V poněkud volné souvislosti s jedním Goethovým veršem se často cituje:
Nejvyšší slast pozemšťanů
jediná je: osobnost,
a tím se vyslovuje názor, že nejvzdálenější cíl a nejsilnější přání každého spočívá v rozvinutí celosti lidské bytosti, kterou označujeme jako osobnost. „Výchova k osobnosti" se dnes stala výchovným ideálem v protikladu ke standardizovanému kolektivnímu či normálnímu člověku, kterého si žádá všeobecná masovost. Děje se tak za správného poznání historické skutečnosti, že velké, osvobozující činy světových dějin vyšly od vůdčích osobností, a nikdy z odjakživa druhotné, těžkopádné masy, která i k nejmenšímu pohybu vždycky potřebuje demagoga. Jásavé volání italského národa platí osobnosti duceho a žalozpěvy jiných národů oplakávají nepřítomnost velkých vůdců. ...
...
K osobnosti nemůže vychovat nikdo, kdo ji sám nemá. A nikoli dítě, nýbrž dospělý může dosáhnout osobnosti jako zralého plodu životního výkonu zaměřeného na tento cíl. Neboť v dosažení osobnosti netkví nic menšího než co možná nejlepší rozvinutí celku určitého jednotlivce. Ani nelze domyslet, jak nekonečné množství podmínek je k tomu zapotřebí splnit. K tomu je potřeba celého lidského života se všemi jeho biologickými, sociálními a duchovními aspekty. Osobnost je nejvyšší uskutečnění vrozené svéráznosti určité živé bytosti. Osobnost je činem největší životní odvahy, absolutního přitakání individuálně jsoucího a činem úspěšného přizpůsobení univerzálně danému za co možná největší svobody vlastního rozhodnutí. Vychovat někoho k tomu se mi nezdá nepatrnou věcí. Je to patrně největší úkol, jaký si před sebe moderní duchovní svět postavil. Je to věru nebezpečný úkol, povážlivý svým rozsahem, který ani přibližně netušil sám Schiller, jenž se přece jako první do této problematiky prorocky odvážil. Je stejně nebezpečný jako smělé a bezohledné počínání přírody dovolující ženám rodit děti. Nebyla by to opovážlivá prométheovská nebo dokonce ďábelská odvážlivost, kdyby se nadčlověk opovážil dát ve své retortě vzniknout homunkulovi, který by vyrostl v Golema? A přece by neudělal nic víc, než co příroda dělá dennodenně. Neexistuje žádná lidská ohavnost a abnormalita, která by nebyla vložena do lůna milující matky. Jako Slunce září nad spravedlivými i nespravedlivými a jako těhotné a krmící matky pečují se stejnou láskou o dítka boží i o děti ďábla a nedbají o možné následky, tak jsme i my částmi této zvláštní přírody a stejně jako ona v sobě nosíme nedozírno.
Osobnost se vyvíjí v průběhu života z těžko znatelných nebo i neznatelných zárodečných vloh a teprve naše činy ukáží, kdo vlastně jsme. Jsme jako Slunce, které živí život na Zemi a plodí všelicos krásného, zvláštního i zlého; jsme jako matky, které nosí v lůně štěstí i hoře, o kterých nic nevědí. Zprvu nevíme, jaké činy nebo zločiny, jaký osud, jaké dobro a jaké zlo v sobě máme; a teprve podzim vyjeví, co zplodilo jaro, a teprve večer bude jasné, co začalo ráno.
(Carl Gustav Jung - Duše moderního člověka)
více:
http://teksty.wz.cz/jung-duse_moderniho_cloveka/04-o_vzniku.html
celá kniha:
http://teksty.wz.cz/jung-duse_moderniho_cloveka/jung-dmc.html