zamyslela jsem se nad otázkou proč se sem bojí někdo psát ... a napadá mi velmi podobně to co tu psal Petr ...
ale připomnělo mi tu jednu zkušenost z jiného fora, kam mimo jiné chodili lidé (zvláště náctiletí) co měli různé problémy se životem ...
bylo to takový hodně volný fórum, neformální a kde se shodou okolností nakonec vyvrbila parta lidí, která byla ochotná věnovat se všem co tam přišli se třeba i jen vypovídat z toho co je trápí ... fungovalo to tak cca rok a půl a bylo to fakt dobrý ... hodně lidem se ulevilo, podařilo se jim nabrat směr života, který je přiblížil k větší radosti a naplněnosti, ke smíření i k harmonizaci zdánlivě nesmiřitelných rozporů i rodinných trampot ... ráda vzpomínám i na osobní setkání ... pár blízkých přátel mám odtamtud i dodnes ...
pak se něco stalo, ani nevím co a stačilo pár tzv. "ranařů", který to celý, za pár neděl roznesli na kopytech, nebo spíš na botech s okovanou patou ...
jako zkušenost to bylo k nezaplacení, člověka to naučilo sdílet bolest i radost, prohloubilo to vnímavost a také to umožnilo nahlédnout do takových koutů, kam by se asi těžko dostal a hlavně rozlišovat - co je zlato a co třpytivý šmuk ... a že člověka šaty, věk ani společenský postavení skutečně nedělaj ... a co je přátelství, kde se jeden na druhýho může skutečně spolehnout
když na to tak vzpomínám, říkám jsi, jak jsme byli tenkrát neskutečně naivní, naivní jo, ale zároveň v tom byla opravdovost, taková ta syrová pravdivost, kde se jde až na dřeň a nějaký předstírání a emage není čas ani prostor ... jak na jedný straně člověk přicházel do přímýho kontaktu s hodně těžkými záležitostmi, tak na druhé straně jsem tam poznala přímo v životě o čem je tzv. láska bez podmínek, přijetí a neposuzování ... to byla škola života doslova on-line ...
kolikrát když dneska čtu na některých fórech s duchovním zaměřením co lidi píšou o lásce, tak ... no. musím se tomu usmívat ...