"... o tváři v zrcadle, kterou nejsme my; o světě, který je v nás a kterým jsme my; o jednookém pohledu na svět; o pohybující se autobusové zastávce, o mimincích bez identity a samozřejmě o životě bez hlavy.
zdroj: http://www.maitrea.cz/magazin/jake-je-zit-bez-hlavyJaké to je žít bez hlavyKdyž jsem viděla poprvé svého kolegu Joshiho, jak v rámci příprav na seminář Bezhlavá cesta, který u nás v MAITREI vede, vystřihuje z papírové čtvrtky oválek velikosti lidského obličeje, říkala jsem si: Legrácky, legrácky... Smysl této „legrácky“ jsem plně pochopila až při čtení stejnojmenné knihy Richarda Langa. A začala se na rozhovor s Richardem těšit. Tehdy jsem ještě netušila, že mě čeká něco jako minikurz bezhlavé cesty naživo online pomocí videorozhovoru...
A ani v něm na sebe legrácky nenechaly dlouho čekat; třeba když Richard natáhnul ruce kamsi za web-kameru, což v důsledku vypadalo, jako by je natáhnul přímo ke mně někam za mou hlavu, aby demonstroval „neexistenci rukou, protože nejsou v mém zorném úhlu pohledu“. Chvíli tam něco kutil a pak je znovu vytáhnul - nikoliv s králíky z klobouku jako kouzelník Pokustón, ale s malou peněženkou. O tu ale vůbec nešlo; v tu chvíli jsem vnímala dvě věci: jednak jsem plně pochopila, co znamená „bezmezný prostor místo naší hlavy, ve kterém existuje úplně všechno“, třeba ta malá peněženka; a jednak jsem zjistila, že paměť těla je neskutečná! Moment překvapení a bušící srdce z „kouzla“ funguje i po pětadvaceti letech! ... Takhle rozverný skype-rozhovor jsem dlouho nezažila.
Kdybyste potkal někoho, kdo nikdy neslyšel o metodě bezhlavé cesty, jak byste mu ji popsal?Řekl bych, že to je všímání si toho nejvíc zřejmého o něm samotném, o jeho tváři... Všichni ostatní vnímají vaši tvář, vidí ji, ale vy sama ne. Podle mě má tohle poznání obrovský význam, protože vy sama „máte“ v sobě obličej všech ostatních místo toho svého. Je to jako když jedete v autě, vy sama jste v klidu a jediný, kdo se pohybuje, je svět kolem vás. A já jenom pozoruji, jak se chová... A buď mohu vypadat jako naprostý blázen nebo si mohu říct „Aháá... Tak takhle ... No dobře...“ (směje se)
Právě čtu vaši knihu a zkouším některá cvičení, která v ní zmiňujete. A musím říct, že někdy to je pro mě nebo spíš pro mou hlavu opravdu těžké přijmout tento naprosto odlišný pohled na svět. Jak přijmout, že nemáme hlavu?(přemýšlí) Jasně, pro ostatní máte nějakou tvář, koneckonců ji vidíte v zrcadle. A to je právě rozdíl mezi takzvanou veřejnou identitou a soukromou identitou. Pro veřejnost mám určitou tvář, své jméno, věk a svou práci. Uvnitř, to je ta soukromá identita, jsem ale jiný, než jaký vypadám navenek. Teď třeba vím, že vy vidíte můj obličej, ale já ho nikdy neviděl a sám ho ani nikdy neuvidím... Velmi jednoduše udělaná vlastní zkušenost, ne? I beze slov. A udělat ji může každý z nás!
Když jsme byli malé miminko, nebyli jsme si vědomi této své veřejné identity; nebyli jsme si vědomi své tváře, svého jména nebo jak jsme staří. Jak jsme ale vyrůstali, začali jsme si víc uvědomovat to, jak vypadáme pro ostatní svět, jak působíme jako osoba. A v tomto procesu jsme začali přehlížet svou „bezhlavost“. Přehlédli jsme ten obrovský otevřený prostor, ve kterém se nacházíme. A v dospělosti jsme už naprosto přijali, že jsme tím, koho vidíme v zrcadle, a tím, kým nám říkají ostatní, že jsme.
Pokud ale svou pozornost ponoříme hluboko do sebe, můžeme vidět to, co ostatní nemohou. Realita uvnitř nás je daleko hlubší, širší a bezčasová... „Bezhlavost“ je tedy moderní způsob, jak si uvědomit svůj vnitřní a pro ostatní neviditelný poklad. K tomu je ale třeba být dostatečně nezávislí, abychom byli schopní říct: Dobře, tohle je pravdivé pro MĚ. To je MOJE zkušenost, a i když to ostatní nemohou vidět, pro mě to JE pravda.
Jaká je tedy cesta k přijetí své „bezhlavnosti“?Postupně, jak budeme provádět cvičení, začneme vnímat, že místo svého obličeje v sobě máme obličej těch druhých. A místo našeho vlastního obličeje je tam celý okolní svět; tedy že náš skutečný obličej je celý svět. Neexistují žádné hranice. Třeba když si dám ruce kolem své hlavy (zvedá ruce nad hlavu a jako by si ji osahával), tak pro vás mám ruce kolem hlavy, ale pro mě samotného moje ruce zmizely kdesi v tomto otevřeném prostoru. A je to naprosto skvělé zjištění, že existuje takový otevřený prostor, ve kterém je všechno! Lidé, hvězdy, slova... Všechno.
Právě s tímhle se tak trochu potýkám. Vidím svou tvář v zrcadle, vidím nalíčené řasy a to jsem přeci já, protože jsem to byla já, kdo je nalíčil a kdo je chtěl mít nalíčené! Těžko potom uvěřit, že to, co vidím v zrcadle, nejsem já...(přemýšlí) Když před nás jako velmi malé děti postavili zrcadlo, nevnímali jsme se ještě jako sami sebe. Viděli jsme naproti sobě jiné, cizí dítě. A postupně, jak jsme rostli, jsme se s tímto obrazem začali identifikovat, nasazovat si ho. Začali jsme se na sebe dívat zvenku, a proto pokaždé, když se podíváme do zrcadla, cítíme se s tímto obrazem propojeni, cítíme k němu zvláštní vztah, třeba když se líčíte... V úvahách o „bezhlavosti“ jsme si ale vědomi, že to je naše veřejná identita a že uvnitř jsme od tohoto vnějšího obrazu osvobozeni.
Třeba teď když vidím malý obrázek sám sebe na obrazovce počítače, vím, že to je Richard. Z pohledu „bezhlavosti“ je ale tady na obrazovce můj obličej (ukazuje prstem jedné ruky na obrazovku svého počítače) a tady (ukáže prstem druhé ruky na svou hlavu) není nic. Mám oboje. To mi na tom celém přijde nejúžasnější: že si nemusím vybírat mezi „mít hlavu“ a „nemít hlavu“; mám prostě oboje. Pro vás hlavu a tvář samozřejmě mám, ale pro sebe ne. A i když se přesto stále víc identifikuji se svým obličejem než s vaším, který vidím na své obrazovce a který je daleko větší než ten můj, oba obličeje jsou teď přítomny v tomto otevřeném prostoru... Podle mě nám tohle vědomí dovoluje být víc svobodní.
To mi připomíná cvičení zmiňované ve vaší knize: Jde o to pozorovat lidi kolem sebe a uvědomit si, že jsou mou součástí, protože mi „dávají“ svou tvář, kterou oni sami nikdy neuvidí...... Ano! A vy mi teď dáváte svůj obličej... (ukazuje na obrazovku svého počítače a směje se) Vy teď máte Richardům obličej a já mám ten váš... Zkoušela jste cvičení s pohybující se autobusovou zastávkou? (jde o to vnímat, že to nejsem já, co se spolu s jedoucím autobusem hýbe, ale že já jsem v klidu, zatímco do pohybu je uvedeno mé okolí, autobusová zastávka,nástupiště metra, lidé, stromy.., pozn.red.)
Ano, ale můj rozum s tím mám problém, především kvůli působení odstředivé a dostředivé síly, která na moje tělo při během pohybu autobusu působí...Ano, řekla jste, že vnímáte pohyb svého těla v závislosti na pohybu autobusu. Ale hýbe se současně i tento prostor? (ukazuje nad hlavu) Podle mě ne. Jde o to si to jenom uvědomit, věnovat tomu pozornost a zkoumat to. (přemýšlí) Během toho, jak vyrůstáme, mám řadu podmínek, ve kterých vnímáme sami sebe zvnějšku. A tohle všechno je teď jenom pozvánka k tomu podívat se na sebe zevnitř. A ten pohled je naprosto jiný od toho vnějšího... Takže je naprosto v pořádku a pochopitelné, když přijde reakce typu „Ano, ale... „(směje se) To „ale“ je náš zvyk vidět sami sebe zvnějšku.
Není to lehké zbavit se všech dosavadních, devětadvacetiletých konceptů a začít myslet jinak...Ne, ale já po vás nechci, abyste myslela jinak a zbavovala se svých konceptů. Já vás jenom vyzývám, abyste se dívala, jenom pozorovala. A dívání se nezávisí na žádných zvycích. Když se teď podíváte sem (ukáže přímo do web-kamery), kolik vidíte obličejů? Jeden – a ještě ani ne svůj, ale můj. Neměníte při tom žádný svůj způsob myšlení či uvažování, prostě se jenom díváte. Protože to je zkušenost získávaná pomocí dívání se, ne pomocí myšlení.
Dá se tedy říct, že toto všechno je způsob, jakým pracujete s účastníky svých seminářů?Ano, provádím lidi celou řadou praktických pokusů a jenom je navádím k tomu, aby sledovali a pozorovali věci z jiného úhlu pohledu.... Já vám nemohu dokázat to, že nemám hlavu; vždyť ji vidíte před sebou! Čili to není otázka nějakého dokazování; pro mě samotného to je otázka užít si to v sobě a dodat odvahy ostatním, aby se i oni podívali. A podle mě tomu nemůže nikdo racionálně rozumět, ale může to přijmout a pocítit, právě skrz to, že sám nikdy neuvidí svůj obličej.
Mluvíte o jiném pohledu na věc, tak možná můžeme tuto metodu označit jako určitý druh meditace. Co ji odlišuje od jiných typů meditace?Neodlišuje ji nic ve smyslu, jestli na meditaci nahlížíme jako na způsob, jak se „vrátit k sobě, vrátit se domů“. Pokud se tam chceme dostat, je jedno, jakou jdeme cestou. Ale přece jenom: tato cesta je jiná v tom, že k tomu nepoužívá slova, ale pracuje s díváním se a praktickými pokusy. Ty jsou důležité k tomu, ababychom porozuměli běžným fyzikálním dějům a jevům, které lidé provádějí. Kam mizejí mé ruce, když zmizí z mého zorného úhlu pohledu? Kolika očima se dívám na svět... Schválně, kolika očima se díváte na svět vy, právě teď?
Četla jsem vaši knihu, takže vím, že jenom jedním... (smích)(smích) Dobře... (smích) Ale teď se podívejte, právě teď. Neptám se, co si pamatujete z knihy. Jak se díváte ven na okolní svět? Kolika pohledy vidíte „ven“?
Jedním... Jasně! ... A to celkem dost změní úhle pohledu na život a na svět, ne? Vidíte svoje ruce (otáčí dlaněmi)... ale nic to nemění na prostoru, z kterého se na ně díváte.... Je to velmi jednoduché. A to důležité na tom je, že vůbec není zapotřebí nějakého velkého „aha-zážitku“. Je to velmi neutrální a zcela oproštěné od jakýchkoliv emocí a slov.
Zmínili jsme některé pokusy, které jsou součástí vašich workshopů a které také popisujete ve své knize. Mají některý z nich účastníci vašich kurzů nejradši?Velmi oblíbený je ten s papírovým válcem, kdy do něj strčíte hlavu a díváte se jím na obličej člověka na druhé straně. V tomto pokusu totiž okamžitě a přímo zažijete, že žádné dívání se „tváří v tvář“ neexistuje. Tento pokus umocní zážitek z toho, že na vaší straně žádný obličej není, jen naprostá prázdnota pro všechno a pro všechny. Není tam nic kolem, co by rozptylovalo vaši pozornost.
Ale i s ostatními pokusy se dá zažít spoustu legrace; třeba ten nazvaný „obchodní dům“: Sednete si a představujete volný prostor,zatímco dva jiní lidé si stoupnou před vás a za vás. Ten, kdo je před vámi, se přes vás natáhne, za vaši hlavu a jeho ruce vám zmizí ze zorného úhlu. (natáhne ruce směrem ke mně, kamsi za webkameru) Člověk, který stojí za vámi, mu vloží do rukou nějakou drobnost. (z reproduktorů slyším mírné šramocení) Člověk před vámi se znovu natáhne před vás ... A vy najednou vidíte předmět v jeho dlaních! (vrátí ruce zpátky tak, že na ně vidím... a v nich – voilà, malá peněženka) Vidíte?! (smích)
(smích) Takto online přes skype to je zážitek na úplně jiné úrovni než při čtení knihy...Přesně tak! Před časem jsem vedl podobné skype rozhovory pro lidi, kteří si byli vědomi své „bezhlavosti“ a měli chuť se s ostatními podělit o své zážitky. A to je, myslím, naprosto skvělá věc: sednout si před počítač a s lidmi z celého světa sdílet svoje zážitky a zkušenosti. Všichni najednou vidíme, že prostor, ze kterého se díváte, je úplně stejný jako prostor, ze kterého pochází čas. Že každý máme jiný úhel pohledu, že já mám svůj a vy máte svůj, že já mám svůj život, který proudí z tohoto místa (ukazuje si na hlavu), že všechno vychází z tohoto prostoru...
Jaké to je žít bez hlavy?Začnu tím, jaké to je žít s hlavou: tehdy se oddělujeme od ostatních, narodili jsme se a jednou zemřeme, máme dané určité hranice, které nás limitují, jsme jako by zamčení v těchto maličkostech... Samozřejmě potřebujeme hlavu pro život v okolním světě, ale jestli to je všechno, čím jsme, tak to je dost omezující... Během dorůstání jsme se naučili přemýšlet o sobě zvnějšku, z pohledu, jak vypadáme pro okolní svět, a stali jsme se „osobou“ za obličejem. A jsme zase u soukromé a veřejné identity: Když objevím, že sám pro sebe, ve své soukromé identitě nemám žádnou hlavu, najednou tím přijmu, že pro okolní svět jsem Richard, ale soukromě, hluboko uvnitř sebe jsem otevřený prostor pro vás a pro celý svět. A to je nádherné tajemství: Protože být soukromě, uvnitř sebe nekonečným prostorem pro všechno znamená, že jsem nesmírně bohatý. Jsem vším, celým světem, všechno vzniká uvnitř mě. Je to spojení se svým vnitřním zdrojem, na který se mohu spolehnout. A to je nádherné tajemství, ne? Protože pro všechny kolem jsem obyčejný člověk, jako každý jiný... Kdokoliv se na nás podívá, vidí náš obličej, ale nemůže vidět to, co je uvnitř nás. Toto tajemství ale má uvnitř sebe každý! A být si tohoto pokladu vědom je skutečné požehnání...
A co ten život bez hlavy?Ve starých indických védách se říká: „Já jsem jediný a není nikdo další.“ Mluví se o bohu. A když to vy sama, soukromě prozkoumáte, (odmlčí se) zjistíte, že skutečně není nikdo jiný.... Jste jen vy jediná jakožto jediné vědomí. Je to velmi svobodné, bezpečné a klidné. Už nejsme vyčleněni od ostatních a v jednotě času přijímáme vše takové, jaké to je. A navíc z toho máme to nejlepší: Jsme my jediní, jen my sami a zároveň mluvíme se sebou, jako kdyby tu byl ještě někdo jiný. (smích)
Existuje starý příběh o stvoření světa: Na začátku byl jenom bůh, jenom vědomí, který pak začal tvořit svět; i když nevěděl, jak to udělal, prostě se to stalo. Pak se ale začal nudit, chtěl někoho, s kým by sdílel svou radost a dobrodružství. Ale v dobrodružství musí být přítomen prvek riskování a určitého nebezpečí, jinak to není dobrodružství, ale nuda. A také nesmí být dopředu známo, jak to dopadne, jinak by to zase byla nuda. Bůh si tedy řekl, že stvoří ostatní. V této fázi si byl ale stále vědom toho, že je bůh a že vztahy s lidmi ve světě, který stvořil, nejsou skutečné. Protože dokud on sám o sobě ví, že je bůh, nebude to taková zábava a dobrodružství: Protože bude vědět, že když vyskočí z okna, nic se mu nestane. Takže si uvědomil, že aby se stal skutečnou součástí světa, získal skutečné přátele a zažíval dobrodružství, bude třeba, aby se stal jedním z nich. A tak se stal. Ale to tak hluboce, že úplně zapomněl, že je bůh. (odmlčí se) Jinak by to přece nebylo dobrodružství, kdyby to o sobě věděl... Ale než se rozhodnul, že to o sobě zapomene, velmi riskoval... Sám sobě si položil otázku: Máš nějakou garanci toho, že si později vzpomeneš, že jsi bohem? ... A sám si odpověděl: Ne, nemáš... (smích)
A tohle je příběh života každého z nás...! A je na každém, kdy se probudí a zase si vzpomene. Tohle (ukáže na svůj obličej z pozice přímo před nosem) je náš budík: Ukázat prstem tam, kde ostatní vidí náš obličej, a z tohoto prostoru se dívat. Tam je to, co ve skutečnosti jste... Tam je všechno"