od Monika » čtv 22. bře 2012 13:01:19
"Proč je ten svět takový, jaký je
Každá doba přináší své problémy, se kterými se lidé potýkají. Mezilidské vztahy, pracovní či finanční problémy a nemoci doprovázejí lidský život. Lidé se nacházejí v těžkých situacích, hledají podporu a povzbuzení v mnohdy zdánlivě bezvýchodných situacích. Jak poradit?
Moji drazí mají existenční starosti, nachazejí se v těžkých rodinných situacích, v problémech, jsou vyčerpaní. Jak povzbudit? Ja sama tyto věci dobře znám. Težká období pro rodinu trvala u nás snad desetiletí, otázka je, jestli to vůbec opravdu někdy skončilo... to je jistě otázka toho, jak se člověk na věci dívá.
Přes poslední víkendy jsem měla doma dívenku, které momentálně nabízím u sebe azyl. Po ztracené práci a teď i po ztraceném a momentálně násilném partnerství přijde i o svůj domov a musí hledat nový. I další moje nejbližší se nachází v takové extremní hospodářské situaci, sama se třemi dětmi a s podlomeným zdravím, že mám někdy pomalu obavy, jestli to vůbec přežije. Když se pak dívám kolem sebe, na další, kteří ačkoliv mají léta obchod s počítači nemohou momentálně vydělat ani na to, aby zbylo trochu něco navíc... vidím, že jsou postíženi všichni. Pak jsou tady taky ti, kteří spolu sice vychází, kterým ale zemřela dcera před lety na aids a zanechala jim ctyřletého duševně postiženého vnuka, nebo ti, kteří bojují v manželství a zároveň o ekonomické přežití, či s těžkými nemocemi v rodině. Jak je tady vidět, ten život prostě nemá fungovat.
Procesy posledních let byly pro mé blízké duchovní přátele a vůbec pro nás všechny dohromady tak náročné, že jsme dostali skutečně nesmírně hodně příležitostí, jak se učit všechno přijímat. Tak s tím vším tady žijeme, nic jiného nám nezbývá a vidíme, jak jsme opravdu bezmocní.
My všichni procházíme takovými životními "zkouškami" a zdá se, že my, kteří "pracujeme" se světlem či pro světlo jsme zasaženi nejvíce. Přiznávám, svoji naprostou bezmocnost; jedina "zbraň" či "moc", která se za ta léta proti tomu vyvinula byla, že se člověk naučil věci přijímat a musel se učit s různými vecmi žít, tedy s tím, že se život nevyvíji vždycky podle našich představ. Že ať děláme cokoliv a jakkoliv dobře či špatně, z našeho pohledu či z pohledu jiných, výsledek naší práce závisí pouze na podpoře přírodního zákona, protože my vlastně nic neděláme, tedy nejsme v pozici osobního konatele. Ať se snažíme jakkoliv, nemáme nikdy ve skutečnosti vliv na to, co bude následovat. Jediné je, že musíme všechno odevzdat, protože nas život učí, že nic není v našich rukou.
Každý člověk je vystaven všemožným projekcím strachu a nejistot, vlastně vše, co emočně potlačujeme se dostává na povrch a k tomu nám vytváří život patřičné situace. Když se tak dívám na svůj vývoj vidím, že jsem byla doposud konfrontována se vším, co se mi kdy nelíbilo nebo z čeho jsem měla kdy obavy a prostě se vším, co jsem kdy z nějakého důvodu odmítla. Život pro nás organizuje potřebné situace, ve kterých vycházejí naše potlačené emoce na povrch. Vlastně je to trochu naopak. Zdroj projektuje na náš tělesně duševní mechanismus emoce a my je projektuje navenek, tím, že je pro nás vytvořena patřičná situace, abychom byli schopni tyto emoce něčemu přiřadit. Tento proces trvá do té doby, než je potlačená emoce rozpuštěna a integrována ve vědomí. Podle toho, jak se rychle nebo pomalu učíme, se mohou stejné problémy neustále opakovat v různých situacích.
Vidím, že zdroj projektuje na všechny to, co chce transformovat, strachy, zranění, negativitu. Tyto transformace budou probíhat tak dlouho než budou stresy z celého systému i ze všech buněk vymyty a než se cela osobnost zneutralizuje, vzdá se svých osobních emocí a náklonností, přilnutí a vazeb a zůstane jednoho dne jen "staň se vůle tvá", tedy následování boží vůli.
Po té zmizí veškerá přání, iluze a představy, které byly zakotveny v celém lidském mechanismu, tedy i v těle. Bůh ničí nemilosrdně (či milosrdně?) veškeré iluze v nás všech a posouvá nás tak dál v našem vědomí. Proto se říká, že utrpením se učíme a že naše bolest a utrpení podporuje seberealizaci. To je v podstatě jediné, o co v životě jde.
Tato cesta je cesta nás všech, ať už stojíme kdekoliv, každému tělu se děje podle jeho karmy a každý dostáváme své lekce a posouváme se v žebříčku vědomí nahoru. Dříve nebo později se všechno vrátí zase do boží jednoty. Samozřejmě že si každý z nás přeje, aby ten život fungoval a nejlépe napořád! Ale život, takový jak my ho známe je stale proměnlivý, a funguje tak, že je založený pravě na tom, že (mnohdy) "nefunguje".
Každý z nás v sobě nese touhu po klidu a míru jednoty. Paradoxem se zdá být, že právě náš svět zjevových forem, je založen na tom, že je vyloučen z jednoty. V jednotě neexistuje žádné stvoření a stvoření může existovat pouze mimo jednotu Boha. Bůh tvoří náš lidský život tím, že zdánlivě vypadneme z jeho jednoty a staneme se tím viditelní. Důsledkem toho je, že se nacházíme v dualitě, v polárním světě protikladů a tyto protiklady se přitahují právě silou teto boží jednoty.
Ve světě protikladů pak marně hledáme ať už vědomě či podvědomě ve vnějších situacích to, co najdeme pouze v jednotě ducha s bohem. Síla, která nás pohání a která náš život vytváří, pracuje tak, že život z našeho pohledu zdánlivě nefunguje. Zdroj pracuje s absolutní dokonalostí na tom, abychom poznali, že jednotu, kterou hledáme mimo nás, najdeme pouze sami v sobě, ve svém duchu.
Proto mohu každého povzbudit pouze v tom, ze je nejprve nutné naučit se věci přijímat. To je moje zkušenost. Transformovat momentální situaci natolik, aby byl člověk schopen s věcmi žít, být v míru nebo věci vnitřně odevzdal bohu, které momentálně nemůže změnit. Ostatní se pak všechno bude tak jako tak vyvíjet podle kosmického plánu, na který nikdo z nás nemá vliv.
Musíme se naučit, neustále se nařizovat na Boží vůli tím, že se učíme věci přijmout a tím zároveň rozpouštíme staré vzorky, strachy a traumata. Každý z nás tedy nese ten svůj vlastní kříž. To, co se děje venku, co, to mé vnitřně zasáhne, s tím mám něco společné, to znamená, že je v našem systému blokáda, starý nerozpuštěný, nevyřešený, potlačený stres.
Věnujme tedy pozornost tomu, co s námi situace dělá a co cítíme. Tyto pocity a emoce je třeba rozpustit a dostat se zase do rovnováhy. Když těmto emocím věnujeme pozornost, když se zastavíme, uprostřed, tak máme možnost poznat sami sebe.
Pak uvidíme, co život přinese dál a co se změní či nezmění. To je smysl a dar veškerých těchto našich těžkých životních situací.
Proto vám všem z celého srdce přeji, aby jste se naučili věci co nejlépe přijímat, nejen v duchu, ale i v těle. Naše tělo představuje kříž a když je ego na kříži ukřižováno a zemře, co přežije je absolutní bytí.
Staň se vůle Tvá
Om namah shivaya"
Velikonoce 2011