Peter Russell: Od vědy k Bohu

[Petr]

Životopisná knížečka popisuje cestu Petra Russella od dítěte, kterého zajímali jak věci fungují, ke skvělému matematikovi, následně pak fyzikovi a experimentálnímu psychologovi.. až k učiteli transcendentální meditace, pro kterou se rozjel do Indie.
Dochází na to, že celá věda, ač již toho dokáže popsat dnes z našeho světa téměř vše, tak se stále velkým obloukem vyhýbá otazkám okolo vědomí. Na vliv vědomí na skutečnost narazila až kvantová fyzika a zdá se že sjednocujícím pojítkem mezi vědomím a projeveným světem by mohlo být .......... světlo.
Je to opravdu lehce čitelná syntéza současného duchovna s vědou.
Knihu krásně dokreslují buddhistické, indické a vědecké citáty.




Popis: Od vědy k Bohu - Peter Russell
Fyzikova cesta do mystéria vědomí
V knize Od vědy k Bohu britský spisovatel Peter Russell popisuje vlastní životní cestu od přesvědčeného ateisty a materialistického skeptika k hlubokému pochopení skutečné reality vědomí. Jednoduchými slovy psaný záznam odvážného cestovatele do hlubin vlastní duše, který se snaží svou lásku a respekt k vědeckému poznání sloučit se svým rostoucím duchovním probuzením, je tak vlastně příběhem vývoje západního myšlení, syntézou empirického a spirituálního pohledu na povahu vědomí — přivádí ke sblížení současné dominující vědecké paradigma s duchovními tradicemi paradigmat minulosti.Tato kniha může nejen povzbudit mnoho vědecky založených skeptiků, aby se nově podívali na mystérium života, a duchovně orientovaným lidem poskytne zjištění, že věda je srozumitelná i fascinující zároveň, ale všichni jsme zde zváni k zaujetí nového, skutečně osvobozujícího pohledu na nás samé a na vesmír, kde Bůh dostává nový význam a duchovní praxe hlubší smysl. Od vědy k Bohu je kniha, která přináší svědectví o tom, že jako lidstvo stojíme na prahu dalšího evolučního horizontu a že je nutné si jako druh zvolit svůj další osud.

[Petr]

Sjednocování paradigmat
Světonázory vědy a duchovna od sebe nikdy nebyly vzdálenější, než je tomu teď. Před pěti sty lety mezi nimi byl jen malý rozdíl. Věda, ač v omezené formě, existovala v rámci zavedeného světonázoru křesťanské církve. Díky Koperníkovi, Descartovi a Newtonovi se západní věda rozešla s doktrínami monoteistického náboženství a ustanovila svůj vlastní ateistický světonázor, který se dnes od tradičního náboženství značně liší. Tyto dva světonázory se však mohou - a já věřím, že k tomu jednou dojde - opět sjednotit. Až začne věda vidět vědomí jako základní vlastnost reality a náboženství a začne Boha považovat za světlo vědomí, které září v nás všech, začnou se tyto dva světonázory opět sbližovat.
Toto sbližování nebude znamenat ztrátu. Matematika zůstane stejná, právě tak fyzika, biologie, chemie. Posun může vrhnout nové světlo na některé paradoxy relativity a kvantové teorie, samotné teorie se však nezmění. To je příznačné pro posuny paradigmatu: nový model reality zahrnuje starý jako zvláštní případ. Einsteinův posun paradigmatu nemění nic pro pozorovatele cestující běžnými rychlostmi: stále platí Newtonovy zákony pohybu. Podobně pohled na vědomí jako na základní vlastnost reality nemění naše chápání fyzického světa. Vede však k hlubšímu ocenění nás samých.
Stejná integrita se nalézá na duchovní straně. Mnoho z moudrosti nahromaděné v průběhu věků zůstává beze změny: odpuštění, laskavost a láska jsou tak důležité, jako byly vždy. Mnohé z vlastností připisovaných Bohu zůstávají a platí stejně i pro schopnost vědomí. Rozdíl je v tom, že duchovní učení a vědecké poznatky nyní sdílejí společnou půdu. Toto je další příznačný rys posunů paradigmatu. Newton sjednotil zákony pozemské i nebeské mechaniky. Maxwell zahrnul elektřinu, magnetismus a světlo do jediné sady rovnic. S posunem metaparadigmatu vědomí jde integrace mnohem dále. Přivádí dvě cesty, kterými se lidstvo vydalo při hledání pravdy, pod společnou střechu.

[Petr]

Hezky jsou také v knize popsány duchovní paradigmata a jejich vývoj: duchové => mnoho bohů => jeden bůh => žádný bůh => vše je bůh

[vostalpetr]

Na vliv vědomí na skutečnost narazila až kvantová fyzika a zdá se že sjednocujícím pojítkem mezi vědomím a projeveným světem by mohlo být .......... světlo.
.........................................................................................
no já to teda nečetl,
ale faktem je, že když si doma rozsvítím světlo ve tmě, takže mohu pozorovat (vidět) to, co dříve vidět nebylo

ale určitě i ve tmě tmoucí jsem mohl pozorovat tu tmu tmoucí, mohl jsem slyšet (pozorovat) zvuky, cítit dotek, vychutnat zapálenou cigaretu apd.

takže j á bych z pohledu laika na světlo nesázel, vsadil bych si jako vždycky, že tím pojítkeem je pozornost...


Ale abych byl objektivní, bůh (Já) je mimo jiné také světlo, občas se hovoří o světle Vědomí, tak možná že mají na mysli toto...

[Petr]

Já osobně bych také na světlo úplně nesázel, ale nechci vědcům do toho moc kecat . No ale na pozornost bych si tentokrát taky nevsadil, jako na pojítko (jindy na ni sázím docela dost ). Pozornost vnímám už jako vlastnost vědomí, ne jako vědomí samo.

[Jana]

Z duchovního pohledu bych na světlo docela sázela, protože duchovně se probouzíme z nevědomosti a temnot do poznání osvícené přítomnosti.



Dá se říct, že Pozornost je vlastnost vědomého Vědomí, ve kterém je vše Jedním. V absolutní podobě Bůh=Já=Zdroj=Vědomí=Bytí=Láska=Pravda=Pozornost=Světlo=Život...

[Petr]

Žijeme v éře vědy a rozumu. Než přijmeme nové myšlenky, musí odpovídat naší racionální mysli a být ověřitelné. Nestačí jim rezonovat s naší intuicí, musí dávat smysl i v rámci současného světonázoru.
Několik staletí byl náš převládající světonázor založen na předpokladu, že skutečný svět se skládá z prostoru, času a hmoty. Tento materialistický model úspěšně vysvětlil většinu pozemských jevů a mnoho záhad – tak dobře, až zdánlivě vyloučil i existenci Boha.
Astronomové se dívali hluboko do vnějšího vesmíru, ke krajům vesmíru. Kosmologové se dívali hluboko zpět v čase, na začátek stvoření. A fyzikové se dívali hluboko do struktury hmoty, na základní složky vesmíru. Nikdo z nich nenašel důkaz Boha, ani potřebu jeho existence. Vesmír, zdá se, dokonale funguje i bez božské pomoci.
Před třiceti lety jsem takovou logiku akceptoval. Dnes si uvědomuji, že představa Boha, kterého jsme já i věda odmítli, byla naivní a staromódní. Když se zamyslíme nad spisy velkých svatých a mudrců, nenajdeme mnoho tvrzení, že je Bůh v říši prostoru, času a hmoty. Když mluví o Bohu, ať už jej nazývají Svatý duch, Božské světlo, Milovaný, Jahve, Elohi, Brahma, Buddha, bytost za stvořením, obvykle čerpají z vlastní rozsáhlé osobní zkušenosti. Pokud chceme najít Boha, musíme se dívat dovnitř, hluboko do mysli – do světa, který na prozkoumání vědou zatím čeká.
Věřím, že když se do povahy mysli ponoříme stejně plně jako do povahy prostoru, času a hmoty, zjistíme, že dlouho očekávaným mostem mezi vědou a duchovnem je právě vědomí.
Toto může být hlavní myšlenka nového metaparadigmatu. Při rozšíření našeho světonázoru o vědomí jakožto základní složky vesmíru tento nový model nejen objasní anomálii vědomí; také převede duchovní moudrost věků do současných pojmů a bude nás inspirovat k nové cestě sebeobjevování.

Poslouchej, příteli!
Můj milovaný mistr žije uvnitř.
Kabir

Pokud se tento nový světonázor stane osobní zkušeností – spíše posun ve způsobu, jakým vnímáme realitu, než nové chápání reality – náš svět se změní způsobem, který si stěží umíme představit. Před pěti sty lety nemohl Koperník předvídat plný dopad svého modelu vesmíru. Dnes si jen málo uvědomujeme, jaký by mohl být svět, ve kterém jsou celé generace vychovávány s tím, že vědomí je základní vlastnost vesmíru a každý z nás je svatý.
Můžeme říci jednu věc: Bude to mnohem laskavější a moudřejší svět, svět, ve kterém bude přirozené mít soucit Sv. Františka, pochopení Ramana Maharišiho a moudrost Dalai Lamy. Osvobozeni od mnoha našich iluzí a mnoha našich obav a soudů již nebudeme jeden druhému způsobovat zbytečnou bolest a utrpení. Vnitřní pohoda a štěstí se stanou skutečnou mírou sociálního pokroku.

Přijde čas, kdy po využití větru, gravitace, přílivu a odlivu, využijeme pro Boha energii Lásky.
A tehdy, podruhé v historii světa, lidstvo znovu objeví oheň.
Teilhard de Chardin

Podle dnešních standardů to může znít jako nebe na Zemi, není to však to, co duchovní učení vždy předpovídala? Když si uvědomíme chyby našeho myšlení, přestaneme lpět na věcech, překročíme omezený pocit našeho já a objevíme naši skutečnou podstatu, pak temnota ustoupí světlu. Najdeme spásu, kterou jsme hledali, a naše srdce dosáhnou blaženosti.

[vostalpetr]

Já osobně bych také na světlo úplně nesázel, ale nechci vědcům do toho moc kecat . No ale na pozornost bych si tentokrát taky nevsadil, jako na pojítko (jindy na ni sázím docela dost ). Pozornost vnímám už jako vlastnost vědomí, ne jako vědomí samo.

..............................................................................................................................

No já když píšu o pozorování a o pozornosti, tak to hodně zkracuju a napíšu že to je Bůh,
samozřejmě pozorování je něco, co se jeví dynamicky,
pozornost je něco co se jeví zase staticky a osobně,
a obojí se může jevit jako vlastnost vědomí,

a to je všechno v pořádku,
protože těch úrovní nebo hloubky "poznání" či "náhledu"může být celá řada,
samandhi také není jen jedno, ale je jich několik úrovní

takže já napíšu, že pozornost sama v sobě spočívající je Bůh,
ale může to znamenat jakoukoli úroven poznání (realizace)

Pundža v jedné knize hovořil o mistrech, kteří tvrdí, že v Já není blaženost,
a říká, moje zkušenost je jiná, v Já je blaženost,
a je to zase o hloubce poznání,
takže kdybych napsal že pozorování je blaženost,
tak by si všichni o mě mysleli že jsem cvok,
a přitom je to pravda,

takže říkáš, že pozornost je vlastnost vědomí,
no ano, je to tak,
ale když se jde o kus dál (hlouběji) tak už je to jinak...

[watta]

pokud jde o sjednocování vědeckého paradigmatu a paradigmatu duchovního přístupu ke skutečnosti, je moje nejčastější zkušenost s obecným přístupem k věci taková:

jestliže "vědecké výzkumy" ukáží, že nějaká věc je v rozporu v převládajícím myšlenkovým proudem mezi duchovními praktikanty, slyšíme: "naše společnost je zaostalá, protože stále máme potřebu vykládat si věci racionálně. to je však špatný, omezený přístup. doufejme, že se dočkáme spojení paradigmat."

jestliže "vědecké výzkumy" ukáží, že nějaké přesvědčení, které je v souladu s převládajícím myšlenkovým proudem mezi duchovními praktikanty, má opravdu dejme tomu např. nějaký biochemický základ na mikromolekulární úrovni, dozvíme se: "vidíte, naši vědci teprve teď přicházejí na to, co naši předkové věděli už dávno."

o čem to je? jedna strana jako druhá nakládá s informacemi, jak se jí zrovna hodí. něco protěžuje, protože se jí to líbí, něco jiného s oblibou zahrabává pod koberec, protože to nepatří do jejího schématu. situace je naprosto stejná v obou táborech a není jiná než na jakémkoli křesťanském koncilu, kdy proti sobě preláti stáli semknuti v bojovných šicích, není ovšem ani jiná než ve východních klášterech hlásajících prohnilost západní civilizace.

jedna strana má zkrátka ráda slovo "vědecký", zatímco druhá si libuje ve slově "duchovní". jedna si myslí, že je svět hmotný, druhá, že je svět duchovní. naprostá většina "duchovních" lidí, které jsem v životě poznala, je přesvědčena, že ten zbytek světa "ještě nenalezl tu správnou cestu" a že svět se "transformuje, až se konečně ukáže, že pravda je samozřejmě duchovního ražení". zatímco - na druhé straně stojí armáda bojovníků s pipetami a stříkačkami, kteří nám den co den předkládají nové poznatky o našich chromozomech a přesvědčují nás, že za vším stojí chemické výměny mezi buněčnými membránami.

je to hezké zrcadlo rozdvojenosti, která stále vládne světu a vládne našemu myšlení. osobně znám jenom velmi málo lidí, kteří jsou schopni toto dvojné vidění denodenně překračovat, až v něm již prakticky neuvažují - tedy přesně ne více než dva takové lidi jsem v životě poznala... je to osvěžující, hlavně pro ony samotné jedince, kteří se tak dobrovolně rozhodli vystoupit z otěžů trochu jiných než svých vlastních koní... ale člověk v tomhle musí začít sám u sebe - vědci i duchovní nám sice mohou ukazovat směry, ale dokud my sami, sami v sobě nezpředmětníme samotnou jednotnost (v níž se paradoxně samozřejmě vyskytuje mnohem více možností, než právě jen ty dvě, v jejichž vězení dosud většina lidí žije), nemůžeme nic chtít ani od vědců, ani od duchovních nauk, protože to jsou zase jenom systémy, které si vytváříme my. nikdo jiný je za nás pro nás nevytváří. snaha o společné paradigma na úrovni nějakých "učení" nebo "duchovních směrů" je něco podobného, jako když budeme po bohu chtít, aby prosím prosím nebyly žádné války.

[Petr]

ano ano ano je to tak

toto je docela vtipna reflexe :

jestliže "vědecké výzkumy" ukáží, že nějaká věc je v rozporu v převládajícím myšlenkovým proudem mezi duchovními praktikanty, slyšíme: "naše společnost je zaostalá, protože stále máme potřebu vykládat si věci racionálně. to je však špatný, omezený přístup. doufejme, že se dočkáme spojení paradigmat."

jestliže "vědecké výzkumy" ukáží, že nějaké přesvědčení, které je v souladu s převládajícím myšlenkovým proudem mezi duchovními praktikanty, má opravdu dejme tomu např. nějaký biochemický základ na mikromolekulární úrovni, dozvíme se: "vidíte, naši vědci teprve teď přicházejí na to, co naši předkové věděli už dávno."

Nevim jestli posun metaparadigmatu, nebo jeho rozsireni o vedomi bude uplne tim sjednocujicim prvkem... a asi je me to i tak trochu jedno , ale hlavne vim, ze to bude zase velmi obohacujici.. a bude s tim spousta legrace... spousta prostoru pro expanzi.. spousta novych myslenek, novych pohledu

[watta]

no právě!!!!
to jsi přesně vystihl

o to jde, nač se přít o paradigmata a hledat to "správnější" , když - tedy podle mě taky - jde o ten prostor a možnosti jeho využívání

[vostalpetr]

no právě!!!!
to jsi přesně vystihl

o to jde, nač se přít o paradigmata a hledat to "správnější" , když - tedy podle mě taky - jde o ten prostor a možnosti jeho využívání

No to je napsaný správně,
jde o ty možnosti a prostor,

ale zároven je zde také jedna možnost, a Zdroj ji používá, o tom nemůže být pochyb,
že nějaká osoba to celé dění prohlédne, realizuje poznání Zdroje,
a pak o té realizaci vypráví a popisuje ji,

v podstatě je to ale zase jen nějaká tvorba,
takže ted hovořím o mistrovi, který svým popisem tvoří,
ale také o žácích, kteří zase svým následováním mistra a praktikováním cesty opět tvoří

samozřejmě, ted se můžeme přít o to, co je správnější, jestli dělat to, nebo ono,
a stále je to tvorba,
takže ta pře o to, co je správnější a pravdivější význam má, no je to tvorba, je to v souladu se zdrojem

celá duchovní cesta je prostě tvorba...

a občas Zdroj použije opět nějakou osobu, která realizuje poznání Zdroje,
ale ta realizace není závislá na nějaký duchovní cestě kterou osoba praktikuje,
vůbec to není závislý na nějakým poznání nebo pochopení osoby,
o tom co jak bude rozhoduje Zdroj a ne nějaká neskutečná osoba a její neskutečná činnost

takže všechno význam má,
i ta diskuze o správnosti či nesprávnosti nějakého konceptu,
no je to tvorba...


(většina lidí si ovšem myslí, že kráčejí po duchovní cestě, že jsou od někud někam, že je zde vývoj, nebo že dosahují štěstí a že mají svobodnou vůli apd. ale to všechno je tvorba...)


PS. ovšem poměrně velká většina lidí (jogínů) ti za tohle nakope zadek, když jim to řekneš...

[Petr]

a občas Zdroj použije opět nějakou osobu, která realizuje poznání Zdroje,
ale ta realizace není závislá na nějaký duchovní cestě kterou osoba praktikuje,
vůbec to není závislý na nějakým poznání nebo pochopení osoby,
o tom co jak bude rozhoduje Zdroj a ne nějaká neskutečná osoba a její neskutečná činnost

Toto vidim trosku jinak.. protoze mi prijde pohorsujici myslenka, ze by Zdroj zneuzival mou osobu k vecem, ke kterym chce On, tak mi prijde prirozenejsi, ze ja jsem se rozhodl svou osobu zneuzit k tomu cemu chci ja )))) a navic, neni to zase takova rozdelujici teorie.. nekde mimo mne je Zdroj, ktery po mne neco chce?

neskutecna osoba a neskutecna cinnost? jak muze byt neco neskutecneho? Momentalne zastavam to, ze skutecne je naprosto vse, i to co se jevi jako neskutecne..jakakoliv predstava, jakykoliv sen, jakakoliv myslenka, vse je naprosto skutecne.. o osobe nebo zdejsi realite ani nemluve....

[watta]

tak já osobně se též cítím být součástí Zdroje, jehož plnost si zaplaťpánbůh neuvědomuji, a tak mohu realizovat svůj krásný lidský život

že námi jako loutkami pohybuje jakýsi Zdroj Zdrojovič Prazdroj a dělá si s námi co chce, to je samozřejmě druhá varianta. to je otázka víry. každý radši uvěří tomu, co je pro něj příjemné. málokdo by byl náchylný věřit tomu, že jsme takové malé mrzké figurky, s kterými jacísi bohové nebo za rohem schovaní Atlanťané hrají rozehranou partii - ale je to přitom naprosto stejně pravděpodobné tohle není poznání, které by kdokoli z nás mohl během lidského života považovat za jisté. co je jisté, je to, že mít takové poznání pro život není nikterak podstatné

[Monika]

tak já osobně se též cítím být součástí Zdroje, jehož plnost si zaplaťpánbůh neuvědomuji, a tak mohu realizovat svůj krásný lidský život

že námi jako loutkami pohybuje jakýsi Zdroj Zdrojovič Prazdroj a dělá si s námi co chce, to je samozřejmě druhá varianta. to je otázka víry. každý radši uvěří tomu, co je pro něj příjemné. málokdo by byl náchylný věřit tomu, že jsme takové malé mrzké figurky, s kterými jacísi bohové nebo za rohem schovaní Atlanťané hrají rozehranou partii - ale je to přitom naprosto stejně pravděpodobné tohle není poznání, které by kdokoli z nás mohl během lidského života považovat za jisté. co je jisté, je to, že mít takové poznání pro život není nikterak podstatné

díky za tvůj pohled watto

jen poznámku, snad nejde ani tak o víru, ale o přímé poznání - vhled, což považuji za velmi podstatné, alespoň tedy pro svůj život. přímým vhledem se objeví poznání, že ten Zdroj Prazdrovič pohybuje sám se sebou a jsme to my. ovšem ne jako oddělená a na něm nezávislá individualita, která si dělá co sama chce, jak chce a kdy chce, což může pro někoho vypadat dost dramaticky, pro druhého to znamená realizaci absolutní svobody.

[watta]

ano, já si taky sama u sebe myslím, že je to vhled a že je to poznání.

ale že jde o poznání a o vhled, to je pořád víra to je moje víra, že je to poznání. je to moje intuice, prověřená mojí zkušeností a krásně mi to zapadá. ale pořád je to víra. dokud žiji jako člověk - nebo spíš POKUD žiji jako člověk - je to moje víra

vážím si každé víry, kterou kdokoliv má. neboť "jak jinak by se mohly stát" - což já osobně považuji za velmi důležité (to jsou ty vznikající možnosti)

[Monika]

připomnělo mi to blízkého člověka, který řekl: víra to je vědět, ne v něco doufat ... on je takový samorost, nevěří ničemu, dokud to neví doslova na vlastní kůži a to je když veškerá pochybnost samovolně mizí ... nejedná se o poznání intelektem.

to je jen taková expanze - jak lze také vnímat slovo víra

[watta]

a taky je to expanze, jak lze vnímat slovo "vědět"

[watta]

připomnělo mi to blízkého člověka, který řekl: víra to je vědět, ne v něco doufat ...

jinak tohle je taky expanze, takhle jsem to vůbec nemyslela a to by mě ani nenapadlo, tak sem možná omlouvám za nedostatečné vysvětlení –

pokud říkám moje víra - neříkám "něco, v co doufám", ale něco, co si zkrátka myslím, že tak je. mohu si myslet, že to vím. samozřejmě že pro praktické použití operuji s tím, že to vím a stejně tak jako vím, že se nemá přecházet na červenou, se tím v životě takhle prakticky řídím. ale poznání bych to nenazvala, protože si to prostě nemůžu nijak ověřit. (tedy ne že bych měla tu potřebu )

[Monika]

jasně

myslet si právě není přímé poznání - vhled