Všechno se dá vnímat různě.
Napadá mě definice, že poznávání Pravdy je přímo úměrné poznávání lásky. Bez přítomnosti Lásky není Pravda poznatelná.
Tedy pokud tu jsou nějaké bolestné zkušenosti, ve kterých nedokážeme lásku najít, tak nemá smysl se tím vůbec zabývat, protože pravda je v tu chvíli pro nás nedostupná.
Psychoterapie mají smysl jen pokud pomáhají k sebepřijetí a uvolnění odporu, protože se tím zvětšuje prostupnost našeho vědomí pro lásku a tedy i možnost osvětlování pravdy. Jsou to však jen uvolňující přípravné tanečky, které bez další duchovní práce na sobě nemohou trvale všechny problémy vyřešit.
Ke skutečnému osvobození vede jedině zaměření pozornosti ke Zdroji (k Bohu, k Já, Vědomí..dá se říci, pozornosti samé), je to vlastně realizace největšího Ježíšova přikázání, kdy se zprvu vší silou udržuje pozornost v podstatě existence samotné, v tom věčném Tady a Teď a dovoluje se, aby exitence - Láska - volně proudila, dokud se tento přirozený stav nestane naším přirozeným stavem.
Pak minulost a ani budoucnost, jako by neexistovala, jako by se vůbec nedotýkala té osoby, se kterou jsme se původně ztotožňovali.
A paradoxně se mohou odkrývat naše zkušenosti, třeba i z minulých životů, kdy jasně vidíme, že ať se dělo cokoliv, vždycky tu byla přítomna Láska. Nikdy nic nebylo špatně.
Tady přichází poznání, že neexistuje nikdo, kdo by nebyl naším nejlepším přítelem. Nalézáme se v každém, protože naše duše je jedna jediná.
P.S.: Pokud je pozornost zaměřená ke Zdroji, tak se nenajde vůbec žádný prostor a ani důvod řešit problémy, které proběhly v minulosti.