Saša Hendruk o blaženosti:
"Tyhle atributy tam jsou, ale často jsou zneužívané, nebo někdy dost nešťastně používané autoritama, který používají duchovní výrazy a takzvaněpřísliby a vidiny, a spousta lidí se na to chytne ... Je to potom neštěstí, když takovej člověk se o něco snaží, míří jakoby ku pravdě, ale jeho mysl je ve skutečnosti otrokem ega, který chce sebepotvrzení. A takovej člověk třeba má nějaký zážitek, něco se mu jakoby rozjasní ... Třeba zažije nekonečnej prostor, nebo zažije rozšířený vědomí, a teď si myslí "to je ONO, teď jsem to zažil... " Nebo zažije nějakou nekonečnou lásku, nějaký blažený pocit, nějaký blaho... Já tohle vidím jako neštěstí: mysl, která není na tohle připravená, to ve svý hlavě postaví na piedestal, a prosazuje to, jako že to je ONO, že to ví, protože to mu přináší benefit, je to jeho útočiště. A začne to hlásat, má to jako oporu...
To je moment, kdy jeho ego vezme nějaký pojem a dává mu hodnoty, který prostě nemá. Ano, blaženost tu je, ale taky není. Jsme svědky toho, že blaženost nebo extatický stav mysli tady je - není, stejně jako utrpení, bolest, všechny tyhle věci. Když se na ně ale podíváme z větší blízkosti, uvidíme, že tyhle věci jsou všechny tvořený, je to dynamická věc... To jsou všechno moje aktivity, moje omyly, moje představy... není to tak, jak to doopravdy ve skutečnosti je... Je vždycky na nás, co s tím uděláme. Opravdu nejsme vydaní na pospas nikomu a ničemu, jenom sami sobě. A čím opravdovější budeme k sobě, tím rychleji se ta struktura mysli bude ozřejmovat."
...
"Máme tendenci hledat kvalitní život v příjemném životě, v pohodě... bez problémů, hladce – a často to spojujeme i s tím, čemu říkáme "duchovní". Když dosáhnu něčeho, pochopím, osvítím se...
V tom bych neviděl kvalitu života, která se dá spojovat s tak zvanou duchovností – tu bych viděl spíš v pravdivosti... – v tom, co se s námi děje... ve smyslu pravdivosti. To znamená, že člověk ví, co se s ním děje. Protože to je vlastně esence tak zvaného osvícení... To je kvalitativně úplně jiná rovina: člověk – jeho mysl – je pravdivá, to znamená, že je otevřená. Tam není čeho dosahovat: je to jako kdybych si uvědomil, že jsem ztracenej v lese, a buď bych si celou dobu nalhával, jako že vím, kde jsem, přitom vím, že jsem ztracenej, anebo bych si konečně přiznal, že jsem tedy ztracenej. To, že si přiznám, že jsem ztracenej, mě nutně z toho – z tý pozice – nevyndá, ale vyndá mě z pozice lháře sama sobě. Změní to úplně moji situaci. Výchozí bod to úplně změní.
Tady ta změna se vlastně začne starat o nás. Mylnej – on to je vlastně lživej postoj k sobě – zastírá, a tahle změna, když se obrátíme v tomhle směru, že se snažíme sebe vidět tak, jak jsme, tak jsme hotoví...
Naučit se vidět situaci, jaká je... dá se tomu říct pravda – pravda je prostě situace ve svý prostotě taková, jaká je. Každá další a každá předchozí situace byla právě taková... My máme schopnost z toho dělat, co to není, ale my i tu snahu dělat z toho, co to není, můžeme... můžeme k tomu přistupovat stejně pravdivě... Můžeme komplikovat situaci, jak chceme, přesto můžeme zůstávat v prostotě, protože když víme, že jsme to my, co to komplikujeme, tak zůstáváme ve středu všeho toho dění. A nenamlouváme si, že to komplikuje někdo jinej...
Když si člověk stoupne do pozice opravdovosti, tak se vlastně nic neděje. Ano... co by se dělo? Všechno je tak, jak je."
Když člověk zůstává opravdovej v každým okamžiku, odhaluje ty zpětný motivy. Odhaluje svůj výchozí bod, kterej může být vystrčenej ze Středu v tom smyslu, že se žene za nějakou představou a dělá si z toho výchozí bod... Ale to není výchozí bod."
Otázka: Ví člověk o svých skrytých motivech? Nebo to může být zapadlý?
"Může to být zapadlý, ale není to omluva... Je to dohledatelný. To je něco, co by nás mělo zajímat... Když budeme hledat pravdu, ona nás aktuálně právě teď vede skrze věci, který bychom měli řešit. Všechno, co k nám přichází, je aktuální téma. Měli bychom řešit to, co k nám přichází.
Není vůbec nutný měnit dynamiku naší osobnosti, naopak – použít. Akorát si v tom prostě udělat pořádek..."