Sir Terence David John Pratchett

[Trini]

T. Pratchett je můj oblíbený spisovatel. Nyní čekám, kdy se na trhu objeví překlad jeho poslední knihy, v sérii knih o Toničce Bolavé.

T. Pratchett má obdivuhodné postřehy jeho Zeměplocha je pozoruhodné dílo ...

a je to hlavně děsná sranda - o nás o lidech

Dodnes jsem o něm nic nevěděla. Dívala jsem se do Wiki. V roce 2003 byl druhý nejúspěšnější autor Velké Britanie - po J. K. Rowlingové.
Jeho romány byly přeloženy do 37 řečí a celosvětově se jich prodalo 85 milionů.


Nechcete o jeho knihách něco napsat? Viděli jste některý z filmů?

[Alaja]

Knihy T. Pratchetta jsou opravdu fajn, báječná odpočinková literatura. A možná na té jejich oblíbenosti u českých čtenářů má velkou zásluhu i jejich překladatel Jan Kantůrek. Nevím jak nyní, ale dřív se tyto knihy špatně sháněly, byly hned vyprodány.

Zfilmované knihy......o ty nějak moc nestojím, vždyť to znáš, většinou v nich chybí spousta podstatných malinkých detailů., co se do filmu špatně vkládají.

[Trini]

:D


Zfilmované knihy......o ty nějak moc nestojím, vždyť to znáš, většinou v nich chybí spousta podstatných malinkých detailů., co se do filmu špatně vkládají.

To je typické obzvlášt pro lidi narozené v panně (brácha a dcera) = detaily.

Mně zase nezřídka přijde, že film je lepší než kniha.

Brácha zbožnuje Pána prstenu, a tak mi samozřejmě kdysi dávno jednu knihu daroval. Několikrát jsem to zkoušela, ale nešlo to , nezvládla jsem ani pár stránek, i když jsem bývala velký čtenář. Ale zato zbožnuju tu zfilmovanou trilogii. Čtenáři obvykle moc ne.

Na ten film Colour Of Magic se asi podívám. Zahrál si v něm i Terry Pratchett.
https://www.youtube.com/watch?v=YpUEORSbIfk

[Monika]

něco k jeho osobnosti a tvorbě zde:



http://magazin.aktualne.cz/kultura/lite ... 590604f2e/

"Celým jeho dílem se vinula otázka hranic lidskosti, přičemž vrcholu dosáhl v Úžasné Zeměploše.

Svět na zádech čtyř slonů, kteří zase stojí na krunýři gigantické vesmírné želvy, sice začínal jako parodie hrdinské fantasy, ale rychle se i díky skvělým obálkám Joshe Kirbyho stal něčím víc.

V prvních knihách ještě narazíme kupříkladu na barbara Cohena, který si odmítá připustit, že v devadesáti už mu to sekání hlav a zachraňování panen nejde jako dřív, ale o něco pozdější díl – Stráže!Stráže! – je celý věnován těm strážným, jejichž údělem je v řadových fantasy být pobiti hrdinou právě cohenovského typu, bez nároku na soucit nebo vlastní názor. Malí bohové zase zkoumají náboženský fanatismus, nedávný Šňupec (ale nejen on) ukazuje nebezpečí rasismu...

… a celá jedna linie knih se věnuje těm nejprostším otázkám lidského života. Přičemž jejich hrdinou je Smrť. Dvoumetrový „Sekáč“, který stále ještě nepřesedlal na kombajn, ale věří v osobní přístup, se vyjadřuje výhradně kapitálkami, má slabost pro kočky a pochopitelně, jak se dozvíme v románu Mort, dává vždy přednost NA SHLEDANOU před SBOHEM. Objevil se již v prvním díle Zeměplochy (a jeho inkarnaci nalezneme i v Dobrých znameních), ovšem to byl ještě vedlejší postavičkou. Postupem času se však vypracoval na hrdinu řady románů a věčného studenta lidského snažení a hemžení.

Zeměplocha i díky němu ukazuje, že ta nejlepší humoristická literatura se vždy dotýkala limitů lidského života. Ne nutně černým humorem a cynismem. Pratchett sice uměl být brutální, ale především se snažil naznačit, že vše má své meze a nejdůležitější není žít věčně a idylicky, ale prostě správně.

Následujte Elánia a Bábi

Což nás dostává k jeho dalším populárním hrdinům. Kapitán Samuel Elánius vzešel z lógru všech kafí noirových filmů a prázdných skleniček drsné školy. Bábi Zlopočasná zase z obrazů moudrých, za každých okolností přímých žen, které prostě vidí hranici mezi dobrem a zlem.

Jakkoliv jsou jednotlivá dobrodružství těchto postav (ta Elániova koncipovaná jako detektivky, ta s Bábi zase vycházející z divadelních či operních vzorů, jako jsou Macbeth či Fantom opery) plné vtipu, jejich jádrem je boj čestného člověka o sebekontrolu, aby se dotyčný nestal větším monstrem než ti, proti kterým bojuje. Tyto nejednoznačné postavy časem vytlačily i populárního zbabělce Mrakoplaše, který sice nežije čestně, ale rozhodně dlouho, a ukazovaly, jak by se měl člověk chovat – a hlavně jak přemýšlet.

Bábi Zlopočasná tak dokazovala, že ve světě plném bohů a magie je nejmocnější zbraní prostá hlavologie – tedy pochopení toho, jak lidé myslí. Kapitán Elánius zase to, že zásadový člověk dokáže být skutečně příkladem pro druhé a změnit svět k lepšímu. Trochu.

A vždy, kdy se zdálo, že Pratchett sklouzává k přílišnému mentorování, dokázal přijít s příběhem, který nebyl o zásadách a hloubkách lidské duše, ale prostě o tom, jak bychom nikdy neměli zapomínat na skutečnou magii, která nás obklopuje dnes a denně.

V již zmíněném Mortovi to byl tradiční příběh první lásky, ale Pratchett se rád věnoval i věcem, jako je okouzlení filmem (Pohyblivé obrázky) nebo rocková hudba (aneb hudba s kamením v Těžkém melodičnu). Tyto knihy ukazovaly, jaká je síla snů a jak moc je důležité sny sdílet a předávat dál. Pravda, občas se díky tomu objevily ty divné věci z jakéhosi suterénu lovecraftovské mytologie, ale tak už to chodí, že vše má své pro a proti.

Pratchett tak nakonec patří k těm výjimečným autorům, kteří své čtenáře neprovází jen řadu let, ale hlavně skrze řadu období. Dětem i dospělým ukazuje, že možná nejdůležitější věcí v životě je nikdy za sebe nenechat rozhodovat druhé. V dobrém i zlém. I proto se ostatně po diagnostice své choroby angažoval v otázce eutanazie, byť nakonec zemřel přirozeně – obklopen rodinou a s kočkou spící na jeho posteli.

Jeho knihy i osobní příklad vytvářejí ucelené universum. Úžasná Zeměplocha i další knihy (včetně jedné o kočkách) ukazují, co znamená být opravdovým člověkem (nebo kočkou). Vzpomínky všech, kteří se s ním setkali, zase to, že sám takovým skutečně byl a že až do konce neztratil smysl pro humor.

To bylo nakonec jeho největší vítězství a kouzlo."

[Monika]

„"Bylo to mnohem snazší, představit si pár mužů, plných nesoudnosti a cynismu, opilých výsadami a mocí, kteří v nějaké zakouřené místnosti nad sklenicemi brandy kují pikle. Bylo snazší držet se téhle představy, protože pokud jste to nedokázali, mohlo se vám stát, že jste stanuli tváří v tvář skutečnosti, že za těmi ošklivostmi stojí obyčejní lidé. Obyčejní lidé, kteří hladí psa, vyprávějí svým dětem pohádky před spaním, a pak jdou ven a dělají strašlivé věci jiným obyčejným lidem. Bylo o tolik snazší svalit vinu na nějaké Tamty. Bylo nesmírně depresivní jen připustit, že Tamti bychom mohli být My. Dokud to byli Tamti, pak za to nikdo nemohl. Ale jestli Tamti byli my, co jsem potom Já? Konec konců jsem přece jeden z Nás. Musím být. Rozhodně jsem o sobě nikdy nepřemýšlel jako o jednom z Tamtěch. Nikdo o sobě nikdy nepřemýšlí jako o jednom z Tamtěch. Já jsem vždycky jen jedním z Nás. A zlé věci vždycky dělají Tamti."“

[Monika]

"Bábi četla: "L. tejďkom vládne městu jako šedivá eminenc, ... a nikdo si netrofá nic říct, protoše kdo by si trofnul mluvit proti zlu, které někdo dělá ve jméně Štěstí a Mýru? Všude v ulicích je klid a sekery sou nabroušené."

Čarodějky na cestách

[Monika]

„Cena za hříchy je smrt, ale stejný honorář od vás bude požadovat i ctnost.“

[Monika]

„Démoni existovali na Zeměploše alespoň tak dlouho jako bohové, které ostatně v mnoha směrech velmi připomínali. Rozdíl mezi nimi je zhruba takový jako mezi teroristy a bojovníky za svobodu. (Erik)“

[Monika]

„Jak se ukázalo, když se slečna Rovnovodovážná Toničky ptala, zda se nebojí výšek, položila jí špatnou otázku. Tonička se skutečně výšek ani v nejmenším nebála. Klidně prošla i kolem těch nejvyšších stromů, aniž by hnula brvou. Na ty nejvyšší vrcholky hor se dívala s nezastíraným potěšením. To, čeho se ale opravdu bála, i když si to až do této chvíle neuvědomila, byly hloubky. A teď jí najednou došlo, že má strach být tak vysoko nad zemí, že kdyby spadla a začala křičet, ztratila by dech dřív, než by dopadla na kamení, kde by se její tělo proměnilo na směsku želé a drcených kostí. Ona se vlastně bála země. Slečna Rovnovodovážná si měla dobře rozmyslet, jakou otázku jí klade.

(Klobouk s oblohou)“

[Monika]

a na závěr Pratchettova Pravda

„Jak už bylo mnohokrát řečeno, na světě existují dva druhy lidí. Jsou tady ti, kteří, když před ně postavíte sklenici naplněnou přesně do poloviny vodou, řeknou: Ta sklenice je z poloviny plná. A pak jsou tady ti, kteří řeknou: Ta sklenice je z poloviny prázdná.

Jenže svět patří těm, kdo se na takovou sklenici podívají a řeknou: Co je s tou sklenicí? Haló! Pojďte sem. Promiňte, ale tohle má být moje sklenice? To tedy ne! Moje sklenice byla plná! A kromě toho byla taky mnohem větší! A na druhém konci baru je svět plný těch lidí, kteří svou sklenici rozbili, kterým ji někdo převrátil (obvykle ten, kdo se dovolával větší sklenice), nebo těch, kdo dokonce vůbec žádnou sklenici nemají, protože se mačkali někde vzadu a barman si jich vůbec nevšiml."

[Monika]

„Lidé jsou všeobecně přesvědčeni o tom, že nákup dostatečného množství odborných spisků o osvícení nakonec díky jakémusi osmotickému procesu způsobí, že mysl čtenáře bude nakonec osvícena."


(Lut-zeho ročenka osvícení)

[Monika]

„Lidmi jsme proto, že máme představivost, ne proto, že jsme inteligentní.

Co se oříšků týče, jsou veverky inteligentní až ažaž, ale ani jednu z nich zatím nenapadlo vyprávět ostatním o tom, jak hrdinský veverčák ukradl oříšky bohům.“

[Monika]

„NENÍ SPRAVEDLNOST. JSEM JEN JÁ.

...

(Smrť)“

[Monika]

„Noc byla nudná, nic se nedělo. Zhruba před hodinou spadla z nebe skoro dvacet metrů dlouhá varhanní píšťala. Strážník Navážka uvažoval o tom, že zajde prohlédnout vzniklý kráter, ale nebyl si tak docela jist, jedná-li se v tomto případě o kriminální činnost. Mimo jiné, při rozsahu jeho vědomostí, to mohl být způsob, jak varhanní píšťaly přicházejí na svět.“

„Nuda, která vládla v Nebi, byla skoro tak strašná jako všechno to vzrušení, které jeden podstupoval v pekle.“

"O kadeřnice barbarského původu asi moc velký zájem nebude, co? Hlavičku umyjeme a usekneme?“

„Občané Ankh-Morporku ovšem tvrdili, že řeka byla dostatečně čistá vždycky. Argumentovali tím, že voda, která prošla tolika ledvinami, musí být čistá jako málokterá kapalina.“

[Monika]

POUZE ODDALUJEŠ NEVYHNUTELNÉ" prohlásil Smrť.

"Ale to je přece podstata celého života, ne?“

[Alaja]

Jak to jen říkala Bábi Zlopočasná?

"Správná čarodějka magii používá co nejméně.
Ale něco jiného je, když magii nepoužívá, protože ji neovládá,
než když magii nepoužívá, protože ji ovládá dobře....."

[Alaja]

Volná citace z T.P.:

Nevadí, že nevěříš na reinkarnaci.
Reinkarnace totiž na tebe věří.

[Alaja]

"Jak vás jednou čapne memplex, je těžké se ho zbavit."

T.Pratchett - Darwinovy hodinky
Str.396

[Alaja]

Mem (informace)

Mem (někdy se můžeme setkat i s verzí mém) je termín pro kulturní obdobu genu – replikující se jednotku kulturní informace. Tento termín poprvé použil v roce 1976 ve své knize Sobecký gen Richard Dawkins. Slovo mem je odvozeno z řeckého mimema – napodobovat.

Evoluce nemusí být nutně postavena jen na replikaci DNA, ale jejím principem je šíření jakékoli informace, která podléhá změnám (mutacím) a selekčnímu tlaku[zdroj?]. Memy se rozšiřují jak z generace na generaci, tak i komunikací s nepříbuzným okolím (tato teorie předávání memů v podstatě souhlasí s pojetím evoluce dle Jean-Baptiste Lamarcka - lamarckismem). Teorie o existenci memů, jakožto kulturních dědičných informací v lidských mozkových (podle některých teorií i rostlinných a zvířecích) buňkách je evoluční psychologii kritizována jako pseudověda.[zdroj?]Susan Blackmoreová ve své knize The meme machine (v češtině vyšla pod názvem „Teorie memů“) memy popisuje jako neovladatelné a neumlčitelné. Před memetickou evolucí není možné uniknout. Dokonce i náš vnitřní obraz sebe sama je dle ní pouhou vítěznou skupinou memů, které nás momentálně ovládají.

Jiný výraz pro mem je kulturgen,[1] jenž se ale příliš neujal.

Typy memů

Některé memy jsou jednoduché, například básnička, recept či melodie, jiné (těm se pak říká memplex) jsou komplikovanější – třeba náboženská víra nebo politické přesvědčení. Memem je samozřejmě i samotná teorie memů.

Šíření

Memy se šíří bez ohledu na jejich účelnost pro člověka. Existují v nejrůznější škále od výhodných, naprosto neškodných, přes neutrální, až po škodlivé (přičemž hodnocení škodlivosti nebo užitečnosti určitých jevů je rovněž memem). Příkladem jsou memy typu kuřáctví, závislost na drogách, nápodoba destruktivního chování – násilí, sebevražda.

Memetikové [zdroj?] popisují dva způsoby šíření. Jednak vertikální (mezigenerační) přenos stylem prarodiče - rodiče - děti - jejich potomci - … atd. Především se takto učíme základním vzorcům chování, získáváme též nové dovednosti (např. babička naučí svou vnučku plést). Při vertikálním přenosu se memy šíří s geny. Lze konstatovat, že to, co prospívá genům, současně prospívá i memům. Geny a memy tedy jistým způsobem „spolupracují“.

Horizontálním procesem je pak myšleno předávání memů mezi vrstevníky. Zatímco rodič se většinou snaží svého potomka naučit adaptivním formám a vzorcům chování, mezi příslušníky stejné generace, popřípadě od nerodičovských autorit, jsme schopni často pochytit memy i prokazatelně škodlivé (užívání drog aj.).

Vztah memů

Podobně jako sobecké geny, mohou i memy vzájemně spolupracovat (například mem liberální demokracie s memem sekularismu)[zdroj?], nebo spolu soupeřit. V případě spolupráce se sdružují v memplexy. Memplex je seskupením memů, jež se množí většinou společně, protože je to výhodnější a efektivnější. Vysoce komplexními memplexy jsou pak různé náboženské nauky či vědecké teorie.

Kritika

Mezi kritiky patří například mexický vědec Luis Benítez-Bribiesca, který toto považuje za pseudovědu.[2] Dále například biolog Ernst Mayr.[3]

Související články
Internetový mem

Odkazy

Reference[editovat | editovat zdroj]
1.Skočit nahoru ↑ BLACKMOREOVÁ, Susan; DAWKINS, Richard. Teorie memů. Praha : Portál, 2001. 236 s. ISBN 80-7178-394-3. Kapitola Předmluva Richarda Dawkinse, s. 9-21.
2.Skočit nahoru ↑ http://www.redalyc.org/pdf/339/33905206.pdf - MEMETICS: A DANGEROUS IDEA
3.Skočit nahoru ↑ http://www.webcitation.org/6L9TOiSj0 - The objects of selection

Literatura[editovat | editovat zdroj]
Robert Wright: Víc než nic, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2002
Richard Dawkins: Sobecký gen, Mladá fronta, Praha, 1998
Susan Blackmoreová: Teorie memů, Portál, Praha, 2001
Memy ve vědě a filosofii, Filosofia, 2004

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Mem ve Wikimedia Commons
Slovníkové heslo mem ve Wikislovníku
Výukový kurs mem ve Wikiverzitě
Mem (informace) v České terminologické databázi knihovnictví a informační vědy (TDKIV)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mem_(informace)

[Alaja]

..." Dvoukvítek se nedíval na svět jen růžovými brýlemi, ale co bylo mnohem horší, on ho vnímal růžovým mozkem a poslouchal růžovýma ušima."...

T.Pratchett - lehké fantastično
Str.:78