Protiklerikální čítanka

[vostalpetr]

Zkoušejme vnitřní hodnotu náboženství

Dva způsoby jsou, kterými lze různá náboženství v jich vnitřní hodnotě zkoušeti a je navzájem oceňovati: jeden, když zkoumáme, co pravého neb falešného obsahují vzhledem k přirozeným neb nadpřirozeným zkutečnostem, na nichž jsou založena, nebo vzhledem na představy, kterou tvoří si náš rozum o božské bytosti a o uctívání, které tato požaduje; druhý způsob jest, posuzuje-li se dle vlivu, kterým působí, dle morálky, kterou utvořila, dle dobra nebo zla, kterou lidstvu přinesla. Tomuto pokusu dvojité zkoušky nelze namítati však, že obě tyto věci jsou jedno a totéž, že nejpravějším náboženstvím je vždy ono, které společnosti nejvíce prospívá; to jest právě otázkou.

Není také vhodno předem křičeti, že ten, kdo se vůbec pokusí o takové zkoumání, jest kacířem a atheistou; neboť jest něčím zcela rozdílným, věřiti a účinek toho co věřím, zkoumati. Přes to přiznávám, že se zdá, když člověk stvořen byl pro společnost, že nejpravější náboženství musí býti zároveň i nejlidštějším a společnosti nejvíce odpovídajícím, neboť bůh chce, abychom byli takovými, jakými nás stvořil; a bylo-li by pravda, že nás stvořil zlými, pak znamenalo by to, odpírati mu poslušnost, kdybychom chtěli přestati býti takovými.

Ještě více; náboženství, jako vzájemný poměr mezi bohem a člověkem, nemůže jinak dokazovati slávu boží, než blahobytem lidí, neboť bůh svou bytostí jest nade vše povznešen, co by člověk pro něho nebo proti němu činiti mohl. Ale tato úvaha, jakkoli pravdě podobně zní, potká se s odporem s dějinami a těmito zaznamenanými skutky. Židé byli vrozenými nepřáteli všech jiných národů a oni počali své usazování zničením sedmi národů, jak žádal to božský příkaz. Všechny křesťanské národy měly své náboženské války, a válka jest škodou pro lidstvo; všechny strany byly pronásledovateli a pronásledovanými, a pronásledování přináší lidstvu škodu; různé sekty holdovaly panickosti, celibátu a celibát je lidstvu tak škodliv, že, kdyby se jím všichni řídili, vymřelo by. Netvoří li tyto skutečnosti důvody pro rozhodnutí, podávají přece právo zkoumati a nežádám ničeho jiného, než aby tato zkouška byla dovolena.

Neříkám, ani nemyslím, že není žádného dobrého náboženství na zemi; ale tvrdím, - a je to až příliš pravdivé, - že není žádné mezi náboženstvími, které kdy svět opanovala, aby lidstvu nezasadilo strašlivé rány. Všechna náboženství své příslušníky trýznila, všechna přinášela oběti na lidské krvi. Ať jsou prameny jakékoliv, z nichž plynou tyto rozpory, jsou tu: jest zločinem, chtíti je odstraniti?

Milosrdenství nepáchá vražd. Láska k bližnímu nežádá usmrcování. Horlivost o blaho lidstva netvoří pronásledování; jen samolibost a zpupnost dovedou takové věci stvořiti. Čím násilněji snaží se kdo odůvodňovati víru, tím za nerozumějšího smí býti považován, neboť kdo přednáší nesmyslné učení, nemůže trpěti, aby je kdo poznal v pravém jeho světle; Rozum objevuje se v tomto případě jako největší zločinec; musí za každou cenu i u jiných býti odstraněn, poněvadž nedostatek jeho vzbuzuje u oněch stud. Tak vyvírají nesnášenlivost a nedůslednost z téhož pramene. Jest nutno, člověka bez podnětu nechati v úzkosti, zastrašiti jej, neboť, přenecháte-li jej jen na okamžik jeho vlastnímu rozumu, jste ztraceni.

Z toho následuje, že znamená poskytnouti lidstvu veliké dobrodiní, učíme-li je podrobovati náboženství kritice rozumu, neboť podrobení neznamená nic jiného, než člověka vésti k jeho povinnostem, nesnášenlivost smrtelně zraniti, lidstvu opět dáti jeho práva.

z dopisu, který psal J.J.Rosseau arcibiskupovi pařížskému Christophovi de Baumond jako protest proti pastýřskému listu, jímž byl zakázán jeho proslulý "Emil" jako rouhačská a velezrádná kniha

[vostalpetr]

Bůh starého zákona.
/autor neuveden/

Písmo svaté dle učení církve obsahuje zjevení boží o všem, co máme a můžeme věděti o původu světa, o účelu našeho byt,í o bohu, o životě pozemském i záhrobním.
Duch svatý osvěcoval prý ty, kteří psali jednotlivé části svatého písma od Mojžíše až po evangelisty. Každé slovo takřka je prý bohem diktováno, je svaté, nevyvratitelné. Kdyby v jedné věci měla být dokázána nespravedlivost, pak padá písmo celé.
Tak zvané písmo svaté je jistě jedna z nejzajímavějších spisů všech věků a národů. Je to sbírka knih od různých spisovatelů a rozděluje se na starý zákon a nový zákon. Starý zákon popisuje od domnělého stvoření světa děje židovského národa, zákony, jež prý mu bůh dal a dle učení církve je propleteno narážkami na spasitele, jenž přijít má. Starý zákon počíná pěti knihami Mojžíšovými, obsahuje dále knihu Jozuovu, knihu soudců, knihy Samuelovy, knihu královskou, knihy různých proroků, knihu přísloví, žalmy, velepíseň Šalamounovu a jiné.
Nový zákon obsahuje čtyři evangelia, knihu skutků apoštolských, listy apoštolů, zjevení svatého Jana.
Starý zákon, to jest popsání bájí a dějů národa židovského.
Jak líčí bible stvoření světa, je všeobecně známo. Stvořen prý byl v šesti dnech. Nakonec stvořil bůh člověka z hlíny a z jeho žebra ženu.
Jak líčen je bůh? Bůh prý se tu sám představuje, jaký jest.
Podle bible žili prý první lidé v ráji, tehdy zvířata (had) mluvila. Bůh prý zkoušel člověka tím, že mu z jednoho stromu zapověděl jísti. Člověk však překročil toto přikázání. Dle bible se pak Adam a Eva ukryli, když uslyšeli kroky Hospodinovy, jenž se po ránu procházel po ráji. Doslovně se praví v bibli:
"A v tom uslyšeli hlas Hospodina Boha chodícího po ráji k větru dennímu; i skryl se Adam i žena jeho před tváří Hospodina Boha uprostřed stromoví rajského". (Mojžíšova I.kniha, kap.3., verš 8.)
Tedy bůh se tu líčí jako osoba lidská, který hodně hlučně prochází se po svém statku. Bůh odhodlal se vyhnat lidi z ráje, protože se bál, aby jejedli také ze stromu života, který zaručoval věčný život (Mojžíšova I.kniha, kap.3, verš 22).

Když se lidé rozmohli, ale byli zlí, bůh dle bible litoval, že člověka stvořil a lidi potopou vyhladil, zachránil jen Noemovu rodinu a všecka zvířata po páru v malé arše. Tehdy prý bůh i k lidem chodil. Tak si vyvolil Abrahama, z něhož měl povstat zaslíbený národ židovský. S tím činil smlouvy, toho prý navštívil se dvěma anděly, dal si od něho nohy mýti, smlouval s ním o osudu Sodomy a Gomorrhy.

Zajímavým způsobem zbohatl Abraham, vyvolený boží praotec národa izraelského. Abraham před hladem v Palestině utekl do Egypta, zde svou krásnou manželku vydával za svou sestru. Ji si oblíbil Farao, vzal si ji za milenku a Abraham se měl velmi dobře, takže zakrátko měl mnoho dobytka. Pak se prozradilo, že Sára je Abrahamova manželka, Farao je propustil a Abraham bohat se vrátil do Palestiny.(I.Mojžíšova kniha, kapitola 12.) To učinil Abraham ještě jednou v Palestině. Zde král Abimelech vzal si Sáru, již Abraham vydával za svou sestru, a nakonec zas z toho Abraham zbohatl. (I.Mojžíšova kniha, kap. 20). Podvodem zbohatl i praotec Jakob u Lábana, svého srýce. Jakob podvodem zmocnil se práva prvorozeného proti Ezauovi. Synové praotce Jakuba s čeledí podvodně vyvraždili a vyloupili město Sichem. Syn krále toho města svedl dceru Jakubovu, což bylo velkou urážkou pro rodinu. Chtěl však si ji vzít za manželku. Synové Jakubovi svolili, aby obyvatelé Sichemu a izraelští vzájemně se ženili, ale sichemští napřed se museli nechat obřezat. Když pak třetí den je obřízka nejvíce bolela, synové Jakubovi s čeledí několik set osob čítající je přepadli, všecky pobili a jmění jim pobrali. (I.Mojžíš., kap. 34).
Tyto činy nijak bůh nepokáral, naopak dle bible jako by to s uspokojením bral na vědomí a jako by jim bohatství tímto způsobem rozdával.

Jednoženství tehdy v nejstarších dobách nebylo. Abraham měl děti nejen se svou manželkou, ale i se služkou Agar. Bůh sliboval velkou budoucnost i
synovi Agařinu, Ismaelovi. Praotec Jakob měl dvě ženy a mimo to měl děti se služkami obou žen.
Jakob dokonce prý se na cestě od Lábana do Palestiny potýkal s bohem a přemohl ho, jenž pak mu požehnal a dal jméno Izrael. Místo ono nazváno
Fanuel, neboť viděl Jakob boha tváří v tvář a zachována je duše jeho. (I Mojž., kap 32).

Za Josefem, synem Jakubovým, vystěhovali se potomci Jakuba (Izraele) do Egypta, kdež vzrostli v národ izraelský. Odtud byli Mojžíšem vyvedeni do
Palestiny. když jich Farao nechtěl propustit, Hospodin Bůh prý řadu ran dopustil na Egyptské; tak obráceny vody v krev, žáby, štěnice, žížaly přišly,
vředy dostali všichni Egyptští a jiné podobně velmi nedelikátní dopuštění přišlo. V Mojžíšově knize II., kappitola 10, verš 2. stojí, proč tolik ran seslal
Bůh na Egyptské, Bůh prý řekl Mojžíšovi, že to dělá, aby mohli si synové izraelští vypravovati o jeho moci. Než Židé vyšli z Egypta, navedl je Mojžíš,
aby si od Egypťanů vypůjčili, kde mohou klenoty a s nimi odešli. Židé to skutečně učinili a v bibli stojí o tom psáno takto:
"Učinili pak synové Izraelští podle rozkazu Mojžíšova nebo vyžádali sobě od Egyptských klenotů stříbrných a zlatých i šatů. A Hospodin dal milost
lidu před očima Egyptských, takže půjčovali jim. I obloupili Egyptské" (II.Mojž., 12.kap., 35. a 36. verš).

Když odcházeli Izraelští z Egypta, vytáhl za nimi farao a dostihl je u Rudého moře. Dle bible nechal bůh rozestoupiti moře, aby mohli Izraelští přejít a řekl toto Mojžíšovi:
"Nechť jdou synové izraelští prostředkem moře po suše. Jáť pak, aj, zatvrdím srdce Egyptských a vejdou za nimi. I budu oslaven ve faraonovi a ve všem vojsku jeho, ve vozích jeho a v jezdcích jeho. A zvědí Egyptští, že já jsem Hospodin, když oslaven budu ve faraonovi, ve vozích jeho a v jezdcích jeho."
Ta oslava spočívati měla v tom, že se všichni potopili. Bible tedy líčí boha, že zhoubou Egyptských hledá svou oslavu.
Podle bible byl bůh izraelský velmi přísný na ty, kdož se klaněli jiným bohům. To židé často dělali. Když na cestě z egypta přišli Židé do Setim, dopustili se mnozí modloslužby. V bibli stojí o tom:
V tom, když pobyl Izrael v Setim, počal lid smilniti s dcerami Moábskými, kteréž pozvaly lidu k obětem bohů svých. I jedl lid a klaněli se bohům jejich. I připojil se lid Izraelský k modle Belfegor a popudila se prchlivost Hospodinova proti Izraeli. I řekl Hospodin Mojžíšovi:
"Vezmi všecka knížata lidu a zvěšej ty nešlechetníky Hospodinu před sluncem, aby se odvrátila prchlivost Hospodinova od Izraele". I řekl Mojžíš soudcům Iztaelským: "Zabi jedenkaždý ze svých všelikého, který se připojil k modle Belfegor."
Zabito bylo tak z trestu a na rozkaz Hospodinův celkem 24.000 Izraelských. Na to poručil Hospodin bíti Madianské. (IV.M., 25.kap). Vůbec Hospodin nařídil Izraelským zničiti oltáře a posvátná místa jiných bohů, jak vykládá Mojžíš.

[Saruman]

Neříkám, ani nemyslím, že není žádného dobrého náboženství na zemi; ale tvrdím, - a je to až příliš pravdivé, - že není žádné mezi náboženstvími, které kdy svět opanovala, aby lidstvu nezasadilo strašlivé rány. Všechna náboženství své příslušníky trýznila, všechna přinášela oběti na lidské krvi. Ať jsou prameny jakékoliv, z nichž plynou tyto rozpory, jsou tu: jest zločinem, chtíti je odstraniti?

Milosrdenství nepáchá vražd. Láska k bližnímu nežádá usmrcování. Horlivost o blaho lidstva netvoří pronásledování; jen samolibost a zpupnost dovedou takové věci stvořiti. Čím násilněji snaží se kdo odůvodňovati víru, tím za nerozumějšího smí býti považován, neboť kdo přednáší nesmyslné učení, nemůže trpěti, aby je kdo poznal v pravém jeho světle; Rozum objevuje se v tomto případě jako největší zločinec; musí za každou cenu i u jiných býti odstraněn, poněvadž nedostatek jeho vzbuzuje u oněch stud. Tak vyvírají nesnášenlivost a nedůslednost z téhož pramene. Jest nutno, člověka bez podnětu nechati v úzkosti, zastrašiti jej, neboť, přenecháte-li jej jen na okamžik jeho vlastnímu rozumu, jste ztraceni.

Otázka je, či môže existovať náboženstvo bez moci. Teoreticky áno, vidíme to v krajinách, kde je viac náboženstiev. Avšak stále je tu snaha
presadiť iba jedno náboženstvo a ostatné vytlačiť. Ďalšia otázka je, či ateizmus nie náhodou tiež náboženstvo. Všetky krivdy, ktoré sa stali
ľuďom za vlády kresťanstva boli konané ľuďmi, ktorí zneužili svätú vec pre svoje účely. Kde je záruka, že to isté nemôžu urobiť aj ateisti?