od Monika » pon 08. říj 2012 16:30:51
"Tazatel:
Hinduistická tradice říká, že utrpení přináší osud a osud je zasloužený. Podívejte se na ty strašlivé kalamity, ať už přírodní, nebo způsobené člověkem, záplavy a zemětřesení, války a revoluce. Můžeme být tak troufalí a myslet si, že každý trpí kvůli svým vlastním hříchům, o kterých nemá ani tušení? Ty miliony trpících – jsou to snad samí zločinci, kteří jsou po zásluze potrestáni?
Maharadž:
Musí člověk trpět jenom za své vlastní hříchy? Copak jsme opravdu od sebe odděleni? V tomto obrovském oceánu života trpíme za hříchy druhých a kvůli našim hříchům trpí i oni. Je jasné, že zákon rovnováhy vždy zvítězí a nakonec budou všechny účty vyrovnány. Ale v průběhu našeho života jeden na druhého hluboce působíme.
Tazatel:
Ano, jak říká jeden básník: "Žádný člověk není ostrov."
Maharadž:
V pozadí každého zážitku je Já a jeho zaujetí zážitkem.
Říkejte tomu touha nebo láska – na slovech nezáleží.
Tazatel:
Copak mohu toužit po utrpení? Mohu snad úmyslně chtít bolest? Nejsem snad jako člověk, který si vyrobil měkkou postel, aby se mu dobře spalo, ale potom na něj přišla noční můra a on sebou hází a křičí ze spaní? To, co vytváří noční můry, jistě nemůže být láska.
Maharadž:
Veškeré utrpení je vyvoláno sobeckou odděleností, izolovaností a nenasytností. Jakmile je příčina utrpení odhalena a odstraněna, utrpení zmizí.
Tazatel: Je možné, že odstraním příčiny svého utrpení, ale druzí budou trpět dál.
Maharadž:
Abyste porozuměl utrpení, musíte překročit bolest a radost.
Vaše vlastní touhy a strach vám brání utrpení porozumět, a tím pomoci ostatním.
Ve skutečnosti nejsou žádní ostatní a pomůžete-li sobě, pomůžete tím i všem ostatním. Pokud vás utrpení lidstva opravdu znepokojuje, musíte nejprve zdokonalit jediný nástroj pomoci, který máte – sebe sama.
Tazatel:
Neustále říkáte, že jsem stvořitel, udržovatel a ničitel tohoto světa, všudypřítomný, vševědoucí a všemohoucí. Když o vašich slovech uvažuji, říkám si, jak je možné, že v tom mém světě je tolik zla.
Maharadž:
Není žádné zlo, není ani žádné utrpení; na světě je všemu nadřazeným principem láska k žití. Podívejte se, jak všechno lpí na životě, jak drahá je každému existence.
Tazatel:
Na plátně mé mysli se bez konce střídají další a další obrazy. Nemám v sobě nic trvalého.
Maharadž:
Jen se na sebe podívejte trochu pozorněji.
Je tam plátno – to se nemění.
Také světlo svítí stále stejně. Jenom film mezi nimi se pohybuje a vytváří na plátně obrazy.
Tomuto filmu můžete říkat osud (prarabdha).
Tazatel:
Čím je osud tvořen?
Maharadž:
Příčinou nevyhnutelnosti je nevědomost.
Tazatel:
Jaká nevědomost?
Maharadž:
V první řadě je to neznalost sebe sama.
Dále neznalost pravé povahy věcí, jejich příčin a následků.
Díváte se kolem sebe bez porozumění a považujete zdání za skutečnost. Myslíte si, že znáte svět a sebe sama – ale je to jenom vaše nevědomost, která vám dovoluje říkat: Já vím. Začněte s tím, že si přiznáte, že nic nevíte.
Nic nemůže pomoci světu více, než když odstraníte svou nevědomost. Potom nemusíte dělat nic konkrétního, abyste světu pomáhal. Samo vaše bytí je pomocí, ať už něco děláte či nikoli.
Tazatel:
Jak lze poznat svou nevědomost? Abych ji poznal, musím už mít poznání.
Maharadž:
Přesně tak.
To, že si přiznáte: "Já jsem nevědomý", je samo o sobě úsvitem poznání.
Nevědomý člověk si neuvědomuje svou nevědomost. Mohli bychom říci, že nevědomost vlastně neexistuje, protože ve chvíli, kdy ji člověk spatří, nevědomost zmizí. Proto bychom ji mohli nazývat neuvědomělost nebo slepota. Nic z toho, co vidíte kolem sebe nebo v sobě, neznáte a nerozumíte tomu, aniž byste si vůbec uvědomoval, že to neznáte a že tomu nerozumíte.
Opravdové poznání, poznání pokorného srdce, je v tom, že víte, že nic nevíte.
Tazatel:
Ano, Kristus říkal: "Blahoslavení chudí duchem."
Maharadž:
Můžete to vyjádřit jak chcete. Faktem je, že poznání může být vždycky jen poznáním nevědomosti. Víte, že nic nevíte.
Tazatel:
Bude mít nevědomost někdy konec?
Maharadž:
Co je špatného na nevědění?
Nepotřebujete všechno vědět. Bohatě stačí, když víte jen to, co vědět potřebujete. Ostatní věci se o sebe postarají samy, aniž byste musel vědět jak. Důležité je, že vaše nevědomost nejde proti tomu, co je vědomé, že tu je sjednocení na všech úrovních. Vědět není zase tak moc důležité.
Tazatel:
To, co říkáte, je správné psychologicky. Ale pokud jde o znalost druhých, o znalost světa, tak mi to, že vím, že nic nevím, není moc platné.
Maharadž: J
Jakmile jste vnitřně sjednocený, přichází vnější poznání samovolně. V každém okamžiku svého života víte přesně to, co vědět potřebujete. V oceánu univerzální mysli je obsaženo veškeré poznání – je vám k dispozici. Většinu z toho nikdy nebudete potřebovat vědět, ale je to vaše tak jako tak.
Stejně jako s poznáním je to i s vašimi schopnostmi. Cokoli, co cítíte, že je potřeba udělat, se dozajista stane. Bůh je bezpochyby při práci s organizováním vesmíru přítomen, ale je rád, když mu někdo trochu pomůže. Je-li pomocník nesobecký a inteligentní, pak jsou mu všechny vesmírné síly připraveny posloužit.
Tazatel:
Dokonce i slepé přírodní síly?
Maharadž:
Žádné síly nejsou slepé. Vědomí je síla.
Uvědomujte si, co má být uděláno, a ono to uděláno bude.
Buďte jenom bdělý – a tichý.
Jakmile dosáhnete svého cíle a poznáte svou pravou přirozenost, stane se vaše existence pro každého požehnáním. Vy ani svět to možná ani nebudete vědět, ale pomoc z vás bude vyzařovat tak jako tak.
Na světě jsou lidé, kteří dělají víc dobrého, než všichni státníci a filantropové dohromady. Vyzařují světlo a mír, aniž by se o to snažili nebo o tom věděli. Když jim druzí řeknou, jaké zázraky udělali, tak jsou sami udiveni.
Ale protože nic nepovažují za své, nejsou ani pyšní, ani neprahnou po uznání.
Nedokáží prostě chtít nic pro sebe, dokonce ani radost z pomoci druhým. Vědí, že Bůh je dobrý a jsou v klidu a míru."