Eva Nada píše:Jinak já soucítění nevnímám tak, jak píšeš, že přebíráš jako osoba na sebe něco negativního a vlastně jakoby toho člověka lituješ, že se mu nedaří dobře... to soucit, ten skutečný, alespoň jak ho vnímám já, není.
Pokud bych mohla vyjádřit, jak vnímám soucit... pak nejbližší výraz by byla Vzájemnost.. Blízkost... kdy osoba (má sebestředná osoba, jáčko) ustoupí zcela z cesty a je pociťována blízkost, sounáležitost...spojení...celé je to jemné.. něžné... a tolik pokojné... čas není... je tu "jen" vzájemnost... Spojení....
ano, a o to právě jde, a o tom právě abraham mluví. abraham je vůbec hodně o tom
nevědomém, schovaném
za záměrem, který nazýváme nějak jinak a o kterém většinou víme (například soucit - obětavá a dobrá věc). jeho učení je hodně o tom "
opravdu se znát, opravdu znát, jak to tady funguje, umět to pozorovat a díky tomu se umět zařídit tak, aby to prostě tolik "nebolelo".
je hodně věcí, které člověk dělá, a kterým přikládá nějaký význam a jisté vlastnosti na základě toho, co mu vštípil svět, do kterého se narodil. tak například kráčeli ve středověku flagelanti v procesí pokaždé, když udeřila morová rána, protože byli opravdu skálopevně přesvědčeni, že je mor odplatou za jejich hříchy a že jejich utrpení (totiž že se budou do krve bičovat) přinese spaseníí celému městu, celému kraji. nebo naopak v afrických zemích určovali pokaždé, když se ve vsi ztratilo něco cenného, jednu osobu (losem, věštbou rozhozením kostmi - například) jako posedlou. ta potom byla zodpovědná za špatnost, která se stala, i když s tím - podle našich měřítek - neměla nic společného. pevně věřili, že ať je viníkem kdokoli, není to podstatné, pokud bude určen viník svatou věštbou, bude dobrý duch udobřen, zlý duch vyhnán a vesnici bude zase dopřán mír a ustanou hádky.
a abraham přichází zhruba tak s tímhle - ptá se:
"opravdu zbavíš svoji vesnici hříchu, když se budeš čtyřiadvacet hodin bičovat do zad?"
"opravdu pomůžeš svému bližnímu tím, když se budeš cítit stejně jako on"člověk, který věří principu oběti, řekne:
"ano, bez tohoto nás bůh nespasí a nedopřeje nám zdravý život a požehnání".
"ano, je to dobrá věc, nic jiného pro něj udělat nemůžu, toto je přirozené a chvályhodné, jsem rád, že to mohu dělat."
a abraham na to říká:
"dobrá tedy. věř a bičuj se. druhé ráno se zvedni a podívej se, co se stalo s tvojí vesnicí. uvidíš vesnici zbavenou moru?"
"jistě, je asi poněkud nezdvořilé chtít po bohu, aby odpověděl hned. počkej tedy klidně na další den. co uvidíš potom? stále budou lidé trpět? stále budou lidé umírat? ostatní problémy také nezmizí? věř dál a bičuj se."
"ale můžeš také udělat to, že si všimneš, že takhle ty věci prostě nefungují. můžeš začít na vlastní pěst zkoumat, jak že tedy fungují. co ti skutečně prospěje k tomu, abys byl šťastný? nejenom tu krátkou (nebo i delší) chvíli, když máme náhodou krásné ráno, pouštíš si krásnou muziku a žena ti k tomu právě uvařila tvé oblíbené jídlo. ale dlouhodobě šťastný. opravdu spokojený. tzn. spokojený se světem i sám se sebou. nevíš? nuže - tady máš čas. vezmi si čas a v něm pozoruj a zkoumej, co vede k tomu, abys byl dlouhodobě spokojený."
takhle k sobě mluvíme i my, pokud jsme sami k sobě opravdu upřímní.
abraham určitě není pro každého. ale v první řadě není pro lidi, kteří k sobě nedokáží být upřímní.
pojďme se podívat na ten soucit:
lidé se milují. milovat někoho znamená být šťastný, že ten člověk je, že se má dobře, že se mu dobře daří, že se cítí skvěle, že s ním můžeme pobývat, a tak dále. jestliže se někdo, koho milujeme (máme rádi), cítí špatně, můžeme udělat dvě věci:
1/ milovat ho stále stejně tou šťastnou tváří lásky
2/ soucítit s ním
to první znamená zůstat šťastný a nabídnout tím druhému, že by mohl být též šťastný. to druhé znamená (dokonce i doslova) začít cítit totéž, co ten druhý člověk (sou-cítit).
ve druhém případě rozdělíme břímě utrpení našeho milovaného na dvě osoby - na něj a na sebe. pak je velice dobře možné, že se našemu milovanému uleví. ponese část své tíhy. fígl ale spočívá v tom, že se zároveň přitíží nám. tedy právě tehdy, nebudeme-li ve vortexu (což je nejpodstatnější část abrahamova učení). ale ve vortexu s ním nemůžeme být nešťastní, protože prostě nemůžeme být nešťastní. takže pokaždé, když s ním chceme být nešťastní, nejsme ve vortexu. a pokud nejsme, jsme my o naše nevortexové štěstí ochuzeni jeho neštěstím. prokazujeme tedy našemu milovanému medvědí službu. myslíme si, že pomáháme, a přitom mu jenom pomáháme prožívat a cítit to, co prožívá beztak i bez nás - tedy nějaký smutek. jak to jde jinak, popisuje ve svých příkladech abraham nesčíslně. ale - já trvám na tom, že si to musí každý vyzkoušet. podmínkou je - dostat se mentálně, psychicky a fyziologicky do toho stavu, který abraham nazývá vortex. a pak to funguje jistým mocným způsobem.
zde se objevuje typická zrádost určitého zažitého, běžného přístupu - jakým je třeba soucit. dnes si ji většina lidí neuvědomuje. neuvědomuje si ji ze stejného důvodu, z něhož se flagelanti bičovali, až z nich prýštila krev, ze stejného důvodu, z něhož umírali v keni a dalších státech nevinní lidé a nevinné děti - je totiž společensky absolutně nepřijatelné, aby člověk začal přemýšlet sám svoji vlastní hlavou, a začal například přemýšlet o tom, jestli je v důsledku bičování tisícovky mužů opravdu mor vypuzen z evropy, a jestli je smrtí označeného posedlého opravdu zloděj vypuzen z vesnice. a nebo - jestli je opravdu jediná možnost, jak "pomoci" druhému, cítit v tu chvíli to samé, jako on. a tady začíná problém.
v dnešní společnosti jsme naučeni dělat "hezké" věci. věci dobré. přitom je to už docela dávno, co přišla do evropy "good spell" a vítězně spolu s křižáckými taženími ovládla celý kontinent. ale je to stále toto stejné, křesťanské poselství, je to stále dogma oběti, které se skrývá za současnou podobou soucitu. tj. není možné, aby byl někdo šťastný, pokud alespoň zčásti neobětujeme něco svého, byť by to byl jenom náš úsměv. protože člověk nechce vypadat špatně - ani ne tak před ostatními, jako spíš sám před sebou - nechce si o sobě myslet nic špatného - tak milerád trpí, nebo spíš v maličkostech se rmoutí, protože se rmoutí jeho přátelé. až se takové věci dostanou tak pod kůži, že člověk přestane pozorovat, co tím skutečně způsobuje. (pochopitelně je možno namítnout, že člověk, který "soucítí" se svým druhem, se vůbec sám smutným nestane. ale to potom není soucit, o kterém mluví abraham a já tady, to je potom jenom nepoctivá hra na našeho přítele).
pak tedy přijde abraham a drze se znovu ptá:
"opravdu tvůj přítel vyřeší svůj problém, když budeš trpět v tu chvíli stejně, jako on? neexistuje ještě nějaký jiný, lepší způsob, jak způsobit, že nejenom tvůj přítel, ale i ostatní lidé kolem tebe a i ti, kteří vůbec neznáš, budou moci sosat z mnohem stabilnějšího a méně vrtkavého poháru štěstí? a o tom, jak na to, je celé jeho "učení".
je to v zásadě docela jednoduché a hlavní výhoda toho spočívá v tom, že všechno z toho se dá ověřit. na rozdíl od vyhnaného moru, který odešel z vesnice proto, že některé rozumné lékaře té doby (například nostradama) napadlo zasypávat hromadné hroby vápnem, takže se přestávala šířit infekce, než aby odešel kvůli ranám na stovkách mužských zad, můžeme s našimi novými poznatky experimentovat a záměrně se dostávat do různých stavů "mysli", abychom si pak mohli ověřovat, co si jimi přitahujeme. a tak se s nimi můžeme naučit pracovat. jediné, co se přitom po nás vyžaduje, je opravdová upřímnost sama k sobě. schopnost připustit si, že něco dělám jinak, než jak jsem si doposud myslel, že dělám. myslím, že tohle je trochu kámen úrazu pro některé lidi, kteří abrahama odmítnou, jakmile se s tímto problémem setkají - nároky na upřímnost sama k sobě jsou tu velké a ne každý je takto upřímný ochoten být.
ještě bych jenom dodala, že já osobně nejsem žádným fanatickým příznivcem jakéhosi jednoho abrahama, vedle něhož by nic jiného na světě neexistovalo. moje cesta k abrahamovi byla asi poněkud jiná, než jiných lidí, k nimž se dnes abraham obrací, ale právě to je na tom zajímavé. já jsem v životě pozorovala věci, dávala jsem si je dohromady a experimentovala, a mnohé se také stalo jaksi "samo od sebe"

, a já jsem čím dále tím více věděla proč. jen bylo někdy velice obtížné dostat se do toho stavu "štěstí", který abraham nazývá vortexem, v němž člověk může opravdu účelně ovlivňovat věci a dělat to, co opravdu dělat chce. takže jsem se léta učila, jak s tím nakládat, a co jak funguje atd. (a stále se učím nové a nové) a pak jsem objevila knížku od esther a jerry hicksových - /Úžasná síla emocí - jediná abrahamova kniha, kterou jsem opravdu přečetla celou

/, a viděla jsem, že ten člověk - tedy pardon, channellovaná bytost

- došel k úplně shodným závěrům. otestovala jsem tedy jeho "učení" ještě předtím, než jsem se k němu dostala. no a můžu říct prostě jenom to, že to opravdu funguje, že to určitě není jediná a poslední věc, která člověka čeká, aby se ji naučil, aby věděl, co má dělat a čím co způsobí, ale jsou to rozhodně ze všeho, s čím jsem se dosud setkala (a že toho byly mraky

) nejobsáhlejší a nejpraktičtější a nejfunkčnější teze, pokud jde prostě vůbec o duchovní literaturu. věřím tedy opravdu tomu, že to jde i obráceně, a začne-li někdo upřímně pozorovat svůj život a všímat si, kdy, co a jak funguje, mohou mu být abrahamovy rady víc než užitečné.