Soucit a soucítění

[Petr]

Protoze je to zajimava diskuze o soucitu, tak jsem ji vyjmul z vedlejsiho vlakna viewtopic.php?f=64&t=452&p=1894#p1894

A co soucit?
nejsem si teď jist, na jakém stupni emoční stupnice se soucit nachází, ale neměli by se lidi snažit, v rámci svých možností, pomoci ostatním? Toto mne právě v tomto učení ruší. Představa lidí, pokud to přeženu, kteří se ženou za uspokojením všech svých tužeb, mi občas připadá až nebezpečná.

Ještě jednou děkuji za odpovědi i za možnost diskuze na zajímavé téma.

Soucit? Osobne soucit moc casto necitim. Kdyz vidim nejake utrpeni (neco co bych osobne proste zazivat nechtel), spise se ve mne probouzi laska k tem lidem.
Soucit dle me prameni prave taky z lasky, ale uz je to "liznute" tim zamerenim se na neco nechteneho. Citim, ze to neni cista vibrace.. je to zajimava kombinace lasky a .... a ....asi neviry v silu toho cloveka si tvorit svuj vlastni osud, neviry v to, ze vse se deje, z nejakeho duvodu a vse ma svuj smysl, neviry v to, ze vsichni jsme spolutvurci nasi reality...
A ani moc nevim kam bych ho zaradil na te emocionalni stupnici, protoze je to zvlastni kombinace. .... asi mezi pesimismus a nadeji (viz. viewtopic.php?f=42&t=266)
A zase diky za moc zajimavy dotaz .

[Lída]

Trošku z jiného hrníčka: Tibeťani slovo "láska" neznají, znají jen "sou-cítění" (neboli soucit). Neznamená to ale ani litování, ani sestupování do něčeho negativního, co prožívá ten druhý; jeden z jejich Mistrů (už nevím, který) říká, že slovo soucítění je jen jiné pojmenování toho, co Zápaďané nazývají "láska".

U nás často bývá soucit zaměňován s litováním, kdy ten, "kdo je na tom dobře", lituje někoho, "kdo je na tom špatně." To je ale pořád oddělenost, ne láskyplné sjednocení, není to vibrace, kterou představuje vřelost sou-cítění. Z toho, jak se tibetští učitelé chovají k těm kolem sebe, se dá snadno poznat, že je to velmi vřelý, láskyplný přístup, plný něžného humoru a dokonalé empatie.

[Petr]

tak v tom pripade asi nic proti soucitu nemam.

[watta]

jj, soucit ve smyslu "lítost" - to je fakt největší ohavnost. viděli jste někdy, co s tím druhým člověkem ten litující dělá? obklopí ho sám sebou, vybere si jeden jediný jeho kus - ten jeho smutek, a ten v něm zviditelňuje, posilňuje a zvýrazňuje, úplně ho tím konzervuje. je to opravdu hodně nechutná věc a často v tom hraje roli vlastní bolest (toho, kdo soucítí). soucit v tomhle smyslu je jedna z nejhnusnějších věcí, které jsem kolem sebe kdy viděla.

soucit ve smyslu, jak píše lída - jako láska mě připadá logičtější i etymologicky : sou-cit - vím, jak se cítí druhý (protože mohu cítit s ním, musím tedy vědět, co vlastně cítí). tj. vlastně znalost toho pocitu, zkušenost, vědět, jak na tom ten člověk je. a dále na to navazuje potom i znalost toho, co by mohl udělat pro to, aby se špatně necítil, čili co by mu prospělo, když by ovšem byl sám ochoten se tomu otevřít - není nic špatného na tom to tomu člověku říct (jednou... dvakrát... no snad maximálně třikrát? DD) tak to třeba dělá abraham, když má ty lidi na pódiu - lítost tam přítomna není. ale je tam pohyb, kdy esther (abraham) ten nějaký negativní pocit toho člověka rozpohybuje (a ten se pak vytratí nebo přemění, podle toho, co to přesně je)

[Petr]

hezky receno

jeste me rano napadlo neco podobneho. Ze slovo soucit je od sou-citit, tj. kdyby to melo znamenat vcitit se do pocitu toho druheho, nebo jeste dale.. snazit se citit to same, co on prave citi, tak to osobne se me nelibi. Protoze v ten moment se vibracne snizujeme do jeho pozice, a tam mu nemame co dat (resp. on si od nas nema co vzit).

Pokud to ale je spis tak, jak pise watta, ze spis vime/zname, jak se citi, ale pritom se nevcitujeme do neho, tak uz je vazne o necem jinem

[Lída]

Slovo sou-cítění mi přijde výstižnější než běžně užívané slovo soucit (na Západě chápaný spíš jako lítost, jak to výstižně popisuje watta).

Jde o to cítit s druhým, být s druhým jako s bytostí

vím, jak se cítí druhý (protože mohu cítit s ním, musím tedy vědět, co vlastně cítí). tj. vlastně znalost toho pocitu, zkušenost, vědět, jak na tom ten člověk je

Ale být s ním jedno jako s Bytím ve tvaru, které je totožné s Bytím i v mém tvaru, a nespojovat se přitom s jeho pocity. Proto je sou-cítící člověk takový dar pro toho, kdo se v něčem topí. Soucítící je JEDNO s tím druhým, ale ne s jeho vlastnoručně vytvářeným močálem, ve kterém se ten druhý topí. Soucítící má pevnou půdu pod nohama - vnitřní pohodu, spokojenost, mír. A to je "nakažlivé" Když jsou tak vnitřně spojeni, sjednoceni v jeho láskyplném chápajícím a přijímajícím postoji, síla vibrací, ve kterých se ten druhý topí, najednou zeslábne nebo úplně zmizí: neosobní vnímání láskyplně sou-cítícího rozpouští osobní polapenost v pocitu beznaděje. A někdy přitom dokonce nemusí padnout ani slovo.

[Radon]

Ano, soucítění nelze zaměňovat za lítost! Na druhou stranu ale myslím, že nemůžeme zapomenout na možnost pochopit druhého, vcítit se do jeho stavu a pouze se zavírat se do bubliny uspokojování svých tužeb. Potom by asi bylo těžko pomoci druhému.

[watta]

tak to určitě tedy myslím, že tady nikdo primárně nejsme od toho, abychom komukoliv pomáhali. na druhou stranu ovšem, nemohu mluvit za všechny. mnozí si to tak přejí (tím vyžadují ale i existenci těch, kterým pomáhat chtějí - tedy lidí, kteří se cítí ne zrovna dobře, což mě od nich nepřipadá pěkné ). ale taky bych byla velmi nerada, kdybychom si vyšlapáváním cestičky za uskutečněním nějakých svých, hezkých a chvályhodných a sobeckých - v tom nejlepším slova smyslu - přestávali uvědomovat, že tu nejsme sami a ztratili bychom schopnost vnímat, cítit, sou-cítit, sdílet... ono to totiž vůbec není zapotřebí, to nejsou věci, které by stály nějak proti sobě - pokud má člověk ovšem opravdu čistý záměr. čistý ve výzamu čistý , tj. právě takový, jaký je (žádné vedlejší úmysly, žádný chaos toto obklopující, zkrátka a dobře jedna ta jediná vlna ). v takovém stavu - je to stav bytí, celkového nastavení, kontinuálního duševního rozpoložení - tyhle věci proti sobě nestojí. ale o tom nemá cenu nic psát, protože to se dá asi opravdu jenom zažít a těžko se to dá pochopit bez toho zažití. však každý má, co si žádá. a tak je to dobře