"Když se podíváme na náš osobní svět, když se zpětně podíváme na náš osobní život, můžeme číst, co jsme zač, co vlastně chceme a pro co se rozhodujeme. Tenhle přístup nám dovolí vidět, že nikdo nemůže za to, co se nám v životě děje, že jsme to my sami, protože necháváme vstupovat do zorného pole mysli to, co se v něm odráží. To je, pro co se rozhodujeme. Viníme často situaci, věci, lidi, politiky za to, jak se cítíme a jak se máme. Ale je v naší moci udělat to úplně jinak! Spíš než nadávat na to, co kdo udělal špatně, bych sledoval, co se v mysli vlastně děje, jaký jsou s tím spojený pocity, a jestli to tak musí být. A zjistíme, že minimálně z 98% si věci držíme opravdu jen proto, že jsme se pro ně rozhodli. Můžeme vysledovat, že jsme se rozhodli jakoby na nějakém základě...
Ale všechny ty věci jsou vysvětlitelný, vypozorovatelný, a úzce spolu souvisejí. Bohužel na sebe nepůsobí jenom v linii, ale stýkají se paradoxně v rovinách, kde jsou od sebe jakoby vzdálený. Takže se to stává nepřehledný. Proto se člověk může dostat do situace, kdy slyší "musím to pustit"... a na druhou stranu "nemusím nic pouštět, protože jsem to já ". To je moment, kdy ty věci na sebe v obsahu mysli působí a dotýkají se, a přitom jsou na úplně opačných koncích. A fungujou s jinejma věcma, který se spolu vůbec nedostanou do interakce. To je trochu matoucí a vidím, že člověk ty roviny někdy ztrácí ze zřetele."
Možnost, že to člověk nemusí pouštět, v sobě obsahuje právě to pouštění.
"Ano. A začít u toho, co je pro mě aktuální. Co mám dělat? Mám svůj denní život a v něm probíhá všechno, o čem tady byla řeč. Funguje to podle úplně přesných zákonů, logických postupů. Takže přistupuju k věcem v životě tak, jak jsou: hledám opravdový motivy svého fungování. U toho bych začal. To je podle mých zkušeností nejlepší postup směrem k sobě, čištění mysli... Když držíme v mysli mraky objektů – a my si toho kolikrát ani nevšimnem, protože jsme zvyklí to tam mít – pak nemůžeme vzít další věc... Takže udělat si v tom pořádek: "Nedržím já se něčeho? Neprezentuju něco sám před sebou? " Sám před sebou zjistit, když se mě něco dotkne, když mě něco namíchne, když mě něco osloví – tak se podívám, proč mě to oslovilo, co se vlastně dělo v mý mysli? Co já si od toho slibuju? Co mi na to dělá dobře? Co mě na tom rajcuje, co mě na tom vzrušuje, nebo naopak: co je mi na tom nepříjemný, odporný? Co mi na tom vadí?... Co jsem to řekl, nebo jak jsem to řekl, že z toho byl takovej ... Co v mý mysli mám nevyřešený, že mě v blízkých vztazích potkávají takový věci? Tam, kde je mi fajn, to neřeším, tam to mám vyřešený, ale tam, kde mě to bolí, kde je to palčivý, to je úžasnej materiál na zpracování, k sebepoznávání. To neznamená, že vyhledám v mysli konflikty, abych se na nich rajcoval! Hledám ty věci, který držím, a tím, že je pochopím – "aha, já vlastně tohleto držím. Jsem schopnej a ochotnej to pustit? Myslím třeba, že jo, a co tohle?... tohle ještě ne..." Ale vím ze zkušeností, že když to budu držet, tak přijde někdo a řekne: "Dej mi to! " A já: "Nedám!" (smích v obecenstvu)
Když jsem schopnej si přiznat, že je to palčivý, že se toho držím, ale ještě je mi to drahý, když mám nějakýho takovýho miláčka, je dobrý ho používat k tomu, abych zjistil o sobě hrozně moc! A takhle jednu věc po druhý... a říkám si "Vždyť já vlastně nemusím držet vůbec nic; všechno mám k dispozici a když potřebuju, tak si pro to zajdu! Když budu hodně chtít, tak mě nic nezastaví, abych po tom šel a dosáhl toho! A když jenom říkám "Já bych chtěl tohle, támhleto, tuhle, a už dva roky, deset let bych se chtěl věnovat tomu a tomu..., tak zpětně můžu číst, jakej ve skutečnosti o to mám zájem. Že jenom říkám, že to chci dělat.
Někdo chce poznat Boha: "Chci Ho poznat!!! Ukaž se mi!!!" Ale to jsou jenom řeči! Jakmile bude schopenej pro Něho ztratit i sebe, tak ho najde. Ale pak nemá čas o tom mluvit, nemá čas vůbec na nic jinýho. Každej to zná, do nějaký věci se zahryznete a nemusíte o ní vůbec spekulovat. Jste do toho ponořený prostě tak, že vás to pohltí, stáváte se tím a uskutečňujete svoji představu. To je opravdovost.
Takže hledat v sobě mezi tím, co doopravdy chci, a tím, co říkám. To je podle mě praxe naprosto použitelná, takzvaná duchovní praxe. Potom, co se uvolní tady ty věci, když začnu mít touhu poznat Já nebo Prázdnotu, tak ji poznám... Nebudu mít plný ruce nějakých tvarů, který mě budou od toho odtahovat a zabraňovat mi v tom... Jaký postup k tomu povede, jestli se Jí odevzdám, nebo na sebe zapomenu, nebo si Jí všimnu v běžným životě, už nebudu řešit... Ale mi nebudou překážet tuny věcí, který bych měl pustit, protože se jich držím.
Když se pouští věci, je tu strach, že o tu věc přijdeme. Protože jsme ulpěli na tom, že jsme někdo a že můžeme vlastnit. Že my jsme něco a svět je něco jiného, my si z toho světa budeme brát, protože je to něco jinýho, můžeme vlastnit, ovládat, obohacovat se, anebo můžeme mít strach z toho, že tím pádem můžeme ztrácet. Že nám někdo může něco brát, že to, co je mimo nás, nás ohrožuje, bere nám něco, proto to musíme dobýt, zničit, zabít, nebo uchopit, zachvátit... To je mechanismus, kterej v mysli je funkční a říká se mu ego. V mysli funguje tak, že nám dovoluje se omezit na tělo, větší nebo menší, takový nebo makový.
Když chceme fungovat ve fyzickým světě, tak potřebujeme fyzický tělo a potřebujeme se do určitý míry na něj omezovat. Protože když se jím nebudeme omezovat, život v těle pro nás nebude aktuální a nevím, proč bychom ho vůbec používali. Takže to bych ještě neviděl jako potíž a v tomhle smyslu omezovací princip mysli funguje naprosto harmonicky – až do tý doby, kdy to začne přehánět."