Petr píše:Petr píše:No je to ale zajimave, jak to tu tak rozvijime. Sice je to stale ten lidsky pohled jak rikas, ale nekde se zacit musi
.
No a kdyz uz jsme u toho vyzvedavani myslenek, tak ono je pak zajimave jestli kdyz uz si nejakou myslenku takto pritahneme do sve hlavy, tak jestli ji pak treba neposouvame, netransformujeme do noveho mista, do mirne jine vibrace, my sami. A tim se mozna i ta puvodni myslenka meni a previbrovava, preskupuje. To me tak napadlo....
takže ty to opravdu vidíš takhle staticky? to je zajímavé. v tom se naše zkušenost i vidění naprosto rozcházejí
pro mě je představa nějaké myšlenky, která čeká v nějaké konkrétní podobě na to, až bude přitažena (nebo nebude) neskutečně humorná
já to vidím jinak:
možná nikdy nebude možno nalézt tu nejsubtilnější substanci vesmíru, ale existují "částice", které vlastně nejsou částicemi, protože
ve skutečnosti nejsou (je to jako když se foťák snaží zachytit pejska v pohybu, například),
ale přesto existují. a to za přesných podmínek. z nich sestává úplně všechno. bez ohledu na to, jestli je to všechno "duchovní" nebo "hmotné". toto je lidské rozdělení pro předměty, které pojme našich 5 smyslů a pro ty "ostatní" - představit si jiného tvora, který takových smyslů bude mít třeba 10, a měl by tak tedy i jiné toto rozdělení, je myslím docela prozaická věc.
z těchto subtilních substancí, částic, jsou utvořeny jak myšlenky, tak například člověk, jak buňka, tak vibrace. jak úsměv, tak radost, je to vždy jenom "okamžitý" vznik a zánik veličiny, okamžité uskupení částic, které "se shodnou" na tom, že vytvoří komplex, aby si uchovaly současně svoji identitu, vznik a zánik tak okamžitý, že není možné ho udávat v čase, ve skutečnosti žádný vznik a zánik, jenom pohyb částice, oné struny (= "kusu" vibrace).
pro zjednodušení je možné si tuto "částici" představit jako konstantu - nehybnou, stále stejnou jednotku, třeba puntík - i když je to spíše něco jako dynamický puls. z těchto puntíků je všechno. ty puntíky jsou buď všechny stejné, a to, jak různě se chovají a jaká různá uskupení vytvářejí, je způsobeno jenom jejich vzájemnou interakcí. nebo: jsou ty puntíky různé - například žlutý, červený, fialový atd. v obou z uvedených případů však počet možností existencí, které mohou těmito puntíky být tvořeny, je téměř nevyčerpatelný (totožný s hranicí vesmíru).
myšlenka je, z pozice takového puntíku, neuvěřitelně komplexní a veliká jednotka. skládá se třeba z milionů puntíků,
a ty, ještě ke všemu, vlastně tvoří něco takového pohromadě jako myšlenku jenom tehdy, když si to někdo jako jednu myšlenku myslí. když si to nikdo myslet nebude, tak ty "částice", puntíky, budou existovat dál, třeba úplně stejně - "na stejných místech, ve stejných vzdálenostech" (to je samozřejmě jenom přirovnání pro zjednodušení), ale nebudou dohromady tvořit myšlenku. protože tady nebude nikdo, kdo by to jako celek vnímal, kdo by to takto pojmenoval, kdo by řekl: ha, myšlenka.
dál bychom mohli spekulovat nad tím, jaké rozdíly v uskupení těchto puntíků jsou v závislosti na tom, jsem si-li svého myšlení vědom, či nejsem. v tomto bodě bychom se mohli dostat až do mnohovrstevného prostoru.
v každém případě myslím, že je tato představa tako docela hezká a názorná ilustrace toho, jakým konkrétním mechanismem je člověk zcela zodpovědný sám za sebe - zcela pánem svého "osudu",
a zároveň je pod vedením božím. vytvářím vše, co si umanu, na co pomyslím. nevytvářím to ovšem sám, je tu mnoho dalších (stejně, méně i více) komplexních bytostí jako já, které též vytváří. kromě toho vytváří i všechny nekomplexní bytosti, dokonce i samotné tyto částice, kusy strun, puntíky, částice v nás, mimo nás, v tomto směru právě mizí skoro jakákoli hranice... (například mezi člověkem a jeho okolím - některé částice však vytvářejí vazbu silnější, další slabší, ale nic z toho neměnné a vše je dáno záměrem, "myšlením si", na kterém je existence toho závislá). všechno je to kreativní. výsledek je zjevnou rezonancí veškerého tvoření. bůh je ten největší komplex (+ 10[-26] navíc
) těchto puntíků, a zároveň jedním každým z tohoto komplexu puntíků.
a proto nemůžu vidět myšlenky jako nějaké "hotové" věci - třeba hrníčky, které na té poličce v kuchyni buď jsou nebo nejsou. nemohu to vidět jako něco, co někde nějak existuje a já si to mohu vzít a přeměnit, zatímco předtím i potom to bude zase statické (např. myšlenka "jsem nemocný" bude transformována do "jsem zdravý" a jako taková bude ve stavu č. 1 a ve stavu č. 2, v nichž bude představovat něco naprosto jasně definovaného. podle mě nic takového jako stav č. 1 a stav č. 2 ve skutečnosti není. mám ale tu moc takto s těmi částicemi pracovat a tyto stavy z toho "všeho" vytvářet.