Adyashanti: Jaké je to žít probuzený život?
Příspěvekod malpan » pát 28. říj 2011 19:12:08
Zatímco se svět a každý kolem tebe snaží vyřešit své problémy, ty se problémy nezabýváš. Zatímco se všichni kolem tebe snaží na něco přijít, snaží se něčeho dosáhnout, dostat se někam, snaží se být hodni něčeho, ty se o to nesnažíš. Zatímco si všichni myslí, že uvědomění sebe sama je ohromná, vznešená, svatozáří zahalená věc, ty si to nemyslíš. Zatímco všichni utíkají ze své současné situace, ty nikam neutíkáš. Zatímco má každý nějaký problém s někým druhým, většinou se všemi, počínaje sami se sebou, ty jej nemáš. Zatímco každý si je jist tím, že štěstí přijde, když něco bude jinak než je to teď, ty to tak nevnímáš. Zatímco každý se snaží dosáhnout onoho dokonalého stavu a držet se ho, ty se ničeho držet nesnažíš.
Když všichni kolem tebe mají hromadu názorů a přesvědčení o všem možném, ty je nemáš. Každý je na cestě někam, ty ses nedostal nikam. Každý se snaží vystoupat na horu; ty prodáváš pohorky a cepíny na úpatí v naději, že když dosáhnou vrcholu a vrátí se zpět, tak snad budou příliš unaveni na to, aby to zkoušeli znovu. Zatímco každý hledá pravdu a onen tajemný klíč k probuzení v další knize, u dalšího učitele a gurua, ty toto nehledáš. Nemáš klíč, protože neexistuje zámek, do kterého bys ho vložil.
Když žiješ probuzeně to, co jsi a víš, že jsi tím, čím jsi vždy byl, tak jsi vlastně velmi jednoduchý. V podstatě jen tak sedíš a divíš se, kvůli čemu je všude takový povyk.
Když lidé kolem tebe posedávají a říkají, “Doufám, že se mi to také stane,“ tak si vzpomeneš, že jsi to také tak dělal. Vzpomeneš si, že jsi na to nenašel žádné řešení. Vzpomeneš si, že jen myšlenka samotná, že je vůbec nějaký problém, toto vše vytvořila.
Když jsi to, co jsi, když žiješ probuzeně, není nikdo komu odpustit, protože v tobě není ani špetka záště, ať se děje cokoli.
Pravda tvého bytí netouží po štěstí; vlastně je jí to úplně jedno. Netouží po lásce, ne protože jsi plný lásky, ale jen protože je jí to prostě jedno. Je velmi jednoduchá. Nestojí o to být poznána, držena v úctě, či pochopena. Když žiješ, co jsi probuzeně, již pro tebe neexistuje žádný ideál. Vystoupil si z celého cyklu utrpení, stávání se; nemáš zájem.
Shledáš, že jsi ve zvláštním světě. Shledáš se tam… kde jsi. Ne kde jsem já, ale kde jsi ty. Kde skutečně jsi. Kde skutečně jsme. Je to zvláštní místo (obzvláště na počátku), být zde a necítit se ničím hnaný– potěšením či trápením, pomáháním či ubližováním, milováním či nenávistí. Jediná věc, která tebou pohne (a nemám teď v úmysl být příliš poetický) je ta stejná síla, která hýbe listem na stromě. Jednoduše jen proto, že tudy vane vítr. Takže vždy víš, co dělat: Vítr vane tudy, a tudy tedy půjdu. Už se na nic neptáš. Nesnažíš se přijít na to, proč vítr vane zrovna tudy, protože víš, že to prostě nevíš. A víš, že nemůžeš vědět proč. Ještě nikdy a nikde neexistoval list, který by věděl, proč vítr vane tudy, právě teď. Tento vítr mění směr tvého života, moment za momentem, jednoduše, protože takovéto jsou cesty života. A když žiješ ve svém procitnutém Já, tak nemáš žádný problém se směrem, kterým se život ubírá, protože život jsi ty.
A víš, že tento vítr tam vždycky byl, od samého počátku, a že tu nebyl jen pro výjimečné lidi. Pokud sis ho někdy v životě nevšimnul, tak víš, že to je proto, že jsi nenaslouchal. Nebo proto, že sis myslel, že na něco musíš přijít předtím, než budeš schopný slyšet. Nebo sis myslel, že je třeba dojít k nějakému závěru předtím, než můžeš poslouchat hluboce, bez záměrů, bez naděje pro lepší budoucnost.
Mnoho z vás ví, o čem mluvím.
Pravda nikdy nevysvětluje, proč se v danou chvíli ubírá oním směrem. A i když se zeptáš, tak ti neposkytne žádnou informaci. Bylo by to stejné, jako kdyby se list ptal větru,“Proč zrovna teď foukáš tudy?“ Taková otázka nedává větru žádný smysl.
Již se nedohaduješ o tom, kudy by se pravda měla ubírat. Již neargumentuješ. Již se na to nesnažíš přijít. Panna Maria na to nepřišla. Budha na to nepřišel. Ramana Maháriši na to nepřišel. Nikdo z nich na to nepřišel. Oni se tím prostě stali. Jednoduché. Obyčejné – tak jako je list obyčejný.
Když žiješ ve svém procitnutém bytí, probuzeným životem, moc na kterékoli úrovni pro tebe není důležitá. Není zajímavá. Moc a touha mít vládu nad druhou lidskou bytostí není zajímavá. Intelektuální moc není zajímavá. Moc sebeovládání není zajímavá. Moc, kterou ti lidé chtějí dát, není pro tebe zajímavá – ne proto, že by neměla být; prostě není. Co bys s ní chtěl dělat? Víš, že není nic, co bys s ní chtěl dělat.
Uvědomíš si, v pravdě svého bytí, že jsi úplnost sama, ale nemáš vůbec jakýkoli zájem dělat něco s tímto uvědoměním, nemáš zájem toto uvědomění nějak využívat.
Nakonec si uvědomíš, že skutečně nechceš nikoho měnit, ne proto, že bys neměl chtít nikoho měnit, prostě nechceš. Možná nestojíš o to, být nablízku každému, ale když tu jsou, tak je nechceš měnit.
Nic z toho není ideálem – to je konec všech ideálů. Nic z toho není svatost; to je konec svatosti. Je to počátek celosti. Nic z toho je k dosažení, protože je to nedosažitelné. Je to jednoduše to, co je v pravdě tvého bytí. Je to prostě to, co je. Nemůžeš dosáhnout toho, co přirozeně je. A nikdo na světě ti nemůže říct kdy a proč, nebo do jaké míry necháš jít nepravdu; necháš to být v tu chvíli, kdy to necháš být, když už nic jiného nefunguje.
Když žiješ probuzený život, v probuzeném bytí, které jsi, tak jsi sám, a konečně se cítíš dobře sám. Jsi sám, ale vůbec ne osamělý, protože ten jediný, který tě měl potkat tam, kde jsi – ten jediný, který tě vůbec mohl potkat tam, kde jsi na sto procent – jsi ty. Nikdo jiný by tě nikdy nemohl plně potkat tam, kde jsi – možná na devadesát procent, možná devadesát pět. Nikdo se s tebou nemůže plně setkat, jen ty. A když se nakonec potkáš, tak nepotřebuješ, aby to někdo udělal za tebe. Pak jsi sám, víc sám, než jsi kdy vůbec mohl být schopen si představit. A kupodivu – vskutku neočekávaně – jsi víc propojen, intimnější, splynutý se vším. Víc. A nikdy by sis ani nepomyslel, že ty dvě věci by vůbec kdy mohly být spolu: naprostá samota a naprostá jednota. Nikdy bys nehádal, že to takto skončí. Ale je to tak, vždy to tak bylo.
A nakonec, když žiješ probuzený život, tím, co skutečně jsi, tak už si nikdy nevytvoříš představu toho jaké to je. Dokonce, i když se to děje, tak si nevytvoříš představu, protože budeš vědět, že jsou to všechno jen pouhé představy, prach. Víš, že jaké to je dnes, není stejné, jaké to bylo včera.
Nehrozí žádné nebezpečí, že něco spletete, nic neriskujete, pouze máte příležitost pro nějakou tu legraci a expanzi.
Je velmi obtížné porozumět tomu, jaká je zkušenost kohokoliv jiného. Neexistuje dostatek slov, které by popsaly to, co kdokoliv jiný žije. Fyzické bytosti chtějí, aby věci byly stejné. Chtějí, aby lidé mysleli stejně. Snažíte se velmi úsilovně o stejnost, ale tuto bitvu nemůžete nikdy vyhrát, protože z nefyzického hlediska je rozmanitost považována za nejprospěšnější a nejužitěšnější část hry.
Čemukoliv věnujete pozonost, to tvoříte, ať se u toho cítíte jakkoliv.
Myšlenka, která byla myšlena nyní myslí. Takže není možné od sebe oddělit myslitele a myšlenku, protože myslitel si myslí myšlenku a ta pak sama myslí a stane se myslitelem, a tak myšlenka, která byla myšlenkou je nyní myslitelem, a ten myslí další myšlenku, která se také stane myslitelem. A tak existuje neustálé přitahování Životní síly. Nyní.. myšlenka, která je myšlena po delší dobu se stává Myšlenkovou formou. Myšlenka, která je myšlena mnohými, se stává Myšlenkovou formou. Myšlenka, která je myšlena mnohými, absolutně ryzím způsobem, tak jako z nefyzické perspektivy, kde neexistuje žádná rezistence-odpor, se stává fyzickou hmotou. To je důvod proč fyzický vesmír je vedlejším produktem nefyzické pozornosti nebo zaměřování se. Takže, nefyzická energie, která vytváří fyzickou hmotu z Energie vesmíru, ta hmota sama o sobě se nyní stává myšlenkou, která myslí, což přitahuje Energii.
........Existuje myšlenka a existuje myšlenková forma, a existuje projevení-manifestace. Manifestace je vždy z pohledu pozorovatele. Takže tato časo-prosotrová realita, kterou každý vnímá, není ničím víc, než interpretací vibrací.
Takže myšlenková forma toho, čím je člověk, byla vyslána ze širší perspektivy, a její vývoj pokračoval na základě zkušeností těch, kteří zažívali zkušenosti na této planetě. A to, co teď vnímáte jako člověka je interpretací vibrací. Takže, pochází člověk z opice? Ne, člověk byl jinou myšlenkou. Takže jak se ta myšlenka evoluce udála? A my říkáme, protože byla vyslána myšlenka každého živočišného druhu a jak jsou zažívány zkušenosti, těchto druhů, tak ta myšlenka se dále vyvíjí-expanduje. Takže expanze se odehrává na čelní hraně a je podporována Energií Zdroje, která plyne kamkoli ji myšlenky vedou.
Snahou něco ovládat, si přitahujete více toho, co potřebujete ovládat.....Je snadné pochopit, jak jste došli k tomu, že cesta k tomu, cítit se dobře je skrz ovlivňování nebo ovládání chování ostatních. Ale když se je pokusíte ovládat (skrz váš vliv nebo nátlak), tak zjistíte nejenže je nemůžete mít pod kontrolou, ale také, že vaše pozornost vjenovavá jim vám začne přitahovat více podobných zkušeností. Prostě a jednoduše nemůžete se dostat tam, kam chcete, ovládáním nebo odstraněním nechtěného.
Z nové knihy The Vortex
Pokud si stanovíte jako nejvyšší prioritu váš vztah s vaší vnitřní bytostí, a budete si záměrně volit myšlenky, které umožní vaše sladění se, tak budete trvale nabízet ostatním, kteří se s vámi setkávají, tu největší výhodu, jakou můžete nabídnout. Pouze pokud jste v souladu s vaším Zdrojem, tak máte ostatním, co nabídnout.
Pokud je vaše chování ovlivněno tím, že chcete udržet tu druhou osobu šťastnou, tak ztratíte spojení se svým Zdrojem. A není možné abyste byli šťastní, dokud nebudete v souladu se svým Zdrojem. Bez vašeho souladu, nemáte ostatním co nabídnout.
Náš každodenní meditační proces vám pomůže si neustále průběžně uvolňovat rezistenci a dostat se do souladu se silou, jasností mysli a láskou, což je to čím skutečně jste a pak kdokoliv, kdo vám bude věnovat pozornost, bude z toho mít užitek.
Raději než se pokoušet o nemožné - zkoušet se chovat, tak aby to uspokojovalo ostatní - ukažte jim lehkost s jakou ustavičně nacházíte svůj soulad. Ve svém Vortexu, tak naleznete vždy štěstí. A štěstí, které oni hledájí, je uvnitř jejich Vortexu.
Hypoteticky, lidé si dělají starosti o ty, kteří se chovají sobecky a říkají "Pokud by si každý dělat to, co chce, co by to byl za svět?" A my říkáme: "Opravdu, opravdu dobrý." Protože, pokud by každý dělal to, co chce dělat, tak by se všichni cítili svobodně a volně. A pokud se cítíte svobodně, cítíte se povznešen-povzbuzen. A každá negativní emoce, která existuje, existuje protože někdo někde v určitém smyslu ztratil svou svobodu.
Co je to úsilí? Úsilí je něco, co děláte, když překonáváte rezistenci. Pokud není rezistence, tak není potřeba žádné úsilí.
Mnoho lidí touhu často pociťuje jako žádostivost, protože když jsou soustředěni na něco, co si přejí prožít nebo mít, zároveň si uvědomují nedostatek. Proto sice používají slovo touha, ale vydávají vibrace nedostatku. Myslí si, že pocit touhy znamená přát si něco, co nemají. Ale čistá touha pocit nedostatku neobsahuje... Když si budete pamatovat, že vše, o co požádáte, je vám vždy dáno, pak za každým z vašich přání bude čistá, nerezistentní touha.
volne prelozeno:
pokud se nepotka odpor z odporem tak mizi.
Muzete zkusit, kdyz nekdo bude tvrdit, ze on ma pravdu a vy ne, tak odpovedet, samozrejme ze mate pravdu a skutecne to tak myslet. nezesmesnovat, nebyt sarkasticti. nebudou mit energii na vas utocit, protoze jste prave vzali palivo pro jejich ohen.
pokud jde o tu konkrétní hádku, tak to tak většinou funguje a fungovat bude. pokud jde o POCIT, tak především. a to je hodně důležité, protože ten tvoří. ale druhá osoba má taky pocity. a ty mají stejné oprávnění na to existovat, jako ty "moje" - zkrátka toho člověka na té první straně.
ale jinak jde HLAVNĚ o to, aby ten POCIT, který mám já - čili to, co jsem, kým jsem, a co dělám, nebylo jenom to "NEMÍT ODPOR" - to je pasivní. to moje musí být AKTIVNÍ - stejně jako toho (čeho), "proti" čemu stojím. jinak dávám svoje vesla jinému - tam, kde nechci tvořit, bude tvořit něco jiného, tvorba je veskrze vesmírem podporovaná.
možná to krkolomně říkám, ale představu jistě usnadní, když si na straně člověka, kterému "dávám za pravdu" představím nacistu, který chce právě zabít moje dítě. nebo, abychom nechodili do situací, které někdo nepovažuje za reálné, představím si agresivního člověka v hospodě, který chce zmlátit (jen tak, protože se špatně vyspal) např. moji kamarádku (jsou celé hospody pravicových nadšenců - dneska je to velmi populární, proto je to myslím docela dobrý a opravdu reálný příklad).
pokud chci odejít v takovém případě z konfliktu, nebudu naznačovat odpor, dám člověku za pravdu,
je dobré si uvědomit, že NIKDY neměníme druhého člověka - i kdybychom si to tisíckrát přáli, což sama považuji za dost naivní, tak se to nikdy nikomu nepovede, protože takhle vesmír prostě nefungue. pokud se někdo změní, tak se změní proto, že sám chce, a sám člověk je ten, který si uspořádává podmínky kolem sebe do takového obrazu, aby se buď mohl nebo nemusel změnit.
ovšem dále je dobré si uvědomit, že VŽDY můžeme změnit cokoli, co změnit chceme, pokud se to netýká vůle druhého člověka, v každém případě VŽDY jsme tu proto, abychom pozměňovali cokoli, co se nám zlíbí a máme k tomu od "vesmíru" plné vybavení. VŽDY tedy můžeme změnit svět (doplnila bych "lidský svět", což osobně považuji za důležité doplnit), ve kterém žijeme, pokud se nám na něm něco nelíbí, nebo máme dojem, že bychom něco mohli udělat lépe. že je ono LÉPE subjektivní a vždy subjektivní bude - tedy že vždy bde subjektivní jakákoli představa LEPŠÍHO světa, na těchto stránkách už a si rozebírat nemusím, ale to v žádném případě neznamená, že ho měnit nesmíme! ba právě naopak, cokoli si umaneme, máme ne jenom právo, ba skoro povinnost dělat, protože to, co nám to přinese, je uričtý pocit, který je právě tím pocitem, který se tady po nás chce, a který potom opět dále a dále tvoří - a to je RADOST, uspokojení, veselost, dobrá vůle, spokojenost atd. jsou lidé, kteří chtějí něco "venku" měnit, a když to změní - cítí se pak lépe
.....měníme cokoli čímkoli, vždycky, když chceme - a TOUHA - což říká i abraham - je nám prostě dána k tvoření.
takže na tvoji otázku, petře, jestli HO CHCEME MĚNIT, sice asi hodně lidí odpoví NE, protože jsme přesvědčeni, že jsme dostatečně svobodomyslní na to, abychom každému popřáli prostor pro jeho přání, ale skutečná odpověď zní ANO: protože chceme změnit podmínky k našemu životu, k našemu světu, jehož on je zde - v našem sdíleném lidském prostoru - součástí.
jde jenom o to si uvědomit, že máme právo na to chtít ZMĚNU, máme právo na to chtít cokoliv, pokud to opravdu budeme tvořit. pokud něco nechceme, je jediná volba, kterou pak máme k dispozici: vytvořit to, co chceme. to je jediné ÚČINNÉ řešení toho, jak "bojovat" s tím, co nechceme. a to je toho poselství. nikoliv JENOM to, že nemít odpor je dobré - ano, to je pravda, ale to je polovina toho poselství. je zapotřebí hlavně těm, kteří jsou zvyklí reagovat na věci, které kolem sebe nechtějí, právě odporem. to je svatá pravda - odpor opravdu nikam nevede!!! ale pokud JENOM odložíme odpor, nezískáme to, co chceme. pokud nic nechceme, tak je to v pořádku. ale pokud i potom, až odložíme odpor, budeme něco chtít (a většinou teprve potom člověk vidí, co OPRAVDU chce), je v jeho plné kompetenci tvořit, a tedy i měnit.
Vetsina tvoreni se deje mimo Vortex, protoze tam probiha to zadani...ve Vortexu se deje umozneni.
Váš život je právě teď! Nebude později! Nebude až budete v důchodu! Nebude až budete mít partnera! Nebude, když se přestěhujete do nového domu. Nebude až budete mít lepší práci. Váš život je právě teď. Vždycky byl právě teď. Mohli byste rozhodnout začít si užívat váš život právě teď, protože nikdy nebude lepší než je právě teď - ne, dokud se nezlepší právě teď!
právě naopak. vždycky se splní přesně do puntíku to, co žádáme.
člověk velmi často ovšem neví, o co vlastně žádá. člověk žádá a vysílá přání vším, zejména tím, co si myslí, co vysílá za energii. přesto si z nějakého zvláštního důvodu myslí, že se počítají jenom ta přání, které je schopen zformulovat do nějaké věty, kterou potom vyřkne, do nějaké pojmenované touhy, do nějakého výkřiku, do nějaké modlitby... ale to, co si přeje, je všechno, co si myslí, vše, nad čím uvažuje, každý vteřinový sen, který se mu prožene hlavou, vše, co si představuje, a zejména také všechno, jak se cítí. to všechno rovná se přání!!!
je to pořád stejné - za to, že se někomu nevybarví život tak, jak by si přál, může vždy někdo jiný, držitel okovů - teď třeba Zdroj - a ten je v takovém případě hodně daleko a je to někdo jiný, druhý, cizí. ale jakmile něco vyjde, je to moje plus, protože jsem se snažil.
omyl. jestliže Vám něco nevychází tak, jak si přejete, je to jenom proto, že se špatně znáte, málo se pozorujete, málo experimentujete s děním mezi Vámi a ostatním světem,. neznáte svoje vnitřní touhy, svá vnitřní přání, víte toho málo o světě, o tom, jak funguje Vesmír a neumíte to používat. to je jediný důvod.
....
když se tomu nechá volný průběh, tak se vyladí samo ... ke všeobecnému prospěchu a jak si dovoluju tvrdit, mnohdy velmi překvapivě
a ještě k tomuhle: myslím, že VOLNÝ PRŮBĚH je stejná vějička jako třeba pocit oddělení od Zdroje atd. - ve skutečnosti nikdy nic jako VOLNÝ PRŮBĚH neexistuje, protože každé prociťování radostného pocitu, v němž podle lidských měřítek není žádné přání, je ve skutečnosti volání do VESMÍRU, že toto chci, že takto je mi dobře, tohohle chci víc.
ale jasně, z toho přízemního hlediska určitě - a skvěle se s tím taky experimentuje: když člověk nechá věcem tzv. volný průběh a jenom se dívá, tak se toho dozví víc rychleji
- kdo nezkoušel, ať určitě vyzkouší
zkrátka, že plně postačí zaměřit pozornost přímo na Zdroj a nemusíš si s nějakým obnovováním něčeho nebo někde dělat starosti, že se to postará samo přesně tak jak má
pak je tu sladěnost se Zdrojem nu ale to nelze potom tvrdit, že my za sebe něco tvoříme, tvoří ONO, skrze nás ...
naprostá otevřenost se tomu ...
tak už víc to vyjádřit neumím
ty cokoli ale obnovuješ, právě tím, že se na to zaměřuješ.
děláš tak velký rituál obnovování, velkolepého obnovování Okamžiku
nechci být moc patetická, ale musím přiznat, že tohle je fakt asi nejpatetičtější věc vůbec, nejvelkolepější skutečnost, se kterou jsem měla možnost se seznámit na vlastní kůži. vědomí obnovování okamžiku
.
a to právě to se nám přitom jeví jako ta největší samozřejmost, největší nicka, největší nicnedělání.
přitom je to ta největší "práce"
není to tak, že by něco nějak bylo "samo sebou", bez nás. my jsme tím, kdo to to tvoříme.
jiná věc je ta, že je tady pravděpodobně celá řada dalších rozličných existencí, které to také tvoří
zkrátka všichni, kteří jsme součástí toho Všeho
bytí je AKTIVNÍ. není to nějaká neměnná nirvána, na kterou bychom se dívali jako na televizní obrazku z pohovky, kde bychom si tu nirvánu užívali
my jsme součástí toho bytí, aktivní součástí toho bytí, jsme ten program v té televizi, na němž se spolupodíláme a který tvoříme. v tomhle není žádný rozdíl mezi ZDROJEM, který by vysílal v té televizi a námi, kteří bychom jenom "sledovali programy"
plné zaměřování se = aktivní obnovování, to je ten hluboký rituál neustálé proměny okamžiku TADY A TEĎ.
Definice pravdy ve vibračním vesmíru, ve kterém žijete je: Cokoliv na co se někdo soustředí a stává se více. a čím víc se toho stává, tím víc lidí se okolo shromažďuje a dělají z toho pravdu. A cokoliv je pravdou zde, může být i pravdou zde (pravděpodobně doprovázeno gestikulací o kterou jsme opchuzeni, tak nevíme, které zde a zde je myšleno
), pokud by se dívali sem, místo sem. Je pravda zdraví a pravda nemoci. Je pravda blahobytu a pravda chudoby. A nemá to, co dělat s čímkoliv mimo pozorovatele, který to takovým dělá.
Takže si myslíme, že jsme právě slovo PRAVDA učinili irelevantní.
Pojďme tomu říkat: "Dostávám to, nad čím přemýšlím, ať to chci nebo ne."
