Vzpomínky na Tomášovi

[armin]

Petr Pavlík:

Víte, Eduard Tomáš, pan doktor Eduard Tomáš, tak jsme mu tenkrát říkali všichni, ten „uměl dávat góly“. To jsou prostě lidi, kteří v sobě mají velikou sílu. Ta je na dávání gólů potřeba, to se prostě nedá jinak. Podobně v rozhodujícím okamžiku duchovní cesty musí mít člověk velikou sílu, protože toho starého zbývá ještě hodně a je potřeba to prokopnout skrz naskrz.
A k tomu paní Míla, ta zase měla velikou jemnost – také „dokázala obětavě přihrávat“ – velikou, převelikou bych řekl, jemnost ducha, takový ten třpyt, takové to, co to ani není, a proto je to tak krásné.
A v těchto dvou základních rysech se oba báječně doplňovali a to bylo moc hezké.

Eduard Tomáš, ten byl opravdu vynikající mistr v koncentraci, v tom nejhlubším soustředění. V životě jsem nikdy nic u nikoho takového neviděl a zřejmě ani neuvidím, byl to unikát. Netvrdím, že je to k duchovnímu cíli nutné až do takové míry, ale on v tom byl neuvěřitelně dobrý.
Podobně jsem neviděl v životě u nikoho tak hluboký a čistý vhled, jako měla paní Míla. Ta mi dokázala odpovědět na každou duchovní otázku úplně z ničeho. Opravdu z ničeho! Ona si to nikdy nepřipravovala a na nic nemyslela, na knihách nelpěla a vždycky to řekla, jak jí to přišlo.

Rozdíl mezi člověkem, který má vhled a který ho nemá, je v tom, odkud ten člověk mluví. Zda vychází z rozdvojenosti, z oddělenosti, z pocitu vlastní osobní existence, anebo to tam není. Co tam pak ale vlastně je? Někdo pak o něm možná řekne, že mluví z Boha, ale hlavně tam není to vědomí oddělenosti, nic navíc, vůbec nic. Snad kromě veliké lásky, která je tomu člověku ještě daná jako takový závoj okolo nebo jako takové světlo okolo, aby mu bylo hezky.

Když takový člověk dostane duchovní otázku, tak ta je jako každá jiná otázka založená na nevědomosti. To by se ten druhý neptal, kdyby to předem věděl! Ta jeho nevědomost je v něm totéž co rozdvojení. A správná odpověď pak automaticky směřuje k tomu, aby ho v tázajícím vyrovnala.

To vypadá na pohled snadné, že? Ne tak úplně. Ta správná odpověď se nesmí přehnat, ta musí jenom narovnat, co se v tázajícím posunulo, aby to zase bylo úplné, celistvé, a nepřidávat nic svého. A na to je právě potřeba ta veliká jemnost, neporanit to křehké v člověku, který se ptá, a je tak otevřený a bezbranný. Jemnost vhledu je daná tím, čeho všeho se dokážeme vzdát, a nechat to, jak to je. Jak něco začneme vylepšovat podle svého, tak sice pořád ještě můžeme mít dojem, že „mluvíme z jednoty“, ale dávno už jsme vedle.

Naopak právě paní Míla dokázala z té jednoty nesestoupit, a to často velmi statečně, přestože tlak na ni byl někdy veliký, ze všech stran. Tak toho jsem si úžasně vážil. A pak té Eduardovy síly a současně odevzdanosti, to se „na něm dalo štípat dříví“, ten nepovolil nikdy, to bylo neuvěřitelné. A když se k tomu přidala tato veliká, veliká jemnost paní Míly, tak to bylo moc, čemu se dalo učit.
http://www.lampa.cz/prednasky/VhledASoustredeni.html

[Trini]

Petr Pavlík

http://www.lampa.cz/kontakt.html

[Monika]

[Monika]

takto na své rodiče vzpomíná Miloš Tomáš

"Moje máma Míla se narodila 24. září 1920 v malé, celkem odlehlé vesnici Kotvrdovicích na Drahanské vrchovině, nedaleko Blanska. V Kotvrdovicích vychodila obecnou a po ní v sousedních Jedovnicích měšťanskou školu. Když přišla válka a Němci zabrali spolu s jinými v kraji i jejich vesnici, provdala se v Olomouci, kde vystudovala zdejší gymnázium a posléze navštěvovala filozofickou a přírodovědeckou fakultu (protože Němci zavřeli vysoké školy, studium dokončila až po válce, ovšem už jen Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde počátkem padesátých let získala doktorát). To se už přestěhovala do Prahy. Nadále pak pracovala v různých zdravotních zařízeních v oboru mikrobiologie. Nejprve ve Státním zdravotním ústavu (kde na ní dodnes vzpomínají, viz kroniku ústavu vedenou Dr. Kožíškem) a krátce i v Branickém pivovaru, než na delší čas (10 let) zakotvila v Podolském sanatoriu – Ústav pro péči o matku a dítě, kde založila a vedla oddělení mikrobiologie. Pak ale odešla pracovat jako mikrobioložka do Thomayerovy nemocnice v Praze Krči, kde strávila 15 let až do svého odchodu do důchodu. Poté žila se svým manželem Eduardem nějaký čas na jejich chatě v Posázaví, kde kromě stálých přátel přijímali stovky návštěvníků. Po listopadu 1989 se věnovala psaní knížek a přednáškové činnosti, prakticky až do své smrti. Zemřela12. května 2001.

Můj táta Eduard se narodil 25. listopadu 1908 v kasárnách v polském Přemyšlu českým rodičům, neboť jeho tatínek byl povoláním voják. Dětství strávil u dědečka v Brzicích u Jaroměře v Orlickém podhůří, než se po vzniku samostatného Československa přestěhovali do Prahy, kde vystudoval reálné gymnázium a posléze Právnickou fakultu, na které získal doktorát ve třicátých letech. Posléze získal práci na okresním úřadě v Rakovníku, kde se vypracoval na post okresního hejtmana (nejvyšší správní úředník v kraji). V té době se oženil, z tohoto manželství pozůstávají dvě děti. Za války se z titulu své funkce, při každodenním nasazení života aktivně účastnil odboje proti nacistům, zvláště pak v květnovém povstání. Jako vlastenec a okresní hejtman vedl květnovou revoluci, ve které se významně podílel na několika akcích, jež vedly k celkem nekrvavému osvobození již 5. května 1945, za což obdržel po válce od prezidenta republiky vyznamenání za chrabrost v přímém boji. Za nacistické okupace a později i po celou éru komunismu byl sledován a pronásledován ze strany vládnoucí totalitní moci. Po válce se přestěhoval zpět do Prahy. V padesátých letech byl spolu s mnoha dalšími právníky vyhozen z práce, bolestivě se v té době rozváděl, krátce žil v Senohrabech u Prahy, neboť se přechodně nechal najímat na brigády, avšak do normálního pracovního poměru nesměl být z ideologických důvodů přijat. Nakonec sehnal práci pomocného dělníka v tunelu. V oné době se podruhé oženil a měl další dítě, trávil dlouhý čas na stavbách českých, moravských a slovenských tunelů a mostů, než mu bylo u téhož závodu Železničního stavitelství nabídnuto místo mechanizátora. Na tomto zařazení setrval až do odchodu do důchodu. V šedesátých letech (1963 – 69) přednášel v pražské Unitárii; když byl nucen tuto organizaci opustit a nesměl již v Praze přednášet, objížděl ještě necelý rok přednášet po republice, do měst, kam si jej lidé pozvali. Posléze mu zakázali veškerou přednáškovou činnost. Po několika letech se z Prahy přestěhoval na chatu do Posázaví, kterou v té době za pomoci rodiny a přátel dostavěl. Tam pokračoval v literární činnosti. Na své chatě oba rodiče žili dlouhá léta, a právě sem, kromě stálých přátel, směřovalo i značné množství návštěvníků. Listopad 1989 uvítal Eduard Tomáš s velkým nadšením. Vrátila se demokracie a spolu s ní svoboda slova a projevu. Mohl konečně publikovat své knížky, svobodně hlásat své názory. Začal opět s přednáškovou činností (před svým unitářským obdobím přednášel již dříve v Kladně a v Českém rozhlase), které se věnoval prakticky až do své smrti 26. května 2002.

Je třeba napsat, jak a čím byli mí rodiče, Míla a Eduard Tomášovi, formováni, co na ně mělo vliv, co je utvářelo. Oba rodiče pocházeli z velice zbožných a na místní poměry dost vzdělaných rodin (poznal jsem z prarodičů pouze tatínka svého otce), křesťanského (jak na malých vesnicích bývalo obyčejem, římskokatolického) vyznání. Každý den, u práce, před jídlem i před spaním bývala pravidelná modlitba. Můj otec jako malý kluk chodíval se svým bratrem do sousední vsi ministrovat (v jejich vesnici nebyl kostel). Osobnosti mých rodičů byly nepochybně silně poznamenány výchovou, poznamenanou silným náboženským a etickým vlivem.

Tatínek mojí mámy, ač truhlář, platil právem za místního vzdělance. Navštěvoval všechny knihovny a známé po okolních vesnicích a všechny knihy beletristické, ale i naučné (i od známých) si půjčoval a četl. Půjčoval je pak i manželce a dětem (moje máma byla z pěti dětí, páté v útlém věku zemřelo). I mnoho lidí místních, ba i přespolních, chodilo za otcem pro rady. Ne náhodou byl nejstarší z bratrů vůbec prvním studentem (jen málo z místních mělo víc jak měšťanku) a nejmladší zase prvním vysokoškolákem z vesnice. Na studia si bratři museli vydělávat. Otec mladší z dětí brával na výlety po okolí, se vším je seznamoval a o všem možném vyprávěl. Vedl je k touze po poznání, k lásce ke všemu. Vedle silného důrazu na vzdělání je otec spolu s matkou vedli k poznání Boha (první významnější zkušenost s Ním měla Míla, jak popisuje, ve čtyřech letech). V první světové válce byl na italské frontě raněn a se zraněním se dostal do lazaretu ve Vídni. Tam jakýsi vzdělaný lékař u něj objevil ranhojičské schopnosti, a nechal si ho u sebe do konce války na výpomoc.

Až po příchodu do Olomouce se moje máma Míla důkladněji seznámila s ezoterní literaturou a východní, ale i s klasickou západní filozofií, a to hlavně díky studiu na filosofické fakultě (učili jí např. prof. Vincenc Lesný, Leopold Procházka) a svému manželovi, který s ní sdílel její zájmy. Společně s manželem se dále vzdělávali, studovali literaturu (šlo o dostupné spisy buddhistické, hinduistické, z křesťanské, arabské a židovské mystiky), prováděli psychická cvičení, meditace, a také spolu navštěvovali různé lidi, o kterých bylo známo, že se zabývají ezoterními naukami; poznávala tak osobně i mnohé významnější duchovní osobnosti (Hejhal, Říhovi, Minařík) a později spolu se svým manželem Eduardem Tomášem další (Drtikol, Obšnajdr, Elgr, Arnošt Čapek, Džanardán, J. S. Dalajláma, Mahéšvarananda, Pranavananda, aj.).

Některé z nich Míla Tomášová pravidelně po určitou dobu navštěvovala (Květoslava Minaříka, později Františka Drtikola, se kterým se přátelila devět let, až do jeho smrti), nikdy - jak mnohokrát řekla - nebyla nikoho žačkou (i když šlo v mnoha případech o uznávané duchovní učitele), nýbrž přátelila se s nimi, protože měli stejné duchovní zájmy. Neměla zájem hledat pro sebe učitele v těle, ale pouze toho nejvyššího, všudypřítomného. Vícekrát toto prohlásila i napsala. Nechtěla Boha poznat zprostředkovaně přes nějakou osobu. Také měla Pána Boha naplno v sobě, a žila Jím.

Nepochybně na ní měly vliv i její bohaté životní zkušenosti, těžké životní situace a osudové události (pronásledování a zklamání v zaměstnání, v osobním životě, ke konci života i vážné onemocnění).

Obdobně byl formován můj táta. Přísná výchova směřující k touze po vědění, k lásce ke všemu, a především ke zbožnosti a pevnému, skvělému charakteru, duchovní zkušenosti a zážitky z dětství, na které později navázal snahou o vlastní duchovní prozření. Provádění duchovních cvičení (jak popisuje ve svých „Pamětech mystika“), časté meditace, intenzívní samostudium hodnotné duchovní literatury (zejména klasické východní i západní mystické literatury), tj. psychická práce, ale především i práce manuální, spolu s dalšími bohatými životními zkušenostmi (pronásledování nacisty a komunisty, četná nebezpečí života), nejhlubší duchovní zkušenost, i v neposlední řadě poznání různých duchovních osobností (Brunton, Drtikol, Elgr, Makoň, Džanardán, Dalajláma, aj.). To vše utvářelo osobnost Eduarda Tomáše.

Ptáme-li se po tom, jaký měli Míla s Eduardem Tomášovi pro ostatní lidi přínos, co po sobě zanechali, je třeba říci, že oba rodiče byli a stále jsou nevšedními duchovními učiteli, věnovali se v duchovní oblasti popularizátorské činnosti, radami, návody atd. pomohli bezprostředně jistě stovkám lidí, zprostředkovaně pomohli a dosud pomáhají, díky svým knihám, zvukovým a video kazetám, rozhlasu a televizi a množství článků v novinách a časopisech snad statisícům lidí. Konali přednášky, besedy, společné meditace. Poskytovali rozhovory pro mnohé noviny, časopisy, rozhlas, a sami jsou autory mnoha publikovaných článků. Navštěvovali je zájemci v soukromí doma a na chatě, ale i na přednáškách. Přednášeli v klubech, čajovnách, kulturních domech, autogramiádách, po tělocvičnách, v komorních sálech, ale i v sálech určených pro tisíce posluchačů, kde kromě přednášek se všemi přítomnými vždy dlouho meditovali, zodpovídali všechny dotazy, podepisovali knihy, obětavě hovořili v soukromí, takřka bez oddychu. Byli otevřeni všem zájemcům, nezištně, trpělivě a obětavě poskytovali rady a pomoc všem zájemcům na všech úrovních, na různých stupních jejich psychického a duchovního vývoje. Co učili, to sami žili. Byli a zůstávají nepochybně významnými duchovními osobnostmi.

Jsou autory řady knih, Eduard Tomáš je autorem přinejmenším třech desítek knižních titulů, jeho žena Míla napsala šest knih, z nichž jedno dílo (Setkání) vyšlo ve třech dílech. Na několika knihách se Míla i Eduard společně podíleli. V případě některých knih byla manželka Míla svému manželovi vynikající rádkyní (např. Jóga velikého symbolu, Milarepa, Duha v zrcadle). Stali se spoluautory knih „Po stopách zlatého věku“, „Praxe jógové filosofie“, a „Poselství“. Jsou autory zhruba sedmdesáti zvukových nahrávek, na nichž převažují přednášky. Oba rodiče mnohokrát promlouvali k posluchačům na rozhlasových vlnách, táta je autorem rozsáhlého cyklu (18 dílů) pro Český rozhlas 3, stanici Vltava „Cestami sebepoznání“, kromě rozmanitých promluv a spoluautorství v několika pořadech České televize je autorem dvou televizních přednáškových cyklů „Cesta uskutečnění“ a „Paměti mystika“. Dr. Eduard Tomáš byl rovněž protagonistou televizního cyklu „Gen, 100 Čechů dneška“. Je protagonistou několika přednášek na videu, byly vydány dvě videokazety, přednáškový televizní cyklus Paměti mystika a hodinový medailon o obou manželích Tomášových nazvaný Život v pravdě. V současné době vychází Setkání s Mílou a Eduardem Tomášovými na DVD, pořízené 22. 5. 1999 v pražské Lucerně a připravuje se k vydání knížka hlubokých filozofických básní Míly Tomášové „Průzračný svět“ a dlouho avizovaný román Eduarda Tomáše „Duha v zrcadle“.

Míla a Eduard Tomášovi učili životu v Bohu a s Bohem, v pokoře a lásce vlastním příkladem. Učili svobodě ducha a toleranci, nezakazovali navštěvovat jiné duchovní učitele, nevadilo jim, když někdo z jejich okolí našel zalíbení v jiné skupině u jiného učitele. Nevyvyšovali se, byli pokorní a skromní, i když sami byli velkými duchovními osobnostmi a učiteli. Všichni, kdo za nimi přicházeli, byli jejich přáteli, nikoliv žáky. Doporučovali a) užívat svůj vlastní rozum, mít v rovnováze cit i rozum, tvořit si vlastní zdravý názor, b) ponořovat se do svého vlastního nitra, k Bohu. Podle ponaučení: „Království Nebeské je ve vás“ a „Poznej sama sebe“ se s co největší pokorou a láskou Bohu odevzdat.

Učili, že nejvyšší a pravý učitel, je všemohoucí, všudypřítomný Bůh, v souladu s Ježíšovými přikázáními „Království Nebeské je ve vás“ a „Hledejte nejprve Království Nebeské a ostatní vám bude přidáno.“ Žili podle poznatku všech starých velkých mystiků, totiž že bez pokory (kteráž bývá dávána do protikladu s pýchou) poznat Boha nelze, a je třeba se Bohu zcela odevzdat. Sami se podle toho řídili, a naprosto tím vším žili, a tak (nikoliv zprostředkovaně) učili.

Jako duchovní učitelé Míla s Eduardem Tomášovi učili introspektivní jógovou filozofii, jak říkali, čili mystickou cestu odevzdání se všemohoucímu, splynutí s Ním. Sami tím žili, věděli a výborně znali to, o čem učili – byli skutečnými mystiky.

Když bychom to shrnuli, učili nejhlubší introspektivní filozofii, mystice podle:


a) vlastních bohatých duchovních zkušeností, podepřených dlouholetou praxí,

b) východní filozofie a nauky východních mudrců: Buddhových řečí, Upanišad, Bhagavadgíty, Aštávakragíty, Ribhugíty, Ajňahíty, védantické filozofie (Drgdršjavivéka), Ramany Mahárišiho z Arunáčaly, Aurobinda, Vivékanandy, Lao´c, Chuej-nenga, Chuang-poa, Krišnamurtiho, Jóganandy, Džanardána, Nisargadatty Maharádže, H. W. L. Púndži, zenbuddhistických koánů atd., zpopularizované a zprostředkované P. Bruntonem, Blofeldem, B. Krebsovou, A. Wattsem, a dalšími, v překladech V. Lesného, L. Procházky, R. Janíčka, A. Čapka, P. Kabeše, F: Drtikola, D. Zbavitele, E. a B. Merhautových, J. Hoznourka, J. Navrátila, R. Skarnitzla,

c) antické, křesťanské a do jisté míry arabské a židovské mystiky: učení Platóna a jiných řeckých filosofů, Seneca, Marcus Aurelius, novoplatónská filosofie a křesťanská gnose, bible, sv. Augustin, sv. Benedikt, sv. Bernard, sv. František, sv. Jan z Kříže, mistr Eckhart a Seuse, sv. Terezie z Avily, sv. Terezie z Lisieux, De Chardin aj., Talmud, mourost Chasidů aj.

Míla Tomášová otevřeně říkala: „Uvědomme si, že jsme všichni stejné božské podstaty.“ Poznala spoustu učitelů ducha osobně, přátelila se s nimi, pravidelně je navštěvovala ke společným meditacím i besedám, nikoho však neměla za svého mistra, ani nechtěla, a nebyla nikoho žačkou. Nechtěla všudypřítomného Pána Boha přijímat skrze někoho v těle, stála o to, jak říkávala, být ve spojení s Bohem, s Jednotou, přímo.

Pokud na chlopeň obrazového životopisu Šrí Ramany Mahárišiho v krátké anotaci uvedla, že tento mudrc byl jedním z jejích největších duchovních učitelů, neznamená to, že by se cítila, ani že byla jeho žačkou. Můj otec též uváděl mou mámu jako svou duchovní učitelku (viz Paměti mystika), nebyl však jejím žákem. Míla s Eduardem Tomášovi byli jistě velcí učitelé, avšak nikdo nebyl jejich žákem, neměli, jak říkali žáky, nýbrž přátele. Oba byli nesmírně tolerantní, naprosto ctili svobodu všech, svobodu zevní, a především svobodu ducha.

Pokud se to, co (a jak) učili, setkalo s pozitivní odezvou u jejich návštěvníků, posluchačů a čtenářů, a zejména když někdo dosahoval kýženého pozitivního výsledku, anebo když v onom člověku napomohli alespoň zasít semínko něčeho ušlechtilejšího, měli jistě oprávněnou radost. Své učení předávané bezprostředně živě, ale i veškeré knihy a nahrané přednášky, veškeré své dílo, které po nich zbylo, zanechali zde po sobě pro poučení, pomoc a duchovní prospěch všech zájemců. Ještě za svého života viděli hlavní pokračování své cesty v činnosti nakladatelství a knihkupectví Avatar, firmy, která vydává a šíří mj. jejich dílo (název podle časopisu, který Eduard Tomáš zamýšlel vydávat v 60. letech v Unitárii), dnes duchovním centru, sestávajícího z klasického i ezoterního knihkupectví, redakce a meditační místnosti, kde kromě každotýdenních meditací probíhají nejrůznější duchovní (přednášky, čtení z filosofických textů, autorská čtení), kulturní (dramatizovaná četba, divadlo, koncerty) a naučné pořady (přednášky ze zdravovědy, přírodovědy, zeměpisu atd.), autogramiády apod. Moje máma Míla Tomášová odešla ze světa dříve než nové prostory mohla navštívit. Můj táta, Eduard Tomáš, zde byl za mámu. Zavítal sem celkem dvakrát, veřejnost se s ním však zde setkala pouze jednou při autogramiádě. Nyní je náš život těsně spojen s činností duchovního centra Avatar. Myslím, že se nám podařilo navázat na činnost Míly a Eduarda Tomášových a pokračovat v ní, i naplňovat a rozvíjet jejich ušlechtilé ideály. Těžištěm programu centra je praxe mystiky – pravidelné, řízené a volné meditace, a krom jiných přednášky z oblasti mystiky a introspektivní filozofie."

http://www.jitrnizeme.cz/view.php?cislo ... 2005103101