od Monika » čtv 01. lis 2012 11:33:06
"Jak pracovat se zraněním z opuštěnosti
Představte si nějakou nedávnou situaci, kdy jste se cítili opuštění a kdy vám někdo odpíral lásku – situaci v životě, s partnerem nebo i s blízkým přítelem, kdy jste nedostali to, co jste chtěli.
Co vás rozrušilo? Čím bylo toto zranění spuštěno? A jak se projevilo to, že jste se cítili opuštěni a že vám bylo něco odepřeno? Co jste nedostali, i když jste to očekávali? Čeho se týkalo: sexu, komunikace, otevřenosti, energie, peněz, podpory, vedení, vřelosti, doteku, citlivosti?
Jak jste se zachovali ve chvíli, kdy jste cítili nespokojenost?
Jaké strategie jste použili k tomu, abyste toho druhého změnili: obviňování, manipulaci, pomstu, ovládání, stěžování, analyzování?
Upadli jste do rezignace?
Jaké pocity leží pod tím vším – smutek, zlost, zoufalství, beznaděj?
Podstatným dílem naší práce je přijetí naší vyděšené části, a to vyžaduje mnoho péče, trpělivosti a důvěry. Je tak snadné uniknout do pozice dítěte, které stále reaguje a dělá si nároky – do toho zkušeného politika a stratéga.
Na svůj život a na každý jeho aspekt, i na ty nejběžnější situace, se můžeme znovu podívat jako na řadu možností, ve kterých můžeme dojít na krajní mez svého strachu. Každá situace, které čelíme a kterou si v životě vytvoříme, nám dává příležitost jít za hranice strachu. Když tyto výzvy nepřijmeme, vlastně s nimi bojujeme. Stanou se z nás oběti, budeme vinit ostatní z toho, že nám způsobují nelibost a zklamání.
V naší kultuře není běžné hledat cestu, která vede ke skutečnému vyléčení. Není zvykem meditovat. Jestliže chceme znovu najít a znovu pocítit důvěru v život, nemáme jinou možnost, než přestat popírat a klamat sebe sama a podívat se na své strachy a bolesti. To je cesta introspekce a meditace – přijmout to, co nám život nabízí, a přijímat to jako podporu našeho růstu, pozorovat, cítit, nechávat věci tak, jak jsou.
K tomu, abychom se mohli odpoutat a začít důvěřovat, je potřeba, abychom do hloubky přijali samotu – ne samotu, která vychází z izolace a strachu z blízkosti, ale samotu v její podstatě. Nemohu upřímně říci, že jsem dozrál do bodu, kdy bych svoji samotu přijal, ale už ji vidím. A tento samotný fakt mi pomohl v tom, že jsem se přestal snažit ovládat věci tak nutkavě a nevědomě.
Pouze když se odpoutáme, můžeme do svých životů nechat přijít lásku... Odpoutat se znamená odevzdat se neznámému a tajemnému – neděje se to mimovolně, ale tím, že si dovolíme více a více důvěřovat Existenci.
Poznávám, že všechny mé drobné šarvátky, mé úsilí ovládat situace a druhé lidi a manipulovat jimi jsou pouze mým bojem s Existencí. Jsou to prostředky, které stále ještě používám a které mi ukazují, kolik práce ve svém nitru ještě musím udělat. Držíme se, protože máme v sobě nevyřešený strach.
Abychom se odpoutali od svých strategií, pomocí kterých ovládáme, musíme důvěřovat – důvěřovat, že nám Existence poskytne, co potřebujeme. A to je pro mě neustálou meditací. Znamená to otevřít se nejistotě, strachu z toho, že nedostanu to, co chci, a všem dalším strachům, které s tím souvisejí. Když se vzdám snahy ovládat vnější svět a manipulovat jím, musím přijmout a pocítit svůj strach. Rozhoduji se pro to vědomě. Jakákoli nespokojenost, zklamání, nelibost či hrozba v nás okamžitě vyvolají okamžitou reakci a snahu ovládat, manipulovat, nebo nějak změnit naše okolí, aby pro nás přestalo být hrozbou. A pokaždé tak zakrýváme strach a bolest. Takovéto drobné situace přicházejí v životě každého z nás neustále. A nejsou zanedbatelné.
Odpoutat se znamená zaměřit se do svého nitra – namísto toho, abychom se snažili ovládat vnější svět, cítíme to, co je zasaženo uvnitř.
Naše strategie nás odvádějí od nás samotných. Objevil jsem, že když už se rozhodnu spojit se se sebou, nejsou strach a bolest ani zdaleka takové, jaké jsem očekával, že budou. Vlastně strach a bolest přicházejí, když ztratím sám sebe, a ne tehdy, když nedostanu z vnějšího světa to, co chci. Přicházejí, když ztratím svůj střed. Pomalu vidím, že to, co mě posiluje, nepřichází z vnějšího světa naplněním mých tužeb a potřeb, ale že je pro mě nejpodstatnější, když se spojím se sebou a stále znovu se k sobě vracím, z ohromné radosti ze sebeobjevování a návratu do svého středu.
I tak si musím neustále připomínat, že se mám odpoutat od svých strategií a nemám se zaměřovat ven, ale vracet se do svého nitra. Mé vnitřní nastavení, které mě stále ovlivňuje, je velmi silné. Navíc jsem nikdy nebyl veden k tomu, abych se to, co hledám, snažil najít ve svém nitru. Jen málokoho z nás podporovali v tom, aby se obracel sám k sobě; nebyli jsme vychováváni v atmosféře meditace. Něco v nás nás nutí obracet se ven; je to neodbytné a naprosto automatické. Musíme se to naučit znovu a jinak, přivyknout si a přijímat nepříjemné chvíle a prožívat je v sobě."