no, tak především musím říct, že se mi abrahamův výklad moc zamlouvá, mám za to, že věc pojmenovává pravým jménem (mě viditelným), právě proto mám tolik ráda, když onemocním, protože ten stav, kdy rezistence odplouvá z těla (při uzdravování) je potom tedy zcela
"hmatatelně" 
vypovídá o zázraku lidského života. ostatně nemoc jako taková je už sama o sobě vždy jen uzdravováním (což myslím souhlasí s tím, co říká abraham)
leč ...
rezistence není, což je myslím důležité, nějaká reakce vůči nějaké omezené množině stanovených špatných věcí, které jsou označeny za rezistentní a odloženy do černého váčku, kam je zakázán přístup každému, bez možnosti volby. rezistence je odpor vůči vlastnímu záměru - ten je, dejme tomu, mým božským vedením v tomto světě.
tento záměr pojímám, když začínám odpočítávat čas. to je totiž okamžik "zrození". v tom okamžiku (je to ve skutečnosti patrně několik dní z pozemského času) ovšem hačám způsobně (či méně způsobně
) v maminčině děloze a žiju si svůj "život před životem". tehdy jsem svým vlastním záměrem a krystalizuji do člověka, kterým se potom narodím. poznávám, co to je lidské vnímání a
učím se vnímat jako člověk - inkarnovaná bytost, která se teprve utváří. vnímání nemohu hned používat, ale už jsem schopen mít představu o tom, jak ho budu používat "venku". a jak se tak učím vnímat, tak už mě také mohou nějaké věci bolet a nějaké mi mohou dělat radost. celou tu dobu mám možnost upravovat svůj záměr a už mám možost také prvních rezistencí. voilá - jsem inkarnován.
ale tahle doba trvá ještě 9 měsíců. za tuhle dobu se stane opravdu hodně veliká spousta věcí, které v zásadě hodně upraví záměr, s nímž potom vyjdu ven (respektive si ho upravím já, kterýžto si tyto věci též k sobě přivolávám) - jinými slovy: jako člověk žiju jednou těch 9 měsíců tam a tvořím se, a potom se tvořím venku dalších třeba 78 let. (tak, teď vím aspoň, kolika se dožiju, hehe
)
spousta "terapií" se dneska zaměřuje právě na tuhle dobu: regrese, reconnection i enteogenní reiki
- vrací vás do doby prvního záměru.
proč je docela nabíledni - je jednoduché snažit se něco smazat a vyjít znovu z nějakého bodu A, kde byl můj záměr jasný. tedy jednoduché... je to jaksi přece jenom poněkud jednodušší, než kdybych se snažil teď a tedy soustředit se na své pozorování a na základě svého celostního pozorování poskytnuté myslí, vnímáním, srdcem, zkrátka vším, co mám k dispozici, dospěl k takovému "obnovení"
sám od sebe. i když druhý způsob (sám od sebe) je v dlouhodobějším měřítku zdejšího pozemského života
neskonale přesvědčivější a účinnější, není to důvod k tomu zatracovat jakýkoli z oněch zde prvních zmíněných způsobů - protože mohou dočasně upravit něco v mém depozitáři a tak posktynout nějaký nový pohled na věc (k němuž by bylo jinak obtížné se zrovna ze stávajícího stanoviska dostat). ale - dočasně
(zbytek je, jaké překvapení, na nás samotných
)
takže: jsem-li rezistentní, nejsem naladěn na své "správné" vlně
jako svéprávný člověk, který tvoří svoji vlastní realitu, si však mohu do svého depozitáře zcela svobodně zvolit naprosto jakékoli mechanismy a naprosto jakýkoli arzenál toho, co tady, v pozemském životě, k dosahování záměrů či k té hře jako takové vezdejší
budu užívat. mohu si zvolit i nemoc. mohu si ji zvolit jako prostředek dokonce k mnoha různým zajímavým věcem - velice (!) rozličným způsobem
se rozšiřuje pole možností v tomto světě... není to jen tak jednoduché, že buď si mohu zvolet bolest, nebo štěstí ... tak např. sv. bernadetta (jejíž sice mrtvé, avšak zdravé tělo, kterému neustále dorůstají vlasy a nehty, stále leží ve skleněné rakvi v klášteře v Nevers): zázračné uzdravení, o kterém se dozvěděl celý svět, změnil určitě hodně věcí - a poskytl tak jistě mnoho dalších možností ... takže se nám to opět rozšiřuje. takovýchto případů a možností je tolik, kolik je lidí. svět je
neustálá tvorba, nikoliv skákání od hotového k hotovému
nemoc tedy podle mě může a nemusí být nutně odrazem
prosté rezistence. v mnoha případech jím jistě je.
avšak ...
a jsem zase u další záležitosti, která tu má vliv...
taková nemoc je zdravá. občasné onemocnění mi připomíná, že jsem člověkem, vrací mě do víru koloběhu, obnovuje mě. prostřednictvím nemoci sama obnovuji svoje síly. stejně tak jako voda i moje síla musí být obnovována (aby jako voda nezahnívala
). a nemoc je jedním z prostředků. jsou i jiné takové prostředky. máme opravdu z čeho vybírat.
já osobně volím zdraví. narodila jsem se subluxovanou kyčlí, mám artrózu na všech velkých kloubech, jednu nohu o dost menší než druhou, což způsobuje mým kostem nemalé problémy, do toho jsem jako dítko příliš necvičila, a přesto - naposledy jsem s nemohoucností svých kloubů zápasila naposledy někdy před 10 lety. upravuji svůj záměr. den ode dne jsem si čím dál tím víc jistá tím, že volím zdraví. je to už nějakou dobu jistota. a tělo na to reaguje.
pokud jde o chronické choroby, jsou podle mě mezi námi různí lidé, potomci různých jiných lidí, a pro mě nebude velkým překvapením, když nám v tomto směru přinese budoucnost zajímavá odhalení
pokud jde o tomášovi, pana osho atd., aniž bych chtěla celoživotní úsilí těchto lidí znevažovat, nevím, proč by to měli mít jinak - jsou to přeci lidé
(nebo jsou to snad draci s olověnými hlavami a lávovým srdcem?
)
ze zkušeností, kterými jsem prošla i z přímého kontaktku s mnoha dalšími lidmi trpícími traumaty, mohu s čistým svědomím napsat, že je velmi těžké, bez základního zpracování potlačených nevyřešeností, rovnou se ponořit do přítomnosti a spočinout tam. vrací to stále zpátky dokud není projeveno ve vědomí a svoleno k tomu, aby to co se kdysi nevyřešilo a potlačilo - mohlo volně projevit a odeznít ... 