Posezeníčko a Poradna

[Skutečnost]

A jestli smím poprosit, jestli by bylo možné při následujícím komentování se zcela oprostit od iluze dvojnosti (iluze ega), tedy bez posuzování někoho druhého, kdo to nějak "má", ale mohlo by to vycházet z uvědomění ničím nerozdělené jednoty Bytí, tedy jde o co nejvýstižnější popis, jak to ve Skutečnosti JE.

Ta první věc, která je zároveň tou nejdůležitější, je uvědomění, že normálně si veškerou pozornost osobuje mysl, vše jde přes ni a vše "filtruje". Není potřeba pátrat, jak to dělá, a jak ji z toho vyšachovat. I mysl totiž má "své" místo.
Nadřazenou složkou mysli je ale intelekt. Intelekt je tou složkou, která udržuje dvojí "pohled" - pohled zdroje a pohled obrazu. Pro mysl a její potřebu vše ovládat, je jednodušší pracovat s tím obrazem. Její "snaha" ale není nepatřičná - ona není nepřítel - ona má chránit existenci. Jen ji nikdo neusměrňuje v jejím rozletu - a pak to vypadá tak, jak to vypadá: ke všemu má "své" metody jak "ochraňovat" (v jejím pojetí "cenzurovat"). Má však jednu neschopnost, u které je dopravní značka "otočte se zpět". Většina tu značku (vlivem té cenzury) nevidí, ti kteří ji už vidí, nerozumí, a jen málokdo se učí ji neignorovat... Jen někteří ji "následují" a dostávají se tak k Bytí, které je slov už prosté.

Ta značka je v místě, kde končí hranice působnosti mysli. U konce slov. Mysl totiž nemůže pracovat se "zdrojovými daty", ona ten obraz zdroje musí dostat do slov, aby měla s "čím" pracovat a tak mohla fungovat, a tím vytvoří jakoby "nezávislý obraz", který může prohánět svými filtry a libovolně cenzurovat, upravovat a interpretovat, až i ten obraz zapadá do jejího "světa" její "ochrany existence", kterému pak dodá zdání "živosti" tím, že jej prováže energií a vytvoří výsledný "produkt" - emoce, které propojuje jako dojmy. Pokud není mysl usměrněná, nezaobíráme se fakty, ale zaobíráme se dojmy, které vznikají a upevňují se pomocí té přidané energie u "upravených" obrazů zdroje.

Ve zkratce, mysl je všude, kde lze najít slova. A slova s sebou nesou emoce. Tyto emoce vytvářejí dojmy. A jsme myslí přesvědčováni, že tohle JE život.

Ne, není.

Proto je tvé bazírování na slovech pusté - stačí si jen uvědomit, že existence nemá být pustá, ale naopak jen JE - je jen prázdnem se třpytem neprojeveného Bytí. Ten rozdíl je klíčový. To prázdno se třpytem neprojeveného Bytí nelze spoutat nějakými slovy - a naopak, kde jsou slova, už nemůže být to pravé Prázdno.

Ti probuzení používají pro vyjádření slova, proto jsou pouze "probuzení" - prožívají dojmy, emoce, pocity, slova. A právě tím jsou stále odděleni od zdroje. jejich mluva může rezonovat v mysli libými pocity. Je to jako sdílená droga - mi - mé oddělující se osobě - je dobře a skutečnost mne už zase tolik nezajímá. Ty ten stav nazýváš blažeností, ale skutečná blaženost je beze slov, se slovy je to pouze její obraz. Když to jednou opravdu prožiješ, nebudeš mít potřebu se do světa slov vracet. Jen někteří nejsou "jen" probuzení (dosáhnout probuzení je v tomto světě už "něco", že ano...), ale jsou i prozřelí - vnímají už ten třpyt a přestávají záviset na slovech plných emocí.

V tom "svém" bezvědomí si můžeš najít stejný princip - vše, co stále pokládáš za život, je produkt mysli. Pokud je mysl "vytržena" z možnosti interakce se zdrojem (přímou skutečností), vše pro ni mizí - a to je také přímý důkaz, že její (myslí vytvářený) svět, je jen obrazem, který jde vypínačem vypnout...

[Nic]

Ta první věc, která je zároveň tou nejdůležitější, je uvědomění, že normálně si veškerou pozornost osobuje mysl, vše jde přes ni a vše "filtruje". Není potřeba pátrat, jak to dělá, a jak ji z toho vyšachovat. I mysl totiž má "své" místo.

Může to tak být, jak říkáš, ale to není Skutečnost, to je fascinace sněním. Prostě je tady zaujetí povrchním vnímáním, tvarem, formou, myšlenkou, prožívání ztotožnění s tělem...

Pak jsme uchváceni svým osobním životním příběhem, prožíváním rozmanitých emocí...

A nebo prohlédnout do hlubin Skutečnosti, že mysl je prázdná.

Tou Skutečností je sat-čit-ánanda.

V prvním případě prožíváme emoce spojené s ohrožením fyzické identity, které zcela překrývají Skutečnost.

Ve druhém případě, ať se děje cokoliv, Skutečnost je pořád stejně dokonalá, protože ve své podstatě se vlastně nic neděje.

Nadřazenou složkou mysli je ale intelekt. Intelekt je tou složkou, která udržuje dvojí "pohled" - pohled zdroje a pohled obrazu. Pro mysl a její potřebu vše ovládat, je jednodušší pracovat s tím obrazem. Její "snaha" ale není nepatřičná - ona není nepřítel - ona má chránit existenci. Jen ji nikdo neusměrňuje v jejím rozletu - a pak to vypadá tak, jak to vypadá: ke všemu má "své" metody jak "ochraňovat" (v jejím pojetí "cenzurovat").

Jakmile je prohlédnuto skrz mysl, že forma je prázdná, mysl je prázdná, že ten děj na plátně v kině je iluzorní, je tu řeč o ničem. Ten děj filmu je možné zcela pustit. Není to Nic. Ten děj filmu nemá nad Tebou absolutně žádnou moc, pokud je Ti jasná jeho imaginárnost. Mysl nad Tebou nemá vůbec žádnou moc, pokud je jasné, že je prázdná.
Mysl je nádherným nástrojem pro vytváření zábavy - podobně jako kinematografie. Je skvělým sluhou pro možnost prožívání čehokoliv, ale je mizerným pánem, když Tě nutí uvíznout v prožívání něčeho, o co vůbec nestojíš.

Jasně - cesta osvobození od připoutanosti k mysli vede indiferentností k tomu, o co naše individualita stoji nebo nestojí.

Ovšem Svoboda je to, o co v jádru každá bytost stojí, pokud si uvědomuje své otroctví pramenící z připoutanosti k mysli.

Má však jednu neschopnost, u které je dopravní značka "otočte se zpět". Většina tu značku (vlivem té cenzury) nevidí, ti kteří ji už vidí, nerozumí, a jen málokdo se učí ji neignorovat... Jen někteří ji "následují" a dostávají se tak k Bytí, které je slov už prosté.

Rozumím, ano. Zjistit - co nám v kině brání odtrhnout oči od plátna, kde se pořád něco děje a obrátit pohled do zdroje toho, odkud to pramení a vidět jen čisté světlo, ve kterém se vůbec nic neděje.
Nejspíš to, že do kina se přicházíme bavit. A ten zdroj se pak může jevit jako nuda.

Nejspíš dokud nejsme tím dějem, projevem přesyceni, tak se v nás neprobudí opravdová touha po klidu.

Ta značka je v místě, kde končí hranice působnosti mysli. U konce slov. Mysl totiž nemůže pracovat se "zdrojovými daty", ona ten obraz zdroje musí dostat do slov, aby měla s "čím" pracovat a tak mohla fungovat, a tím vytvoří jakoby "nezávislý obraz", který může prohánět svými filtry a libovolně cenzurovat, upravovat a interpretovat, až i ten obraz zapadá do jejího "světa" její "ochrany existence", kterému pak dodá zdání "živosti" tím, že jej prováže energií a vytvoří výsledný "produkt" - emoce, které propojuje jako dojmy. Pokud není mysl usměrněná, nezaobíráme se fakty, ale zaobíráme se dojmy, které vznikají a upevňují se pomocí té přidané energie u "upravených" obrazů zdroje.

Popisuješ to moc pěkně. Jenom pozor na to, abychom s vaničkou nevylili dítě.

S připoutaností k mysli můžeme vidět samotnou mysl jako soupeře, nepřítele, někoho, koho musíme ovládnout, něco, co musíme usměrňovat. A je to začarovaný kruh. Snaha o ovládnutí projevu na filmovém plátně připoutává pozornost k filmovému plátnu. Zaobírání se fakty, čím ten obrázkový projev ve své podstatě je, může být osvobozující v okamžiku, kdy nejsme ztotožněni s filmovým hrdinou, pak může být jasno, že to, co je proměnlivé, není skutečné, skutečné je jen to, co se nemění.

Ve zkratce, mysl je všude, kde lze najít slova. A slova s sebou nesou emoce. Tyto emoce vytvářejí dojmy. A jsme myslí přesvědčováni, že tohle JE život.
Ne, není.

Proto je tvé bazírování na slovech pusté - stačí si jen uvědomit, že existence nemá být pustá, ale naopak jen JE - je jen prázdnem se třpytem neprojeveného Bytí. Ten rozdíl je klíčový. To prázdno se třpytem neprojeveného Bytí nelze spoutat nějakými slovy - a naopak, kde jsou slova, už nemůže být to pravé Prázdno.

Takhle se to může jevit, když se cítíme být od života odděleni.

Život je jen jeden, je tím Bohem, který je absolutně vším, co je. Proto je takovou Láskou, štěstím, blahem. Mysl něco takového nedokáže pochopit. Nedokáže pochopit, že absolutně všechno, co existuje je Boží, protože všechno, co existuje, je existence - Bytí.

Ale s uvědoměním Skutečnosti je tohle ohromná síla. Ty jsi ten skutečný pravý Život. Proč bys měla řešit představy o představách, že by mohlo existovat ještě něco, co život není.

Co život není - neexistuje. Je to jen sen, máje, iluze, že by mohlo existovat ještě něco druhého.

Ti probuzení používají pro vyjádření slova, proto jsou pouze "probuzení" - prožívají dojmy, emoce, pocity, slova. A právě tím jsou stále odděleni od zdroje. jejich mluva může rezonovat v mysli libými pocity. Je to jako sdílená droga - mi - mé oddělující se osobě - je dobře a skutečnost mne už zase tolik nezajímá. Ty ten stav nazýváš blažeností, ale skutečná blaženost je beze slov, se slovy je to pouze její obraz. Když to jednou opravdu prožiješ, nebudeš mít potřebu se do světa slov vracet. Jen někteří nejsou "jen" probuzení (dosáhnout probuzení je v tomto světě už "něco", že ano...), ale jsou i prozřelí - vnímají už ten třpyt a přestávají záviset na slovech plných emocí.

V tom "svém" bezvědomí si můžeš najít stejný princip - vše, co stále pokládáš za život, je produkt mysli. Pokud je mysl "vytržena" z možnosti interakce se zdrojem (přímou skutečností), vše pro ni mizí - a to je také přímý důkaz, že její (myslí vytvářený) svět, je jen obrazem, který jde vypínačem vypnout...

Ticho je hlubší než slova, ale ticho může skrz slova zaznít. Ti, kdo jsou skutečně v pravdě, nemají potřebu odmítat slova – nechávají je plynout jako mraky na obloze, beze lpění a odporu. Skutečná blaženost nezávisí na slovech ani na jejich odmítání, je prostá – vnímající i nevnímající, vyjadřující i mlčící. Když je realizována Skutečnost, pak je jedno, zda jsou slova nebo nejsou – jsou vnímána jako prázdná a je tady volnost bez připoutanosti.

Kdo opravdu pozná pravdu, nepotřebuje utíkat před slovy, protože ví, že nemohou nic změnit na tom, co skutečně je.

[Skutečnost]

Ta první věc, která je zároveň tou nejdůležitější, je uvědomění, že normálně si veškerou pozornost osobuje mysl, vše jde přes ni a vše "filtruje". Není potřeba pátrat, jak to dělá, a jak ji z toho vyšachovat. I mysl totiž má "své" místo.

Může to tak být, jak říkáš, ale to není Skutečnost, to je fascinace sněním. Prostě je tady zaujetí povrchním vnímáním, tvarem, formou, myšlenkou, prožívání ztotožnění s tělem...

Pak jsme uchváceni svým osobním životním příběhem, prožíváním rozmanitých emocí...

A nebo prohlédnout do hlubin Skutečnosti, že mysl je prázdná.

Tou Skutečností je sat-čit-ánanda.

V prvním případě prožíváme emoce spojené s ohrožením fyzické identity, které zcela překrývají Skutečnost.

Ve druhém případě, ať se děje cokoliv, Skutečnost je pořád stejně dokonalá, protože ve své podstatě se vlastně nic neděje.

Nadřazenou složkou mysli je ale intelekt. Intelekt je tou složkou, která udržuje dvojí "pohled" - pohled zdroje a pohled obrazu. Pro mysl a její potřebu vše ovládat, je jednodušší pracovat s tím obrazem. Její "snaha" ale není nepatřičná - ona není nepřítel - ona má chránit existenci. Jen ji nikdo neusměrňuje v jejím rozletu - a pak to vypadá tak, jak to vypadá: ke všemu má "své" metody jak "ochraňovat" (v jejím pojetí "cenzurovat").

Jakmile je prohlédnuto skrz mysl, že forma je prázdná, mysl je prázdná, že ten děj na plátně v kině je iluzorní, je tu řeč o ničem. Ten děj filmu je možné zcela pustit. Není to Nic. Ten děj filmu nemá nad Tebou absolutně žádnou moc, pokud je Ti jasná jeho imaginárnost. Mysl nad Tebou nemá vůbec žádnou moc, pokud je jasné, že je prázdná.
Mysl je nádherným nástrojem pro vytváření zábavy - podobně jako kinematografie. Je skvělým sluhou pro možnost prožívání čehokoliv, ale je mizerným pánem, když Tě nutí uvíznout v prožívání něčeho, o co vůbec nestojíš.

Jasně - cesta osvobození od připoutanosti k mysli vede indiferentností k tomu, o co naše individualita stoji nebo nestojí.

Ovšem Svoboda je to, o co v jádru každá bytost stojí, pokud si uvědomuje své otroctví pramenící z připoutanosti k mysli.

Má však jednu neschopnost, u které je dopravní značka "otočte se zpět". Většina tu značku (vlivem té cenzury) nevidí, ti kteří ji už vidí, nerozumí, a jen málokdo se učí ji neignorovat... Jen někteří ji "následují" a dostávají se tak k Bytí, které je slov už prosté.

Rozumím, ano. Zjistit - co nám v kině brání odtrhnout oči od plátna, kde se pořád něco děje a obrátit pohled do zdroje toho, odkud to pramení a vidět jen čisté světlo, ve kterém se vůbec nic neděje.
Nejspíš to, že do kina se přicházíme bavit. A ten zdroj se pak může jevit jako nuda.

Nejspíš dokud nejsme tím dějem, projevem přesyceni, tak se v nás neprobudí opravdová touha po klidu.

Ta značka je v místě, kde končí hranice působnosti mysli. U konce slov. Mysl totiž nemůže pracovat se "zdrojovými daty", ona ten obraz zdroje musí dostat do slov, aby měla s "čím" pracovat a tak mohla fungovat, a tím vytvoří jakoby "nezávislý obraz", který může prohánět svými filtry a libovolně cenzurovat, upravovat a interpretovat, až i ten obraz zapadá do jejího "světa" její "ochrany existence", kterému pak dodá zdání "živosti" tím, že jej prováže energií a vytvoří výsledný "produkt" - emoce, které propojuje jako dojmy. Pokud není mysl usměrněná, nezaobíráme se fakty, ale zaobíráme se dojmy, které vznikají a upevňují se pomocí té přidané energie u "upravených" obrazů zdroje.

Popisuješ to moc pěkně. Jenom pozor na to, abychom s vaničkou nevylili dítě.

S připoutaností k mysli můžeme vidět samotnou mysl jako soupeře, nepřítele, někoho, koho musíme ovládnout, něco, co musíme usměrňovat. A je to začarovaný kruh. Snaha o ovládnutí projevu na filmovém plátně připoutává pozornost k filmovému plátnu. Zaobírání se fakty, čím ten obrázkový projev ve své podstatě je, může být osvobozující v okamžiku, kdy nejsme ztotožněni s filmovým hrdinou, pak může být jasno, že to, co je proměnlivé, není skutečné, skutečné je jen to, co se nemění.

Ve zkratce, mysl je všude, kde lze najít slova. A slova s sebou nesou emoce. Tyto emoce vytvářejí dojmy. A jsme myslí přesvědčováni, že tohle JE život.
Ne, není.

Proto je tvé bazírování na slovech pusté - stačí si jen uvědomit, že existence nemá být pustá, ale naopak jen JE - je jen prázdnem se třpytem neprojeveného Bytí. Ten rozdíl je klíčový. To prázdno se třpytem neprojeveného Bytí nelze spoutat nějakými slovy - a naopak, kde jsou slova, už nemůže být to pravé Prázdno.

Takhle se to může jevit, když se cítíme být od života odděleni.

Život je jen jeden, je tím Bohem, který je absolutně vším, co je. Proto je takovou Láskou, štěstím, blahem. Mysl něco takového nedokáže pochopit. Nedokáže pochopit, že absolutně všechno, co existuje je Boží, protože všechno, co existuje, je existence - Bytí.

Ale s uvědoměním Skutečnosti je tohle ohromná síla. Ty jsi ten skutečný pravý Život. Proč bys měla řešit představy o představách, že by mohlo existovat ještě něco, co život není.

Co život není - neexistuje. Je to jen sen, máje, iluze, že by mohlo existovat ještě něco druhého.

Ti probuzení používají pro vyjádření slova, proto jsou pouze "probuzení" - prožívají dojmy, emoce, pocity, slova. A právě tím jsou stále odděleni od zdroje. jejich mluva může rezonovat v mysli libými pocity. Je to jako sdílená droga - mi - mé oddělující se osobě - je dobře a skutečnost mne už zase tolik nezajímá. Ty ten stav nazýváš blažeností, ale skutečná blaženost je beze slov, se slovy je to pouze její obraz. Když to jednou opravdu prožiješ, nebudeš mít potřebu se do světa slov vracet. Jen někteří nejsou "jen" probuzení (dosáhnout probuzení je v tomto světě už "něco", že ano...), ale jsou i prozřelí - vnímají už ten třpyt a přestávají záviset na slovech plných emocí.

V tom "svém" bezvědomí si můžeš najít stejný princip - vše, co stále pokládáš za život, je produkt mysli. Pokud je mysl "vytržena" z možnosti interakce se zdrojem (přímou skutečností), vše pro ni mizí - a to je také přímý důkaz, že její (myslí vytvářený) svět, je jen obrazem, který jde vypínačem vypnout...

Ticho je hlubší než slova, ale ticho může skrz slova zaznít. Ti, kdo jsou skutečně v pravdě, nemají potřebu odmítat slova – nechávají je plynout jako mraky na obloze, beze lpění a odporu. Skutečná blaženost nezávisí na slovech ani na jejich odmítání, je prostá – vnímající i nevnímající, vyjadřující i mlčící. Když je realizována Skutečnost, pak je jedno, zda jsou slova nebo nejsou – jsou vnímána jako prázdná a je tady volnost bez připoutanosti.

Kdo opravdu pozná pravdu, nepotřebuje utíkat před slovy, protože ví, že nemohou nic změnit na tom, co skutečně je.

Tady jsi krásně ukázala. jak jsi mysli skočila "na špek"...

můžeš si slovy odůvodňovat a obhajovat, co chceš. Skutečnost je ale taková, že nepotřebuje nic odůvodňovat a ani nepotřebuje sama sebe obhajovat.

Trošku vnitřního ticha - to je to, co jsi cestou ztratila a proto Poradna končí...

[Nic]

......

Tak hodně štěstí.

......