Boží království

[armin]

P.S.

[Trini]

Od Vostalpetra:

Nerad to říkám, ale od tebe jsem se toho naučil dost.

.................................................................................................

To ale nerad slyším,
tedy pokud ses třeba náhodou nenaučil to, že se máš učit od sebe a ne od jiných...
To by mohlo bejt v pořádku, páč tím se pak neguje to, že ses ode mne něco naučil

Já si o sobě žádné představy nedělám. Ty ano?

.......................................................................................

Jasně že jo,
ale jen samý hezký, takže pokud možno paradoxní,
já se mám rád, vždyt co mně jen dalo práce aby to moje ego bylo tak hezky ošklivý až je pak ošklivě hezký....

Já si dávám bacha abych nedopadnul jako Pepíček :


https://www.youtube.com/watch?v=z3wYJMqECZc

[Nic]

Asi těžko. Není možné přestat s něčím, s čím se ani nezačalo.

................................................................................................................

Spíš není možné přestat s něčím co si člověk neuvědomuje

To, že je zřejmé, že iluze není skutečností, není kritikou iluze.

..............................................................................................................

Záleží jak u koho,

pokud to někdo mele furt dokola tak to je kritikou iluze

Konec konců jaký by mělo smysl kritizovat něco, co neexistuje?

.....................................................................................................................

No přeci vobrovskej,

můžeš se tom pěkně zamotávat furt dokola...

Třeba ne, třeba se tady setkávají bytosti, které se nějakým způsobem dotkly pravdy a je jim jasné, že: "Důležité je jenom probuzení."

Trini je kupříkladu blízký Maharadž, který o tomhle říká:

"Důležité je jenom probuzení. Stačí jenom vědět „já jsem“ a to je skutečnost a láska."

No a je tady ten humor, že s přiblížením k tomuto poznání, se na místo nekonečného štěstí, krásy, blaha, radosti pramenící z poznání, že "já jsem", tedy z toho, že láska je skutečností, objevuje radost, že "já nejsi", protože "já jsem" všechno možné, co bys ani za nic nebyl rád.



Bůh má prostě humor rád.

[Nic]

Hodně pohody, lásky, radosti, štěstí a všeho nejlepšího.

[Trini]

Hodně pohody, lásky, radosti, štěstí a všeho nejlepšího.

[Trini]

Bůh má prostě humor rád.

Já bych spíš řekla, že Bohu je zcela šulibrk, co si myslíme o tom, jak to má.

[Nic]

[Trini]

Bůh je nejen srandista, ale také Ti dává dokonalou svobodu si vybrat.

Jestli spíš (Bůh) Absolutno nevytváří dokonalou představu , že je zde někdo, kdo si může vybrat, a hned se s ní neztotožní.

[Nic]

Bůh je nejen srandista, ale také Ti dává dokonalou svobodu si vybrat.

Jestli spíš (Bůh) Absolutno nevytváří dokonalou představu , že je zde někdo, kdo si může vybrat, a hned se s ní neztotožní.

No, je Božská mysl - která stvořila Vesmír a je koncová mysl, které se říká ego, a ta si tvoří svou vlastní realitu.

[Alaja]

Lidé se ptají, co vlastně hoří v pekle? Všichni mistři odpovídají, že tam hoří svévole. Ale já tvrdím, že v pekle hoří „ne“.
Mistr Eckhart

V pekle topí uhlím a pečou si tam brambory. Přebytky pak rádi rozdávali zlobivým dětem na Mikuláše.

[Trini]

Lidé se ptají, co vlastně hoří v pekle? Všichni mistři odpovídají, že tam hoří svévole. Ale já tvrdím, že v pekle hoří „ne“.
Mistr Eckhart

V pekle topí uhlím a pečou si tam brambory. Přebytky pak rádi rozdávali zlobivým dětem na Mikuláše.

Ale ty brambory, pokud vím, rozdávají jen syrové, nepečené.

[Alaja]

Lidé se ptají, co vlastně hoří v pekle? Všichni mistři odpovídají, že tam hoří svévole. Ale já tvrdím, že v pekle hoří „ne“.
Mistr Eckhart

V pekle topí uhlím a pečou si tam brambory. Přebytky pak rádi rozdávali zlobivým dětem na Mikuláše.

Ale ty brambory, pokud vím, rozdávají jen syrové, nepečené.

To je v pořádku, ze syrových brambor si děti mohou vyřezávat různá razítka....

[Trini]

Od Vostalpetra:

Důležité je jenom probuzení.

....................................................................................................................

Je to naopak, dokud je probuzení důležité, nemůže k probuzení dojít,

páč je zde náký "konatel" který se zaměřuje na probuzení....

Důležité je ovšem ego, kdyby nebylo důležité, tak by zde nebylo,

čím víc je ego v souladu se sebou samým, tím více se přibližuje k probuzení,

aniž o tom něco ví či o to usiluje....

Proto je důležité aby ego bylo bezpříčinně radostivé (Minařík)

takovouto radostivost totiž nenaruší žádná příčina,

tudíž ani náký utrpení at už se vztahuje k egu či někomu jinému....


Důležité je tedy ego....

[armin]

Důležité je jenom probuzení.
....................................................................................................................

Je to naopak, dokud je probuzení důležité, nemůže k probuzení dojít,

páč je zde náký "konatel" který se zaměřuje na probuzení....

Tenhle deadlock před mnoha lety mne držel několik let. A vypadalo to, že z toho není východisko. Pokud nic se sebou neděláš, nemůže probuzení přijít, protože tomu brání ostatní zlozvyky mysli a cítění. Pokud s tím chceš něco dělat, živí se tím záměrem ta sebestřednost, záměrnost pod. Takže se to takhle zadrhne. Velbloudi nebo opice také s tím (se sebou) nic nedělají a probuzení tisíce let nepřichází. Probuzení je jediné důležité a přitom dokud je pro někoho konkrétního důležité, nemůže k němu dojít, neb ego (=sebestřednost) na té důležitosti žije. Neb "Pravda je stav bez ega".

Já jsem se z tohoto zacyklení, deadlocku dostal zásluhou někoho druhého. Ne pro mne a pro moje probuzení, ale pro toho druhého pro jeho probuzení. A ten druhý (milovaný sebeobětavou láskou na život a na smrt) mne svou důvěrou a potřebou probuzení "přetlačil" přes zmíněnou past (sebestředného záměru kontra nezáměrné pasivity) na cestě.

A ty mi prijdeš, že do téhle pasti jsi se také chytil a na rozdíl ode mne v ní stále jsi. A generuješ z tohoto stavu celou filosofii a zdánlivě geniální a pravdivý pohled na svět, na probuzení. A nejsi v tom sám, jediný. Máš i na koho navázat.

[Eva Nada]

Pro toho, kdo by rád více pochopil, o čem armin píše, doporučuji si přečíst příběh o Kukuripovi.... jinak, nemyslim si, necítím, že bys to měl armine za sebou, to protlaceni...., to by tvůj projev byl o necem jinem..., máš to před sebou...

[Trini]

Důležité je jenom probuzení.

....................................................................................................................

Důležité je tedy ego....

A pro koho že je to důležité?

[Trini]

čím víc je ego v souladu se sebou samým, tím více se přibližuje k probuzení,

aniž o tom něco ví či o to usiluje....

Proto je důležité aby ego bylo bezpříčinně radostivé (Minařík)

Ego v souladu se sebou samým... Jako že se neříká : jsem fuj, fuj hnusný ego, musím se rozpustit, zmizet nebo někdo jiný (kdo?) si neříká: mám fuj, fuj, hnusný ego, musím se ho zbavit?

Právě se musím strašně řehtat, jak ten svět duchovnáků je padlej na hlavu. A oni jsou z toho celí vedle a berou to přímo zarputile vážně.

Ramana a Nisargadatta se naštěstí egem moc nezabývali. Ramana používal jen termín malé já. Jinak bych je asi vůbec nemohla brát vážně.

[Trini]

A Armin si myslí, že je probuzenej, protože byl protlačenej, a o Petrovi si myslí, že ten teda vůbec probuzenej neni.

Je to velmi dojemné.

A zřejmě jsem ted' bezpříčinně radostivá. Protože k radosti fakt žádný důvod není.

O bezpříčinné radosti jsem četla - jestli si dobře vzpomínám - u Meyrinka.

[Alaja]

Odkaz K.Minaříka

24. listopadu 1964 ve 24 hodin
Je již čas, abych řekl, jak se to má s jógou s přísným ohledem na mé praktické zkušenosti. Přál bych si, aby se tyto zkušenosti staly vodítkem pro každého, kdo jde za mnou, ať již józe rozumí méně, nebo více, a proto se na mně necítí závislý – nebo je přesvědčen, že dosud potřebuje mých rad, popřípadě i vedení.

∗ ∗ ∗

Jsou dvě cesty k duchovní obrodě. Jedna vyúsťuje ve vytvoření duchovně fyzické existence, jaká se běžným poznávacím schopnostem jeví jako pozemský génius; rozvinutějším schopnostem poznávání se jeví jako bůh nižší nebo vyšší kategorie, popřípadě také jenom jako útvar duchovní sféry složený ze zářícího světla. Druhá cesta vyúsťuje ve spáse, v níž se především potlačuje strast v nejširším jejím pojetí a potom se dosahuje realizace totožnosti jáství a absolutna.

První z těchto cest je vlastně vyšším stupněm zavíjecího procesu. Nižším aspektem tohoto procesu jsou tendence každého tvora podrobeného sobectví a pudu sebezáchovy, tj. snaha zachovat si svou dosavadní existenci. Tento stav v obvyklých případech nezůstává beze změny. Jakmile člověk dozraje v životních zkušenostech, jeho empirické (denní) vědomí dosahuje nejvyššího stupně přirozeného vývoje; to způsobuje, že se objeví touha jen po spáse, jakož i úsilí dosáhnout jí. A právě tento postup první cesta mění. Místo spásy hledá člověk způsob jak vytvořit nezničitelnou nadsmyslovou strukturu, jako je tělo boha, jenž byl dříve jóginem.

V podstatě se této cestě nedá nic vytýkat. Postup po ní svědčí o nedohaslých touhách po výlučné existenci, která se tu může potkat s nadsmyslovými životními zkušenostmi. To každý člověk kdesi ve svém podvědomí ví, a není-li dobře připraven předepsanou mravností na absolutní rozplynutí jako nejlepší ukončení povšechné životní pouti, je pro něho tato cesta lákavou perspektivou. Tuší, že se před ním rýsuje fyzická nesmrtelnost, nezanikání diferencovaného uvědomování se v já; to je hojivá náplast na jeho sobectví, jehož předním předsevzetím je být a mít.

Být a mít je mravní závada, ikdyž jde jen o touhu; nerozvine se schopnost pochopit perspektivu stavu pro bytost nejvyššího, stavu totožnosti já s absolutnem. A přece žádný mystik nesmí této perspektivě zůstat uzavřen, protože by ani nerozřešil základní problém, kvůli němuž mystickou cestu třebas i neuvědoměle nastoupil, ani nedosáhl skutečné spásy.

Lidská bytost je psychologicky složitá, proto se každý jedinec více nebo méně, ale většinou spíš více potácí mezi alternativami procesu vyúsťujícího ve vytvoření božské existence a procesu vedoucího ke spáse. Způsobují to střídající pulsy touhy být a mít na jedné straně a nahromaděná zklamání na straně druhé.

Působí-li první, tu člověk vyvíjí snahu, aby svou výlučnou existenci zlepšil, posílil, obšťastnil rozmnožením a rozvojem dobrých stavů a obrnil ji proti rozkladnému působení času. Působí-li druhé, tu se člověk snaží všeho vzdát a třeba se ip oddat rozplývání sebe v absolutnu. Ale obé je podmíněno tím, že není schopen uvažovat o měnících se procesech, v nichž obecné bytí a žití může trvat.

Schopnost zdravé rozumové úvahy o žití vyúsťuje ve zjištění, že toto otročení silám životního procesu je nežádoucí. A pak již přichází v úvahu volba mezi cestami, z nichž jedna vyúsťuje ve vytvoření bohočlověčenství, jehož rozvoj je možný až do stavu realizace božské existence v oblastech pro nás nadčasových, kdežto druhá ve spáse, ve ztotožnění já s absolutnem. Znovu zdůrazňuji: tato volba musí být volbou a nikoli patetickou reakcí na životní okolnosti, které člověka nutí dočasně přijmout jeden nebo druhý směr.

∗ ∗ ∗

První volba náleží do praxe a zřetelů hathajógy. Ačkoli na nižší úrovni má hathajóga na zřeteli všeobecnou regeneraci těla jedince, na vyšší úrovni již směřuje k metodickému proměňování struktury bytí. To vyúsťuje ve vytvoření mystického nebo svítícího těla, obdařeného všemi atributy jógické nebo mystické moci. V hathajóze tato cesta začíná metodickým vnímáním a rozvíjením dechových substrátů v těle; ty se rozkládají v mnohé kategorie, z nichž některé produchovňují tělo, jiné udělují mystickou moc.

Tato perspektiva, lákavá pro sobce, má být odmítnuta. Zakládá se totiž na tom, že člověk ze 298 sebe vytvoří nádrž vyšších dechových substrátů, čili vymění sobectví hrubé povahy za sobectví jemnější, které je dokumentováno úsilím o výlučnost bytí v oblasti všeobecné kosmické diferenciace. Uniká mu poznání, že se každá výlučnost může zakládat toliko na přijetí záslužné karmy; tu však v patách sleduje karma nezáslužná, která člověka na jeho vysoké cestě určitě svede a zradí. Kromě toho se tím člověk dopouští zlého skutku, protože přijetím záslužné karmy ochuzuje jiné tvory o dobro, které je povznáší a vede ke štěstí.

Toto všechno způsobuje, že existence bohů hathajóginů je tak vratká. Ničí je i nejjemnější závan světskosti, např. že bůh směru hatha projeví pouhý zájem o jemu nejbližší okolní svět. Je tedy odsouzen být ponořen v sebe, čili vytvářet ze sebe svět sám pro sebe, jaký již nepodléhá žádnému vývoji ani směrem ven, do jakékoli tvůrčí kadence, ani směrem dovnitř, do zániku já. Do zániku, který je předchůdcem vzniku vyšší jednotky, kosmického regionu, který zanikne v totožnosti s absolutnem.

Tím tedy dospíváme k postulátu, který velí nastoupit cestu spásy. Tato cesta je na počátku neobyčejně trnitá. Člověk má na ní rozmotat psychické zauzliny, které vznikly z touhy být a mít. A protože je vytvářel po celé eony, vzdorují jeho snaze rozmotat je, protože se přeměnily v atavismy, jimiž je on sám jakožto výlučná bytost. Spolehlivým postupem na cestě spásy je především vytvořit spojení mezi sebou a Bohem, který je buď nositelem nejvyšších prožitkových kvalit, tj. blažeností, nebo je těmito kvalitami samými. Aby pak jógin mohl splatit karmické dluhy, pocházející ze závazků, které má vůči druhým bytostem a které vznikly ze snahy splňovat vlastní touhy být a mít, má přenášet tyto kvality do lidského a vůbec celého světa, který chce jógickým úsilím opustit.

Spojení s Bohem se daří nejlépe vzýváním. Jako se světský člověk duševně otevírá smyslovému světu, tak se má mystik otevřít Bohu. Duševně otevřen Bohu má klást požadavek, aby se mu Bůh ozval nebo projevil; tak má čekat, až se to stane. Když se to stane, budou božské kvality na něho sestupovat, vnikat do jeho bytosti, rozvíjet se v ní a naplňovat ji tak, že mu bude údělem jen blaženost.

Tímto stavem dospěl k mezníku, který nesmí přehlédnout. Když je uchvácen blaženostmi – a tohoto stavu má dosáhnout brzy potom, kdy se stal mystikem – musí si vzpomenout na svět, který těmito prožitky zanechal za sebou, resp. jemuž se svými prožitky odcizil. Pak si musí uvědomit, že je svou bytostí částí živé přírody, lidstva samého, a tento komplex sebe sama a světa živit těmito blaženostmi silou uvědomění této sounáležitosti.

Jakmile bude takto pracovat, nestane se nikdy nádrží substancí a sil vyvolávajících blaženosti, nýbrž pouze řečištěm, jímž blaženosti protékají, aby vešly do lidstva a rozvinuly se v něm jako spasitelné síly a podněty.

Toto je jediný způsob, jak lze splatit karmické dluhy; jejich výše je určena existencí člověka, který je proti jiným bytostem vybaven inteligencí a jinými viditelnými projevy karmických zásluh. S ohledem na to hathajóginové pouze předem vybírají z konta zásluh pro své osobní cíle.

Byl bych rád, kdyby mé stanovisko k mystickým snahám nebudilo v nikom úděs z toho, že takovýto postup není integračním procesem vymaňování se ze světa, ale že se jím tvoří další závazky oddalující duchovní svobodu nebo spásu. Již se prokázalo, že ti, jimž zdánlivě tolik záleželo na vymanění, v otázce vymanění neměli jasno.

Byli kdysi mystikové, kteří ze stanoviska definitivních státních nebo veřejných zaměstnanců chtěli problém své připoutanosti na smyslový svět vyřešit prostě tím, že nad jeho existencí zavírali oči. Když se jejich hospodářská existence stala nejistou následkem politických změn v našem státě, snažili se být loajální, často služ komu služ. A v tom byl průkazný moment jejich světskosti zcela nedotčené mystickými snahami.

Pak tu byli přívrženci mystiky, kterým se podle jejich představ na světě nevedlo dosti dobře. Ti našli „žábu na prameni k své spokojenosti ve „světovém židovstvu a jím vázaném kapitálu; ti vítali fašismus i nacismus. Jejich pohodlným přesvědčením a životním názorem otřásla někdy více, někdy zase méně existence koncentračních táborů, válka a případně také masakrování lidí jakožto části národa, který nacisté nepokládali za rovnoprávný.

Pak tu byli mystikové, kteří se domnívali, že žijí ve světě univerzální křivdy, a zaklínadlo proti ní našli v komunismu. Domnívali se, že pouze komunismus jim poskytne bezpečnou existenční základnu a zbaví je tíživých starostí o peníze a chléb. Ale komunismus jim poskytl pouze práci, dokonce hodně práce a o to méně klidu. Poznali, že musí za chléb velmi sloužit a žít v síti zrady a ohrožení, které z jejich mystiky učinily pouze vzdálený, neuskutečnitelný sen.

Proto mohou revidovat svůj názor na spásný život bez pomyšlení na nebezpečí skrývající se v mém pojetí jógy. Vždyť únikem buď nic nevyřešili, nebo vůbec uniknout nemohli, a mystická cesta se jim zcela uzavřela. Nechť to zkusí s dobrem. Nechť se zapojí do přijímání božských kvalit a do jejich odevzdávání světu a přestanou se starat o své osobní blaho. Pak se jim zase mystická cesta otevře.

∗ ∗ ∗

Kdo přijme spásnou činnost, stezku, na níž se přijímají božské kvality z hořeních (božských) světů a odevzdávají světu nižšímu, lidskému a tím i světům podlidským, musí dbát toho, aby na této cestě nedošlo ke zvratu zpětným působením na tuto činnost. Stává se totiž, že po nějaké době takovéto činnosti začnou člověka uchvacovat pocity rozkoše. Vznikají ze vzájemného ovlivňování jógina a světa a jógin, který se bude chtít vyhnout pádu na své cestě, je musí zcela potlačit. Když se to podaří, dosáhl úspěchu ve zkoušce, v níž měl rozeznat a zvolit správnou kvalitu jakožto původce prožívání správného druhu. Rozšíří se poznání souvztažností mezi akcemi a reakcemi různých kvalit, sil a úrovní; toto poznání je za jiných okolností nedostupné.

∗ ∗ ∗

Proto zamítám jako nespásné každé úsilí, jehož konečným cílem má být spása nebo nějaký duchovní stav, který člověk chápe jako vyhovující pro svou osobu. Perspektivy jógy jsou totiž kosmické. Proto by měl člověk v prvé řadě pochopit, že jeho tělo je karmickým zámotkem, jehož existence je podmíněna permanentním působením jak vnějších, tak vnitřních (to je osobitých) činitelů. To samo mu ukládá vyhledávat pravé řešení nespásného a tím i nevědomého bytí vyrovnáváním vztahových momentů.

Nejlepší způsob jak vyrovnat tyto vztahové momenty je začít jednoznačně usměrňovat kvality shora dolů, z božských do lidských a dále pak samovolně do sfér ještě nižších. Usměrňuje-li je člověk takto delší dobu, změní se základní potenciál jeho bytí. Objevují se spásonosné tendence, v nichž se stává bezvýznamným všechno, co jej poutalo jako názor životní, mravní, společenský, rodinný atd. A když se člověk naučí tyto tendence zesilovat, jeho malá lidská osobnost ustoupí zcela do pozadí. Pak začne žít stavy Boha a bude schopný sdílet je s lidským pokolením, z něhož vzešel; to vytvoří podmínky pro přetvoření se jeho bytnosti v bytnost nadsmyslovou a postupně až kosmickou.

∗ ∗ ∗

Rozpínání vědomí, resp. sebeuvědomování do kosmických rozměrů neprobíhá samozřejmě snadno. Jeho návyk na diferencovaná pojetí je v jiném smyslu setrvačností, která se do tohoto rozvoje stále vměšuje. V momentech jejího dostatečného převládnutí se vědomí zase vrací k dřívější diferenciační funkci. Nejhorší přitom je, že tento návrat člověk většinou pociťuje jako odpočinek, který často na dlouho znemožní postup. Má-li jógin využít všechen čas daný mu v podobě jeho současného tělesného života, nesmí takto odpočívat ani na okamžik. Reakce na rozpínání vědomí nebo sebeuvědomování se sice stupňují, ale mají svou kritickou mez; jakmile ji jógin překročí vytrvalým úsilím pokračovat v tomto rozpínání tím, že už nedovolí vyvstat opětně diferencující funkci uvědomování, začne mít rozpínání tendenci samovolného postupu. Tím se již značně přiblíží hledaný cíl, totiž rozvoj objemu sebeuvědomování až za hranice kosmu omezovaného tvůrčím děním. A stane-li se tento cíl velmi blízkým, zažije jógin přesun kosmu se všemi jeho tvůrčími momenty a fenomeny ze sféry zevní zdánlivě objektivní reality do sféry jeho vlastního sebeuvědomování jakožto subjekt jeho vlastního bytí.

V tu dobu na něho přestávají působit všechny druhy karmy. On sám je po vyhasnutí neživeného již životního pudu konečně připraven zaniknout jako jednotka odlišná od absolutna; je připraven se s tímto absolutnem sloučit a ztotožnit. Pak přestává putovat existencemi zatíženými nevědomostí, to je vtěleními, jež si vynutily přírodní síly a jež jsou osudovým silám podrobena.

∗ ∗ ∗
Stavu, o němž se právě mluvilo, nebude dosaženo žádným mystickým nebo jógickým úsilím, které je motivováno přáním něco dosáhnout, získat a mít. Je totiž výsledkem bódhisattvického postupu, v němž člověk dává sebe a všechno, co má, za oběť bytostem, které k takovému pojetí pravého východiska z bídy sansáry dosud nedorostly. Proto mystická škola, k níž náležím se všemi, kdo se ke mně druží, předepisuje, aby člověk přestal brát v úvahu své osobní bolesti, touhy a přání a aby přetvořil svou životní cestu, která má být cestou mystickou, v dynamické a permanentní přenášení kvalit božského světa do světa lidského. Jedinec je má přenášet do světa okolního a v této činnosti má pokračovat tak dlouho, až se jeho osobitost rozplyne v chápání vlastní bytosti jako kosmického jevu. Tuto předepsanou činnost má nadto zlepšit tím, že bude okolní svět vidět a chápat jako předmět svých dokonalých a reálných představ. Pak jej má zalévat proudy světla a blaženostmi přijímanými z božského světa vzýváním a nedopustit, aby se tento předmět (svět lidí) vymanil z moci jeho vůle a mohl ho pak přesvědčovat, že tyto vlastnosti nemá na něho posílat. Tím by totiž začaté dílo bylo pokaženo, karma jógina by se zkomplikovala, jeho spása by se oddálila nebo stala nedosažitelnou, kdežto Zlo – Máró –by svou vládu nad světem utužilo.

Dílo tedy má být začato i dokonáno. Jógin si musí uvědomit, že když již nastoupil cestu spásy, byť dosud jen jako hledání v oblastech okultního světa, je povinen konat práci spásonosnou, která je již obsažena v tom, že začne systematicky pracovat pro dobro druhých okultním způsobem. Musí dosáhnout stupně, v němž jsou realizovány stavy spásy, což je definováno jako stav „vykoupení za živa“. Kdo tak daleko nedojde, protože podlehl únavě nebo neměl sílu pokračovat až do zdárného konce, vyvolá zpravidla nesmírně zlou karmu, která musí být smazána dokonalou likvidací zásluh vzešlých již i z vyšších (idealistických) pohnutek.

Proto ty, kdo se cítíš být žákem mystiky, nastoupivším vyšší cestu života, cestu mystiky nebo jógy, pokračuj až do konce. Zkoriguj své cíle a změň je ze sobeckých, tj. ze snahy získat cokoli dobrého nebo duchovního pro sebe, na pravé bódhisattvické. Ty se vyznačují tím, že člověk učiní ze sebe řečiště usměrňující, a proto i zesilující proudy sil a kvalit božského světa do světa lidského. V tomto stavu setrvej tak dlouho, až se tvá osobnost začne rozpouštět a vědomí zaujme stanovisko zcela nadlidské. A pak shlížej dále na lid, na bytosti pro tebe již ze světa, který jsi zanechal za sebou. To dělej tak dlouho, dokud energie tohoto vědomí zde jako nová forma sebeuvědomování nepoklesne tak dalece, že „zvuky bytí“, z něhož jsi vzešel, nezjemní a konečně neumlknou a ty sám sebe nenajdeš jako někoho, kdo toto bytí rád opouští, protože v něm zanikl životní pud.

Pak teprve zanecháš za sebou splněný úkol bódhisattvy, člena Velké Cesty, a před tebou se rozprostře pravý a konečný cíl – absorpce v absolutnu. V tomto stavu tě již žádné pohnutí nebude vracet do života; v něm se jen začátek jeví jako zdánlivá slast, ale konec je vždy jen naléhavě pociťovanou strastí.

∗ ∗ ∗

Zdá-lis e komu tento úkol tak veliký a cesta tak dlouhá, že čas vymezený pro lidský život na to nestačí, pak platí toto ujištění:

Kdo na sebe vezme úkol poctivého přenašeče stavů a kvalit božského světa do světa lidského, nezemře dříve, než dosáhne výsledku konečného – ztotožnění svého lidského vědomí s absolutnem. To se vztahuje na ty, kdo jsou mladí nebo staří, nemocní nebo neduživí. Tvorové světa dolního, světa bídy, nevědomosti a zotročující karmy, odplácejí činnost takového jedince tím, že mu – aniž o tom ví – posílají proudy povzbuzujících a oživujících energií. To je záslužná karma, která prodlužuje život těch, kdo na sebe vzali úkol konat dobro a vyvíjet spásonosnou činnost v tomto měřítku.

Je to však slib, který platí do okamžiku, kdy člověk přestane tento úkol plnit, protože propadl osobitějším zřetelům. V tom okamžiku bude spodní svět vysílat proudy sil nepřátelských a tím se uvede v činnost karma úpadku. Toto tvrzení nechť je poučením, že legendární nesmrtelní byli pouze bódhisattvové, kteří ze zavedených a udržovaných proudů oblažujících energií těžili nepřímo dlouhý a mnohdy i zcela proměněný život. To pozná každý, kdo nastoupí tuto cestu.

∗ ∗ ∗

Toto je odkaz cesty nebo metody, po níž jsem dík božským inspiracím šel až do dnešního dne a po níž půjdu do konce svého života. Úspěch postupu po této cestě nacházím v tom, že z dosahu mého vidění již zmizel trpící svět a místo něho vystupuje bezedná kosmická prázdnota, z níž vzešel nejen tvůrčí kosmos, nýbrž i všechny jednotlivosti, které jako existence schopné celky v něm dnes existují. A protože se mi tato bezedná prázdnota představila až po tom, kdy jsem vyčerpal všechnu energii v úkolu, jaký na sebe berou bódhisattvové, úplně ztratila žahadlo úděsnosti. Naopak. Nacházím v ní pravý domov člověka, který na konci vývoje v centru fenomenálního světa poznává, že fenomeny jsou lákadla nezkušených. Tímto postojem jsem se stal přímým nástupcem dynastie guruů školy Kagjüpa, která po Milaräpovi přestala ovlivňovat zevní život žluté rasy.

Jsem přesvědčen, že působením záslužné karmy a přízní těchto duchovních regionů odešlých do bezživotí jsem zase mohl uvést do činnosti karmu této školy, a to v bílé rase. V předzvěstech se ukazuje, že se tato karma stane v bílé rase trvale působící živou silou, jakmile tuto metodu přijmou zcela uvědoměle další dědici nauky k dobru svému i k dobru lidí a všeho světa vůbec.

Staňte se tedy bódhisattvy, lidmi, kteří vytvoří a udržují vysoce působivý vztah k Bohu na jedné straně a k trpícímu světu na straně druhé. Přijímejte, ba dýchejte kvality božského světa, ale nikoli proto, abyste jimi oblažili sebe, nýbrž proto, abyste je sdíleli s trpícím světem tím, že si ten to svět budete uvědomovat stejně jako vlastní tělo, příp. jako svět s vaším tělem totožný. A neustávejte v této činnosti, dokud místo světa se vašemu zraku nepředstaví prázdnota, o níž jsem nahoře mluvil.

Nevšímejte si ani dílčích úspěchů v období svého kursu. Ať se trhají temnoty a roste poznání do nadsmyslových forem. Setrvejte u své práce, protože prázdnota absolutna se projevuje, teprve když se k ní člověk tímto způsobem dopracuje, ale dílčí poznávání se zastaví, když ustanete v práci. A nebojte se ani toho chápat trpící svět jako oběť vaší vlastní vůle, jíž chcete kvality božského světa vnutit; tomuto světu je stejně stále něco vnucováno a vždy to bývá něco horšího než právě božské kvality. Vězte, že z tohoto světa nevyjdete, dokud ho záslužnou karmou nepřemůžete. A doporučenou prací vytvoříte tolik dobré karmy, že vás svět svým nebude moci zvát. Do tohoto stavu musíte dospět, protože vesmír je organický celek a jedinec může být pouze jeho jedinou buňkou, která může spolu utvořit maso těla nebo myslící orgán a jeho schopnosti. Odloučení samo je možné pouze pomocí abstrakce od silového a útvarového světa, který není možno poznat, dokud člověk nesplnil úkol bódhisattvy, člověka, který sebe celého odevzdal stále trpícímu a stále po něčem toužícímu světu.

∗ ∗ ∗

Toto sdělení buď dobrou předzvěstí, že duch mystické školy Kagjüpa znovu ožije k dobru jejich členů i k dobru celého světa.

Dopsáno 2. prosince 1964 ve 3 hod. 30 min.
Doplněk k „Odkazu“

Jsou tři stavy mysli: 1. neovládnutá, 2. jejíž změny jsou kontrolovány a 3. ovládnutá. Neovládnutá mysl je činná na podkladě reflexů, a proto je chtivá. Takovou mysl je možno si podrobit a učinit nástrojem duchovního pokroku toliko přáním všeho dobrého všem bytostem, čili ctností metta. Permanentním přáním všeho dobrého všem bytostem se totiž nejprve zmírní a potom odstraní její chtivost a tím egocentrismus jóginovy bytosti.

Je-li mysl podmaněna ctností metta, smí se již jógin ohlížet po tzv. vyšších formách duchovního postupu, po formách jógy technické. Jsou-li již změny mysli veskrze kontrolovány, je nutno vykazovat ctnost bódhivisttické připoutanosti na svět buď ctností metta, nebo běžnou prací, která není provázena žádostí po odměnách, nebo také stupňováním napětí, vznikajícího ze zastavené duševní činnosti. Ctnost metta vnáší do mysli vyšší pohnutky, které duševně očišťují. Běžná práce je činitel připoutávající člověka k světu a tato připoutanost získá charakter bódhisattvický, jestliže je člověk svou myslí spojen s Bohem nebo s kvalitami božského charakteru. Když je proto člověk shodou okolností spojen svou myslí s Bohem (nebo božskými kvalitami), příp. i jenom vysoce povznesen nad smyslový svět, nemá se tomuto stavu poddávat. Má se zaměstnávat prací rukou a jinou činností, která je charakterizována pohyby a změnami prostředí, vyvolávajícího dojmy, aby „kontakt s Bohem“ (nebo duševní povznesení) byl obměněn vyvstáváním kontaktů se světem. Pak se člověk stává „vodivým“, a tím způsobilým pro přenos kvalit z hořeních (božských) světů do světů spodních (lidských) se samočinným, ale přesným určováním adresátů těchto kvalit, čili stává se bódhisattvou ve smyslu naukových pokynů. Je-li člověk, kontrolující změny nebo stavy své mysli, v úplné rovnováze (což se projevuje tím, že mysl nesměřuje svou chtivostí do světa ani k Bohu, ale jeho mysl je jen bdělá a spokojená) má myslit na své tělo jako na hmotný, to je viditelný a hmatatelný útvar. Když se to podaří, bude v jeho bytosti stoupat napětí, protože se její energie nemůže vybíjet, ale musí jakožto fyzikální kvantum obíhat v uzavřených kruzích. Určitý stupeň dokonalosti stavu obíhání mysli v uzavřených kruzích se přetváří ve stav účinného proudu, který vyvolává v tělech druhých bytostí stejný stav, čili indukují se v nich vyšší stavy, jestliže jógin dbá na to, aby byl šťasten a vědom si toho, že je spojen s Bohem. Charakter ovládnuté mysli spočívá v tom, že člověk může nebo nemusí myslit na zevní věci podle svých rozhodnutí. Za takových okolností má člověk své tělo pozorovat jako viditelný a hmatatelný útvar a tím z něho učinit objekt, který se ocitá pod tlaky vůle a který na tyto tlaky odpovídá stavy zvyšujícího se napětí. Dosáhne-li toto napětí určité výše, dochází k jeho „rozkyvu“; když člověk za tohoto stavu nedopustí, aby se jeho pozorování rozpadlo (v tomto případě to je již soustředění), stává se napětí účinným – to jest vyvolává stejný jev v těch, kdo se dostanou do blízkosti jógina. To je indukce, která nabývá bódhisattvického charakteru, jestliže ji jógin provází pocity radosti a štěstí. Jestliže tomu tak není, přispívá jógin ke zlu.
Stav mysli tedy není jednoznačný. Proto týž jedinec může mysl v určitém okamžiku neovládat, v jiném kontrolovat a v jiném zase ovládat. Proto je i tyto práce nutno měnit podle okamžitého stavu mysli, indukovat napětí však smí a může jen ten, kdo již neklesá ze stavu ovládnuté mysli níž než do stavu kontrolovaných mentálních změn. Nekontrolované změny mysli svědčí o tom, že mysl nebyla nikdy ovládnuta. V tomto stavu smí člověk spět ke stavu bódhisattvy pouze přáním všeho dobrého všem bytostem, neboť nedokáže ani používat hmatové a tvarové představivosti podle předpisů jógy ani na čas uklidněnou mysl naplňovat pocity radosti a štěstí."

http://extranea.ifanda.cz/kvetoslav-min ... -roku-1964

http://www.poradnazdarma.cz/viewtopic.php?f=271&t=2838

[Alaja]

No toto....v té Praze se ale dějí divné věci....

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/utaje ... -internetu


Když odejdeš, skončíš v pekle. Tajemná sekta už ulovila desítky českých dívek

Nenápadně a v tichosti už několik let operuje v pražských ulicích tajemná křesťanská sekta Šinčchondži. Její příznivci věří v blížící se apokalypsu a vzývají svého vůdce Jihokorejce Man-hee Leeho, anděla pravdy a druhého Ježíše. Server Aktuálně.cz z výpovědí dvou Češek, které v sektě uvázly, popisuje, jak organizace pomocí systematických lží, manipulací a citového vydírání láká české křesťanky.

Nad šedými kovovými vraty v pražské ulici Palmovka visí bezpečnostní kamera. Namířená je nikoliv do ulice, ale přímo před tento - jinak ničím zvláštní - vchod. Kdo chce vejít, musí zazvonit. Pak už stačí vzhlédnout, a když vás operátor kamery pozná, dveře se otevřou.

Právě těmito vraty před rokem a půl proběhla i Ema, jen v opačném směru. V tu chvíli se bála o život. "Venku jsem se zhroutila. Zavolala jsem rodičům, kteří si pro mě přijeli," vzpomíná mladá dívka. Ema není její pravé jméno, to skutečné si nepřála uvést, ale redakce jej zná. Dnes je to rok a půl, co opustila korejskou křesťanskou sektu Šinčchondži.

Sektu, která posledních několik let tajně verbuje převážně mladé české dívky také v Praze. Sektu, která má jen v Koreji několik stovek tisíc členů a v jejímž čele stojí téměř devadesátiletý zakladatel církve Man-hee Lee, který se prohlásil za anděla pravdy a ztělesnění druhého příchodu Krista.

Začalo to nevinným průzkumem na ulici

Název Šinčchondži Ema poprvé slyšela jen několik dní předtím, než rozrušená vyběhla do potemnělé pražské ulice. A to přesto, že se členy sekty byla v pravidelném kontaktu už několik měsíců. Za šedými vraty nechala dvě své kamarádky. Obě za sebou od té doby spálily všechny mosty. "Přestaly studovat, odstěhovaly se od rodiny a omezily s ní kontakt na minimum. A stejně tak i se mnou," říká Ema.

Přibližně o rok později, letos v červenci, opustila řady pražské misie Šinčchondži i Hana, mladá učitelka na základní škole. V sektě strávila čtyři měsíce a ani ona až do poslední chvíle netušila, kde se to vlastně ocitla. "Poprvé jsem je potkala na náměstí Míru," vzpomíná. Dvojice dívek ji oslovila s tím, že dělají výzkum k diplomové práci a hledají respondenty. "Ptaly se, odkud beru životní inspiraci, jestli z lidí, přírody, nebo třeba víry," říká Hana.

Její odpověď, že kromě jiného i z víry, protože je věřící, vzbudila v dívkách zájem. Obratem ji požádaly, jestli by nesvolila k hloubkovému rozhovoru. Hana souhlasila. Takhle nějak vypadá první setkání většiny dívek, které v Praze přijdou se sektou do kontaktu - na náměstí, často před kostelem, vždy pod vymyšlenou záminkou. Ta se ale leckdy liší.


Kde se dá o Šinčchondži dozvědět víc?

I kvůli snaze sekty o utajení není mnoho dostupných pramenů, ze kterých lze informace o působení Šinčchondži v Česku čerpat. Nejpodrobněji se tématu věnuje religionista Zdeněk Vojtíšek, který se zabývá studiem kultů, sekt a nových náboženských hnutí. Vznik i podstatu učení sekty podrobně popsal například na tomto odkazu v časopisu Dingir. Další zprávy nejen o působení Šinčchondži v Česku publikoval na webu Náboženského infoservisu. Další informace je možné najít na server scjinfo.cz.

"Může to být třeba dotazník k adventnímu času. Často tvrdí, že připravují scénář k filmu, kde bude postava křesťanské dívky, a oni, aby ji mohli napsat co nejreálněji, chtějí vědět, jak vypadají názory skutečných křesťanských dívek. Jindy zase tvrdí, že píšou knihu," upřesňuje Ema. Každopádně po prvním oslovení přichází na řadu další setkání, většinou někde v kavárně. Emu přímo na takovou schůzku přivedla kamarádka, která, což Ema nevěděla, byla už několik měsíců sama se sektou v kontaktu.

Šinčchondži se snaží vzbudit důvěru a vděčnost

Na tohle setkání už přichází lektorka, která tvrdí, že má odborné vzdělání, a zpravidla nabízí nový psychologický test. Z něj a z nezávazného povídání vyplynou problémy, které nic netušícího člověka na druhé straně stolu trápí. Lektorka pozorně naslouchá a hledá si k dívkám cestu. Ema, mladá dívka ze spořádané křesťanské rodiny, v době setkání už delší dobu hledá odpovědi na otázky, na které jí nikdo neumí dát jednoduchou odpověď. "Jestli Bůh skutečně existuje a jaký teda je. Proč je tolik náboženství nebo proč ani faráři nevysvětlují věci vždy stejně," říká Ema.

Hanu, kromě jiného studentku teologie, otázky víry tolik nepálí. Má ale zdravotní problémy. "Hodně mi padaly vlasy, měla jsem problémy se záněty horních dýchacích cest, kašlala jsem a jako začínající učitelka jsem se potýkala se stresem," vzpomíná.

Oběma pomáhá o svých problémech mluvit a lektorka jim v kavárně ochotně naslouchá. Kromě psychologických testů je ale podle ní potřeba hledat odpovědi také v Bibli. A zde si skutečně získává důvěru obou dívek. "Uměla verše z Bible nazpaměť a všechno v ní našla neskutečně rychle. To mě zaujalo, protože takhle dobře zná Bibli málokdo. Vlastně asi nikoho takového neznám," vzpomíná Ema. Měla prý pocit, že našla člověka, který Bibli rozumí a vypadá, že by mohl mít odpovědi na její otázky.

Přesto je nedůvěřivá a první nabídku na pravidelné schůzky odmítá. "Říkala jsem si, že jestli je to někdo podezřelý z nějaké sekty, tak se ozve sama a bude mě uhánět. To se ale nestalo," říká Ema. Její otázky však nezmizely. Připadalo jí, že odpovědi na ně neměli rodiče, kněží ani kamarádi z katolické církve. "Nevěděla jsem, za kým jít. Přišlo mi, že ostatní nad těmihle věcmi ani do hloubky nepřemýšlejí," dodává. Nakonec lektorku znovu oslovila sama.

Začaly se potkávat dvakrát týdně a ona jí vysvětlovala Bibli. "Byly to věci, proti kterým se nedalo nic namítat. Věci, které jsem už znala, jen mi je nikdo nevyložil tak jasně. Začala mi vysvětlovat, jak se proroctví ze Starého zákona vyplňují v Novém zákoně, jak je to všechno úžasné a propojené. Docela mě to nadchlo," říká Ema.

Haně zase lektorka postupně pomáhá najít příčinu jejích problémů. V dětství se totiž ve škole potýkala se šikanou a s odmítnutím od spolužáků. Začátek kariéry učitelky na základní škole přinesl dávné pocity zpět. Tohle poznání bylo pro Hanu překvapivé a emotivní. "Seděly jsme v kavárně a já jsem třeba půl hodiny probrečela," říká. "Bylo to veliké uzdravení, hodně mi pomohla," dodává. Postupně se seznamuje i s lektorčinou rodinou, manželem a dcerou.

Oblíbený trik, strašení apokalypsou, sekta zpočátku skrývá

Po několika týdnech budování důvěry má lektorka pro obě dívky skvělou zprávu. "Že otevírají biblický kurz na Palmovce, kam mohu chodit s ostatními," říká Ema. Jenže jde o náročnou volnočasovou aktivitu. Skupina se setkává třikrát týdně po dobu šesti měsíců - v pondělí, úterý a ve čtvrtek, od šesti do jedenácti večer. Haně se do toho nechce, ale po delším rozmýšlení souhlasí, i z vděčnosti ke své lektorce.

Ani Ema není na takový závazek připravená. Zde ale přichází na řadu jeden z nejmocnějších nástrojů, které sekta používá. "Lektorka ve mně posilovala pocit viny, že jsem Bibli za celý život v katolické církvi moc neporozuměla. Což vlastně byla trochu pravda. Cítila jsem se provinile, že se tomu dostatečně nevěnuji a že bych měla Bohu ten čas dát. A tak jsem souhlasila," říká Ema.

O korejské církvi Šinčchondži či spasiteli Man-hee Leem zatím ani jedna z dívek neslyšela jediné slovo. A ještě dlouho to tak zůstane. Tajemství, které spočívá v tom, že Man-hee Lee je jako jediný údajně schopný správně rozluštit Bibli, ve které je podle něj zakódováno vše, co chtěl Bůh lidstvu sdělit, si členové církve nechávají pro sebe. "Podle Man-hee Leeho a jeho stoupenců už skončil čas všech ostatních 'starých' církví," vysvětluje Zdeněk Vojtíšek, religionista zabývající se studiem kultů, sekt a nových náboženských hnutí.

Podobně jako další sekty i tato klade obrovský důraz na blížící se apokalypsu. Věřící teď mají vyhledat Bohem zaslíbeného pastora, tedy Man-hee Leeho, připojit se k tisícům věřících ve dvanácti kmenech "nového Izraele" a stát se součástí nového stvoření.

"Členové Šinčchondži budou po tisíc let vládnout 'velkému zástupu' příznivců. Patrně především členů organizací založených Leem či církví, zatímco odpadlíci a ti, kdo odmítli učení Šinčchondži, věčně zahynou v "jezeře, kde hoří síra", přibližuje Vojtíšek učení Šinčchondži.

Odvážná tvrzení a strašení koncem světa však na české křesťanské dívky nezabírají a sekta si to dobře uvědomuje. Jazyk používaný při odlovu dívek na ulici a na seminářích se tak jen pramálo liší od toho, který zaznívá v běžných křesťanských organizacích. Alespoň tedy z počátku. "Je to opravdu promyšlené, postupné a ze začátku na sebe logicky velmi dobře navazující, bylo pro mě hodně těžké to odhalit," říká Hana. Sama přitom studuje teologii. Pro dívky, které se v otázkách víry tolik nevyznají, je situace ještě horší.

Ostatní církve Bibli nerozumí, cestu ke spáse zná jen Šinčchondži

Pětihodinové semináře jsou rozdělené na několik částí. Vše začíná relaxací, zpěvem a tancem. Následuje odborný výklad v angličtině s překladem do češtiny. Emě přednášela Korejka Aeri, se kterou už měla zkušenost z osobních schůzek, Hana poslouchala Korejce Simona Younga.

Učení Šinčchondži vstupuje do výkladu lektorů bez povšimnutí a plíživě. Z počátku jde o běžné přednášky o Bibli a o tématech, jako je pokora či vděčnost. Postupem času ale přednášející začínají přidávat kontroverznější výklady. "Přibývalo okamžiků, kdy byly důrazy, jak jsem je znala z Bible, trošku někde jinde. Ale v zásadě tam pořád nebyla žádná výrazná chyba, kdy bych si řekla, že to je úplně špatně," popisuje Hana.

V Bibli se například hovoří o tom, že pastýři, tedy ti, kdo předávají víru a mají na starosti lid, jsou dobří, ale i špatní. "Tady na to byl ale najednou kladen velký důraz ve smyslu, že těch špatných je hodně," říká Hana.


České církve před Šinčchondži varují své věřící

Působení sekty Šinčchondži neuniklo ani pozornosti tradičních křesťanských církví. Po množících se zprávách o tom, že se členové sekty pokoušeli oslovit jejich věřící, vydaly některé z nich společné prohlášení, ve kterém před zastíracími taktikami korejské církve varují.

V případě Emy zašla tahle konkrétní přednáška ještě dál. "Pouštěli nám videa pastorů a společně jsme se tomu smáli. Zesměšňovali to, že ten člověk neví, o čem mluví, že říká bludy," vzpomíná. Dnes už si prý uvědomuje, že šlo o snahu vytvořit dojem, že ostatní církve Bibli nerozumí a že se kněžím nedá věřit. "Aby člověk lépe věřil tomu, co říkají, potřebovali ho napřed vykořenit z toho, čemu věřil předtím," myslí si.

Může se to zdát jako lehce prohlédnutelný trik, ale podle obou dívek byly takové momenty od sebe vždy vzdálené a obklopené nezávadným výkladem a aktivitami.

Celé strategii církve ostatně pomáhal i způsob organizace seminářů. Na každý z nich chodí kolem dvaceti až pětadvaceti lidí. Jen část z nich jsou ale úplní nováčci, ač se tak i ostatní snaží vystupovat. "Zasedací pořádek je pevný. Lidé, kteří tam jsou noví, jsou obklopeni těmi, kteří noví nejsou, aby ti noví nikdy neseděli vedle sebe," říká Ema. Že jsou její sousedé v sektě už delší dobu, tehdy ale ještě nevěděla.

Na semináři je také potřeba dodržovat několik zdánlivě jednoduchých pravidel. Například, ačkoliv sekta hned na začátku vybere od všech telefonní a e-mailové kontakty, výsledný seznam je tajný. Účastníci seminářů mají navíc zakázáno si mezi sebou kontaktní informace sdílet. "Tvrdili, že to kdysi někdo zneužil ke komerčním účelům, aby rozšiřoval reklamu svojí firmy, takže se ta čísla přestala sdílet," říká Ema.

Aby si však členové kurzu nepřipadali v kurzu osamělí, každý dostane přiděleného jednoho "tajného anděla", se kterým si číslo vymění a na kterého se může kdykoliv obrátit a vídat se s ním i mimo seminář. "Nesměli jsme ale ve třídě nikomu říkat, kdo je tím naším přiděleným andělem," dodává Ema. Tento anděl samozřejmě žádným nováčkem v Šinčchondži není a jeho úkolem je na dívky dohlížet a pokoušet se rozptýlit jejich obavy ve chvílích, kdy to lektor neodhadne a ve výkladu zajde příliš daleko. Jinak dívkám lichotí a povzbuzuje je v dalším studiu.

Podle strategie "rozděl a panuj" je izolace nováčků skutečně důsledná. Sekta dbá na to, aby ani chvíli nebyli o samotě a nemohli bez dozoru sdílet své pochybnosti. "Jeli jsme třeba tři z kurzu domů metrem. Já a jediní dva kluci, kteří tam chodili. Jeden byl nový a druhý ne. Ten, který tam byl déle, ještě den předtím říkal, že bydlí druhým směrem, ale najednou jel s námi a říkal, že to má cestou," vzpomíná Ema.

Jindy, když to zase vypadalo, že by mohla být sama s jednou z dalších dívek, která byla na kurzu nová, jela s ní domů sama lektorka Aeri. "Pod záminkou, že si popovídáme, se mnou došla až ke dveřím. A takhle to bylo každý den. Já jsem si ale tehdy myslela, že tam jsou všichni noví, takže mi to podezřelé nepřišlo," říká Ema.

Po čase začaly lektorky striktně hlídat docházku a přidávaly víkendové aktivity. "Snaží se člověka izolovat. Když je tam s nimi pět dní v týdnu, nemá čas na nic jiného," říká Hana.

Stejně to vidí i Ema. "Přišla jsem večer domů, lehla do postele, z postele do školy a ze školy rovnou tam. Oni nás sice pořád povzbuzovali, že máme zkoumat, jestli říkají pravdu, a hledat si vše doma v Bibli, jestli to sedí. Ale já jsem zjistila, že na to vlastně vůbec nemám čas, protože jsem buď ve škole, nebo s nimi," říká. Postupně se vzdala i tehdejšího zaměstnání, přeházela si podle kurzu rozvrh ve škole a přestala vídat kamarády.

"Učili nás lhát"

"Dnes moc nechápu, že jsem nebyla více podezřívavá. Byla jsem ale hodně vyděšená. Oni hodně trvali na tom, že aby byl člověk spasen, musí rozumět Bibli. A já jsem cítila, že jí nerozumím," dodává Ema. Jenže trávení i více než dvou desítek hodin týdně na biblickém kurzu není lehké před okolím utajit. A tajit to dívky podle lektorů musely. "Říkali, že o tom nikde nesmíme povídat, protože nejdřív musíme porozumět sami a pak to teprve předávat, abychom lidem neuzavřeli cestu k pravdě," popisuje Ema.

Postupem času se dívky dokonce začaly učit nejlepší způsoby, jak se z podezření doma vyvléci. "Ti lidé, co tam byli nasazení, nám dávali různé tipy. Třeba říct, že jsem si našla přítele nebo novou večerní práci. A když to i tak rodina zjistí, tak po pár týdnech říct, že jsem na kurz přestala chodit, protože byl divný," říká Ema.

Pro Hanu první větší problémy nastaly ve chvíli, kdy chtěla odjet na týdenní akci s přítelem, o které lektorkám řekla, už když do kurzu poprvé nastoupila. "Jenže najednou mi říkaly, že nemohu přece přijít o tři lekce, že to je hrozně moc. A ptali se, co je mi důležitější, jestli slovo Boží, nebo nějaká akce," vypráví Hana.

Nakonec se s nimi domluvila, že se na dvě lekce z přítelovy akce vrátí a třetí si nahradí. Celá situace jí ale nechala hořkou pachuť v ústech. Nelíbilo se jí, že jí lektorky nutí vybírat si mezi Bohem a přítelem. "No a pak bylo Magdy, kamarádka měla svátek, tak jsme se potkaly. A ona se mě ptá, jestli už jsem slyšela o té korejské sektě," říká Hana. Popis kamarádky nápadně připomínal vše, co za poslední čtyři měsíce zažila.

Emě zase rodiče ukázali jeden z mála článků na českém internetu, které se o sektě Šinčchondži zmiňovaly. Tomu vévodila fotografie z dosud snad jediné veřejné akce, které se členové sekty v Praze účastnili. Protestovali tehdy proti údajně násilné smrti Korejky Koo Ji In, která měla zahynout při pokusu ji konvertovat zpět k tradiční korejské církvi. I zde ale bylo vidět, že si Šinčchondži cení soukromí. Členové sekty se k organizaci nehlásili a měli na obličeji černé škrabošky. I přesto mezi nimi Ema poznala jednu ze svých kamarádek.

Obě dívky, Hana i Ema, se ale na Palmovku ještě vrátily a lektorky se zjištěním konfrontovaly. "Na rovinu jsem se jich zeptala - jste Šinčchondži, nebo ne? A oni na to, proč to potřebuji vědět, že přece záleží na tom, jestli je Písmo pravdivé, nebo ne," vzpomíná Hana. Jedna z lektorek za ní pak přivedla Korejce Younga. "Jenom mi proběhlo hlavou, že mě teď někam unesou a zmlátí. Ale nic takového se nestalo," říká.

Následovala několikahodinová přednáška, při které Young citoval verše z Bible a pokoušel se Hanu přesvědčit o tom, že zde je jediné místo, kde může Písmo skutečně poznat. Nicméně neúspěšně, a to i přesto, že podle Hany měl některé dobré argumenty, na které jednoduše neznala odpověď. Začal však zpochybňovat křesťanské svátosti, například křest či svěcení, božskost Ježíše či Nejsvětější Trojici. To bylo pro dívku příliš. Rozešli se s tím, že Hana se pokusí svůj postoj obhájit v Bibli a vrátí se zpět. To už ale nikdy neudělala. Napsala svému faráři, který jí pomohl vysvětlit rozpory v Korejcově výkladu.

"Všem, na které jsem měla kontakt, jsem pak napsala, že jestli nechtějí odjet do Koreje, klanět se tam panu Man-hee Leemu a být součástí sekty Šinčchondži, měli by odejít. A tím jsem to uzavřela," říká Hana.

Nikdo nevěděl, že tam jsem. Bála jsem se o život, říká Ema

Eminy poslední dny v sektě byly trochu dramatičtější, alespoň podle jejího vyprávění. Poté, co si přečetla článek, který jí ukázali rodiče, byla zmatená. "Nikdo nám přece nikdy neříkal, že je v Koreji někdo, koho bychom měli považovat za druhého Ježíše," říká. Celou noc však strávila u internetu a zkoumala zahraniční zdroje. "Ty příběhy přesně seděly. Několik dní jsem nespala a hledala jsem další informace," říká.

Každý další článek ji více rozrušil. "Uvědomila jsem si, jak se mnou celou dobu manipulovali. Jak nás přesvědčovali, že nesmíme věřit vlastním myšlenkám, protože člověk nikdy neví, odkud to v té hlavě má. Že nesmí věřit ani pocitům, protože emoce jsou nestálé a nedá se jim důvěřovat. Že můžeme věřit jen Písmu," vzpomíná Ema.

Když nakonec na lektorku Aeri zatlačila, přiznala se jí, že jsou skutečně Šinčchondži, ačkoliv celou dobu tvrdila, že k žádné církvi ani organizaci nepatří. "Začala mně vysvětlovat, proč mi to neřekli, proč mi to zatajovali. Že už prý mají špatnou pověst a lidé by jim nevěřili. Prý chtějí, aby lidé věřili tomu, co říkají o Bibli, a ne, aby je odsuzovali podle toho, co si najdou na internetu," říká Ema.

Nakonec jí Aeri řekla, že pokud zůstane ještě týden, ukážou jí naplnění biblických proroctví a dokážou, že celou dobu říkají pravdu. A Ema se skutečně vrátila. "Už jsem to ale viděla jinýma očima, viděla jsem ty jejich techniky," říká. O přestávce se svěřila svému tajnému andělovi, ke kterému si zatím vytvořila osobní vztah. "Trochu jsem ji zkoušela, chtěla jsem vědět, jestli o tom všem ví. Řekla jsem jí, že nám lžou a že jsem se o nich něco dozvěděla. Čekala jsem, že se bude ptát na podrobnosti," říká Ema.

Dívka se ale jen zarazila, zatvářila se nešťastně a o chvíli později šla vše říct lektorkám. "Viděla jsem, jak se o mně baví. Bylo to hrozně nepříjemné, koukaly na mě a radily se," říká Ema. V tu chvíli prý dostala strach. "Došlo mi, že jsme na místě, které je neoznačené. Nikdo neví, že tam jsem, a do areálu mají přístup jen ti, koho tam sekta pustí. Došlo mi, že kdyby mi tam někdo ublížil, nikdo se to nedozví. Začala jsem se bát o svůj život. Viděla jsem, že jsem ta nepohodlná, co o nich všechno ví, a navíc to rozšiřuje mezi ostatní členy skupiny," vzpomíná Ema.

V tu chvíli popadla všechny svoje věci a rozběhla se pryč. Zastavila se až za šedivými vraty. "Teď zpětně si říkám, že nejspíš nejsou tak nebezpeční, aby mi něco udělali. V tu chvíli jsem si tím ale jistá vůbec nebyla. I teď si myslím, že je pravděpodobné, že by mě minimálně třeba někam zavřeli a snažili se mě hodiny přesvědčovat," říká Ema.

Po útěku na dívku čekaly roční deprese a úzkost

Mohlo by se zdát, že tím pro ni vše skončilo. O systematickém nátlaku Šinčchondži ale lépe než cokoliv jiného vypovídá skutečnost, že ještě rok Ema zvažovala, že se do sekty vrátí.

"Měla jsem dlouho noční můry, bylo mi špatně a propadala jsem se do depresí. Nevěděla jsem, čemu mám na světě věřit. Přemýšlela jsem, jestli jsem neudělala hloupost, jestli jsem se sama neodsoudila k peklu. To mi ostatně i řekli, že když člověk odejde, znamená to, že podruhé ukřižovává Krista a sám sebe odsuzuje k věčnému zatracení. Pro nevěřícího to musí znít zvláštně, ale když člověk věří, že něco takového existuje, je to docela dobrý argument, proč zůstat," dodává Ema.

Dnes už je jí lépe a i díky pomoci rodičů se cítí dobře. Jiní ale neměli takové štěstí. Osudy dvou jejích kamarádek už zazněly. Čtyři měsíce poté, co ze sekty utekla, ale Ema potkala jednoho ze dvou chlapců, kteří s ní na kurz chodili - nováčka, který do sekty přišel ve stejnou chvíli jako ona. Na ulici zastavoval lidi a nabízel jim dotazník. "Bylo mi z toho dost smutno," říká. Bála se však konfrontace, nechtěla si uzavřít cestu ke kamarádkám, které v sektě zůstaly.

Členové sekty odvádí desátky, v Praze jich přibývá

Jak by osudy obou dívek vypadaly, pokud by klub na Palmovce neopustily, už se nikdo nedozví. Z dostupných informací se dá jen usuzovat, že by v kurzu pokračovaly a nátlak církve by se zvyšoval. Ve chvíli, kdy by si ostatní členové sekty byli jistí, že pravdu unesou, dozvěděly by se o Šinčchondži i korejském Kristu Man-hee Leem.

Zdá se, že celý proces účastník završí vyplněním formuláře v korejštině, kterým potvrdí své členství v Šinčchondži. Církvi pak odvádí desátky (přibližně desetinu svého příjmu) a očekává se od něj, že se sám stane misionářem a do sekty přivede několik dalších lidí. A koloběh pokračuje dál.

Jen těžko se odhaduje, kolik členů už Šinčchondži v Praze zlákala. Působí zde v utajení zřejmě čtyři až pět let a na Palmovce současně běží dva kurzy ve dvou třídách o přibližně dvaceti až pětadvaceti žácích. Není ale vůbec jisté, že jde o jediné místo, kde semináře probíhají. "A určitě tam všichni členové nechodí. Já bych řekla, že příslušníků Šinčchondži může být v Praze kolem dvou stovek, vzhledem k tomu, jak jsou aktivní v zastavování lidí na ulici," říká Ema.

Pro obě dívky je vzpomínání na členství v Šinčchondži obtížné. "Byla to moje první zkušenost se sektou. Zpětně si kladu otázku, jak jsem mohla být tak hloupá, důvěřivá a naivní. Ale prostě jsem to jen nečekala. Překvapuje mě, kam až to došlo. Že jsem nakonec skutečně zvažovala, jestli toho svého kluka nepodrazím a nepůjdu raději na seminář," říká Hana.

Ta se od té doby snaží před Šinčchondži varovat, koho může. Oslovila kněze v kostelích, před kterými členové sekty nejčastěji lákají ovečky, a dala jim všechny podklady, které do té doby nasbírala. Dodnes se ale obává pomsty. V Šinčchondži totiž zůstaly její pracovní listy a psychologické testy. Sekta tak o ní má hodně osobních informací.

Také Emu zpětně překvapuje, jakou nad ní získala sekta moc a jak mistrně s ní dokázala manipulovat. "Vždycky jsem si myslela, že jsem příliš chytrá na to, abych se dostala do sekty. Příliš kritická a podezřívavá. Přitom věci, které mi dnes přijdou úplně očividné, mi tehdy vůbec nedocházely," říká.

Obě se ale rozhodly o bolestivé zkušenosti promluvit. "Je to zkušenost špatná, ale jestli má být smysluplná, tak tím, že o ní budu mluvit," říká Hana. Ema k tomu dodává, že podobný osud, jaký potkal ji, může potkal i další křesťanské dívky. "Pokud se o Šinčchondži lidé nedozvědí, nechci si ani představovat, kolik dalších holek se jim podaří zmanipulovat," uzavírá.