i já osobně takto vnímám svět a nemám problém s tím brát ohled na druhého, protože jsem se ještě nesetkala se záměrem, který by kvůli tomu, že na někoho budu brát ohled, nebylo možné realizovat.
jakýkoli můj vlastní záměr, který pojmu, je stejně dobře realizovatelný i tehdy, když se rozhodnu nebrat ohledy na jakýkoliv jiný záměr druhého, který při té cestě potkám a s mým se překříží, ale i tehdy, když na tento záměr druhého při plnění svého záměru ohled vezmu. dosud se mi nikdy ve svém životě nestalo, že bych nebyla sto uskutečnit svůj záměr díky tomu, že jsem při tom vzala ohled na někoho dalšího. nikdy se mi také nestalo, že by jakékoliv braní ohledů na záměr druhého plnění mého záměru pouze stížilo.
i proto tvrdím, tak dlouho, jak dlouhá je tato moje životní zkušenost, že jakékoliv vypouštění vnímání záměrů ostatních při realizaci záměrů vlastních je jen pouhopouhá výmluva lenochů, případně hlupáků (pro mě neexistují hlupáci, ale jenom lenoši, kteří jsou líní přemýšlet). avšak zde je tenká, velmi tenká hranice mezi
nezkomplikováním vlastního záměru a
přerušením vlastního záměru. mnozí lidé, kteří - jak lída správně píše v rámci určitého paradigmatu, které odchází, ale pomalu - jsou naučeni ohlížet se na potřeby druhých, takřka
primárně se ohlížet na potřeby druhých, u toho také skončí. pokud se po delší době otočí a ohlédnou, zjistí, že jsou již někde úplně jinde, že svůj život zasvětili plnění přání a záměrů ostatních a možná že svůj původní záměr už ani nedohledají. mnozí si na to dokonce tak zvyknou, že jim to připadá pohodlnější. to jsou ty mlácené ženy, manželé bačkory, neustále podvádění ženy i muži a další, oběti sama sebe.
pokud ovšem jsem schopen brát ohledy na ohledy druhých a zároveň bez problémů a komplikací naplňovat dále záměry svoje - tak jako to jsem schopna já a podle všeho i lída - pak není absolutně důvod proč toto téma vůbec nějak pojednávat. ale - osobně si myslím, že každý toho není schopen. myslím si spíše, že je více těch, kteří toho schopni nejsou, než těch, kteří toho schopni jsou. stejně tak jako je více těch, kteří nejsou schopni vnímat, než těch, kteří vnímat schopni jsou. nevím, čím to je, ale mám zkrátka takovou životní zkušenost. nevím, jestli jsme každý odjinud, nebo co přesně zapříčiňuje to, že jsou lidé, kteří jakoby žili ve stokrát zúženém horizontu než je ten, který znám osobně já, nevím, co zapříčiňuje, že jsou lidé, kteří žádnou svoji vazbu na svůj vlastní zdroj necítí, i kdybyste jim to vyprávěli celý život, i kdybyste před nimi celý život žili a oni by vás mohli pozorovat každý den. prostě to beru jako fakt
a pro tyto jedince, domnívám se, je možná rozumnější, zůstávají-li věrni sami sobě, svým záměrům, než aby se rozmělňovali v záměrech ostatních, protože by nebyli schopni uskutečňovat obojí, nebyli by schopni udržet svůj záměr čistý, když by brali ohled na ostatní.
to je alespoň takové moje soukromé vysvětlení toho, proč na sebe lidé neberou ohledy a jsou schopni dělat mnohé ošklivé, ale přitom opravdu úplně zbytečné věci. netvrdím, že je to vysvětlení správné, nebo vyčerpávající
ale s mojí zkušeností si za ním - zatím
- stojím.
a dále bych se chtěla ještě vrátit k tomu prospěchu všech zúčastněných:
já osobně si toho uvědomuji docela dost a uvědomuji si, co všechno se na zemi už kdy odehrávalo, vnímám alespoň v nějaké šíři celý tady ten organismus a je mi jasné, že jsou tu určité zákonitosti, ve kterých si pluju. dokážu celkem bez problémů brát ohled na Zemi, na její život, na život stromů a kamenů, které mám ráda, na to, co jediné činí Zemi krásným a lákavým místem k žití: její vlastní tělo. ale ne každý to takhle cítí, ne každý to takhle vidí. člověk, který netřídi odpad, jak tu zmiňuje lída, má - pravděpodobně - úplně jiné vidění světa, úplně jiné zájmy, úplně jiné záměry. jak mohu vykonat cokoli k jeho prospěchu? on nechce dýchat čerstvý vzduch, stromy a hvězdy ho nezajímají, zavře se do nějakého betonového čtverhranu, a když v něm bude mít velikou obrazovku s nejnovější technologií a syntetické jídlo, bude šťastný. pravda, bude šťastný jen tak dlouho, dokud ho Země, mnohem větší síla, nezničí - může to trvat ale i několik generací. ale jak mohu já dělat něco pro jeho prospěch? mám mu snad nutit svoji představu o prospěchu? k čemu by to bylo? nic se přeci nestane - takový nic pokazit nemůže
země si to stejně dobře vyřídí s ním jako s námi se všemi