Abraham: Jak Zdroj vidí přírodní katastrofy

[Jana]

je prostě první krok na duchovní cestě...

Je to krok správným směrem.

[amp]

ps: zlahka som prebehol diskusiu, co si nam ponukla v odkaze...iba tolko k nej: dakujem, ale z bratislavy do pariza nepojdem cez moskvu
.....................................................................................................................................................................................

tenhle svět není vždycky logickej,
pokud scháníš levnej let do indie,
tak jedny z nejlevnějších letů bývají Praha - Londýn - Delhi....

(je to sice delší, ale levnější,
záleží pak jen čeho máš víc, jestli peněz nebo času...

ok

ja som skor narazal na to, ze niektori ludia sa v tej duchovnosti na moj vkus zbytocne zavrtavaju do roznych samovykonstruovanych labyrintov, je to takzvana duchovnost pre duchovnost a mne sa paci ako o podobnych ludskych malichernostiach, hovori abraham, popripade seth, ze z ich nadhladu je mnoho veci, ktore tu my ludia riesime, jednuducho smiesnych
ale, ked to niekomu smakuje tak dobru chut

[vostalpetr]

ps: zlahka som prebehol diskusiu, co si nam ponukla v odkaze...iba tolko k nej: dakujem, ale z bratislavy do pariza nepojdem cez moskvu
.....................................................................................................................................................................................

tenhle svět není vždycky logickej,
pokud scháníš levnej let do indie,
tak jedny z nejlevnějších letů bývají Praha - Londýn - Delhi....

(je to sice delší, ale levnější,
záleží pak jen čeho máš víc, jestli peněz nebo času...

ok

ja som skor narazal na to, ze niektori ludia sa v tej duchovnosti na moj vkus zbytocne zavrtavaju do roznych samovykonstruovanych labyrintov, je to takzvana duchovnost pre duchovnost a mne sa paci ako o podobnych ludskych malichernostiach, hovori abraham, popripade seth, ze z ich nadhladu je mnoho veci, ktore tu my ludia riesime, jednuducho smiesnych
ale, ked to niekomu smakuje tak dobru chut

O tom ani v nejmenším nepochybuju,
po pravdě jediná činnost, která není směšná je osobní existence, pokud to lze nazvat činností,
ale i ta z určitého pohledu je tou nejsměšnější věcí na světě..

V podstatě celá ta boží tvořivá činnost je směšná a je k popukání,
uvědomíme-li si, že bůh dosahuje své božské dokonalosti skrze vyčerpání všech možných možnosti nedokonalostí...

A v každé takové (naprosto malicherné) činnosti je ukryta radost, čím blíže k bohu, tím je ta radost (rád bych napsal větší, ale není to tak správně)
tím je radost čistší...

((Není třeba si myslet, že třeba Abraham je nějaká boží seriozní smysluplná osoba (osoby), je to úplně stejnej cvok jako my))


PS.Chesterton v jedný knize napsal, že Ježíš nám ukázal spoustu věcí, že se nestyděl za svůj hněv ani za své slzy, že nám ukázal mnoho zázraků, že mnohé nám pověděl,
ale že mu přesto přijde, že jednu věc si nechával pro sebe když občas odcházel od lidí do samoty si zameditovat,
a že si myslí, že tím Ježíšovým božím tajemstvím byl smích...

Nakonec, když si člověk poslechne nějakýho toho Abrahama, a neposlouchá to moc seriozně, tak zjistí, že to jsou v podstatě vcelku humorné příběhy...

[Petr]

ono asi nemuzeme dojit k jedinemu spravnemu zaveru, ze Abraham je krok 1, neco krok 2 a neco jineho krok 8 - posledni finalni konecny ( ), protoze na to mame kazdy jiny nazor a asi vsichni bychom meli pravdu, a jakakoliv debata o tom, by nemela moc smysl .
Takze dle me, jedine zajimave, nebo dulezite, co je dobre vedet (a jak uz napasala Jana), ze je to krok spravnym smerem a ze nic nebude krokem poslednim .

[vostalpetr]

ono asi nemuzeme dojit k jedinemu spravnemu zaveru, ze Abraham je krok 1, neco krok 2 a neco jineho krok 8 - posledni finalni konecny ( ), protoze na to mame kazdy jiny nazor a asi vsichni bychom meli pravdu, a jakakoliv debata o tom, by nemela moc smysl .
Takze dle me, jedine zajimave, nebo dulezite, co je dobre vedet (a jak uz napasala Jana), ze je to krok spravnym smerem a ze nic nebude krokem poslednim .

...........................................................................................................................................................................................

No určitě je Abraham pro někoho vrcholem, pro jiného začátkem...

Já s tím vcelku souzním, protože když jsem se zamýšlel nad životem osoby, jako co dělat a o co se zajímat,
tak mně to vyšlo dost podobně jako Abrahamovi,
jak jsem koukal na JZ, může někomu Abrahamovo učení připadat jako sobecké,
ale to mně přijde naprosto v pořádku,
usilovat o vlastní (dualistické) štěstí je naprosto přirozená a správná věc,
kterou je nutno absolvovat (nebot to je v podstatě motor tvoření)

a v podstatě každý znás je takto naprogramován,

samozřejmě z pohledu jogy se takovéto učení jeví jako učení směrem od zdroje k tvoření, ke světu a činnostem,
zatímco joga klade důraz k návratu do zdroje
(tedy směřuje nás opačným směrem)

já se spíš přikláním k tomu, že je nutné tyto dva směry navzájem přijmout,
jako protiklad či paradox,
nebot kažý čas (činnost) probíhá či se jeví vždy v bezčasé přítomnosti

samsára je nirvána, nirvána je samsára....

(pokud klademe důraz jen na jednu stranu protikladu, je naše uvědomění vždy poněkud více omezené a uniká nám Skutečnost jako celek)

takže to lze popsat jako první krok na cestě duchovnosti, nebot je to jednodušší k pochopení,
ale já bych to spíše viděl jako jednu stranu paradoxu, tedy jako něco co má být překročeno, ale i ZACHOVÁNO ČI UDRŽENO...

[Jana]

Obrátí-li se pozornost ke Zdroji, jak doporučuje Abraham, je potřeba udělat ještě něco víc?

[vostalpetr]

Obrátí-li se pozornost ke Zdroji, jak doporučuje Abraham, je potřeba udělat ještě něco víc?

poznáme-li zdroj,
je třeba si ještě uvědomit,
že vše vnímané je ve své podstatě také zdrojem...

(ne vždy se toto uvědomění dostaví součastně a automaticky s uvědoměním zdroje)


PS. proto také kritizuji ty způsoby meditace, kdy je vnímaný svět negován, či lépe řečeno není mu věnována pozornost,
protože pak zde není přijmutí vnímaného světa jako součást zdroje,
proto mně Abraham vcelku (ne naprosto úplně) vyhovuje, nebot on hovoří o tom, být v souladu s činností zdroje...

[Jana]

proto také kritizuji ty způsoby meditace, kdy je vnímaný svět negován,

Je-li pozornost ve Zdroji, pak je s ním v souladu. Pak není možné nic negovat, ne?

Pouze Světlo rozpustí temnotu a stíny,

Láska rozpustí strach,

samádhi rozpustí utrpení,

vhled a poznání rozpustí

pochybnosti a nevědomost....

[Eva Nada]

Opíjet se rohlíkem (láskou, bohem) může být sice krásné, ale to je asi tak všechno. Skutečnou moudrost, vhled nepřinese, právě pro to zaujetí pozlátkem, ideálem, což není nic jiného, než zaujetí sama sebou.
Zaujetí stejného druhu, jaké nabízí i Abraham: buďte šťastni, milujte se a množte se, haleluja a na nic jiného nehleďte, vy jste středem vesmíru, vy jste vesmíru páni

Právě zde, (i zde), se hodí tento článek, o tom, když se osobní představa na základě osobní líbivosti a řekněme jakési nezralé jednoduchosti (která přináší pocit vyjímečnosti, výlučnosti, osobní důležitosti) povýší na jakýsi ideál, třeba Lásku, Boha a v jejim, jeho jméně je vystupováno, jednáno. O dětinském infantilním jednání a skutečné lidské zralosti.
Jistě, někteří tzv. také advaitisté namítnou, že i to dětinské nezralé infantilní jednání je božské, svaté a mají vyřešeno.
Mentálně. Že ale takto nemohou být ,nejsou celiství, úplní.. napovídá jeden prostý, viditelný fakt: nepokoj, který je stále znovu a znovu vhání do projevů shánějíc si potravu, krev, palivo, aby se mohlo stále sebe-prožívat a tak stále sebepotvrzovat nezávislá osobní jedinečnost (na které je založeno i Abrahamovo poselství). Kolo samsáry se točí....

A kde zůstal Bůh...?

http://www.jitrnizeme.cz/view.php?nazev ... 2010040027

[Jana]

A kde zůstal Bůh...?

A Bůh je to Světlo, Láska, Život, to všechno, co je...

[Eva Nada]

Pěknou ukázkou takové dětské infantilnosti je tohle žvatlání:

Pouze Světlo rozpustí temnotu a stíny,

Láska rozpustí strach,

samádhi rozpustí utrpení,

vhled a poznání rozpustí

pochybnosti a nevědomost....

..... kdy je pracováno s duálností, s koncepty jako láska a strach, samádhi a utrpení, vhled, poznání a nevědomost... kdy je pracováno s časem... poskládáno do líbivého jakože celku... ovšem jen mentálního... v něčí hlavě....

[Jana]

Evi,

a kdepak (v čí hlavě) zůstává duálnost, pokud v nás opravdu:

Láska rozpustí strach,

samádhi rozpustí utrpení,

vhled a poznání rozpustí

pochybnosti a nevědomost .. ?

[Eva Nada]

... kde se to tedy vůbec vzalo, v hlavě, jež údajně nezná dualismus, takové pojmy jako láska a strach, rozpouštění...atd. a proč vůbec je tím operováno?
A tak bychom se mohly bavit doaleluja, známe to...

[Jana]

..kde se to tedy vůbec vzalo, v hlavě,...

Ano, kde se vůbec vzala ta Božská hra?

Kde jinde, než v Božské mysli.

Tak mě napadla taková legrační představa,

jakou má Bůh hlavu.

[watta]

vostalepetře, tvá "buddihistická" mantra mě opravdu rozesmála

[watta]

Jinak já soucítění nevnímám tak, jak píšeš, že přebíráš jako osoba na sebe něco negativního a vlastně jakoby toho člověka lituješ, že se mu nedaří dobře... to soucit, ten skutečný, alespoň jak ho vnímám já, není.
Pokud bych mohla vyjádřit, jak vnímám soucit... pak nejbližší výraz by byla Vzájemnost.. Blízkost... kdy osoba (má sebestředná osoba, jáčko) ustoupí zcela z cesty a je pociťována blízkost, sounáležitost...spojení...celé je to jemné.. něžné... a tolik pokojné... čas není... je tu "jen" vzájemnost... Spojení....

ano, a o to právě jde, a o tom právě abraham mluví. abraham je vůbec hodně o tom nevědomém, schovaném za záměrem, který nazýváme nějak jinak a o kterém většinou víme (například soucit - obětavá a dobrá věc). jeho učení je hodně o tom "opravdu se znát, opravdu znát, jak to tady funguje, umět to pozorovat a díky tomu se umět zařídit tak, aby to prostě tolik "nebolelo".

je hodně věcí, které člověk dělá, a kterým přikládá nějaký význam a jisté vlastnosti na základě toho, co mu vštípil svět, do kterého se narodil. tak například kráčeli ve středověku flagelanti v procesí pokaždé, když udeřila morová rána, protože byli opravdu skálopevně přesvědčeni, že je mor odplatou za jejich hříchy a že jejich utrpení (totiž že se budou do krve bičovat) přinese spaseníí celému městu, celému kraji. nebo naopak v afrických zemích určovali pokaždé, když se ve vsi ztratilo něco cenného, jednu osobu (losem, věštbou rozhozením kostmi - například) jako posedlou. ta potom byla zodpovědná za špatnost, která se stala, i když s tím - podle našich měřítek - neměla nic společného. pevně věřili, že ať je viníkem kdokoli, není to podstatné, pokud bude určen viník svatou věštbou, bude dobrý duch udobřen, zlý duch vyhnán a vesnici bude zase dopřán mír a ustanou hádky.

a abraham přichází zhruba tak s tímhle - ptá se:
"opravdu zbavíš svoji vesnici hříchu, když se budeš čtyřiadvacet hodin bičovat do zad?"
"opravdu pomůžeš svému bližnímu tím, když se budeš cítit stejně jako on"
člověk, který věří principu oběti, řekne:
"ano, bez tohoto nás bůh nespasí a nedopřeje nám zdravý život a požehnání".
"ano, je to dobrá věc, nic jiného pro něj udělat nemůžu, toto je přirozené a chvályhodné, jsem rád, že to mohu dělat."

a abraham na to říká:
"dobrá tedy. věř a bičuj se. druhé ráno se zvedni a podívej se, co se stalo s tvojí vesnicí. uvidíš vesnici zbavenou moru?"


"jistě, je asi poněkud nezdvořilé chtít po bohu, aby odpověděl hned. počkej tedy klidně na další den. co uvidíš potom? stále budou lidé trpět? stále budou lidé umírat? ostatní problémy také nezmizí? věř dál a bičuj se."

"ale můžeš také udělat to, že si všimneš, že takhle ty věci prostě nefungují. můžeš začít na vlastní pěst zkoumat, jak že tedy fungují. co ti skutečně prospěje k tomu, abys byl šťastný? nejenom tu krátkou (nebo i delší) chvíli, když máme náhodou krásné ráno, pouštíš si krásnou muziku a žena ti k tomu právě uvařila tvé oblíbené jídlo. ale dlouhodobě šťastný. opravdu spokojený. tzn. spokojený se světem i sám se sebou. nevíš? nuže - tady máš čas. vezmi si čas a v něm pozoruj a zkoumej, co vede k tomu, abys byl dlouhodobě spokojený."

takhle k sobě mluvíme i my, pokud jsme sami k sobě opravdu upřímní.
abraham určitě není pro každého. ale v první řadě není pro lidi, kteří k sobě nedokáží být upřímní.

pojďme se podívat na ten soucit:
lidé se milují. milovat někoho znamená být šťastný, že ten člověk je, že se má dobře, že se mu dobře daří, že se cítí skvěle, že s ním můžeme pobývat, a tak dále. jestliže se někdo, koho milujeme (máme rádi), cítí špatně, můžeme udělat dvě věci:
1/ milovat ho stále stejně tou šťastnou tváří lásky
2/ soucítit s ním

to první znamená zůstat šťastný a nabídnout tím druhému, že by mohl být též šťastný. to druhé znamená (dokonce i doslova) začít cítit totéž, co ten druhý člověk (sou-cítit).

ve druhém případě rozdělíme břímě utrpení našeho milovaného na dvě osoby - na něj a na sebe. pak je velice dobře možné, že se našemu milovanému uleví. ponese část své tíhy. fígl ale spočívá v tom, že se zároveň přitíží nám. tedy právě tehdy, nebudeme-li ve vortexu (což je nejpodstatnější část abrahamova učení). ale ve vortexu s ním nemůžeme být nešťastní, protože prostě nemůžeme být nešťastní. takže pokaždé, když s ním chceme být nešťastní, nejsme ve vortexu. a pokud nejsme, jsme my o naše nevortexové štěstí ochuzeni jeho neštěstím. prokazujeme tedy našemu milovanému medvědí službu. myslíme si, že pomáháme, a přitom mu jenom pomáháme prožívat a cítit to, co prožívá beztak i bez nás - tedy nějaký smutek. jak to jde jinak, popisuje ve svých příkladech abraham nesčíslně. ale - já trvám na tom, že si to musí každý vyzkoušet. podmínkou je - dostat se mentálně, psychicky a fyziologicky do toho stavu, který abraham nazývá vortex. a pak to funguje jistým mocným způsobem.

zde se objevuje typická zrádost určitého zažitého, běžného přístupu - jakým je třeba soucit. dnes si ji většina lidí neuvědomuje. neuvědomuje si ji ze stejného důvodu, z něhož se flagelanti bičovali, až z nich prýštila krev, ze stejného důvodu, z něhož umírali v keni a dalších státech nevinní lidé a nevinné děti - je totiž společensky absolutně nepřijatelné, aby člověk začal přemýšlet sám svoji vlastní hlavou, a začal například přemýšlet o tom, jestli je v důsledku bičování tisícovky mužů opravdu mor vypuzen z evropy, a jestli je smrtí označeného posedlého opravdu zloděj vypuzen z vesnice. a nebo - jestli je opravdu jediná možnost, jak "pomoci" druhému, cítit v tu chvíli to samé, jako on. a tady začíná problém.

v dnešní společnosti jsme naučeni dělat "hezké" věci. věci dobré. přitom je to už docela dávno, co přišla do evropy "good spell" a vítězně spolu s křižáckými taženími ovládla celý kontinent. ale je to stále toto stejné, křesťanské poselství, je to stále dogma oběti, které se skrývá za současnou podobou soucitu. tj. není možné, aby byl někdo šťastný, pokud alespoň zčásti neobětujeme něco svého, byť by to byl jenom náš úsměv. protože člověk nechce vypadat špatně - ani ne tak před ostatními, jako spíš sám před sebou - nechce si o sobě myslet nic špatného - tak milerád trpí, nebo spíš v maličkostech se rmoutí, protože se rmoutí jeho přátelé. až se takové věci dostanou tak pod kůži, že člověk přestane pozorovat, co tím skutečně způsobuje. (pochopitelně je možno namítnout, že člověk, který "soucítí" se svým druhem, se vůbec sám smutným nestane. ale to potom není soucit, o kterém mluví abraham a já tady, to je potom jenom nepoctivá hra na našeho přítele).

pak tedy přijde abraham a drze se znovu ptá:
"opravdu tvůj přítel vyřeší svůj problém, když budeš trpět v tu chvíli stejně, jako on? neexistuje ještě nějaký jiný, lepší způsob, jak způsobit, že nejenom tvůj přítel, ale i ostatní lidé kolem tebe a i ti, kteří vůbec neznáš, budou moci sosat z mnohem stabilnějšího a méně vrtkavého poháru štěstí? a o tom, jak na to, je celé jeho "učení".

je to v zásadě docela jednoduché a hlavní výhoda toho spočívá v tom, že všechno z toho se dá ověřit. na rozdíl od vyhnaného moru, který odešel z vesnice proto, že některé rozumné lékaře té doby (například nostradama) napadlo zasypávat hromadné hroby vápnem, takže se přestávala šířit infekce, než aby odešel kvůli ranám na stovkách mužských zad, můžeme s našimi novými poznatky experimentovat a záměrně se dostávat do různých stavů "mysli", abychom si pak mohli ověřovat, co si jimi přitahujeme. a tak se s nimi můžeme naučit pracovat. jediné, co se přitom po nás vyžaduje, je opravdová upřímnost sama k sobě. schopnost připustit si, že něco dělám jinak, než jak jsem si doposud myslel, že dělám. myslím, že tohle je trochu kámen úrazu pro některé lidi, kteří abrahama odmítnou, jakmile se s tímto problémem setkají - nároky na upřímnost sama k sobě jsou tu velké a ne každý je takto upřímný ochoten být.

ještě bych jenom dodala, že já osobně nejsem žádným fanatickým příznivcem jakéhosi jednoho abrahama, vedle něhož by nic jiného na světě neexistovalo. moje cesta k abrahamovi byla asi poněkud jiná, než jiných lidí, k nimž se dnes abraham obrací, ale právě to je na tom zajímavé. já jsem v životě pozorovala věci, dávala jsem si je dohromady a experimentovala, a mnohé se také stalo jaksi "samo od sebe" , a já jsem čím dále tím více věděla proč. jen bylo někdy velice obtížné dostat se do toho stavu "štěstí", který abraham nazývá vortexem, v němž člověk může opravdu účelně ovlivňovat věci a dělat to, co opravdu dělat chce. takže jsem se léta učila, jak s tím nakládat, a co jak funguje atd. (a stále se učím nové a nové) a pak jsem objevila knížku od esther a jerry hicksových - /Úžasná síla emocí - jediná abrahamova kniha, kterou jsem opravdu přečetla celou /, a viděla jsem, že ten člověk - tedy pardon, channellovaná bytost - došel k úplně shodným závěrům. otestovala jsem tedy jeho "učení" ještě předtím, než jsem se k němu dostala. no a můžu říct prostě jenom to, že to opravdu funguje, že to určitě není jediná a poslední věc, která člověka čeká, aby se ji naučil, aby věděl, co má dělat a čím co způsobí, ale jsou to rozhodně ze všeho, s čím jsem se dosud setkala (a že toho byly mraky ) nejobsáhlejší a nejpraktičtější a nejfunkčnější teze, pokud jde prostě vůbec o duchovní literaturu. věřím tedy opravdu tomu, že to jde i obráceně, a začne-li někdo upřímně pozorovat svůj život a všímat si, kdy, co a jak funguje, mohou mu být abrahamovy rady víc než užitečné.

[Eva Nada]

watta: jeho učení je hodně o tom "opravdu se znát, opravdu znát, jak to tady funguje, umět to pozorovat a díky tomu se umět zařídit tak, aby to prostě tolik "nebolelo".

Díky watto za podělení se, jak to vnímáš - vnímáte.
Takže abrahamovo učení je o tom, že člověk je ostrovem sám pro sebe s agregátorem na výrobu osobního štěstí... místo srdce. Věřím, že takto uchopeno, žije život spousta lidí... ale ve svém důsledku se podobají spíše zvířátkům (kdo by neměl rád zvířátatka...), nevědomým, řídícím se pouze svými instinty a pudy. Zabezpečit se, aby mohla přežít... postaveno na hierarchii slabšího a silnějšího.. tedy na podkladě boje.

Naštěstí jsou ale lidé, řekněme bytosti, kterým je vlastní něco jiného než boj o zachování toho svého na úkor Celku.. toho svého sobeckého štěstíčka, klídku ... kterým je vlastní poněkud jiný soucit, než jak jsi ho vykreslila (přebírání bolesti druhého na sebe a tím ohrožení štěstíčka vlastního)... tito lidé jsou charakterističtí svým velkým, otevřeným srdcem... kteří žijí otevřeno... ne zavřeno... otevřeno ve smyslu nevinnosti....možná ani nemohou jinak... cítí každou bolest ale i každou radost jako "svou"... pro ně není vně a uvnitř... já a ten druhý.... ale ve všem nacházení "sebe"... to je ona Vzájemnost, blízkost, o které jsem psala... celý svět a všechny světy (jeho projevy) se nacházejí uvnitř jeho srdce...které bije v Jednom taktu... takovému Soucitu, žité Vzájemnosti se říká soucit neosobní (není tu vyrhraněná osoba, osobnost, která by něco od někoho přebírala).. a lidem, kterým je takovéto žití vlastní se říká bodhisatvové...ti, kteří skrze neosobní soucit (jejich osoba je rozpuštěna ve službě) pomáhají "druhým" k osvobození se z utrpení. Z utrpení, které vzniká i padá se ztotožněním se právě s představou, že jsem osoba (ostrov sám pro sebe) s chtěním a nechtěním ... pro vlastní zabezpečení.

Lidé jsou rozhodně moc a moc zvláštní, řekl si Malý Princ v duchu při cestě na jinou planetu....

[Petr]

takže to lze popsat jako první krok na cestě duchovnosti, nebot je to jednodušší k pochopení

jen poznamka Je zajimave, ze Abraham o sobe v souvislosti s duchovnosti moc (nebo spise vubec) nemluvi.. dalsi kniha o Vortexu se bude jmenovat.. Spiritualita - posledni zachrana .. a ma v tom pravdu, ze se k ni hodne lidi obraci v moment, kdy uz si s tim svetem nevi moc rady a hledaji, co by jim pomohlo k pochopeni toho spatneho, co se jim treba deje... a tak treba najdou karmu, a dalsi veci a hned jsou klidnejsi )) no a nekteri vlastne najdou Zakon pritazlivosti

watta: hezký hezký
pozn. k tomu bicovani.. samozrejme, ze to bicovani ten mor nevyhnalo, ale je tam zase ta zpetna vazba Zakona pritazlivosti: pokud ty lide tomu verili, a po bicovani, meli silnou viru, ze je to tim zazehnano, tak to odpovida tomu Svoleni, Umozneni... no stejne tak treba pojisteni neceho...samo o sobe nepomuze zabranit te udalosti, ale kdyz to clovek pojisteni ma, tak je zase klidnejsi a paradoxne tu pojistenou udalost pak nepritahuje... takze si spise nez pojisteni kupujeme klidnou mysl (neplati to zase pro vsechny, ale tak obecne mi to dava smysl )


A zpet teda k tomu soucitu a lasce....ono opravdu... na co dojdeme (nebo aspon ja na to dochazim a neustale si to potvrzuji), ze transformuje nas i okoli.. je radost a laska, nejlepe opravdu ta bezpodminecna, kdy muzeme obrazne svitit , zarit ... a lakat, vnadit do Vortexu i ostatni, aniz bychom je tam chteli lakat a vnadit.. ale spise proto, ze soulad se Zdrojem je dobry predevsim pro nas.. a verim, ze je to jediny stav, kdy komukoliv muzeme neco skutecne dat, bez toho aniz bychom jim chteli neco dat.. samy paradox

[LuKas]

[Eva Nada]

Tady vnímám jiný pohled na tzv. Zdroj, Celek, což může být alfou omegou rozdílného postoje a tím i náhledu na Soucit.. Lásku.

Zdroj, Celek není vyjádřením, substancí lásky extatické, zaměřené osobně, projevující se extází - prožíváním něčeho někým...(svítit, zářit, rozdávat, lákat, vnadit...) jak je patrno zde z názorů stoupenců Abrahamova učení, ale když už, tak láskou tichou...která spočívá sama v sobě... projevujíc se jako Tišina... Klid... úplnost.. celistvost... ale raději bych se tomu slovu láska úplně vyhnula, protože povětšinou je opravdu chápána a žita jako extatický prostředek sebevyjádření (já svítím, já zářím...já prožívám).
Připomíná mi to aktivity nevědomých skupin, které posílají lásku např. planetě zemi... a neuvědomují si, že svou jednostranně zaměřenou osobní aktivitou vychylují rovinu celku, přidávají na misku vah na jednu stranu a dle zákona vyrovnání musí a také je Zákonem odpovězeno přidáním na misku vah na druhé straně.

Soucit, Láska, když bychom řekli Zdroj - není výsledkem žádných snah, úsilí, dosažení (to je dosti důležité)... ale je prostředkem, jak být se Zdrojem, Celkem v souladu...
A to je zásadní, zcela opačný postoj, než jaký je patrný u tzv. Abrahamova učení.

Stoupenci tzv. lásky, extatické lásky, orientované jen na osobu coby prožívajícího, a na "to" - lásku - to mají rozdělené na já (subjekt) a "to" - objekt a nepomůže, že si ji nazvou láskou bezpodmínečnou, ta prožívající (svítící, zářící) osoba tu čouhá jak sláma z děravých bot... ta skutečná Láska, Soucit se nepotřebuje demostrovat (svítit, zářit..).. ona "jen" je... jako všudypřítomná boží živoucnost, skromná a tolik, tolik "obyčejná"...věčná....

Věčný život...

Ten nepotřebuje nic...jen je...