vostalpetr píše:No asi nejspíš úplně stejně,
jako můžeš psát o nirvikalpa samadhi,
prostě napíšeš co to znamená, když nic nevíš,
samozřejmě to můžeš napsat až teprve tehdy, když víš,
když vystoupíš ze stavu nevědění...
Ale vůbec ne. Myšlenky si nemusíš vůbec přivlastňovat.
Prostě to jde přímo bez osobního mentálního přežvykování.
Není tady nikdo, kdo by někam vstupoval a vystupoval.
A taky není tady nikdo, kdo by vlastnil nějaké informace.
ty se objevují a mizí, aniž by zanechávaly v mysli nějakou stopu.
I když to napíšeš, tak to dál nevíš.
Nevíš ani o čem budeš psát.
Slova se objevují přirozeně spontánně.
Nespekuluješ o tom, že budeš psát jen o relaxaci a nevědění,
ale o duchovnu že psát nebudeš.
Je to taky jedno, o čem budeš nebo nebudeš psát.
Jakmile si mysl něco z toho mysl už dopředu vymiňuje,
už Tě omezuje připoutanost k představě, co ano a co ne.
Přirozený stav je bez připoutaností.
Bez omezení.
Tento stav je stavem nevědění; vážně nevíte, na co se díváte. Můžu sledovat hodiny na stěně půl hodiny a pořád nebudu vědět, kolik je hodin. Nebudu ani vědět, že to jsou hodiny. Vše, co tu je, je vnitřní údiv: „Na co se to vlastně dívám?“ Ne, že by se ta otázka skutečně zformovala ve slovech: celá moje bytost je jako jeden jediný, velký otazník. Je to stav údivu, stav zvědavosti, protože zkrátka nemám tušení, na co se dívám. Znalosti o té věci – všechno, co jsem se naučil – se drží v pozadí, dokud nejsou potřeba. Jsou v „odpojeném stavu“. Pokud se mě zeptáte, kolik je hodin, řeknu vám: „Je 15:15.“ – přijde to rychle jako šíp – a hned poté jsem zpátky v nevědění, ve stavu údivu.
I když tedy nevím proč tomu říkat zrovna stav údivu...
Taky bych tomu neříkala stav údivu. Je to volnost, kdy se objevuje to co je třeba a nás to k tomu nepotřebuje.
