Sobectví

[Petr]

Rad bych rozvinul myslenky o sobectvi, o kterem jsme se ted bavili zde: viewtopic.php?f=64&t=452&start=40

Psal jsem o tom, ze je rozdil mezi sobectvim cloveka sebe-vedomeho a sobectvim cloveka ne-sebe-vedomeho. To je myslim jasne. Nicmene nechci, aby to bylo chapano tak, ze ne-sebe-vedomy clovek nema pravo byt sobecky a neni to pro neho dobre . Protoze pro koho to neni dobre, kdyz je nekdo sobecky? No prece pro nas, ne pro neho. Pro neho je to vetsinou velmi dobre. A nejsme my vlastni tim padem sami sobecti pokud po nekom jinem chceme, aby byl nesobecky vuci nam, nebo okoli?

Takze si myslim, ze vsichni maji pravo byt sobecti, at maji siroke nebo uzke vedomi jakkoliv. Vysledek bude jiny. Ale nebude to prave pro toho jedince ta spravna cesta? Nez aby konal neco sice nesobeckeho, ale k cemu nebyl osobne vnitrne inspirovan? Aby to konal pouze proto, ze to od nej spolecnost ocekava? Nevznikne tim v nem jen dalsi rezistence, ktera pak je treba pricinou daleko "spolecnosti odsouzenihodneho" chovani nez to puvodni sobecke chovani?

Jeste jednou zde radeji napisi, ze pred jakymkoliv konanim, je velmi prospesne pro toho cloveka si projit v mysli tu emocni cestu k radosti a stesti (pokud je zrovna neciti) a teprve z tohoto inspirativniho stavu si tu "spravnou" akci zvolit.

Zdaleka jsem timto to tema nevycerpal , spise jsem chtel jen dat impuls k dalsimu zamysleni a diskuzi.
Pokud treba nekdo mate ten osviceny uceleny nadhled nad timto tematem a chteli byste ho sdilet, tak budu jen rad
Jinak jakakoliv diskuze je vitana

[watta]

já tedy neznám vůbec nic nesobeckého. co to je?

[Petr]

hehe , no jasne

pouzitim toho slova v tom textu jsem myslel asi toto: jednani motivovane snahou byt prijmut, vyhovet ostatnim, byt milovan, nebo motivovane i tak, aby me ostatni zpusobovali, co nejmene problemu...
Ve svem hlubsim smyslu i toto chovani je sobecke, protoze ho cinime, pro svuj vlastni prospech...jen.......

..jak to tedy naformulovat?

[watta]

tak já nevím - falešně nesobecké?

[Petr]

Pokud chceme po nekom aby byl nesobecky a bral ohledy na nas, tak co tim vlastne rikame je:

Nechci aby jsi bral ohledy na sebe, chci aby jsi misto toho bral ohledy na me (nebo na ostatni), abych ja mohl byt stastny. Neni to postavene na hlavu? Chtit po nekom, aby bral ohledy na nas, misto na sebe sama? Nejsme my v tomto pak sami sobecti, protoze dbame jen na nase vlastni blaho, tim ze chceme, aby se on choval jinak - lepe - lepe pro nas? Ma to logiku?

[Lída]

Pokud chceme po někom, aby byl nesobecký a bral ohledy na nás, tak co tím vlastně říkáme, je:

Oba jsme vyzářeni z jediného Zdroje, jsme tudíž Jeho tvary, tak jako dvě vlny na moři jsou tvary vody. Naše Podstata je totožná.

Proto prosím zacházej se mnou jako se sebou a zacházej se sebou jako se mnou.

Stejně, se stejnými ohledy.

[watta]

pokud po někom chceme, aby na nás bral ohledy, také tím říkáme:

chci, aby ty sám sis uvědomil, že ... jsme oba ze stejného zdroje (atd., jak psala Lída)

to má logiku pro oba a já mám právo toto chtít (stejně tak jako onen dotyčný má právo na to nikterak nereagovat). upřímně pochybuju, že o tom takhle někdo vědomě přemýšlí v těch životních okamžicích, které se prostě dějou... během života se toho člověk může pořád hodně naučit, ale k radikálním změnám osobního nastavení každého člověka jsem dost skeptická... přičemž ta skepse není žádným naříkáním si nad stavem věcí, ale prostě si myslím, že až tak extrémně se člověk během svého života nepromění - je tím, kým chce být víceméně od malička - a myslím, že je to tím, že velký záměr tohoto jednoho uskutečnění je mnohem víc, než jakékoli další záměry, které během toho uskutečnění pojmeme

[Lída]

Pokud chceme po někom, aby byl nesobecký a bral ohledy na nás, tak co tím vlastně říkáme, je:

Všimni si, jsme oba totéž.... tušil jsi to? Ukazuju mu svým přístupem, že ho vnímám jako aspekt Zdroje, úplně stejně, jako sebe. Nestavím se nad něj, nepožaduju: poprosím.

Když ale řeknu "chci, aby ty sám sis uvědomil, že ...", oznamuju mu tím svou touhu plus svůj požadavek, co má udělat, a argumentuju "to má logiku pro oba a já mám právo toto chtít " - vykonávám na něho nátlak, stavím se nad něj...

To ale nebylo řečeno. Nechci po něm, aby mě poslechl, jen dávám prostě najevo, jak to vnímám: Oba jsme vyzářeni z jediného Zdroje, jsme tudíž Jeho tvary, tak jako dvě vlny na moři jsou tvary vody. Naše Podstata je totožná To se nedá předat slovy: pozná se to především ze způsobu, jak se k druhým stavíme, z toho, čemu se říká "emocionální podtext", "řeč těla", "mimoslovní komunikace."

Nabízet, poukazovat na něco je něco docela jiného než chtít. Je jen na tom druhém, jestli bude ochotný tu nabídku zvážit. Má plné právo ji odmítnout... jenže v životě se pořád znovu se přesvědčujeme, že když místo chtění nabídneme, ten druhý je většinou daleko ochotnější se nad tím zamyslet a zvážit to ... i když přirozeně ne vždycky, tak to holt v životě chodí

Teď to tak ještě vždycky umět

Živou ukázkou toho je vstřícnost, s jakou tady argumentuje Petr, když s někým nesouhlasí

[watta]

s tím já nesouhlasím - já, pokud po někom něco chci, na něho nevyvolávám nátlak. dávám mu tím možnost: přijmout nebo nepřijmout. vidět nebo nevidět. ber, nebo nech být.

chci žít s lidmi určitého vědomí. tudíž po lidech kolem sebe chci, aby si cosi uvědomovali. nebudu to halit do žádných jiných slovíček, protože tak to prostě je. každému tím dávat na výběr buď zůstat nebo jít. nechci se obklopovat lidmi s jinou šíří vědomí, protože vzhledem ke mě působí jako energetičtí upíři. naopak, tady musím dbát na svoji ochranu. takže skutečnost je taková, že po nich chci, aby buď přijali, nebo nepřijali, ale pak odejdou buď oni ode mě nebo já od nich. skutečně nemůžeme být všichni na světě nadalěni na jednu vlnu a být všichni kamarádi

stejně tak to beru, když chce někdo něco po mě. dává mi tím možnost buď být svolná, nebo odmítnout.

chtít přece neznemená a nerovná se trvat na přijetí. nebo do svého chtění zatahovat rozhodnutí a vůli ostatních. vždyť to, proboha, ani není možné a nemožné nemohu chtít

chtění není vyvolávání nátlaku - pokud to budu brát jako vyvolávání nátlaku, buď nebudu moct být upřímná - pak bych totiž nemohla chtít vůbec nic - všechno je totiž vlastně chtění a vše se dotýká ostatních - nic není od druhých odtrženo. případně bych si musela najít nějaké nové pojmenování pro chtění, pokud se mi toto slovo nelíbí, ale to bude totéž.

všichni přece něco chceme. já zkrátka něco chci a vím dost přesně co - a každý z mého okolí se to brzy dozví. tak má každý velmi dobře na výběr. vůbec nevím, jak to souvisí s tím stavět se nad něj - on přeci stejně tak dobře může chtít naprosto cokoli (i naprosto cokoli například stejně nestravitelného) pro mě. mám jednoduše stejnou možnost: přijmout nebo odmítnout.

připadá mi to velmi jednoduché, nevím, proč bych to měla nazývat "nabídkou" to by mě osobně připadalo velmi pokrytecké - já mu přece nikdy nic nedám, já sama o sobě a stejně tak obráceně. a přitom se oba můžeme velmi obohatit

a osobně také zkrátka oceňuji, když mi někdo raději třeba velmi nepěkně, ale zato jasně, dá na vědomí, co ode mě chce, případně co se mu nelíbí (atd.), než aby se tvářil, jako že mi něco nabízí, ale ve skutečnosti nic nechce pak je i to jednání v praxi mnohem méně komplikované, přímější a nemusím tam potom říkat to: "teď to tak ještě vždycky umět".

nevím, zda-li tu opět obě nemluvíme náhodou o něčem jiném, jak už je na těchto stránkách docela příjemným folkórem ale tyto asociace ve mě lídin příspěvek vyvolal

[Lída]

S chtěním mám jiné zkušenosti. Přišla jsem během let na to, že místo chtít je daleko spokojenější a radostnější prožívat život situaci za situací, když prostě jen optimalizuju všechno, se čím se setkávám. Takže chtění se postupně změní v tvořivé řešení situací, které vznikají.

Chtění vnímám následovně (A jsme zase u sémantiky ): jestli člověk něco po druhém chce, když po něm něco požaduje, to se pozná vcelku rychle: pokud ten druhý není ochotný vyhovět, přijmout to, dotyčný se naštve, že nebylo po jeho. Protože "nechci" znamená - když si to představíme mimicky - něco odmítnout, něco odstrčit, a "chci" je jeho opakem, tudíž je to snaha něco získat, přitáhnout si to. A tak když se nám nedaří získat to, co si chceme přitáhnout, je normální reakcí negativní odezva, rozladěnost různého stupně, případně až hněv, že to nedopadlo. Šlo tedy o vědomou nebo nevědomou manipulaci, která nedopadla, jak chtěl. A totéž platí, když člověk něco chce po sobě a není schopný to dokázat - objeví se rozladěnost. Negativní odezva vždycky signalizuje, že se nesplnilo něco vyžadovaného.

Když ale člověk něco nabízí, pak vnitřně nečeká, že by ten druhý mu musel vyhovět. Protože bezděčně respektuje svobodu druhého, případné odmítnutí mu nevadí, nevyvolá v něm emocionální reakci. A totéž platí při zacházení se sebou. Jsou jen návrhy, ze kterých si vybírá, jak situaci tvořivě vyřešit, ne chtění, kterým by se k něčemu nutil.

[Petr]

Živou ukázkou toho je vstřícnost, s jakou tady argumentuje Petr, když s někým nesouhlasí

nevím, zda-li tu opět obě nemluvíme náhodou o něčem jiném, jak už je na těchto stránkách docela příjemným folkórem

Jeste ze prijemnym

[watta]

hm. já tedy s chtěním nemám špatné zkušenosti - tím to možná je, co chci, to se též děje, takže situace, kdy by "mi nechtěl někdo vyhovět" neznám. on přece vyhovuje vždy jenom sám sobě. buď je to jeho chtění sladěné s tím, co chci já, nebo ne, pokud není, jdeme dál každý svou cestou. hněv, že něco nějak nedopadlo, to jsem, upřímně, snad nikdy nezažila - beru věci takové, jaké jsou (a koneckonců vpodstatě vždycky přece vím, jak dopadnou ). hněv zažívám, pokud se mi nelíbí, jak se někdo chová - určité charakterové vlastnosti nesnáším, pokud jsem konfrontována s člověkem, který tak jedná, tak už se mi párkrát stalo, že jsem vzkypěla hněvem tak ohnivým, že by přede mnou utekl i válečný Týr ano, fakt je, že lidé mají tendenci si toto brát osobně, ale ten hněv je samozřejmě namířen proti užívání té charakterové vlastnosti (třeba lhaní, podvádění), a ne proti tomu člověku samotnému. ten ať si dělá, co chce - ať si lže, krade a vraždí, je-li to jeho vůle a musí-li to dělat, protože třeba nemůže jinak. ale BEZE MĚ (případně bez mých blízkých, bez těch, na nichž mi opravdu záleží). tj. pokud to tak zjistím, chci se zařídit tak, aby moje další vezdejší existence byla - pokud možno - zproštěna našeho dalšího nepříjemného setkávání s takovou osobou - a myslím, že prostoru k tomu na světě je (alespoň zatím) dost (a pokud nebude, tak ono se zase udělá ).

takže - po tom člověku něco chci (aby si dělal, co chce, ale beze mě), ale co mu nabízím? co vůbec mohu komukoli nabídnout? vždyť nic nemám všechno, co mám, tím jsem. a to není k nabídce

[watta]

nejenom příjemným, petře, ale i vtipným

[Petr]

Tak to ti to chteni a tvoreni docela hezky jde.

[Petr]

Narazil jsem na krásnou sbírku Abrahamových výroků o sobectví, tak zde některé z nich jsou :

- Jak moc soucitní chcete být? Někteří lidé jsou tak soucitní, že se neustále cítí příšerně, a nemají tak druhým co dát. A jsou lidé, kteří jsou tak sobečtí, že se neustále cítí dobře - a jsou přínosní pro kohokoliv, komu věnují svou pozornost. Takže bychom se zeptali, soucit nebo štestí?

- ...znali jste sobeckou podstatu každé částečky Vědomí. Sobeckou ve smyslu, že si nemůžete pomoci, než vše vidět jen svýma očima, a jak se díváte svíma očima, tak si nemůžete pomoci, než žádat o více...

- Vzhledem k tomu, že každá částečka Vědomí má tento sobecký úhel pohledu (sobecký, znamená jediný úhel pohledu, který část Vědomí má), a tak jak máte sobecký úhel pohledu, tak si nemůžete pomoci, než žádat o situaci, která je pro vás lepší. A když se nad tím zamyslíte, tak to musí být ten nejlepší záměr.

- "...a není to ta chamtivost a sobeckost a všechny tyto věci, o kterých jsme byli přesvědčováni, že nemáme dělat? " A kdo vás přesvědčoval? Jiní chamtiví a sobečtí lidé? Říkají tím: "Nenásledujte své touhy, ale služte těm mým".

- ...protože dokud nebudete dostatečně sobečtí dosáhnout svého spojení a souladu, tak stejně nemáte co dát druhým. A když jste dostatečně sobečtí a hledíte si svého souladu, tak jste obrovským darem, který dáváte všem.

- ...musíte učinit rozhodnutí být sobečtí a starat se o to, jak se cítíte. Protože pokud nejste dostatečně sobečtí se starat o to, jak se cítíte, tak nebudete přizpůsobovat své myšlenky tomu, abyste se cítili lépe.

- ..každé Vědomí, včetně vaší lidské formy, a dokonce i včetně každé buňky ve vašem těle - každé Vědomí je, a musí stále být, sobecky orientované. Protože dokud pokud nejdete za tím, co je pro vás osobně nejlepší, nemůžete zůstat připojeni ke Zdroji.

- ... potřeby Vědomí jsou uspokojovány, takže to nemůžete nazývat sobectvím. Pak to musíte nazývat stvořením. Pokud každý může žádat a každý je uspokojen, může to být nazýváno sobectvím, nebo ne? Musíte se přestat cítit špatně, když žádáte to, co chcete, protože nemůžete přestat žádat o to, co chcete.

- ... vaše nefyzické Vnitřní bytosti jsou také sobecké. Sobectvím, nemyslíme odpírání ostatním věci, které chtějí, protože to nemůže nastat. Přemýšlejte o tom. Pokud jsou všichni sobecky orientovaní, tak Zákon přitažlivosti bude reagovat na každé já, tak bude pak možné, aby někdo dostal něco jiného, než jeho spravedlivou část?

[Lída]

každá částečka Vědomí má tento sobecký úhel pohledu (sobecký, znamená jediný úhel pohledu, který část Vědomí má),

Tohle Abraham opravdu říká? Že u lidí neexistuje kromě sobeckosti i jistá míra vrozené nesobeckosti?

Sobecký úhel pohledu coby jediný úhel pohledu platí u zvířat, a dokonce ani u těch ne vždycky. Zvířata, která žijí
s člověkem a milují ho, jsou mu oddaná, pro něho dokážou nasadit i život. Nesobecky se chovají samice k mláďatům, dokud nejsou schopná postarat se sama o sebe – viděli jste někdy fenu nebo lidskou mámu, jak jejich prsní bradavky krvácejí, protože jejich potomci ssají příliš dychtivě? A mámy to trpělivě snášejí… Mohla bych pokračovat, příkladů spontánního (tedy bezděčného) nesobeckého chování by se našlo spousta…

Řekla bych obecně, že je v nás zkombinovaná vrozená sobeckost s vrozenou nesobeckostí, u každého z nás v jiném poměru. Že každý člověk má takový úhel pohledu, jaký vyplývá z jeho spontánního prožívání vlastního spojení se Zdrojem: tím automaticky cítí i bytostnou spřízněnost s ostatními tvory. Když vnímá sám sebe jako součást celku, projevuje se u něho nesobeckost docela přirozeně.

Bylo by i logické, že lidé se chovají nesobecky, když se cítí při nesobeckosti líp než při sobeckém jednání. Protože v té chvílí, kdy tu je z nitra vyvstávající nesobeckost, cítí svoje propojení s ostatními, s Celkem.

Láska k sobě a sobeckost jsou dvě úplně různé věci: sobeckost – to není péče o sebe a svoje potřeby, sobeckost je ignorování potřeb kohokoliv jiného; jednání, které nedbá potřeb toho druhého a tím mu ubližuje. Každé sobecké jednání – v pravém smyslu toho slova – znamená ublížení a má za následek patřičný karmický odraz.

Abraham asi mluví k nábožensky založeným lidem, kteří sami sobě ubližují – jinak si to nedovedu vysvětlit.

Slovo "sobecký" nejen že nevystihuje péči o sebe v zájmu spojení se Zdrojem v sobě (kterou má A. asi na mysli), ale znamená odmítání péče o potřeby kohokoliv jiného, a tím i odpojování se od Zdroje coby Původce všech bytostí.

Příčinou neshody tu zase je, že autor používá slova, která znamenají něco docela jiného, než chtěl vyjádřit.

[Petr]

Velmi si uzivam diskuze, kde neni cilem se shodnout, nebo nekoho o necem presvedcit, ale pouze expandovat .
Moje aktualni expanze k tomuto je :

Myslim, ze jde o to, ze je v tom trosku paradox.. zdanlivi paradox, ale celkove to podle me do sebe zapada.

Me zcela sobecke chovani, se externimu pozorovateli muze jevit jako nesobecke. Vlastne pokud neco pro nekoho udelam, a ostatni uz to vnimaji nesobecky, tak pro me je to stale sobecke, protoze to delam proto, ze mi to prinasi radost, me osobne to prinasi radost.. a treba i nekomu jinemu, ale primarne me. Toto lze aplikovat na priklady, ktere se zde uvadeli.. o kojici matce, o pomoci nekomu, kdyz nekomu fyzicky ublizuji.. i toto vsechno, lze cinit proto, ze nam to prinasi opsobne radost, protoze je to, co sobecky chceme.. je to takova sobecka pomoc.. a sobecka proto, ze se citime dobre kdyz ji cinime (a pro zjednoduseni bych z toho ted vynechal neci ego).. proste pokud jsme v souladu se Zdrojem, tak muzeme (ale nemusime) cinit spoustu veci, ktere nam prinasi radost. Myslim, ze ta kojici matka, i kdyz ji to muze pusobit fyzickou bolest, tak citi velkou radost z toho, co dela a PROTO TO DELA, ne proto, ze to nekomu pomuze prezit .. proto, ze ji osobne to pusobi radost a vnitrne citi velmi pozitivni pocity.
Sobecke jednani vnimam jako jakekoliv jednani, ktere nam osobne pusobi dobre pocity..a jestli uz neco cinime fyzicky a materialne pro sebe, nebo pro nekoho jineho, uz je uplne jedno. Myslim, ze tak to snad mysli i Abraham.

[Lída]

Rozumím, Petře,

mluvíme o přístupech k životu, k sobě a k druhým, a to - jak mi připadá - vnímáme oba dost podobně. Pochop ale, prosím, že slovo "sobecký" má přesný význam, který je obecně platný, zavedený, a tak ho vnímáme my ostatní, co nejsme nadšení Abrahamovci, - a musíš uznat, že nás ostatních bude na zeměkouli nejspíš většina.

Představ si jen, že bych v Tvém textu, co jsi právě napsal, obecně známé slovo "radost" nepoužila a místo něho důsledně používala slovo s opačným významem, třeba "zachmuřenost", protože já tak nazývám to, čemu se běžně říká radost, prostě to tak cítím. Mohlo by to pak vypadat asi takhle:

"Me zcela sobecke chovani, se externimu pozorovateli muze jevit jako nesobecke. Vlastne pokud neco pro nekoho udelam, a ostatni uz to vnimaji nesobecky, tak pro me je to stale sobecke, protoze to delam proto, ze mi to prinasi zachmuřenost, me osobne to prinasi zachmuřenost.. a treba i nekomu jinemu, ale primarne me. Toto lze aplikovat na priklady, ktere se zde uvadeli.. o kojici matce, o pomoci nekomu, kdyz nekomu fyzicky ublizuji.. i toto vsechno, lze cinit proto, ze nam to prinasi opsobne zachmuřenost, protoze je to, co sobecky chceme.. je to takova sobecka pomoc.. a sobecka proto, ze se citime dobre kdyz ji cinime (a pro zjednoduseni bych z toho ted vynechal neci ego).. proste pokud jsme v souladu se Zdrojem, tak muzeme (ale nemusime) cinit spoustu veci, ktere nam prinasi zachmuřenost. Myslim, ze ta kojici matka, i kdyz ji to muze pusobit fyzickou bolest, tak citi velkou zachmuřenost z toho, co dela a PROTO TO DELA, ne proto, ze to nekomu pomuze prezit .. proto, ze ji osobne to pusobi zachmuřenost a vnitrne citi velmi pozitivni pocity."

Vyjde Ti z toho absolutní blábol. Podobně absurdně vnímám úvahu, že "sobecke jednani vnimam jako jakekoliv jednani, ktere nam osobne pusobi dobre pocity..a jestli uz neco cinime fyzicky a materialne pro sebe, nebo pro nekoho jineho, uz je uplne jedno." Protože když je jedno, když nam něco osobne pusobi dobre pocity.. ať uz neco cinime fyzicky a materialne pro sebe, nebo pro nekoho jineho, pak tohle jednání, kterému říkáš sobeckost, je pravým opakem sobeckosti a obecně se mu říká NESOBECKOST. Tak jako uložení na konto nenazýváme výběrem z konta a ochlazení vody nenazýváme zahřátí. Kdybychom nerespektovali obecný význam slov, která používáme, nebyli bychom schopní se domluvit ani v těch nejobyčejnějších věcech.

Jde prostě o to používat slova v jejich významu, tak jak jim všichni ostatní (kromě příznivců Abrahama) na zeměkouli rozumějí, a to nejen z ohleduplnosti k nám: ti, kdo takhle zaměňují pojmy, si neuvědomují, že svým veřejným nabádání k sobeckosti – jak jí běžný člověk rozumí – můžou přispět k tomu, že někdo z náhodných návštěvníků, který se nepokouší proniknout tím zmatením pojmů, odloží poslední zábrany a že se tak stanou bezděčným nástrojem k ublížení někomu. Jsou pak spoluodpovědní, protože byli na to upozorněni a nedbali toho.

Sorry, leželo mi to na srdci už dlouho, je to ale přirozeně jen na Tobě.

[Petr]

chapu chapu..
ale to by holt pak asi nebyl Abraham, ale uz nekdo jiny...
Budu v tomto sobecky nasledovat sve pocity a ty mi momentalne rikaji, ze slovicka "sobectvi" a "touha" a "chteni" jsou fajn. Nemam v tomto zadny zamer nejak Abrahama svymi preklady napravovat.

Kazdopadne, jestli tu ta touha uz je, tak bude pro me moc zajimave sledovat, jak a kam se vyvine

[watta]

myslím, že tohle je celé 20. století živě diskutovaná otázka - sobectví a nesobectví u zvířat a u člověka - (Konrad Lorenz, Jared Diamond a mnozí další) a mohlo by být zajímavé podívat se na to proč proč právě teď je přetřásáno, zda člověk jedná sobecky či nesobecky (případně zvířátka), proč je to teď vhodné rozlišovat a k čemu to může být dobré - protože čím více půjdeme do historie lidského druhu, tím méně se s tímto rozlišováním setkáme, a tím více naopak bude chování spontánnější či vynucené, v obou případech však automatické (nenaučené či naučené), ale bez toho následného posouzení - zkrátka a dobře: člověk ten a ten něco udělal a basta. případně ještě: když člověka udělá to, přinese mu to toto. ale "je člověk, který toto udělal, sobec, či nikoliv?" - tak tuto otázku tam budeme hledat marně. důsledek to má v praktickém životě: válčíme, ale umíme najít "dobré" důvody k tomu, proč. vyděláváme peníze na úkor druhého, ale umíme najít vhodné důvody, proč je to tak v pořádku. ublížíme někomu, ale hnedle máme v záloze dobré vysvětlení, proč to bylo nezbytné, a proč je to tak v pořádku. hlavně nedej bože, aby naše jednání bylo označeno za sobecké

podle mě to - mimo jiné - souvisí s určitým odchodem člověka (celého lidského druhu nebo jen jeho části) do virtuálního světa. člověk se stává židlí a přestává být dřevem, stromem, ze kterého je židle vyrobena. háček to má v tom, že židle se nerozmnožují. tento háček se dnes člověk snaží vyřešit (doufám, že na těchto stránkách tohle nemusím rozvádět a je to pochopitelné )

v každém případě je však i díky tomuto zpětnému pohledu myslím docela zřejmé, že "sobecký" a "nesobecký" jsou sice slovíčka ze slovníku s obecnou platností, ale že znaménka (ale tím i konkrétní významy) jim dáváme my sami. sobecké je pouze to, co si myslím já, že sobecké je. jestliže chci, aby něco bylo hodnoceno jako nesobecké, vymyslím si celou řadu velmi důmyslných argumentů na to, aby to jako nesobecké bylo hodnoceno. jestliže nejsem schopen vymyslet tuto celou řadu argumentů, vezmu si slovíčko sobecké a dám mu kladný význam: "cožpak je špatné být sobecký? podívejte, co získáte, když budete sobečtí. nelze, než být sobecký." a tak dále.

zkrátka a dobře - je to jenom hodnocení. aby se člověk cítil dobře. aby mohl mít dobrý pocit. na konání samotném nebo věci samotné to nic jiného nezmění. pocity - opět - zůstávají jako jediná realita. někdy si říkám, že to člověka pořád ještě baví, tyhle hry. ale asi je to holt nezbytné vždycky něco takového bude - dobrý vs. špatný, nesobecký vs. sobecký, bílý vs. černý... blahoslavený ten, kdo žije to, čím je. ať si to kdo chce hodnotí jak chce