s tím já nesouhlasím - já, pokud po někom něco chci, na něho nevyvolávám nátlak. dávám mu tím možnost: přijmout nebo nepřijmout. vidět nebo nevidět. ber, nebo nech být.
chci žít s lidmi určitého vědomí. tudíž po lidech kolem sebe chci, aby si cosi uvědomovali. nebudu to halit do žádných jiných slovíček, protože tak to prostě je. každému tím dávat na výběr buď zůstat nebo jít. nechci se obklopovat lidmi s jinou šíří vědomí, protože vzhledem ke mě působí jako energetičtí upíři. naopak, tady musím dbát na svoji ochranu. takže skutečnost je taková, že po nich chci, aby buď přijali, nebo nepřijali, ale pak odejdou buď oni ode mě nebo já od nich. skutečně nemůžeme být všichni na světě nadalěni na jednu vlnu a být všichni kamarádi
stejně tak to beru, když chce někdo něco po mě. dává mi tím možnost buď být svolná, nebo odmítnout.
chtít přece neznemená a nerovná se trvat na přijetí. nebo do svého chtění zatahovat rozhodnutí a vůli ostatních. vždyť to, proboha, ani není možné
a nemožné nemohu chtít
chtění není vyvolávání nátlaku - pokud to budu brát jako vyvolávání nátlaku, buď nebudu moct být upřímná - pak bych totiž nemohla chtít vůbec nic - všechno je totiž vlastně chtění a vše se dotýká ostatních - nic není od druhých odtrženo. případně bych si musela najít nějaké nové pojmenování pro chtění, pokud se mi toto slovo nelíbí, ale to bude totéž.
všichni přece něco chceme. já zkrátka něco chci a vím dost přesně co - a každý z mého okolí se to brzy dozví. tak má každý velmi dobře na výběr. vůbec nevím, jak to souvisí s tím stavět se nad něj - on přeci stejně tak dobře může chtít naprosto cokoli (i naprosto cokoli například stejně nestravitelného) pro mě. mám jednoduše stejnou možnost: přijmout nebo odmítnout.
připadá mi to velmi jednoduché, nevím, proč bych to měla nazývat "nabídkou"
to by mě osobně připadalo velmi pokrytecké - já mu přece nikdy nic nedám, já sama o sobě
a stejně tak obráceně. a přitom se oba můžeme velmi obohatit
a osobně také zkrátka oceňuji, když mi někdo raději třeba velmi nepěkně, ale zato jasně, dá na vědomí, co ode mě chce, případně co se mu nelíbí (atd.), než aby se tvářil, jako že mi něco nabízí, ale ve skutečnosti nic nechce
pak je i to jednání v praxi mnohem méně komplikované, přímější a nemusím tam potom říkat to: "teď to tak ještě vždycky umět".
nevím, zda-li tu opět obě nemluvíme náhodou o něčem jiném, jak už je na těchto stránkách docela příjemným folkórem
ale tyto asociace ve mě lídin příspěvek vyvolal