Kapitola 2 - Rozhodnutí

[Petr]

Je to ten první a nejdůležitější krok, který ke svému štěstí můžete, ne-li musíte učinit. Rozhodnout se. Rozhodnout se být šťastní. Toužit být šťastný více, než cokoliv jiného.. více než mít pravdu, více než hledat svou spravedlnost, více než chtít prožívat něco, co se.. že prý.. prožívat musí..
Rozhodnete-li se být šťastní a budete-li své rozhodnutí ctít, tak nebude žádné překážky, která by nešla lehce překročit.

[Gyxx]

-- Rozhodnete-li se být šťastní a budete-li své rozhodnutí ctít, tak nebude žádné překážky, která by nešla lehce překročit. --


Rozhodnete-li se být šťastní a budete-li své rozhodnutí ctít, tak vše s lehkostí a hravostí zvládnete.

[Petr]

Uvědomit si, že se tento život skládá ze spousty malých okamžiků, ze spousty chvil, z této, kterou zrovna prožíváme a této a této a této a této a této...
A každá chvíle, kterou nemilujeme, kterou nevidíme krásu okolo sebe, kterou neprožíváme radost není pro nás dost dobře prožitou chvílí.
A můžeme se zase a silně rozhodnout, že toto bude to, co chceme prožívat a budeme prožívat.
Všechny ostatní zůsoby prožívání jsou stejně platné a stejně tak možné.. ale my jsme si vybrali, že tento způsob prožívání reality nás naplňuje nejvíce, a proto si ho v každé této chvíli a této a této a této.. budeme znovu a zase volit.

[malpan]

víš, nějak mi tam chybí zdůraznění toho, že je si potřeba uvědomovat své v tento (myšleno nynější) okamžik - to nyní a zase nyní a zase nyní bez řešení toho bylo/bude. Být neustále v přítomnosti a neřešit coby, kdyby. Neřešit spousty chvil, ale jen stále tu jednu - nyní v teď.

v každé této chvíli a této a této a této.. - by si někdo mohl vysvětlovat, že jde o hodnocení několika okamžiků a ne o neustálý prožitek jen jediného okamžiku v teď

[Petr]

Reseni co by kdyby, nevidim vylozene jako prekazku. je to jeden ze zpusobu jak prozit ted. Vidim tam jako dulezite to, jestli to JAK resime to, co by kdyby, je s nami v souladu, jestli nas to naplnuje, nebo to v nas spis vytvari rezistenci. To tam vidim jako podstatnejsi.
Kldine si uvazujme o cem chceme, jen si vedomne vyberme ten zpusob, JAK o tom uvazujeme.

[Cizinec]

Je to ten první a nejdůležitější krok, který ke svému štěstí můžete, ne-li musíte učinit. Rozhodnout se. Rozhodnout se být šťastní. Toužit být šťastný více, než cokoliv jiného.. více než mít pravdu, více než hledat svou spravedlnost, více než chtít prožívat něco, co se.. že prý.. prožívat musí..
Rozhodnete-li se být šťastní a budete-li své rozhodnutí ctít, tak nebude žádné překážky, která by nešla lehce překročit.

To je ovšem voluntarizmus. Chybná cesta, vedoucí k nihilizmu.

[Motýlek]

Je to ten první a nejdůležitější krok, který ke svému štěstí můžete, ne-li musíte učinit. Rozhodnout se. Rozhodnout se být šťastní. Toužit být šťastný více, než cokoliv jiného.. více než mít pravdu, více než hledat svou spravedlnost, více než chtít prožívat něco, co se.. že prý.. prožívat musí..
Rozhodnete-li se být šťastní a budete-li své rozhodnutí ctít, tak nebude žádné překážky, která by nešla lehce překročit.

To je ovšem voluntarizmus. Chybná cesta, vedoucí k nihilizmu.

Proč?

[Cizinec]

Je to ten první a nejdůležitější krok, který ke svému štěstí můžete, ne-li musíte učinit. Rozhodnout se. Rozhodnout se být šťastní. Toužit být šťastný více, než cokoliv jiného.. více než mít pravdu, více než hledat svou spravedlnost, více než chtít prožívat něco, co se.. že prý.. prožívat musí..
Rozhodnete-li se být šťastní a budete-li své rozhodnutí ctít, tak nebude žádné překážky, která by nešla lehce překročit.

To je ovšem voluntarizmus. Chybná cesta, vedoucí k nihilizmu.

Proč?

Protože člověk se, na rozdíl od barona Prášila, sám nevytáhne z bahna za uši.
Existenciální dimenzi (tedy nikoli psychoopileckou či psychohygienickou) této reality pěkně ilustrují verše Jana Zahradníčka z komunistického vězení v 50. letech:

Pahýlem Pravdy mávám, hrozím, žaluji:
Bůh stvořil člověka svobodného, ne vězně.

Odvážil by se Petr svůj virtuálně omámený názor prezentovat do vězení Janovi, po té co jeho ženě s dětmi komunisté sebrali barák a děti se pak nešťastnou náhodou otrávili? A bachař mu sebral jejich fotografie?
Doufám, že Petr neztratil kontakt s realitou úplně...

[Petr]

Urcite se takovy clovek muze rozhodnout, jak chce prozit dalsi chvili sveho zivota. Neni v tom rozdil oproti jinym lidem. Naopak takovy clovek, se muze rozhodnout daleko silneji, nez ti co neco takoveho silneho neprozili. Nerikam, ze kazdy se z toho dostane sam, ale kazdy ma tu moznost, a on neni vyjimkou.
Navic treba na to clovek neni nikdy sam.
PS. Samozrejme bych mu to rad prezentoval, otazkou je, zda by me on slysel.

[Cizinec]

Urcite se takovy clovek muze rozhodnout, jak chce prozit dalsi chvili sveho zivota. Neni v tom rozdil oproti jinym lidem. Naopak takovy clovek, se muze rozhodnout daleko silneji, nez ti co neco takoveho silneho neprozili. Nerikam, ze kazdy se z toho dostane sam, ale kazdy ma tu moznost, a on neni vyjimkou.
Navic treba na to clovek neni nikdy sam.
PS. Samozrejme bych mu to rad prezentoval, otazkou je, zda by me on slysel.

Říká se, že zkušenost je to nejcennější, co člověk má, protože je nesdělitelná.

<ironie>Škoda, že Petr nežil před 2000 lety. Poučil by Ježíše na kříži, ten by si ušetřil hrozná trápení a západní civilizace by se vyvíjela podstatně jinak. Křesťanští mystici by pak nemuseli podstupovat muka Temné noci.</konec ironie>
Ach Bože.

Teoreticky bychom mohli rozlišovat dva stupně reality. První je realita vztažná, relativní, do které se člověk rodí. Zde leží platnost Petrových vývodů (nepopírám totiž, že by nebyly nějakým způsobem platné, že by to byla totální fikce). Snad bychom ji mohli nazvat realitou Missek. Je jistě lepší být upravený než neupravený, čistý než špinavý, usměvavý než neusměvavý. Nicméně, ani silná vrstva make-upu nezakryje často nevábnou duši, kterou ovšem Misska v sobě nevidí a ani vidět nemůže.
Druhý stupeň reality je realita absolutní či psychologicky existenciální. Křesťansky je to bolestivá cesta kříže (tradičně se dělí na cestu očistnou a cestu sjednocující). Je to cesta smrti Petrovy reality (resp. projektů z první reality) a jeho zmrtvýchvstání. To by nebylo možné, kdyby Bůh - z milosti ovšem -, nedopustil zhroucení dosavadních konceptů (skrze nějaké neštěstí, nemoc atpod.).
Proto my buddhisté říkáme, že dobrá karma je špatná karma a naopak. Karma nebeských bytostí nedovoluje zhroucení jejich konceptů. Karma ďábelských bytostí nedovoluje v mysli potřebný prostor pro in-formaci. Nejlepší karma je karma lidí.

[Motýlek]

To je ovšem voluntarizmus. Chybná cesta, vedoucí k nihilizmu.

No já nevím, nemám patent na rozum, ale nihilismus je podle přesným opakem duševního stavu, z něhož pramení (a současně k němuž směřuje) proces vědomého tvoření reality. Proto jsem se ptal proč - vidím v tom rozpor.

Protože člověk se, na rozdíl od barona Prášila, sám nevytáhne z bahna za uši.
Existenciální dimenzi (tedy nikoli psychoopileckou či psychohygienickou) této reality pěkně ilustrují verše Jana Zahradníčka z komunistického vězení v 50. letech:

Pahýlem Pravdy mávám, hrozím, žaluji:
Bůh stvořil člověka svobodného, ne vězně.

Odvážil by se Petr svůj virtuálně omámený názor prezentovat do vězení Janovi, po té co jeho ženě s dětmi komunisté sebrali barák a děti se pak nešťastnou náhodou otrávili? A bachař mu sebral jejich fotografie?
Doufám, že Petr neztratil kontakt s realitou úplně...

Rozumím Ti, ale já to vnímám jinak: nežijeme tady jen jednou, inkarnovali jsme se zde mockrát, mnozí z nás i do doby temných padesátých let. A určitě nikdo z nás tehdy nevěděl nic o tom, jak si máme svobodně tvořit vlastní svět. Byla tma, rolety zataženy a za plotem bolševik. A to ani nepíšu o totálně zatemnělém středověku. Taky bys mohl hodit něco ve stylu, že se nám to plká, když jsme nezažili inkvizici. No jasně, plká se nám to dobře. Ale za prvé: nikdo z nás neví, čím vším jsme si ve svých inkarnacích prošli - dost možná toho máme za sebou ve zkušenostech s odvrácenými stránkami života víc než dost. A není ani naší vinou, že jsme se narodili tady a teď. Tím méně se máme vinit za to, že se učíme žít a tvořit podle svých přesvědčení, nikoli trpně snážet příkazy a pravdy někoho jiného.
Když bych to napsal hodně natvrdo, pak není žádné včera, dnes a zítra. Je jenom věčné teď. A my v něm. My před tisíci lety, sto lety, včera, za padesát let, za milion. Jsme nesmrtelné, věčně jednotky Zdroje Všeho Co Je a jako takové prožíváme různé kvality Téhož v nekonečně mnoha proměnách. Přečti si třeba Setha. Nebo Gregga Bradena. Nebo Davida Ickeho. Nebo Kryona. Nebo něco jiného, jiný zdroj, který mluví o naší kvantové podstatě, o naší schopnosti kvantově tvořit, čili prožívat jakoukoli realitu si zvolíme - je to jen otázka vibračního naladění (O tom zase píše Hicksových Abraham).
To, co tu píšeš o Zahradníčkovi (a nechci nijak shazovat to, čím si on a jeho rodina prošli!), je pohled čistě lineární (klasická přízemní - troufám si říct vibrační, pro ty, kdo mi rozumí, shazovačka -,nikoli kvantový pohled člověka osvíceného, s nadhledem, porozuměním, s touhou po poznání vyššího smyslu - což je opět, pro ty, kdo mi porozumí, záležitost vyšší vibrační úrovně.
V podstatě je úplně jedno, co si kdo říká nebo ne, protože jako svobodné bytosti všichni ve svých realitách obrážíme své myšlenky: chceš-li mi porozumět (nebo se o to alespoň pokusit) nebo ne a budeš mě mít za hňupa, prosím. Je to v pořádku. Nic se neděje Před pár lety kdybych četl to, co teď píšu, poklepal bych si na čelo taky, protože o spoustě věcí jsme neměl ještě před pár měsící ani šajn. No a co? Před pár lety jsem si taky prožíval své temné chvíle a byl vibračně tak nízko, že jsem si myslel, že svět je jedno vězení bez úniku - dnes vím, že je to úplně jinak. Kdo tedy platí, která má verze? Ta minulá nebo tato? Pořád to jsem já! Tehdy, teď a i příště.
Je dobré uvažovat ve větších rozměrech a cyklech než je jeden lidský život. Nebo jeden týden. Nebo dokonce jeden tento okamžik, ve kterém si právě myslím, že je něco tak a tak. Není. Za chvíli to totiž bude třeba úplně jinak. Ten, kdo tohle pochopí a rozpostře své vnímání do větších sfér a oprostí se od vztahování se sebe sama jen k tomu, co momentálně vidí nebo vnímá, má šanci porozumět. I tomu Janu Zahradníčkovi. Protože dost možná jsme mohli být jako on. Dost možná jako jsme. Dost možná jako on budeme.

[Petr]

Cizince,
vidim ze mas o me spoustu presvedceni, a ja ti je urcite vyvracet nebudu... jsou tvoje.

Ale jeste k tomu podstatnemu. Neni to cele o tom, ze stesti je stav bytosti, bez ohedu na okolni podminky, bez ohledu na penize, vztah, rodinu, smrt. Neni to umeni byt stastny sam od sebe, to co hledame. Tak proc se vracet zase na zacatek a limitovat to na vnejsi podminky (vezeni, rodina, fotky)?

[flpbb]

Cizince,
vidim ze mas o me spoustu presvedceni, a ja ti je urcite vyvracet nebudu... jsou tvoje.

A to jsi udělal dobře, kdoví jak by to zase kvalifikoval, např.:
To je ovšem hadoizmus. Chybná cesta vedoucí k GBG.
Nevím, nemohu soudit. Nebyl jsme 3 měsíce v Bangladéši, jen 387 dní v AF, 65 v PAK a 189 v Iráku, to je všechno nic. Proto si taky ovšem na nic nehraju...

[vostalpetr]

Je to ten první a nejdůležitější krok, který ke svému štěstí můžete, ne-li musíte učinit. Rozhodnout se. Rozhodnout se být šťastní. Toužit být šťastný více, než cokoliv jiného.. více než mít pravdu, více než hledat svou spravedlnost, více než chtít prožívat něco, co se.. že prý.. prožívat musí..
Rozhodnete-li se být šťastní a budete-li své rozhodnutí ctít, tak nebude žádné překážky, která by nešla lehce překročit.

To je ovšem voluntarizmus. Chybná cesta, vedoucí k nihilizmu.

Tak, tak,

ovšem ten kdo nečetl Schopenhauera,

ten nebude ani moc rozumět budhismu,

v kterém touhy a vůle jsou tím,

co má odpadnout

nikoliv být použito...

[vostalpetr]

Teoreticky bychom mohli rozlišovat dva stupně reality. První je realita vztažná, relativní, do které se člověk rodí. Zde leží platnost Petrových vývodů (nepopírám totiž, že by nebyly nějakým způsobem platné, že by to byla totální fikce). Snad bychom ji mohli nazvat realitou Missek. Je jistě lepší být upravený než neupravený, čistý než špinavý, usměvavý než neusměvavý. Nicméně, ani silná vrstva make-upu nezakryje často nevábnou duši, kterou ovšem Misska v sobě nevidí a ani vidět nemůže.
Druhý stupeň reality je realita absolutní či psychologicky existenciální. Křesťansky je to bolestivá cesta kříže (tradičně se dělí na cestu očistnou a cestu sjednocující). Je to cesta smrti Petrovy reality (resp. projektů z první reality) a jeho zmrtvýchvstání. To by nebylo možné, kdyby Bůh - z milosti ovšem -, nedopustil zhroucení dosavadních konceptů (skrze nějaké neštěstí, nemoc atpod.).
Proto my buddhisté říkáme, že dobrá karma je špatná karma a naopak. Karma nebeských bytostí nedovoluje zhroucení jejich konceptů. Karma ďábelských bytostí nedovoluje v mysli potřebný prostor pro in-formaci. Nejlepší karma je karma lidí.

No to neštěstí není vždycky nutný,

to jsou koncepty budhismu a křestanství,

koncepty se přece nemusí hroutit vždy pod vlivem utrpení,

ale mohou se hroutit i pod vlivem dobré karmy,

nebot zde je také prostor pro informaci,

lépe řečeno,

pro uvolnění (což je také informace)

[Josef]

<ironie>Škoda, že Petr nežil před 2000 lety. Poučil by Ježíše na kříži, ten by si ušetřil hrozná trápení
a západní civilizace by se vyvíjela podstatně jinak. Křesťanští mystici by pak nemuseli podstupovat muka Temné noci.</konec ironie>
Ach Bože.

Jakoby tu chybělo pochopení, že tím "hrozným trápením" procházel Ježíš vědomě, že bylo jeho volbou.