abych se vrátil k tématu, dam sem kousek meditace kámoše, asi jeho nejsilnější
meditaci nazval Extra Gult
http://mystika.mysteria.cz/milos.htmCelá meditace trvala vlastně od desáté hodiny večerní do šesté ráno, v nejsilnější fázi doslova nabité tryskem prožitků a vizí
ak popsat nepopsatelné… Všechny životní zážitky naráz. V kaskádách pocitů. Rozložené na jednotlivé pocity, na pocity základních fragmentů, jakoby základních barev, nevím kolika, třech, čtyřech? A točily se v kaskádách jako v gejzírech. Fontána pocitů, mnohaúrovňová, a pořád se točící, pořád propojující paralely. Zkrátka donekonečna vířící Ráj pocitů a zároveň peklo.
Ráj i peklo pocitů….Totální. Zažil jsem pocity úplně ze všeho. Od počítačových her přes úplně běžné každodenní prožitky, až po meditace, které jsem měl. Jakoby to bylo všechno vytažené z esencí základních prvků, ze kterých se vše skládá. Ano, „molekuly pocitů“. Jakoby pocity byly molekuly a já je zažíval rozloženy na jednotlivé prvky a ty prvky prostě tancují Stvořeným světem, myslí, Duší i tělem, a vše je propojeno v Jedno.
To je ono! Byla jenom vůle Tvá. Totální gejzír pocitů. Mě vylétávaly z těla ven, a zároveň jsem prožíval tělo, ale úplně jinak. Zvláštní pocit - uvolnění, tlak, napětí, extáze, tíseň, jakoby napnutí, napínání, totální napínání se.
Napínání strun, na které si zahrál Bůh. Struny mého života zahrály vrcholnou symfonii. To je ono, symfonii mého života. Vnitřní symfonie. Přitom tak vnější reálná. Reálná …hyperreálná, multitdimenzionální, multipocitová, a přitom fragmentově pocitová. Tělo je to jako vitráž, mnohastupňová vitráž, 3D vitráž, 5D vitráž, 6D, 7D…
Také vnímám, jak přecházejí jedny dimenze do jiných, ve fraktálách je to úplně jasné, ty Prostory. Jako lidé ty Principy známe, jen se Jich bojíme. Znal je Euklides, známe je i my, znají je zenbuddisté. Všichni známe ty Principy, známe je od pradávna. Jsou tu, žijou nás, my o nich věčně víme, tancujeme kolem nich, děláme jako by tu nebyly, ale jsou tu. Věčně tancují skrze nás a my jsme Jejich herci, diváci.
Tak intenzivní…. Cítil jsem se jak novorozenec, chlupaté mládě, v novém vzduchu, novém prostoru, nové dimenzi života. V dimenzi vnitřního života i vnějšího vnímání. Prostě narozen do jiné úrovně vnímání. Teď nevím jestli natrvalo, nebo na tu chvilku, nekonečnou chvilku, tak intenzivně, že vlastně na věky zrozen a přitom navěky umírající … ve starém pojetí, které už bylo těsné, a svírající, tísnivé a bolavé. Vlastně nežitelné. A přesto s určitou poetikou žitelné, ta Poetika je tu pořád.
Ten Život žijeme a přitom Ho nevnímáme, vlastně před Ním unikáme, než abychom Ho vnímali teď tady, stále. Plynoucí, tryskající, propojující, sebespalující, sebezničující i sebetvořící, Vše naráz. Tak jako chemické prvky. Neustále se slučují do nových molekulových struktur a zase se rozpadají.
Takový je i náš svět. Náš svět představ, forem, tvarů, pocitů, idejí, myšlenek, všeho. Když máme složitě utkanou síť představ kterou žijeme reálně. Ano síť představ, kterou žijeme reálně - to je to správné označení. Jsou skutečné a přitom jsou jen v nás, a v nás je Vše, celý Vesmír, celé Stvoření i bohové. Jsme takoví, jak vnímáme své bohy.
To je ono, život je jedna velká řecká tragédie, mýtus i komedie, parafráze na Stvoření, sebeutváření, Ano, lidé se sami utvářejí podle toho, jak se domluví a chtějí. Jak je vlastně vnitřní síly, svody archetypů, vtáhnou do svých řečišť.
Lidská duše je jako krajina, pomalu se mění ale ty stopy jsou téměř na věky nesmazatelné a přesto my o minulém věku už nevíme nic, krom mýtů, bájí a pohádek. V něm je Vše, stejný princip do nekonečna se opakující. Ten je po usilování o život tragédie, po snaze o naplnění i komedie při uvědomění si té omezené snahy, která je křečovitě trapná, ale hluboce lidská, bolestivá soucitná i dojímavá.
A tak jsem prožíval celý svůj život. Všechny možné střípky ze svého života, a snad nejen tohoto, možná i mnoha dalších, já nevím. Já nevím, co všechno jsem prožil a co vše jsem.
Jsem v tuhle chvíli kým jsem - jsem To, kým To jsem … A nejsem To, co o okamžik později, to jsem něčím jiným, ta věčná proměna sebe sama. Ztrácení sebe, nalézání, přetváření, znovuobjevování, znovuprožívání téhož v nekonečně variacích. To je ono, nekonečně variací na totéž. Vždy podle stejných zákonitostí a principů.
A ty principy jsou tak jednoduché, tak totální. Jako když se míchají barvy na plátno a lze z nich vymalovat celý svět. Stačí jen pár pigmentů a jedna spojovací hmota. Tou je Duše. Elementy pocitů, ty barvy, chutě, vůně, vše co vnímáme. Náš pohled na svět. Všechno to jsou pouze struktury elementárních pocitů, vazeb, smyslu pro propojení, pro pochopení, pro strukturu, pro řád.
Jsme jako krystaly. Entity myšlenek dělají různé vzorce napříč naším životem, naším konáním, to je ono. Když je někdo šesterečný, je šesterečný (systém uspořádání myšlenek-jejich spojovací archetyp) . Když je to trojstěn, je to trojstěn. Tedy je to trojhran, pak je to vlastně čtyřstěn. Nevím, jak to popsat. Jako Spásu* bezprostřednost - intenzitu života, nevím…jakoby bolavost, naléhavost ale i neskutečná jemnost, kadeřavost, bezprostřednost přítomnosti. V dokonalé 3D realitě nahrazujeme si ji virtuální abychom si uvědomili, že i ta naše je virtuální a lepší než tu co si vytvoříme my ..a ještě lepší ta vnitřní, ze které vychází ta vnější.
Dokonalý pohled na Vše. Pohled na svět, na sebe, snění-dění, do kterého zasahujeme, ale těžko popsat jak. Když krom vnímání se nic nezměnilo. Vše je takové jaké to bylo, Je a bude. Vnímání je jiné. Vnější, strukturovanější, prostorovější, pocitově plnější, hmmm…naplňující. Přitom může být i klidné, přestože celou noc bylo totálně bouřlivé. Uragán pocitů. To je ono Totální dynamika. Totální dynamika, smršť pocitů, smršť vzpomínek, souvislostí Všeho. Všeho, Celku života, jiných sfér. Nejde to popsat slovy. Není pro to přirovnání. Ač přirovnání jsou…
Vše je propojeno v jeden Celek ač my to nevnímáme. Je to jedna dokonalá Mandala, kde si všechny vrstvy jsou rovny a všechny mají své místo v dokonalém soukolí Řádu. Je to nekonečně stupňovitá převodovka božího proudu pocitů, každého stvoření. Soukolí pocitů, vědomí vazeb projevu i jejího vnímání, Ezechielovo kolo. To je asi tak to co se snažím marně vylíčit. Dneska jsou pro ty příměry počítače, virtuální svět.
Ani struktura počítačů to nevyjadřuje. My chápeme všechno ploše. Tak rozsekaně jako na jednotlivé fráze. Jo, to je to. Jsme jako počítače. Známe datové instrukce, ale nevíme, co jimi chtěl programátor říci a udělat, a proč? Nevíme co jimi dělá a proč to dělá. Tak my to žijeme ale nevíme proč to dělá. Žijeme ty instrukce ale nechápeme, nevnímáme ten smysl.
Ony se opakují, točí, hrají si s námi, my si myslíme, že je ovládáme. Ale to je jen naše opilost, pošetilost, jak říkají Indové, bohyně Mája. Nám všechno zdá, žijeme ve snu, jsme jako v pohádce. Jako Alenka v říši divů. Vše malé se může stát kdykoliv velkým, vše velké se může stát kdykoliv malým a nepodstatným.
Když je po tom porodu, tisícinásobném porodu. Vnímám jakoby rozhozené vnímání na ty spektrální barvy. Viděl jsem to úplně na všem, cítil jsem to na všem, žil jsem to vším. Bylo to šíleně intenzivní, až na zbláznění, ale už se nešlo zbláznit. „smích“.
Prožívat Boha je totální šílenost. Ano, bohové musejí ...a jsou šílení. Šiva ano, Šivův tanec. To je ono. Svádí Šakti zaplouvající do omezenosti a zase z ní vyplouvající zpět. Orgasticky extatické i tísnivé spojení dvou elementů, které se nikdy nesetkají…. (takový je Život, celé Stvoření).