Strašlivá pohádka o Hloupém Honzovi

[Anděl Strážce]

Strašlivá pohádka o Hloupém Honzovi

V nedávné přítomnosti žil byl jeden legálně Hloupý Honza. Byl tak legálně hloupý, že mu to uznala i odpovědná lékařská komise a obdržel na to invalidní důchod. Léta svého dětství trávil u PC a hrál si pořád stejné oblbovací hry s kartami, fejsbůkové i magorostřílecí a stále jen surfoval po internetu, až se z něj stal úspěšný podnikatel s indiánskou přezdívkou Bílý Kůň. A jak tak roky surfoval, tak náhle při tom websurfinku narazil na černý virový zámek, ve kterém bydlí tajemný všudypřítomný černokněžník jménem Hekr. To milé děti poznáte snadno, protože jakmile se do očarovaného zámku dostanete, je váš monitor úplně černý, jen se ozývají divné zvuky a občas problikne cosi, co děsí. Čarodějův monitor ale vidí všechno, co v počítači schováváte a webkamerou i vás a váš nepořádek kolem.

Ve starých pohádkách kdysi z doby před internetem řádili skřítci a víly, ale nyní je to jinak. Skřítci podlehli viru a zanikli i se svými kouzly, protože Hekrova kouzla jsou mnohem silnější a globálnější. A PC viry jsou vlastně také takoví Hekrovi virtuální skřítci, kteří se dostanou všude a škodí, zprvu ale úplně nenápadně. Víly zase zvlčily, a protože byly vždycky lehounké, staly se z nich lehké ženy, které vás lákají na placené stránky svojí virtuálně vyzývavou podobou a sliby rozkoší, které nakonec zavedou internetového poutníka na scestí do Bažiny zapomnění a Skládky hloupostí, dříve takzvaného hlubokého Černého lesa, který ovšem nesvědomití podnikatelé zavezli odpadky v domnění, že tak navždy zmizí z dohledu – odpadky i oni nesvědomití. Nesvědomití se potom očistili v kouzelném Zatém potoce úplatků na svědomité a rozplynuli se v rovníkových letoviscích, kde musí za trest odložit všechny své životní plány, tvořivost, rozum a moudrost a jako šidítko-odměnu se neustále věnovat povrchním lepým děvám, Sirénám, jejichž hlavním úkolem je připravit je o nezdaněné zisky. Aby si toho nevšímali, neobluzují je jako zastara luzným zpěvem a tělem, ale moderně alkoholickými pitkami na drogových dýcháncích, při nichž je promění v mravní trpaslíky nebo jiné závislé trosky v rytmu nejmodernější adrenalinové hudby „tuc-tuc“. Odpadky nezmizely a musely být odstraněny méně úspěšnými svědomitými nerozplynulými, kteří tu zbyli na rovníkové rozplynutí nešťastně nemajíce. Oni nerozplynulí jsou totiž nešťastni, protože reklama jim vymývá mozek neustálými doporučeními na ten opravdu pravý a zaručený pocit štěstí být rozplynut v Rovníkovém letovisku jako závislá mravní i ekonomická troska s dokonale vypranou blůzičkou lepším než běžným pracím práškem na výhodný úvěr.

Hloupý Honza by si ani Hekrova Černého zámku moc nevšímal, když tu se zákeřně objevila sociální síť jako pavučina obrovitého pavouka a jako návnadu tam Honza zahlédl tvář neobyčejné krásy, do které se prudce a úplně zamiloval. A tak se stalo neuvěřitelné, co se může stát opravdu jen v pohádce – Honza začal projevovat nějakou aktivitu. Tvář zakleté neznámé princezny mu nedávala spát a přemýšlel, jak by ji mohl vysvobodit a požádat o ruku, půl království a případně i o všechno ostatní. Nejdříve se přihlásil do různých diskuzí a hledal, ale nalézti nemohl. Potom si zadal inzeráty, ale odepsali mu jen PC hujeři a podobní hulváti takové sprosťárny, až zaplakal a zamáčel si slzami klávesnici, která tím ale přestala fungovat. Tu zjistil, že je zcela závislý na počítači a není schopen běžného života. Zavolal tedy mobilem své rodiče, jestli by mu neporadili, a oni mu řekli, že si s ním rady nevědí už dávno, kdy nad ním i o něj zlomili bezvýsledně hůl, jako všichni moderní rodičové s moderními dětmi, ale že na konci obce ve vzdáleném domku, kam už nejezdí hromadná doprava a kvůli neošetřované silnici, na kterou Unie nedala dotaci, ani taxík, bydlí Moudrý stařec nad hrobem, který by snad mohl radu znát. Honza ve svých vetchých netrénovaných nožkách dlouho hledal vůli a sílu, aby se mohl vydat ke starci do poradny. Pomáhal mu obrázek krásné princezny, který si vytisknul na laserové tiskárně v jemném rozlišení. Vylezl ze svého křesílka od počítače, svázal si do uzlíku poslíčkem dovezenou picu a sadu plechovek nějakého sladce ulepeného nápoje, který byl zrovna v akci v místním hypermarketu, a vyrazil odvážně a opatrně do městské periferní džungle na nebezpečnou výpravu za Moudrým starcem nad hrobem, aby to za něj nějak vyřešil.

Když Honza otevřel dveře od domu na ulici, hned mu oslnilo zesláblý zrak nezvyklé strašné světlo. Vrávoral vpřed podél zdi jako slepý a tázal se chodců kolem pádících, jak se má ubránit tomu laseru, co na něj pořád šajnuje, ale oni se mu smáli a říkali, že nemá tolik chlastat, že si má vzít sluneční brýle, když je slepejš, a že si má brát s sebou bílou hůl, aby se mu lépe tápalo vpřed, a když si v lékárně připlatí, dostane nárok. Dokonce po něm parta puberťáků chtěla trávu, že by se chtěli také tak pěkně zhulit jako on, ještě před písemkou z matiky, až někdy během dopoledne dorazí na gympl. Všude byl snad ještě větší zápach, než vydávají jeho vlastní ponožky, které si pravidelně každý měsíc mezi sebou vyměňuje. A ten okolní hluk a kakofonie jsou také větší, než vydává jeho stále puštěná televize, rádio i mp3 dohromady. Chudák Honza to měl opravdu těžké. A navíc se u něj začínal projevovat záchvatový kašel značky „smích tabákového průmyslu“ z okolního smogu, který měl úplně jiné složení než vydýchaný vzduch jeho zatuchlého pokojíku. Hloupý Honza byl tak hloupý, že si vůbec neuvědomil, že se může vrátit do bezpečí své nory, a také ztrácel orientaci obluzen dosud nepoznanou směsí dýchacích plynů s mnohem vyšší koncentrací kyslíku, než na jakou byl léta zvyklý.

Pomalu si přivykal na hluk, smrad i denní světlo, dokonce i na cvrkot a hemžení kolem své mátožné postavy na chodníku. Teď už se orientoval celkem rychle, protože většinu poznával z klipů videoonlajnových stránek. Jak se mu to, pane, hodilo, že dával pozor, když si zpomaleně prohlížel záznamy silničních nehod. Nyní v praxi se ukázalo, že to byla vlastně škola života na cizí smrti. A tak se plížil při zdi opatrně směrem k periferii, aby se mu nedostalo nějaké úhony. Opatrnosti opravdu nebylo nazbyt. Ale i přes zvýšenou opatrnost stejně neunikl a úhony se mu dostalo. To poznal ihned, jakmile zahnul do Otiční ulice na obávané periferii města, kam chodí i policisté jen ve velkých skupinách, vybydlené tabuizovanými é-térickými bytostmi, vzhledem k neprodlené přesile velmi nebezpečnými. Z výhružného nářečí pochopil i Hloupý Honza, že pad‘ v past. Prchl by snad, však jejich břich na břich kol a kol mu nedal šanc. První rána do břicha ho předklonila, druhá do brady narovnala, vypliv‘ zub, dal vše, co měl, a prch‘ dál v dál a za ním dav řval. Marně dumal, jak se mu to mohlo stát, když byl přeci tak opatrný. A běžel a běžel a ulice se změnila v cestu a cesta v pěšinku a pěšinka v tankodrom a tankodrom v ponorkodrom. Cestou si ošetřil rány Dubovkami. Dubovky ho strašně pálily a tak zaplakal. A také ponížením nad svou neschopností a hlavně nad tím, že si nevěděl rady sám se sebou, jak byl hloupý a odubovkovaně pálivě nešťastný. Hloupý Honza byl sice hrozně hloupý, ale ne zase tak hloupý, aby neměl Dubovky s sebou! Ještě že je měl, protože bez nich, jak hlásá reklama, nelze žít. A ono jo a ono ne. A než překonal tu neupravenou cestu k domku Moudrého starce nad hrobem, únavou usnul na stromě.

O půlnoci ho vzbudila zima a údiv, jak se dostal bez dopomoci tak vysoko do větvoví. Potom si vzpomněl na ztracený zub, za zády řev a svůj strach a tak se začal rozhlížet, až uviděl v dálce světélko. Slezl ze stromu a vydal se za světélkem naděje přes Bažinu morálního bahna a Duchovní poušť za Kopec marnivosti a Horu lenosti, Žár závisti, Bariéry názorů, Plameny závisti na Most sebekázně přes Moře pochybností ke skromnému stavení, z něhož mu ukazovalo světlo Moudrého starce nad hrobem Cestu tmou vpřed. Konečně stanul přede dveřmi, vyčerpán, hladov, žízniv, okraden, nešťasten a zubožen. Zaklepal pokorně na dveře a vešel. I uviděl moudrého starce nad hrobem emocí, neznalosti, nepochopení a ega. Ani nepozdravil a vyjeveně koukal. Tedy Honza. A moudrý virtuální stařec mu řekl: „Hle, jaký ty jsi hloupý Honza. Ale protože jsi překonal utrpení, strach, nástrahy a potíže, dám ti tři dobré rady. Ale až se vyspíš, abys je hned nezapomněl!“ A tak uložil Honzu do spacáku na karimatku a šli spát. Vlastně to se jen tak, milé děti říká, že šli. Oni ve skutečnosti nikam nešli, ale usnuli, jako když je do vody hodí. Vlastně i to se jen tak říká, protože je nikdo do vody neházel, ale že usnuli v cuku letu. Vlastně to se také jen tak říká. Takže usnuli a basta fidli! A ticho!

Ráno se vzbudili ztuhlí zimou a hned se museli rozhýbat. Začali tedy cvičit novpoklony a meditační cviky BUMS, nakrmili slepice, převzali od nich vejce, vypleli kus záhonku a nasbírali zeleninu, uvařili si snídani. Po snídani se zeptal Moudrý stařec nad hrobem Hloupého Honzy, co je nejdůležitější na začátku. Ale Hloupý Honza bez internetu nevěděl a tak mu nad hrobem jeho hlouposti Moudrý stařec nad hrobem řekl, že když to neví, tak se to přeci musí naučit. Avšak musí se učit tak dlouho, dokud nebude umět odpovědět na magické slovo: Proč?

A tak se Honza začal učit. Učil se všechno a pořád se snažil nalézt odpověď „proč?“ na všechno, co dělal. Chodil do knihovny, do učebny a do dílny, do zahrady, do posilovny a do tělocvičny, do lesa a plavat do rybníka a tak všelijak a všude a stále se jen učil. Trvalo to roky. Mezitím se z něj stal mladý silný a sebevědomý muž a předstoupil před Moudrého starce nad hrobem a ten mu řekl: „Můžeš zasypat hrob své hlouposti a vedle vykopej hrob své chytrosti, protože nyní jsi Chytrým Honzou.“

Chytrý Honza velmi přemýšlel, proč by měl svoji chytrost klást do hrobu. Chodil po krajině a přemýšlel nad tou těžkou otázkou, a protože byl chytrý a hodně toho věděl, často viděl věci, které se mohly udělat lépe. Prošel se i obávanou Otiční ulicí a v sebevědomém klidu zjistil, že si na něj ani v přesile nikdo nedovolil, protože é-térické bytosti byly velmi vychytralé a rychle pochopily, že Honzovy schopnosti léta zdokonalované cvičením BUMS by mohly znamenat jejich konec, a zdaleka Honzu obcházely. Chytrý Honza si zařídil živnost a začal podnikat. Organizoval a dával práci mnoha zaměstnancům, a protože byl chytrý, silný, pracovitý a přemýšlivý, tak se mu začalo velmi dařit a začal bohatnout. Pracoval jako o závod a práce i organizování ho naplňovalo radostí z hromadění majetku a peněz. Ale něco mu na pozadí mysli stále chybělo. Tak si koupil za všechny vypodnikané peníze nejmodernější SUV automobil a vydal se zase za Moudrým starcem nad hrobem. V Otiční ulici mu uhýbaly é-térické bytosti z cesty své mercedesy, aby jim je SUV automobilem nenaboural, a Honza jel a jel i přes tankodrom, až beznadějně zapadl do ponorkodromu. Dál tedy již musel zase pěšky. Protože byl ale Hloupý Honza již Chytrý Honza, tak včas večer vylezl do větví, aby v dálce opět uviděl světélko domku Moudrého starce nad hrobem. A zase musel překonat močály, hory a kopce a to všechno, než mohl zaklepat znovu na dveře a vejít. Ráno se sám rozcvičil a po snídani přišel za Moudrým starcem nad hrobem, který na něj již čekal nad hrobem chytrosti. A zeptal se Honzy, zdali je připraven pohřbít svou chytrost. A Chytrý Honza řekl: „Ano, chytrost nenese jiné plody než stereotyp, hromadění a zbytečnost. Sama o sobě je jen jinou formou vítězství nad jinými, ale bez obsahu.“ Moudrý stařec nad hrobem se moudře usmál a dovolil Zmoudřelému Honzovi zasypat hrob chytrosti. A nařídil mu vykopat hrob moudrosti.

To bylo na Zmoudřelého Honzu ale moc těžké. Vykopal, ale hrozně nerad. A Moudrý stařec nad hrobem vyslal Zmoudřelého Honzu zase do světa promyslet, proč by měl svou moudrost pohřbít do hrobu. A Zmoudřelý Honza zadumaně vyrazil. Hodně o všem přemýšlel a s lidmi rozprávěl, a protože se toho hodně naučil a potom chytře podnikal a bohatl, dokázal lidem radit k jejich spokojenosti a oni ho často vyhledávali, aby je učil. To se mu zalíbilo a stal se postupně slavným a podle jeho vzoru se mnozí učili a provolávali mu slávu. Tak si zvykl na to, že ho lidé chválí, a když se mu zdálo, že ovace kolem něj ustávají, mluvil hlasitějším hlasem, aby překřičel jiné, kteří mluvili proti němu. Najednou si uvědomil, že učí mnohé lidi a zdá se to být strašně důležité. Lidé ho svými otázkami nutí do dalšího přemýšlení a zvyšování svého potenciálu vědomostí a moudrosti, což se mu sice líbí, takže má hektický pocit nenahraditelnosti a nezastupitelnosti, ale pořád mu něco uniká. A tak se vydal zase k Moudrému starci nad hrobem. A zase to byla nelehká cesta. V Otiční ulici ho některé é-térické bytosti, kterým pomohl, vítaly a zaháněly ostatní é-térické bytosti snažící se jen přiživit a tak mohl bez problémů projít až na tankodrom a dále kolem utopeného SUV auta zase přes Bludiště lidských nepochopení a zvláště přes vysokou Horu odevzdávání, z jejíhož vrcholu viděl a chápal všechny cesty lidí v tom hemžení dole. A na druhé straně Hory odevzdávání uviděl Moudrého starce nad hrobem zrovna scházet ze stejné hory do svého domku. Pozdravili se a Zmoudřelý Honza se zeptal, že když je z té Hory odevzdávání takový rozhled, proč si tam Moudrý stařec nad hrobem nepostavil domek? A Moudrý stařec nad hrobem s úsměvem odvětil: „Kdybych byl tak vysoko, tak bych tam byl sám, protože nikdo, ani ty, bys za mnou nikdy nemohl dojít, a tak mám domek na polovině cesty. Když lidé přicházejí a potřebují, abych viděl jejich cesty, na horu si klidně dojdu a potom se zase rád vrátím do svého domku dole.“

Moudrý stařec nad hrobem, když stáli nad hrobem moudrosti Zmoudřelého Honzy, se ho zeptal, jestli už ví, co je hrobem moudrosti. A náhle Moudrý Honza pochopil a odpověděl, že radost. Tak radostně společně zahrabali Moudrý Honza s Moudrým starcem nad hrobem hrob moudrosti Moudrého Honzy. Hluboce se zamysleli a moudrým radostným rozhovorem zesilovali svoji moudrost. Jak? No přeci tím, že se vzájemně učili o svých cestách k chytrosti, zmoudření, moudrosti a radosti, protože každá taková cesta vede jinudy a teprve v posledním úseku se více přibližují a až teprve nakonec je to jediná cesta společná.

Moudrý stařec nad hrobem upozornil Moudrého Honzu, že přišel čas vrátit se do světa a vysvobodit zakletou princeznu ze zámku strašlivého černokněžníka Hekra. Moudrý Honza pochopil, že nadešel jeho čas, rozloučil se a vydal na cestu. Od Moudrého starce nad hrobem dostal uzlík s moudrými radami a vracel se zpátky do svého zatuchlého pokojíku v centru města. Vesele se vydal na cesty a dobře došel. Snadno a radostně udělal ve svém pokojíku pořádek, vymetl pavučiny, restartoval počítač, nainstaloval antivir, zopakoval si chytré vědomosti a na websíti pomocí vyhledávačů hledal, až našel adresu své oblíbené zakleté princezny.

A vydal se za ní. Snadno a s dobrou náladou překonal nástrahy navigace v mobilu a objevil vchod do Černého zámku ve starém činžáku, kde nefungoval schodišťový spínač a navíc tam byla všechna světla nějakými vandaly rozbitá a byla tam tma úplně jak v pr...tamkdes-li. Chytrý Moudrý Honza byl ale připraven a měl s sebou aktivní noktovizor, takže viděl nejen skoro jako ve dne, ale spatřil i laserové zajištění a pasti, které tu na nevítané hosty nastražil zlý a zákeřný černokněžník Hekr. Postříkal si opatrně povrch šatů sněhovým hasičákem, aby ho nezachytila pohybová tepelná čidla, a prokličkoval potichu po chodbách do hloubi činžákových katakomb. Překonal různé pasti a dostal se až do trůnní místnosti, kde na trůnu trůnil malý tlustý mocný černokněžník Hekr. Ale černokněžník o Moudrém Honzovi již věděl, protože varovná čidla pohybu vzduchu Honza oklamat nedokázal. Naštěstí tato čidla byla jen varovná a nedokázala Moudrému Honzovi zabránit dostat se až k Hekrovi. To Hekr ocenil, protože to je podobný styl průniku do PC, kam není zván, jaký používá sám, a zeptal se, co tu tedy Honza chce. Moudrý Honza Hekrovi řekl, že se zamiloval do princezny, kterou Hekr vězní na svém činžákovém Černém zámku, a že si ji chce vzít za přítelkyni nebo družku a když to dobře půjde a ona se osvědčí a budou děti, i případně za manželku. Přímá řeč jako chlap k chlapovi se Hekrovi zalíbila a řekl Honzovi, že si ale musí princeznu nejdříve zasloužit. Moudrý Honza byl připraven. První úkol byl, že musel poznat mezi množstvím téměř identických dívek svou vyvolenou. To byl ale hodně těžký úkol, protože Honza dosud viděl jen její obrázek, i když vytištěný na té nejkvalitnější laserové tiskárně. I řekl si, že: „Blbec, ten ví všechno, ale moudrý se poradí,“ a vytáhl z uzlíku od Moudrého starce nad hrobem první radu: Vrána k vráně sedá, moudrý moudrého si hledá. Tvoje dívka nebude mít to, co nechceš, aby měla.

Moudrý Honza se tedy zamyslel a postupně vyřadil všechny dívky s pírsingem, potetované, přezdobené a přemejkapované, dívky s implantáty, umělými kdečím a dívky debilně a vilně se tvářící. Potom si přičichl ke zbývajícím a všechny kouřící, navoňavkované, naferomonované a smrduté nemyté vyřadil také. Potom jim posvítil baterkou do očí a vyřadil i všechny s rozšířenými panenkami pod vlivem drog. Zbyly poslední čtyři. To byl opravdu těžký problém, protože všechny čtyři se zdály být úplně stejné a byly zcela nehybné. Sáhl si tedy do uzlíku pro druhou radu Moudrého starce nad hrobem: Každá bytost je nějak jiná. Cesty životem nemohou být stejné, protože i kdyby šly po úplně identické cestě, jen jedna je první a jedna poslední!

Moudrý Honza se zaradoval a pohlédl bystře na podlahu, aby zjistil podle stop, která byla první. A na zemi uviděl stopy vedoucí ke dvěma z nich. Vyřadil tedy atrapy beze stop a potom přišel čas pro poslední radu z uzlíku: Buď šikovný, promýšlej rozumem, poraď se s moudrostí a drž se citu.

Moudrý Honza se tedy postavil mezi obě princezny a přiložil dlaně před jejich hrudě. A tu pocítil teplo srdce jedné z nich ve své dlani a podobně i jiné příjemné chvění různě po těle a pochopil, že tato je ta pravá. I řekl Moudrý Honza strašnému Hekrovi, že tato dívka je ona princezna vyvolená. Princezna ožila a spustila na Hekra, že už se na Honzu dlouho dívala webkamerou a že se jí také líbí a takové ty řeči, že by to s ním tedy chtěla zkusit, a dala Moudrému Honzovi, který ji držel v náručí, upřímnou pusu. Moudrý Honza se tím celý dojal a zaslzel. A jak si vytíral do kapesníku samým dojetím oči, udělalo se najednou intenzivní světlo a zároveň ohlušující výbuchy výbušek, protože v jeho stopách přišla přepadová policejní zásahová jednotka takticky využivší nepozornosti Hekra a zatkla ho za pasáctví a omezování osobní svobody přítomných dívek, ohrožování mravní výchovy mladistvých i mladisjejich, pornografii, přechovávání většího než menšího množství omamných látek a počítačovou kriminalitu. Policisté se Honzy zeptali, zdali princezna v jeho náručí k němu patří a on řekl, že „ano“, a ona, že „da“, a tak byli po sepsání protokolu propuštěni a šťastný Moudrý Honza úplně zhloupnul a jako Hloupý Honza si přivedl dívku svých snů do svého malého původně zatuchlého pokojíku.

Dívky mají ale schopnost z chlapců udělat muže a s nimi děti. A děti z nich udělají chlapy a životní učitele a jak děti rostou, tak se z jejich otců stávají Moudří starci nad hrobem a odcházejí do ústraní nebo na výminek. A tak se s přičiněním vysněné princezny z Hloupého Honzy zase stal Chytrý Honza a z Chytrého Honzy udělaly děti Zmoudřelého Honzu a jejich děti Moudrého Honzu a jejich děti veselého Moudrého starce nad hrobem hledícího občas laskavým šibalským pohledem na cesty lidí z Hory nelpění, vesele a moudře se šklebě na svět.

A to je pohádky úplný konec. Odborně řečeno: „A šmytec!“

B. Nový, http://www.dedekkorenar.cz, v.100606
(zapůjčeno s laskavým svolením dědka kořenáře)