám jakožto osobě vůbec nepatří, ale že patří všem, neboť vy jste nyní vším. Že jej proto budete muset dávat všem, kdo o něj stojí, kdo touží po Pravdě. Dávat nahlas, ale ještě lépe mlčky – docela neslyšně a inkognito, což je daleko lepší a bývá i hlubší a méně nebezpečné vzhledem k možnosti nepochopení. Znamená to však také, že pro tuto úlohu se budete muset sem do sféry tohoto stvořeného světa znovu a znovu vracet po věky a věky, dokud poslední stéblo trávy nebude s vámi stejně osvobozeno.
To je cena, kterou musí člověk zaplatit za osvobození; cena, která však přes svojí obrovskou hodnotu přece jen stojí za to, neboť jejím ekvivalentem je nejvyšší moudrost, nevyjádřitelná tichá radost, nejčistší mír a nejsladší svoboda. Svoboda Velikého Symbolu.

Jak žije takový mudrc, jak myslí, jak si udržuje svůj vysoký stav a jak se vůbec chová a jak se máme k němu chovat my – hledající – o tom všem si povíme v další kapitole. Dnes si zdůrazníme jen ještě toto: bezpodmínečnou podmínkou tohoto druhu poznání je očištěná mysl. Je zhola nemožné, aby tak vysoký stav mohl být trvale dosažen někým, jehož mysl je hrubá, žádoucí, těkavá, svárlivá, žárlivá, rafinovaná a pomlouvačná anebo jinak egoistická. Je nemožné, aby jej realizovala mysl málo čistá, která ještě přináší sobě a jiným utrpení. Toto utrpení způsobené sobeckým stavem mysli, není možné sice sledovat od jeho prapočátku, ale je možné jej ukončit, jak výslovně říká indický mudrc Šankarčaraya. Může býti totiž úplně skončeno právě jen očištěním mysli a to jednoduchým způsobem, který bude nyní sdělen: Co je tedy třeba dělat? S důvěrou v ryzost učení veliké bílé dynastii guruů je třeba vykonávat veškerou svoji běžnou činnost, to je veškeré své povinnosti a skutky, dobře, poctivě a nesobecky, tj. aniž bychom za to očekávali nějakých výhod. Je to na první pohled zcela jednoduchý, ale naprosto zaručeně účinný recept k očištění mysli – karma joga.
A pak dále teprve s takto pročištěnou myslí vytrvale a bez přestání bdít a meditovat, vnitřně bdít, bdít při práci, při odpočinku, při každé myšlence, při každém našem projevu! Být bdělým svého pravého „Já“. To je vše.

Jen když si budeme takto počínat, můžeme mít naději, že dojdeme Míru, že dojdeme poznání a že přestanou konečně pouta všeho klamu a nevědění. Žádným jiným způsobem, žádnou jinou zbraní, nástrojem, lstí, ani větrem, ani nesčetnými skutky nelze tato pouta zničit – říká veliký Šankaračaraya.
Pamatujme si proto jednou provždy: Jenom očištěná mysl vede k Osvícení, jenom osvícená mysl vede k trvalému osvobození.

[armin]

Eduard Tomáš

Joga velikého symbolu

část devátá


Čest a sláva vznešené bílé dynastii guruů


Dvě vlastnosti jsou vlastnostmi moudrého: za prvé, že žádná bytost není jím zavržena a za druhé, že všechny tvary a bytosti jsou jím vnímány jako prázdné. To ho činí přirozeným útočištěm lidí hledajících Pravdu. Oni cítí, že je jejich pomocníkem, ukazovatelem cesty, světlem ve tmě.

Dnes si řekneme, jak vypadá člověk těchto dvou vlastností. Člověk, který v dlouhém běhu života dozrál až ke stavu osvobození, člověk ve sjednocení s bohatstvím, ve stavu prostém ega, V poznání Pravdy.. Tento námět je ožehavý, nenajdete jej v JVS; přesto tam však patří.

Je to námět pozoruhodný, neboť se týká naší vlastní budoucnosti, budoucnosti všech lidí světa, které každý z nás jednou dosáhne, i když ji bude sebevíc odkládat.
Není snadné mluvit pravdivě o mudrcích. Ještě nesnadněji je mudrce skutečně pochopit, to je porozumět mu, vždyť to znamená pochopit a porozumět samotné Vesmírné Moudrosti. Ryzímu Božství, které On na této úrovni mezi námi representuje.

Pravdu nelze vyslovit, třebaže je ji možno zažít. Utišme proto všechny proudy své bytosti. Relaxujme tělo i mysl. Zapalme vnitřní oheň ryzí bdělosti, zanícené žhavou touhou po Pravdě a pokornou láskou k Nekonečnému, aby všechny složky našeho duchovního nitra byly vyváženy v naprosté rovnováze a naše mysl byla čistá, tj. osvobozená od všech běžných tužeb a starostí.

V hluboké úctě a oddanosti k Pravdě učiňme se tak plně schopnými přijmout, co je vůbec možno přijmout, včetně toho nepopsatelného, co žije za slovy a všemi myšlenkami; čistého neosobního Vědomí, ryzí Pravdy a neposkvrněné vesmírné moudrosti Ducha svatého.

Byl jsem výslovně varován před zveřejněním tohoto námětu a nepochybuji, že tyto varovné hlasy to myslely dobře. Proto zdůrazňuji, že nebudu dnes mluvit o sobě také o žádné jiné osobě. Již proto ne, že hodlám dnes něco říci o pravém guruovi a pravý guru není osobou, třeba že se nám tak může jevit.

Pravá moudrost je vnitřní moudrost. Hledáme-li ji jako osobu, nikdy ji nenalezneme. Nemůžeme ji dokonce ani posuzovat podle zevnějšího života žádné osoby. Můžete žít s mudrcem 50 let a nemusíte o tom vědět. Jeho zevní vyjádření i způsob života a hlavně vaše představy a domněnky vás mohou zcela zavést a oklamat. Vzpomeňme si jen Milarepova gurua Marpu, jak čekal na svého žáka se džbánem plným kořalky a jak mu po dlouhá léta dával krut= a zdánlivě nesmyslné úkoly, které na první pohled s duchovní cestou vůbec nesouvisely, až by to bylo Milarepu málem zviklalo.

Vzpomeňme si jen na mudrce japonské sekty Zen a jejich způsobu jednání s žáky hraničící často až s osobní brutalitou.
Naopak můžete míti někoho za mudrce, protože se vám zdá, že mluví moudře, učeně a sladce a jeho způsoby se vám zdají dokonalé a on jím ani zdaleka nemusí být. Na každém může něco dobrého být, ale zdaleka to nestačí k Poznání.

Gurua nemůžeme poznat zevně, ale můžeme ho i jeho působnost vytušit v našem vlastním nitru. Guru, pravý guru je světlem našich myslí, dobrem našich srdcí. Není místa, kde by nebyl přítomen; neboť jest to samo ryzí Božství. Jeho přítomnost je známa ve všem stvořeném jako neosobní božské Já jsem. To je guru. To je to nepopsatelné, jehož alespoň některé projevy bych se rád pokusil dnes popsat málo obratnými slovy lidí.

Známky gurua? Jaká jsou znamení, podle nichž poznáte osvíceného? Jak poznáte člověka ve stavu osvíceném?

Jak je těžko popsat ranní svítání… Jak těžko je popsat jen utišující vánek, jenž právě pohladil vaši skráň…, natož pak stav, kdy myšlenky utichají a každý jejich pohyb uhasíná… Jak těžko je popsat mudrce! A přece bych chtěl mluvit o něm slovy nejnadšenějšími. V duchu mi zpívá slavný chorál na jeho božskou přítomnost, i když zcela dobře vím, že nejlépe by bylo uctít ho mlčením…

Rád bych vám ukázal Pravdu… Ale nemám na mysli pravdu žádného z lidí. Chtěl bych mluvit o pravém Já, které z lásky k Já, které z lásky a milosrdenství k nám se může projevit v podobě člověka. Jenomže Ono má všechny podoby. A přece v některé je více odhaleno. Má-li někdo to štěstí, že je pozná v lidském tvaru, je to veliká Milost. Může k němu promlouvat různě. V podobě bratra, milence, učitele nebo učitelky. Matky i otce rodiny.

Takový člověk je přirozeným brahmačaryou, byť i byl otcem rodiny, neboť je prost lpění, prost vášní, prost připoutanosti. Žije životem moudrosti a vytrvává v něm neochvějně. Protože podstatu jmen a tvarů poznává jako vlastní živé Bytí, jeví se mu tiché a bez pohybu, jakoby ani nikdy nebyly povstaly anebo jakoby byly zobrazeny jen vzduchem ve vzduchu (proudění vody ve vodě).

Co je zájmem takového člověka, má-li vůbec jaký? Spočívat v dokonalosti, naslouchat o Dokonalosti a někdy také vykládat nauku o Dokonalosti těm, kteří se cítí být k ní přitahováni. Ale kdo tu vyučuje a kdo je učen, kdo je osvícený, když vše je mu jednoznačně prázdné? Z čeho vlastně vychází moudrý? Moudrý vychází z plnosti Prázdnoty a to, co mu o cestě k moudrosti vysvítá, to vyplývá rovněž z plnosti Prázdnoty: je to dokonalé, ale on nevnímá Dokonalost jako něco od sebe odděleného, nevnímá odděleně ani toho, kdo žije v Dokonalosti, nevnímá odděleně ani toho, kdo v ní nežije. Jemu nevzniká žádné zdání, ba není si vědom ani toho, že zdání nevzniká. Ale ani strachu, ani stavu bez bázně. Možno o něm říci, že přebývá v sídle nevnímání, v nesrovnatelné dokonalosti Poznání, přímo chráněn božským „Já jsem“.

Proto je ve velkém nebezpečí, kdo by mu ublížil a ve výhodě, kdo by mu jakkoliv prospěl, neboť vyrovnání se zmnohonásobuje. Aniž by to osvícený potřeboval nebo zamýšlel.

Jak myslí osvícený a jak jedná? Myslí asi takto: z jednoty se rodí mnohost, z mnohosti pocházejí touhy, z tužeb pochází utrpení. Vše co bylo do mnohosti zrozeno, bude však jednou pomocí Pravdy dovedeno zpět do Jednoty. Ale již dnes jsou všechny zrozené bytosti Jednotou, již dnes jsou ve skutečnosti dokonalé, jejich zdánlivá oddělenost je klam. Kdyby připustil skutečnou oddělenost individuality byl by to konec mudrce, neboť by přestal být moudrým. Jak by to však mohl připustit, když má neochvějné vědomí Jednot.

Většina lidí se domnívá, že jejich vlastní domov je ve dvojnosti a i když jsou na duchovní cestě a zažijí nějaké vytržení Jednoty, opět se vracejí normálním vědomím do dvojnosti. Pak se říká, že zažil Jednotu, ale on se ještě přesto může vracet a to dlouho do základního pocitu dvojnosti. I když už má lepší základnu, než před tím (více světla každým vytržením). Ale osvícený má trvale přesunuto vědomí do Jednoty, i když zpočátku ještě osciluje silně do dvojnosti (džanin nižší, střední, nejvyšší). I když osciluje do dvojnosti, vždy se brzo vrací do své přirozenosti. Vědomí Jednoty.

Jména a tvary bytostí i věcí jsou pro moudrého bezpodstatné, neskutečné. Právě tak události. Není pro něj skutečných věcí, i když existují. V Pravdě je skutečnost. Tak cítí a tak žije. A právě žití toho je dar Prázdna Prázdnu. Jediný dar, který smí dát sám sobě, kterého nikdy neubývá.
Říká se o takovém člověku, že probouzí v lidech Pravdu. Pravda je ale život. Je možno probudit život k životu? Je možno soustřeďovat ve vodě vodu? Není to možno, neboť není něčeho takového jako probuditelný život a není ani toho, kdo by jej mohl probudit, když vše je život.. Bůh, který je vším, nemůže být „probuzen“ žádnou ze svých omezených existencí. Podstata věcí, lidí i myšlenek je pro moudrého jedno. Kdo koho tu může probudit k osvícení? Ale v každé své bytosti jakoby probouzel – předváděl – ukazoval tu svou probuzenost. Jako vlna na vodě.

Učí-li osvícený moudrosti, neuvažuje „ já vyučuji“, „já přináším osvícení“. Kde není různosti, kde není poznávaná různost, kde je jen dobro, jež není dobrem v běžném slova smyslu, ale osvícením, Poznáním, jak by mohl myslet „já někoho osvobozuji“? Kdyby takto myslel, byl by opět v „egu“, v omylu jako malé dítě, nebo jako obyčejný člověk. Proto díváme-li se na moudrého jako na učitele, nedívejme se naň jako na člověka, nebo ho nepoznáme nikdy. Je psáno: “Ne skrze tvar, ani skrze jméno, ne skrze slova, ani skrze pohyb, jen skrze Pravdu lze poznat Pravdu. Jinak není srozumitelná a ani jí není možno učinit srozumitelnou žádným jiným způsobem.“.

„Moudrý ví, ale nemá možnosti ani chtění učinit to srozumitelnějším. Ten kdo se dívá k Božství, tomu je srozumitelné. Kdo z Boha jest, slovo Boží slyší. On sám není v pohybu, nikam nejde a odnikud nepřichází. Právě proto není u něho chápání hmoty jako hmoty, ale jako nehmoty. Prázdna. Ani tu není vlastnění čehokoli s možnostmi hromadění. Proto u něho není ani přesvědčování, ani snaha po přesvědčování, nebo něčem podobném. Kdo se k němu obrací s vírou, je ozářen světlem Bytí jako sluncem. Kdo se odvrací, je ve stínu. Kdo jej nenávidí nebo zrazuje, je jako kámen vržený do vody.

Moudrý žije stále v pravé Skutečnosti. Vlastně není u něho ani případu, že by nežil Skutečně. Poznává skutečné jako skutečné, neskutečné jako neskutečné, zatím co ostatní lidé hledí na neskutečné jako na skutečné a skutečné nepoznávají vůbec. Moudrý však ví, že to, co se jeví, není on, to není Poznání, to je přelud, iluze, klam. Přesto však vstupuje občas i do iluze, záměrně a dobrovolně a to k dobru těch, kteří ji nepoznávají jako iluzi. „Pravý Bůh a pravý člověk“ jak je psáno v bibli. Z vlastní dokonalosti vstupuje do přeludu, ale nezávisle. Nezávislý na věcech, lidech nebo okolnostech, nespočívaje v ničem jiném, než jen v Dokonalosti samé. Vstupuje i nevstupuje. Nemůže totiž zapomenout, že jde o iluzi. Je v Pravdě. Stále je svým domovem v Jednotě. V Pravdě bez konce a začátku, i když se jeví jiným jako součást iluze, pokládané mylně za Skutečnost. On sám v sobě ví, že Jest. Že tvar i jméno, které nosí, jsou jen pojmenováním. Že i slovo „Poznání“ je jen jménem bez podstaty jako všechna jména. Podstatou je Ono. Ono jediné, jímž Jest. Proto by velmi chyboval, kdo by posuzoval moudrého podle zevních stránek („Ježíš - takový piják vína, obcující s publikány a nevěstkami“. – On jednal jinak, než kázala tehdejší morálka.).

Jak se staví moudrý k myšlence vlastního osvícení? Neuvědomuje si takovou myšlenku. Žije Osvícení, žije Osvobození, ale neulpívá na něm. Je psáno např. v „Tajemství chasidů“ v Langrově „Devíti branách“: „Pravý světec není si vědom svého Já. Jeho duše je nepřetržitě spjata s nekonečnem a neustále s ním splývá. Nemyslí o sobě, že je světcem. Pak by veškeré jeho posty, modlitby a zásluhy byly nazdařbůh. Byl by to člověk domýšlivý a na člověka takového Bůh v milosti nepohlédne.“ Je málo známé, že chasidští židé došli až k této vysoké moudrosti.

Moudrý netouží po osvícení ani po žádné jiné duchovní zkušenosti, ani po znovuzrození. Idea osvícení není proň totiž ideou jako pro ostatní lidi, je mu Skutečností, přirozeným životem, přirozeným stavem života. Každá myšlenka je totiž změnou obsahující v sobě začátek, trvání a zánik, jen čistota Bytí je beze změn, bez rozlišení. Jsou myšlenky, které jsou ne-myšlenkami v běžném slova smyslu.
Má moudrý ještě nějaké úkoly na duchovní cestě? Nemá úkoly. Ale tím, že žije v harmonii s božským plánem, je v tom božím plánu samočinně zařazen do úkolů pro jiné. Je božím nástrojem. Aby jim však mohl stav Poznání i cestu přiblížiti, musí obojímu plně porozumět, musí obojí plně pochopit, musí umět Poznání udržet. To znamená být aniž by něčím byl. Bez osobního potěšení, bez osobní radosti z toho nebo nad tím, že jenom Jest. Jen tak může přinášet Světlo. Jen z Pravdy – nikdy ne z ega.
A přece žije blažen v nejvyšším nepopsatelné blahu, v potěšení vyplývající z „nic nechtění“.
Jenomže on nemyslí na potěšení ani na blaho jako druzí. Nemyslí na bytí ani na nebytí, ani na vědomí, ani na nevědomí, nemyslí ani na Boha, ani na Prázdno, nepřemýšlí o nich se zálibou. On jimi jest. Kdyby o tom přemýšlel, jako o něčem druhém, vyřadil by se z Bytí, neboť by zkušenost zpředmětňoval. On však zůstává bez vnímání stavů, předmětů či vjemů. Ať jakkoli vysokých, které by chtěl nebo mohl uchopit Nepřivlastňuje si z toho nic; jen když chce vědět, ví, že je zde Poznání. Tak rozlišuje svou nadčasovou současnost od dřívějšího klamu v čase.
A proto také neuvažuje, komu náleží toto poznání a kým je poznáváno. Vždyť není jiného pozorovatele ani pozorovaného krom Poznání. Kdo druhý by tu mohl co poznávat? Položí-li si však přece otázku, kdo je posledním pozorovatelem Poznání, kdo tu poznává apod., ihned se upevní bez pohnutí v Poznání. Vyvstane-li tu nějaká otázka, je ihned zodpovězena. Každý sebemenší ještě nedostatek je ihned naplněn.

I když dosáhl Poznání, v čem se ještě cvičí? V ničem, neboť žije v plnosti Prázdna, v prázdnotě Bytí, v božské dokonalosti. Jen tehdy, uvědomuje-li si Existenci, Vědomí či Blaho Pravdy, oprošťuje Dokonalost odděleného vědomí její vlastní existence, vědomí Bytí, existence Bytí a Blaženost individuálního vědomí existence Blaženosti… Každá trysklá dvojnost ve vědomí je ihned vrácena do Jednoty. Jednota sama ihned naplňuje každou trysklou dvojnost znovu do Jednoty. To je spasení. Pohlcení dvojnosti Jednotou.
Toto je cesta z povrchu zářícího slunce do stejně zářícího nitra slunce, kde záře nejde ven, ale září již jen sama v sobě. Září i nezáří – obojí je stejně správné. Prázdno není nic jiného, než vyšší fáze Existence – Vědomí –Blaha. Je to stupeň od osvícení ke spasení.
Co teda dělá moudrý ve vztahu k Poznání? Moudrý nedělá nic s výjimkou nejvyšší činnosti – stálé kontemplace Bytí. To však není snaha být. Není to snaha po zvýšení Poznání, jež nelze zvýšit. Bytí žhne samo v sobě, samo od sebe, vlastní nezrozenou existencí nezrozené existence Bytí. Žhne ustavičným žárem, který jak je psáno v Šakaračaryovi – „ani nespaluje ani není k uhašení.
Žije-li moudrý bez představy dvojnosti, jakožto Jednota sama beze změn, není v něm žádného pojmu. Připustí-li záměrně představu dvojnosti, dostaví se např. tento pojem. „Pravda je stav bez ega, ego byl klam“. Tento pojem leží těsně na okraji nepopsatelnosti. Je to blažený, svobodný, uspokojující pojem, lépe řečeno realizace pojmu, spojená se stavem plné svobody. Stav o němž moudrý ví, že To, z čeho povstal, nikdy nevzniklo, že to nemělo počátku, ale Jest. To je stav nad všemi poznatky, nad všemi zmatky i protiklady, nezávislý na myšlenkách. Jest je stálostí vědomí v němž sídlí Blaho.
Ale i když moudrý nedělá nic – neboť je nástrojem Božím, je vnitřně rovný se vším (srovnán). Ti, kdož se k němu obrací s láskou a oddaností, jako k netělesnému učiteli, mohou časem zažít tuto rovnost a s ním hloubku jeho Poznání. A to je důležité, že každá bytost může být učitelem, ale může nás dovést jen do takové hloubky, v jaké je sama uvědomena.
Proto je vždy nutné obracet se k Bohu a ne k člověku a Bůh nás povede neomylně. Prosit o osvícení Boží moudrost, vzývat Ducha Svatého – jak říkají křesťané – božská moudrost nás povede neomylně. O tom nemusí být pochybností. Bůh se jím zjeví vnitřně a v pravý čas i v těle. Avšak jen v tom případě, bude-li to člověk čistého srdce a tiché mysli a opravdovou touhou po Bohu.
„Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou!“
A potom bude pro ně platit ono rčení čínského mystického spisu „Zlatá květina“! „ A když se objeví onen zlatý, nebude o něm pochybností!“
Jak ho poznáte?
Na svém vlastním duchovním vývoji můžete poznat působení mudrce, na zřídnutí myšlenek, na pročištění mysli v jeho přítomnosti, na zodpovězení otázek ohledně duchovní cesty. Většinou se dobře i medituje v jeho přítomnosti, zejména v dalších setkání s Ním. Když se uklidní počáteční vzrušení. Meditace jde snadno, jakoby od sebe. Dochází k prohlubování poznání a to i když nebylo proneseno ani jediné slovo. Vaše otázky jsou ujasňovány vaším vlastním niterným zdrojem, který se stále víc a víc otvírá přítomností Učitelova Světla. Anebo se také mnoho otázek rozpustí jako nepodstatné.
A dále na sobě poznáte nové kvality, kterých jste dosud vůbec nepoznali nebo které byly velmi latentní: lásku, soucit, milosrdenství, moudrost. I kdyby jste se s ním shledali jen jednou, zanechá to na vás stopy na celý život, úměrné hloubce vašeho obrácení se k Božství Osvíceného.
Ale nejen dobré kvality, ale i vaše závislosti a tužby budou se rychle vyplavovat z vašeho nitra, aby mohly být rozpoznány a rozpuštěny jako nedůležité, jako nespásné, jak by řekl Guatama Budha.
To všechno a ještě více zažijí ti, kteří se budou obracet k Božství mudrce a ne k jeho osobě. Ti kdož se k němu budou obracet opravdově, nezištně a s láskou a naprosto upřímně, hlavně v sobě samých. Opravdový učitel pozná každý záchvěv vaší duše, přeje-li si ho poznat, ale vy sami Ho můžete poznat jen na podkladě nejvyšší opravdovosti. Nic nesmí zůstat v obezličce, nic nesmí zůstat skryto, nic nesmí být myšleno po straně. Ti, kdož by nebyli takto opravdoví, kdo by chtěli cokoliv získat v neupřímnosti, nebo s přetvářkou, nepoznají je. Naopak dostaví se jim zkoušky, které je rychle odhalí. I čistému se mohou dostavit zkoušky, ale ten jimi projde snadno. Pyšný a neupřímný jim obyčejně podlehne a jeho další zkouška a pokrok jsou odloženy. Zda na krátko, nebo na delší dobu, to záleží na něm. To nezpůsobuje mudrc a ani si toho nemusí být zevně vědom. Zkoušky si děláme sami. To se naše ego bouří proti oslabování. Dostává se do pokušení a uvítá se jako svoji záchranu.
S pokorným otevřením Božské milosti nemusí však člověk přijít ani do zkoušek anebo ne do všeho, co by ho jinak neminulo. Jinak se bude bránit. Myšlenky postupně řídnou v přítomnosti mudrce, ale egu to může být krajně nepříjemné. Nepřeje si hlubší pokrok. Nežádá si Pravdy, která je stavem bez ega, vždyť by při tom muselo samo zmizet, jako omyl, jimž vpravdě jest. Proto je ochotno vzít na sebe jakoukoliv tvář. Nejčastěji to bude tvář jeho skrytých přání, může to být i tvář altruisty nebo tvář světce.
Jen proto se modlíme: „Neuveď nás v pokušení“. To je pokorně vědomá prosba osvíceného žáka. Aby byla jen Pravda, Boží Pravda, k jejímuž poznání není zapotřebí žádného odklonu od přítomnosti Boží. Proto nás neuveď v pokušení.
Ale když se tak už stalo, když už jsme se odklonili a třeba zapochybovali – jako ještě mnohokrát se může stát – pak „zbav nás Pane od zlého!“ a „staň se vůle Tvá“, i když se třeba ještě ego brání této svaté vůli. To je ten veliký zápas. Kdo jej překoná, otevře se božskému působení v sobě a zažije uskutečnění, zažije nejvyšší stav mudrce, posvěcení všech jmen: „Posvěť se jméno Tvé!“.
On má všechna jména, neboť mu náleží všechny tvary.
Zbývá už jen jedna otázka. Má tento moudrý ve tvaru člověka, sám osobně nějaké znamení moudrosti?
Je vůbec takové znamení? Ano je takové znamení. Je právě v tom, že není na něm žádného znamení. Osvícení Osvíceného je právě v jeho neprokazatelnosti, v nevyslovitelnosti. Právě tak znamení. To není žert, to není vtip, ba ani paradox. To je pravda. Kdo je s to pochopit tato slova, došel daleko.
A nyní se pokusíme o jedno rychlé cvičení:
Vyprázdněme mysl od myšlenek jak jen možno rychle a utišme ji. A uvědomme si: Bůh jest! Nemá formu, nemá tvář, nemůžeme si ho představit, ale můžeme ho vycítit jako Bytí – neosobní Bytí je všude, v nás i kolem nás. Ustupme Mu a Ono se stane námi. Otevřme se Milosti Osvícení –Vesmírné Moudrosti Boží. Přilněme k Němu v hlubokém díkuvzdání. Buďme na něm trvale tak závislí jako neopeřené ptáče na své starostlivé matce…

[armin]

Eduard Tomáš

Joga velikého symbolu

část desátá

Čest a sláva vznešené bílé dynastii guruů!
„Náboženství budoucnosti bude kosmické náboženství. Překročí osobního Boha a vystříhá se dogmat a theologie. Zahrnujíc v sobě jak oblast přírodní tak duchovní, bude založeno na religiózním cítění, vyrůstajícím ze zkušenosti objímajícím všechny věci, přírodní i duchovní jako smysluplnou Jednotu“.
Tato prorocká slova napsal před svou smrtí největší matematik a fyzik naší doby Albert Einstein.
Výklad hlubokých tajemství života a světa, jakým je bezesporu JVS pochází až z dalekých velehor Tibet. Do Tibetu se dostalo toto učení z Indie, již v I století po Kristu zásluhou tibetského jogina, filosofa a básníka Sarahy. Jeho žákem byl známý buddhistický patriarcha a Mistr jogy Nagardžuna. Dostala se tudíž JVS do Tibetu dříve než „Šest nauk“, které na ni navazují a které tam dovezl až v XI¨. Století guru Marpa.
Osudy JVS byly podivuhodné. Její autor není znám a ani není známo pradávné datum jejího vzniku. Později bylo pravděpodobně několik kompilátorů, neboť indický text původně existoval ve třech versích. Tento text se během času v samotné Indii ztratil a jako mnoho jiných indických duchovních děl přetrval jen v jediném tibetském překladu. Tibetský překlad, bedlivě střežený, byl v XVII. století revidován tibetským mistrem jogy Padma Karpou a to na popud jeho žáka krále Zhanfon Zangpy. Byl to kašmírský (zankharský) král, který žil dlouhá léta jako mnich v Tibetu a po svém návratu do vlasti založil v Kašmíru kašmírskou větev dynastie Karyudpů – bílých guruů.
Revidovaný text byl později vryt do dřevěných desek a uložen jako jediný originál v tiskárně tibetského kláštera v Bhutanu. Tam byl opět po dlouhá století, doslova jako oko v hlavě, střežen. Na neštěstí v roce 1917 došlo v Bhutanu k občanské válce a za nepokojů při tom vzniklých všechny dřevěné bloky tohoto textu shořely. Byla by tedy tato jediná písemná zpráva o Nauce tehdy navždy zanikla. Ne však nauka sama, ta je nesmrtelná a byla by dřív nebo později vznikla jinde.
Ale bohové byli milosrdní, neboť času je namále.
Před požárem požádal totiž o učení západnicky vzdělaný lama Kazi Deva Sandup posledního strážce Nauky, tehdy již 80-letého lamu Norbu z Bhutanu, aby mu dovolil přeložit Jogu Velikého Symbolu a ještě jiné vzácné unikáty do cizího jazyka a to do angličtiny a stařičký jasnovidný strážce – snad poslední z bílé dynastie Karyudpů – dal k tomu souhlas. Byla to jediná výjimka v historii tibetského textu Nauky, kterou jasnovidný lama odůvodnil výslovně takto:
„V dobách, které přijdou bude málo našich lidí, kteří by se snažili o duchovní vývoj. Proto se mi zdá, že by tyto velejemné pravdy mohly znamenat povzbuzení pro hledače Pravdy na západě.“

Dnes shledáváme s obdivem a úctou, jak hluboce prorocká byla jeho slova.
JVS jakož i ostatní nauky k ní příslušející byly vždy ve své domovině přísně střeženy a byly majetkem jen několika málo lidí. Tím se dostaly jen ke sluchu vybraným posluchačům. Proto se říkalo také „Nauky šeptané do ucha“. Byly to tajné nauky. Dav se nikdy ani nedozvěděl o takové asparsa – joze a když někdo neoprávněný získal nedovolené informace o některé z praktik tzv. zakázaných stezek, které sem také patří, byl zašit do pytle z děravé jačí kůže a pozvolna utopen.
Bylo to drastické opatření, ale patrně nutné. Vzniklo proto, že rozšiřování takových nauk chovalo v sobě vážné nebezpečí. Přijetí a pochopení jich předpokládá totiž bezpodmínečně vyspělý a připravený intelekt. Prostý tibetský člověk, vychovaný ve víře v nadpozemské bytosti, v bohy, bohyně a démony, byl by býval těmito pravdami zmaten. Bylo nebezpečí, že by si je z nepochopení špatně vyložil, že by zamítnul víru v to nižší, čemu věřil, aniž by správně přijal to, v co věřiti nemohl. Z toho důvodu ani sám Budha neučil asparsa -joze veřejně.
A nyní přichází tato nauka na západ společně s jinými naukami a stává se majetkem široké veřejnosti. Jak je to možné? Je to právě nejen možné, ale dokonce i zákonité. Je to přirozené pro mentální úroveň západního člověka. Tak se rychle plní Einsteinova předpověď.
Není tudíž jiné cesty pro vyspělý intelekt, než uznání přírodní i duchovní smysluplné jednoty všech lidí i věcí, vyrůstající z osobní zkušenosti. Co je to jiného, než JVS, joga nad protiklady, asparsa –joga, tato prastará a nyní vzkříšená moudrost východních národů?
Do naší vlasti přišlo toto učení z překladů anglických a německých. Přes to, že k nám přichází oklikou přes západ, dosud ani na západě není nijak zvlášť rozšiřováno, nebo akceptováno, i když jsou akceptovány nižší a méně náročné duchovní cesty. Jsem šťasten, že je to právě naše vlast, kde se dostává této nauce vítaného přijetí a pevně věřím spolu s Einsteinem, že právě takováto učení stanou se nakonec všesvětovým náboženstvím budoucnosti.
JVS je vrcholem duchovní moudrosti. Proto klade tak veliký nárok na pochopení a tím i na pozornost. Je známo, že v knihách jako JVS je hluboká moudrost ukryta ještě i za slovy. Proto se takovéto knihy a výklady o nich mají studovat s velikou zbožností. Jejich moudrost má být přijímána s pokornou prosbou k Duchu Svatému, aby z nich člověk mohl načerpat co nejvíce Pravdy a Osvícení pro sebe a jiné.
Dnes končíme kurs JVS a řekneme si proto o ní už jen několik slov k zopakování a vnitřnímu upevnění její stěžejní ideje. Snažme se však abychom neslyšeli jen pouhá slova, ale abychom vnímali celou hloubku její Pravdy, která je provází.
V minulých výkladech jsme si řekli, jak je možno dojít podle JVS k poznání Jednoty všeho a tím i k osvobození od nevědomosti. Řekli jsme si, že je to možné např. na základě zkoumání pohybu a nepohybu, čili zkoumání našich pohybujících se myšlenek a statické základny našeho vnitřního „Já“. Výsledkem je to nejvyšší, co člověk může na této planetě zažít: pochopení tajemství života a světa. Čili jak je psáno v JVS „pochopení všerozlišující moudrosti“ Je to učení, kterému se také říká „joga nadsmyslové moudrosti“, pradžna paramity, nebo joga bezmezné Prázdnoty, u nás pak nejběžněji asparsa – joga, to je joga nad protiklady.
Ledacos jsme se již dozvěděli o této joze v tomto kursu, ale i v předešlém. Ale je toho ještě stále velice mnoho, co by se tu dalo říci. Tato cesta Bodhisatvů, jak se jí také říká, není jednoduchá, ale za to je rychlá. Je k ní třeba nejen mystické oddanosti, ale zejména též jasného intelektu a hluboké intuice, má-li být pochopeno to, co je za myšlením. Je třeba vypěstovat v sobě sílu soustředění, aby vědomí mohlo nahlédnout do sebe sama a poznat svůj vlastní nadzemský pramen. Je třeba umět překročit myšlení i vysvětlování a dostat se přímo do úrovně intuitivního nazírání. Do úrovně, o niž sice řada lidí prohlašuje, že je nepoznatelná, kterou však přes to několik odvážlivců osobně poznalo, zažilo a plně pochopilo.
Tito jednotlivci překročili existenci, která je poznatelná pouhými smysly a dosáhli Pravdy. Dosáhli ji, aby ji mohli předávat svým následovníkům. K tomu cíli museli splnit tři základní podmínky:
1. Změnit dosavadní způsob uvažování z běžného materialistického na mentalistický, to je pochopit , že věci jsou vlastně myšlenkami.
2. Podřídit svoji vůli osobní Vyšší Vůli a vstoupit tak bez dogmat v soulad s touto Vůli, to je s moudrostí tvoření světa. Řečeno teologicky : otevřít se Milosti Boží
3. Vycvičit pozornost do sjednoceného tvaru mysli tak, až se myšlenky zcela utiší a dají příležitost odhalit to, co za nimi je, božské Bytí všeho.
Toto není a ani nemůže být pro všechny lidi stejnou záležitostí. Vyžaduje to čas a místo pro studium a každodenní trénink, vyžaduje to vytvořit si nový zvyk. Odmítnout spoustu zbytečných, nebo polozbytečných „povinností“, zábav a činností, které nám násilně vtiskuje moderní civilizace a najít si lepší, prospěšnější a spásnější druh činnosti, na místo „nespásných“, jak říká Budha, a to i při plnění našich běžných nezbytných denních povinností.
Kromě toho se vyžaduje přemoci staré zvyky myšlení, citová vzrušení a pocity sklíčenosti, jakož i rozbujelou představivost, přemoci netrpělivost a zvyk obracet se ven na místo do nitra a pak už jen udržet myšlenky pevně a soustředěně. Jednosměrně, zpětně běžným způsobem do jediného ohniska naší vlastní pozornosti. Přemýšlivé pozornosti, kterou se stahuje do nitra intelektuální pochopení problému, jak říká Paul Brunton, aby se působením živého vnitřního světla změnilo v Moudrost Nestvořeného.
„Joga Nestvořeného!“. Toto je také z názvů JVS. Proč se jí tak říká? Protože se její pomocí zjišťuje, že všechno co je stvořené, tj. celý svět, celý vesmír, je jen iluzí. Že základ věcí je skutečný, neproměnný, nikdy nestvořený a nepočatý, a jen jména a tvary, které tento základ na sebe bere, že jsou proměnlivé, iluzorní, neskutečné. Tvary mění svou podobu buď rychle nebo pomalu a pod novou podobou dostávají opět nová a nová jména. Jedině základ zůstává týž Tak učí joga nestvořeného rozlišovat vše na skutečné a neskutečné. Učí to především poznáním jednoty pohybu a nepohybu.
Žák nejprve zjišťuje pravou podstatu pohybu a nepohybu, tedy klidu a myšlenek tím, že pozoruje své vlastní myšlení při čemž se cítí úplně nedotčen povstávajícími a zanikajícími myšlenkami. O tom jsme si řekli už v předcházejících promluvách.
Cvičící musí nejdříve nahlédnout svým vědomím, to je svojí vnitřní pozorností do sebe sama. To je první podmínka. Už to samo o sobě je požadavek, který přesahuje poznatky dnešní západní psychologie. Proto je pro mnohé intelekty kamenem úrazu. Není totiž pro každého stejně snadné dojít k tomuto vrcholu soustředění. Jednak pro samotný nedostatek schopnosti řádně se soustředit, jednak proto, že materiální filosofie, založená na zkušenostech smyslů, odmítá přijmout stanovisko mystické zkušenosti, které je nadsmyslové. Ale jen tehdy, když člověk nahlédne svým vědomím do sebe sama, pozná a může poznat, že sám je v podstatě nepohnutelný, to je statický. A teprve z tohoto statického stanoviska může pozorovat svůj vlastní pohyb i nepohyb. Jen z tohoto vysokého klidného stanoviska může pozorovat přesně to, co se v něm děje. Jak sám zůstává nepohnutelným, jak se vzdaluje stavu nepohnutelnosti, a jak si v pohybu zachovává a může zachovat klid nepohnutelnosti.
Uvažuje, zda se vůbec nějak pohybuje, dokud ve stavu nepohnutelnosti setrvává, ale hlavně zkoumá, zda pohyb je něčím jiným, než nepohyb. Při tom mu jde o to, aby poznal co je pravou podstatou pohybu /nebo-li podstatou myšlenek). Dokonce si všímá i zpětného pochodu, a to nejen jak se klid stává pohybem ale též, jak pohyb mysli se stává nepohybem, čili, jak se rozčeřená hladina mysli postupně zase zklidňuje až k úplné statičnosti Bytí.
To je význam koánu: „Jak se mění hory a řeky v Prázdno?“. Mistr odpovídá otázkou: „Jak se mění Prázdno v tyto hory a řeky?“
Obě tyto otázky jsou pobídkou k přemýšlivé pozornosti a hlubokému nazírání.
JVS říká o tom výslovně toto: „Jen bezzájmovým pozorováním, které si nic nepřivlastňuje, dojdeme k poznání, že pohyb není ničím jiným než nepohyb, nepohyb ničím jiným než pohybem.“
Nebo-li co to znamená? Znamená to, že dojdeme pomocí bezzájmovosti (indiference) k rovnítku mezi pravým „já“ a tím ostatním. Mezi „Já“ a ty. Mezi Nirvanou a sansarou. Nyní je již jasné, proč se musíme umět nejdříve dostat do Nirvány, chceme-li tuto rovnici zhotovit hlouběji než rozumem, tj. chceme-li ji zažít osobním prožitkem. Je jasné, že musíme umět zažít nirvikalpa –samadhi. Neboť z povrchní zkušenosti může vzniknout jen povrchní znalost, nikdy ne pravá Moudrost. Jen pozorováním hloubky Bytí ze stanoviska čisté Existence a při současné indiferenci k věcem a událostem je možné dojít k poznání jednotné podstaty všeho, člověka i světa, pohybu i nepohybu. Proto také není možné, aby někdo, kdo nemá poznání posuzoval správně toho kdo je má a to i kdyby šlo o žáka pokročilejšího. Dokud nezažije stejný stupeň, nemůže ho správně posoudit. Má jen představy o zažití Pravdy. Tyto představy mu dokonce brání, aby jí sám dosáhl. Dělat si představu o Poznání je největší překážkou Poznání.
Může se však stát a top zejména tzv. rozumářům, to je lidem se zvlášť vyspělým intelektem, že se ani po nirvikalpa – samadhi nepozná pravá podstata pohybu a nepohybu. Je to častý případ zejména tehdy, když ponoření do nirvikalpa – samadhi bylo jen krátké, nebo ne dosti čisté, tj., když bylo smíšeno se zbytkem myšlenek, názorů a citů a když proto v žáku jogy vznikla tzv. vičikidžha, nebo-li pochybovačnost. Ta se vplíží do jeho pozorování a prorůstá je pak jako rušící element, takže zahání nebo zastírá pravé pochopení moudrosti. Je to jakýsi neviditelný virus pochybovačnosti. Pochybuje o druhých, pochybuje o sobě samém. Tento virus může být zprvu jen docela nepatrný, že si ho žák ani zprvu nevšimne. A chová se tak, jako virus mikrobiologa. Rychle se však rozmnožuje. Co má v takovém případě žák dělat? Musí jít hlouběji věci na kloub, hlouběji do vlastního nitra a sice právě po té stopě, která mu klade překážky poznání. To je po stopě pozorujícího pochybovačného rozumu.
Žák zkoumá svůj vlastní pozorující rozum. Uvažuje: je tento rozum pohybem nebo nepohybem? Je tento rozum něčím jiným než pohyb nebo nepohyb? Je snad tento rozum podstatou pohybu nebo nepohybu?
Kdyby však toto zkoumání prováděl jen pomocí smyslů a smyslových vjemů, a nebo i pomocí vlastního zkoumaného rozumu, nepoznal by nic. Právě tak jako lékař nebo mikrobiolog, kdyby zkoumal viry jen pouhým mikroskopem, nepoznal by nic a viděl by jen jejich následky. Musí na to vzít silnější mikroskop, elektronový mikroskop, chce-li je vidět na vlastní oči.
Stejně tak žák JVS musí překročit stanovisko pochybovačného rozumu a nastoupit stanovisko vnitřního nazírání. Jak to udělá? Půjde ještě po vyšší stopě než dosud. Nejdříve je to stopa intuice, což je jakási předsíň Vnitřní Skutečnosti a potom stopa Vnitřní Skutečnosti samé. Jde po stopě Bytí, Vědomí, Blaha.
Provede-li to správně, shledá, že pozorující nepohyb a pozorovaný pohyb nelze od sebe oddělit, že jsou nerozlučně spolu spojeny na věky věků. Vypadá to složitě, ale ve skutečnosti je to krátká cesta za Pravdou, jenomže cesta pro velmi pokročilé.
Žák zkoumá: Jaká je podstata této nerozlučnosti? Pravou podstatou je právě to, co hledal. Náhle chápe, že tato podstata nemůže být poznána smysly ani pomocí myšlení, ale že je nutno se jí stát.
Jen skrze Pravdu je možno poznat Pravdu. To je cíl, o němž je psáno, že se nachází za všemi naukami, že se nalézá ze veškerým lidským myšlením. Není cíl lidského vědění, Ale nadlidského.
„I nejvznešenějšímu lidskému vědění vzešlé cíle vedou ke zklamání“, praví JVS. Ale toto není již lidskému vědění vzešlý cíl. Člověk tu přestává býti egem s obaly nevědomosti a stává se čistým Osvícením, Pravdou a Svobodou. Tady umlká sama joga a nutno ji odložit, jako se odkládá lešení, jehož bylo třeba k postavení domu.
„Laskavé vedení gurua nechť odhalí žáku tuto pravdu“, píše se v JVS. Ano tento stav – aby skutečně, až k němu došlo, vyžaduje vedení, vedení gurua. Ale nemusí býti ten guru nutně v jiné osobě. Může být v našem vlastním nitru. Naše vlastní vnitřní „Já“, odevzdáme-li se mu plně, dovede nás až do tohoto sahadža – nirvikalpa – samadhi.
JE to plynulý stav samadhi bez vzrušení, bez přerušení, bez exaltací. Je to stav, v němž nejsme mimo myšlenkové pochody – vždyť je pozorujeme a kontrolujeme a jsme si jich plně vědomi, ale zároveň jim rozumíme a vnímáme je i s celým světem jako sebe samého.
Pochopením podstaty pohybu a nepohybu vznikla moudrost a všechna dřívější nevědomost o dvojnosti zaniká. Je to jako když třením dvou dřev vzniká oheň. Jimi zplozen, obě dřeva spálí…, jak je psáno v Sútře Otázek Kasyapových.
Toto je cvičení, kterému se v Tibetu říká „analyzující rozjímání poustevníka“. Není to sice intelektuální autoanalýza, ale přímé nazírání božské intuice a neosobního Vědomí. Vědomí chápe, že je vším a je zcela ponořeno a odevzdáno do vlastního Bytí, Moudrosti.
Tibetský jogin JVS se modlí moudrou motlitbou: „Cokoliv mi na duchovní cestě vyvstane, nechť nepotlačuji, ani nepřijímám“. Nic nepotlačuje ani nepřijímá, jenom poznává. Jemu je každá myšlenka na prospěch. On ji nepotlačí, ale také nedovolí, aby mu vládla. Nespokojí se s tím, že ji v okamžiku jejího vzniku spatří, že si ji uvědomí, ale pozná ji v její prázdné formě, čímž ji rozpustí. Tak se osvobodí pouhým poznáním myšlenek a pochopením nerozlučné povahy ducha a myšlení - dvou faktorů, které proň splynuly v Jednotu.
Stejně tak pozoruje čas. Minulý, budoucí i přítomný. Žádná myšlenka se nemůže trvale udržet ani v minulosti ani v budoucnosti, ale ani v bodě přítomnosti, neboť v nejbližším okamžiku už je to myšlenka minulá a ta už není. Tak poznává, že žádná věc o sobě nemá trvání, tak jako nemá trvání žádný čas. Čas trvá jen z duchovního vědomí. Vidí a chápe, že věci jsou samy o sobě neslučitelné, ale podstata věcí, která je také podstatou všech tří časů, že je skutečná a neměnná. Žije ji, neboť se v ní uvědomil. Trojnásobný vesmír žádostí, forem a neforem (kama, rupa, a-rupa) je poznán ve své celistvosti. Zdánlivě rozdělený stav Sansára – Nirvána se rozpustil do Vědění nedvojnosti. Vhled do Pravdy prohloubil Poznání.
Je ještě celá řada cvičení, filosofických, jogických, hlavně tantrických, které patří do rámce zvláštní duchovní cesty.
Jsou to:
- analytické pozorování hmoty a nehmoty
- analytické pozorování jednotného a množného čísla
- šest tantrických nauk jako je:

1. Nauka o psychickém teple – což jsou jedinečná, ale velmi náročná cvičení Milarepova
2. Nauka o snovém stavu – představuje pohroužení do pravého Bytí snů
3. Zrcadlující nauka o klamném těle – tělo i všechny ostatní viditelné tvary mění se v zrcadlení pravé skutečnosti (Boží hra). Přeměna všech věcí v Boha. (Sambaga – Kaya – tělo Brahmy nebo Budhy, které nelze rozumem pochopit, zažije se alespoň jako zvuk dokonalé božské melodie. Při tom se poznává klamná povaha jmen a tvarů
4. Vznešená nauka poznání čistého světla – je Zdrojem, Cestou i Plodem. Této nauce tří moudrostí, stvořeného, tvůrčího a sjednoceného Světla se také říká Hadí stezka, protože Vědomí se musí vsunout jako had mezi dvě myšlenky a zachytit onen jedinečný okamžik živého světla mezi nimi.
5. Nauka o bardu – čili posmrtném stavu, je tu:

a. Učení o přenášení vědomí – tzv. PHO - WA
b. Meditace na bezčasé „já“
c. Diamantová stezka – vysoce střežená nauka

Musíme si však pro vždy uvědomit: Naukám je možno vyučovat – moudrosti nelze učit slovy.
Nyní nadešel čas, abychom se rozloučili s JVS, s touto rychlou a nesmlouvavou jogou o Pravdě, které jste zůstali věrni po tak dlouhou dobu. Věřím, že mnozí z Vás budou žáky Jogy Velikého Symbolu až do konečného nejvyššího Cíle.
Člověk může odejít, ale nauka je věčná a nezničitelná! Najede vždy pevné, čisté a odhodlané duše ke svému uplatnění. Neboť je sama výtvorem i nositelkou nezničitelné síly ze samého středu Tvoření. Otevřme ji svá srdce dokořán, nejen teď, ale provždy. A poděkujme pokorně, že nám osud dovolil pravdivé, hluboké a jasné učení slyšet, přijmout a porozumět mu. Neboť přesto, že je snad nejstarší z duchovních nauk, je avantgardou kosmického náboženství budoucnosti.