Radkin Honzák

Sprostá slova (sprosté slovo odborně nazýváme vulgarismus) vyjadřují negativní a silně emotivní postoj k věci či člověku, vůči nimž jsou směrována. Používání sprostých slov v psaném i mluveném projevu je většinou společnosti považováno za nevhodné. Wikipedie
Správný vulgarismus musí mít šťávu, a tu získá jen v časném dětství, kdy chutě a čichové vjemy nejsou otupeny nánosem náhražek, ochucovadel a přismraďovadel. V dětství, kdy tato chuť a vůně patří zakázanému ovoci, jehož utržení a ochutnání je tvrdě trestáno. V mé mateřštině ještě navíc musí drrrnčet, jak mi dosvědčí všichni, jimž výraz „shit“ nepřinesl ten pravý požitek ani po několika letech častého používání.
Pamatuji si, jak mě kárala jakási přecitlivělá osoba z širšího příbuzenstva a nabízela mi místo úlevných výrazů nějaké své bláboly. Když jsem argumentoval osvobozujícím účinkem „rrrrrrr“, pravila, že mohu tedy říkat třeba „krrrrupice“, aniž vzala v úvahu, že ta opravdu žádnou šťávu nemá.
Sílu sprosťárny dítě vnímá instinktivně a pak ji opatrně testuje na okolí. Míra pohoršení určuje cenu. Ukázkovým příkladem je scéna z Knoflíkové války, kde zvídavý mladý badatel jde otestovat kvalitu nadávky „impotent“. Razance facky, kterou obdrží, ho ujistí, že tento výraz má skutečně velkou hodnotu.
Nemusí být vždy tak zle, ověření lze provést i v méně rizikovém prostředí, jak dokládá následující příklad: Babi, Pepíček byl ve školce sprostej. ??? Říkal „prdelka“, ale velká! Babiččino pohoršení potvrdilo, že Pepíček byl opravdu sprostej. Špatně utajovaný smích pak naznačil, že autorská práva na velkou prdelku nemusí vlastnit jen Pepíček.
Moje generace v dětství sprosťačila vesměs opatrně, a to bez ohledu na třídní původ (dělnický a malorolnický, vykořisťovatelský, živnostnický a pracující inteligence – tam všude jsem měl kamarády, přestože jsme tehdy neznali slovo integrace, ani pojem pozitivní diskriminace). V první třídě jsem pochytil historku, jak byla jedna paní a ta měla dva psy. Jeden se jmenoval Pos a druhý Rus. Jednou ta paní na ně zavolala... V další poudačce stoupl počet psů na tři a jejich jména zněla Popr, Deli a Jeli.
S nadávkou „kurva“ nás seznámil na konci druhé třídy spolužák, jemuž učitelka dala na vysvědčení horší známku, než čekal. Na dotazy se mi doma dostalo vysvětlení, že jde o překlad z latiny a že to znamená křivou povahu. Dodnes tuto informaci uchovávám v paměti a ve chvílích rozčilení volám na jeho příčinu: Ty křivá povaho!
Jak šla léta, dostávala se mezi nadávky slova, která tam původně vůbec nepatřila, se sestrou jsme si jednu dobu nadávali, ty Prusíku! Pan doktor Prusík byl nenáviděný tvor, neb nás nutil, abychom se při chorobách potili a to bylo vskutku hnusné! Vlastně ve stejném duchu je vtip, který zde koloval v šedesátých letech: Zahraniční novinář se ptá prostého českého občana na jeho názor na prezidenta Novotného. Čech ho zavede hluboko do neodposlouchávatelného sklepení a tam mu pošeptá: Já ho mám rád.
Převaha českých vulgarismů pochází z oblastí živočišných, kde se týká především domácího zvířectva (výraz „vůl jak lev“ už upadl v zapomenutí), hlavně ale z pojmů odvozených od procesů trávení a sexuality. Srovnání s jinými jazykovými skupinami ukazuje, že Češi dávají přednost jídlu a trávení před sexem.
Postmoderní doba přitvrdila a s vulgarismy, sprosťárnami a nadávkami se roztrhl pytel. Autoři prózy i divadelních her zašli pro inspiraci do páté cenové skupiny a jejich díla připomínají neumělé vyjádření Lacinova (Čtení o psaní) začínajícího básníka: A tak jsem na ten papír vložil, co tížilo mé útroby. Nezříkám se vulgarismu jako koření, zde je už značně překořeněno. A čeho je moc, toho je vskutku přespříliš. Ale až půjdu mezi intelektuály, kteří zastávají všechny ty vulgárně licitované penisy, vaginy, soulože a výkaly – možná tak doma intelektuálové mluví – označím to pro jistotu pojmem „redundantní“, aby mi porozuměli.