Sir Terence David John Pratchett

[Alaja]

Terry ve svých knihách má i téma.. "elfové"...třeba v knize Dámy a pánové.

Jeho "elfové" nejsou žádné ušlechtilé, krásné a milující bytosti......ale bytosti, schopny manipulovat s myšlením jiných tvorů, arogantní, násilní a krutí, jejichž oblíbenou činností je mučení těch ostatních, je to národ bez vlastní kultury (žádné knihy, divadlo, výtvarné umění, hudba....)
....

[Alaja]

Tak jsem přelouskala další knihu od Terryho P., to knihu Šňupec...je fakt fantastická, plná lásky s velkým el......
Občas, sem tam, jsem měla i pocit, že si čtu v komentářích, za které se zde na inspiruj dává i roční bam...

[Alaja]

„A co trpasličí podnik?“
„Určitě by se ti tam nelíbilo,“ pustil se Mášrecht do poněkud horečnatého vysvětlování.
„Kromě toho, je to nebezpečné na hlavu.“
„Nízké podhledy, co?“
„Podívej se na to spíš takhle - jak dlouho bys dokázal mluvit o zlatě?“
„No, je žluté, doluje se, cinká a můžeš si za ně koupit věci,“ začal Tomjan pomalu, když procházeli náměstím Polámaných měsíců. „Asi pět vteřin, řekl bych.“
„Tak. Pět hodin řečí o zlatě už se ti opravdu hodně zají.“ Mášrecht kopl zamyšleně do oblázku. Když byli ve městě naposled, prozkoumal několik trpasličích barů a hospod a nelíbilo se mu tam. Jeho bývalí soukmenovci, kteří doma většinou nedělali nic jiného, než že těžili železnou rudu a lovili malou zvěř, měli z nějakého důvodu dojem, že když se jednou usadili ve velkém městě, musí si oblékat kovové spodní prádlo, nosit za opasky těžké sekery a říkat si jmény jako Timkin Dunící Vnitřnosti. A když šlo o pití, nikdo nedokázal překonat městského trpaslíka.
„Navíc,“ dodával, „tebe by pravděpodobně vyhodili, protože bys zaváděl do řeči nežádoucí témata. Jediná slova, která používají, jsou zlato, zlato, zlato, zlato, zlato.“
„A co sbor?“
„Zlato, zlato, zlato, zlato.“
„Jedno zlato jsi vynechal.“
„To bude tím, že jsem se nenarodil k tomu, abych byl trpaslíkem.“

str.129
T.Pratchett - Soudné sestry

[Alaja]

Zaslaná pošta

https://www.youtube.com/watch?v=G3eVpjHB8Gk

Přeji příjemné pokoukání....

[Alaja]

V několika Terryho knihách se objevuje termín "Přivolaná temnota"...v Buch! a Šňupec.

...Toho dne, kdy Elánius bojoval pod zemí, se temnota stala neuvěřitelným jasem....
...trpaslíci...měli pro ten jev řadu vysvětlení, tvrdili například, že je to: démon, ztracený bůh, kletba, požehnání, vtělená pomsta, až na to, že to nemělo jiné tělo, než to, které si půjčilo, zákon sám o sobě, někdy zabiják, ale jindy ochránce, anebo dokonce něco, co nikdo neumí vyjádřit slovy. Dokázalo to cestovat vodou, kamenem, vzduchem i masem, a pokud Elánius věděl, i časem.
...

[Alaja]

Komčet
Kategorie: Víte že..., Pod parou


Vítr nad semaforovými věžemi vál od Středu, chladný a umíněný, a Krasomila Adoráta Srdénková měla pocit, že by odsud mohla vidět okraj světa. Milovala okamžiky, jako byl tenhle. Připomínaly jí doby, kdy byla mladá, tedy opravdu velmi mladá, kdy její matka, zatímco kódovala depeše, věšela kolébku s maličkou Krasomilou na vrcholek věže a při práci poslouchala, jak si její malá holčička šťastně brouká a žvatlá skoro sto metrů nad zemí. Krasomilina matka vždycky tvrdila, že její první slůvko bylo "komcet".*

*Pozn. překl.: Komčet – kompletní počet – slangový výraz signalistů, kterým se označuje počet přijatých znaků. Je součástí potvrzení příjmu zprávy a zaručuje, že žádný znak nevypadl a zpráva nebude zkomolena. Myslíte, že jsem si to vymyslel?

Nevymyslel. Pan Kantůrek zde naráží na pojem „checksum“. Tento pojem zahrnuje mechaniku kontroly přenesení číselných informací. A kde se všude kontrolní součet používá? Možná se budete divit, ale skoro všude.

Jako první objevení si můžeme zkontrolovat na kartičce s pojištěním – naše rodné číslo. Jedna z prvních ověřování, které se s rodným číslem dělají je kritérium dělitelnosti – rodné číslo po součtu svých položek zkusíme vydělit 11. Pokud nám vyjde číslo beze zbytku, máme pravé rodné číslo. Zkusme si to, řekněme, že se chystáme vzít si v bance úvěr na neexistující osobu a prohlásíme, že naše rodné číslo je 870415/7845. Tedy už nyní můžu prohlásit, že jsem muž (a kdybych byl žena, tak už jede policie). A teď kontrolní součet: 8704157845 mod 11 = 791287076,8181818, které není dělitelné jedenáctkou beze zbytku a hle, hlídka policie už je na cestě. Autor tím nijak nenabádá k pokusu o podvod u bankovních domů (přeci jenom jsou i další mechanismy kontrol). Pokud neumíme spočítat vysoké číslo z paměti, můžeme využít kritéria dělitelnosti jedenáctky, jedná se o rozdíl součtu sudých a lichých cifer. Na daném příkladu: 8 + 0 + 1 +7 + 4 = 20 a 7 + 4 + 5 + 8 + 5 = 29. A rozdíl: 20 – 29 = -9 a -9 mod 11 != 0 (Číslo -9 není bezezbytku dělitelné 11). A vidíme, že číslo je falešné. A hlídka je na cestě J

Jako druhé objevení si můžeme zkontrolovat naše kreditní karty. Majorita kreditních karet používá tzv. Luhnův algoritmus. Jedná se o jednoduchý algoritmus kontroly validity čísla. Vezmeme číslo naší kreditní karty a vezmeme každou druhou číslici zprava, vynásobíme je dvěma a výsledek sečteme. Pokud je výsledek dělitelný beze zbytku desítkou, máme platnou kartu. Algoritmus se nepoužívá jako ochrana proti podvodům, to je jeho sekundární funkce. Původně byl totiž představen jako jednoduchý postup detekce náhodných chyb. Algoritmus se dále používá pro IMEI nebo i pro variabilní symboly sociálních zabezpečení v Kanadě, nebo i u nás.

A konečně se kontrolní součty využívají masivně v IT. Zde již nebudeme hovořit o kontrolních součtech, ale o checksumech, protože autor tohoto článku se pohybuje v IT a nemá rád, stejně jako většina pracovníku IT počešťování technických anglických výrazů. Profesionálové mi odpustí oproštění od přesných termínů, neboť je to vysvětlení pro laiky. CheckSum se používá v packetovacích systémech i ve správě dat na hardiscích. Harddisk má uložený nějaký soubor (změť jedniček a nul) a u souboru si ověřuje, jestli souhlasí CheckSum. Pokud ano, soubor je v pořádku, pokud ne, soubor je poškozený (corrupted) a už ho pravděpodobně nikdy neuvidíte.

Určitě všichni víme, jak funguje internet – ta úžasná síť počítačů. Veškeré informace, které získáváme a posíláme, létají po drátech (a nebo vzduchech po wi-fi, lte, 3G) v packetech. Packet je domluvený nástroj určený přesně pro totéž. Zařízení, které spolu komunikují, si vymění informace o tom, že spolu budou komunikovat (tzv. TCP Handshake) a stanoví si pravidla, mimo jiné i jaká je maximální velikost packetů. Například v případě poslání jednoduché zprávy bez jakýchkoliv kódování aplikací, šifrování (aby si to někdo nepřečetl) se tyto informace z klávesnice převedou na bity, jedničky a nuly, a poté se rozkouskují právě podle definované délky. Obalí se dalšími informacemi, jako třeba kam vlastně packet směřuje, odkud, kdy byl poslán a jak dlouho ho má síť nechat na živu, kdyby se nedoručil (Jednoduché přirovnání bývá k doručování pošty, musíte napsat adresu, komu píšete, odkud píšete, kdy píšete a jak dlouho má pošťačka zůstat naživu, než dopis doručí). Dále packet obsahuje právě již zmíněný CheckSum. Funguje to tak, že zdrojový počítat spočítá, že jedničky a nuly dávají dohromady číslo, např. 175. V CheckSumu je pak napsané číslo 175. Koncový počítač přijme data a kontroluje jejich součet. A hle, u tohoto přišly takové data, že jejich součet je 174, ale v CheckSumu, je 175. Koncový počítat poté pošle informaci zdrojovému a vyžádá si znovu tuto informaci. Až dorazí v pořádku celá zpráva, počítače si vymění informaci, že je vše v pořádku a uzavřou toto konkrétní spojení.

Že se vám to zdá složité? A teď si uvědomte, že to většinou trvá v řádu milisekund. A další zajímavý fakt – jak to asi ověřovali skřeti?

by George

http://www.discworld.cz/novinky.php?sec ... &offset=50

[Alaja]

Zemřel Jan Kantůrek. Českým čtenářům přinesl Pratchettovu Zeměplochu, Hellboye i barbara Conana

Zemřel český překladatel Jan Kantůrek. Radiožurnálu to ve čtvrtek potvrdil Václav Dort z nakladatelství Comics Centrum. Kantůrkovi bylo 69 let. Českým čtenářům přinesl nejznámější díla světové fantasy literatury i science fiction. Věnoval se ale také překladům komiksů.

„Se zármutkem v srdci vám oznamujeme, že zemřel náš Honza Kantůrek,“ uvedlo na twitteru Comics Centrum.

„Jeho překlady knih barbara Conana, Hellboye, Ú.P.V.O., Myší hlídky, Zámku a klíče nebo Zeměplochy Terryho Pratchetta byly nepřekonatelné. Věnujme mu tichou vzpomínku.“

Na překladatele v dobrém vzpomíná i ředitel nakladatelství Talpress Vladimír Talaš. Oceňoval na něm hlavně jeho originalitu a vynalézavost v překladu anglických slovních hříček. „Honza vždy říkal: 'Chcete hezký, nebo doslovný překlad? Doslovný bude škaredý.' Vždy se snažil pracovat s češtinou, česky uměl výborně. Květnatou češtinou si musel vymýšlet i spoustu nových slov a vtipů,“ popsal Talaš pro Radiožurnál.

Jan Kantůrek patřil k nejpopulárnějším překladatelům science fiction z angličtiny do češtiny. Několikrát získal ceny Akademie science fiction, fantasy a hororu pro nejlepšího překladatele. V roce 2003 obdržel také cenu za dlouholetou práci pro science fiction.

Českým čtenářům byl znám zejména svými překlady knih spisovatele Terryho Pratchetta, kterých se v České republice prodalo více než 800 tisíc výtisků.

Anglického spisovatele popisoval jako „ohromně příjemného, velmi skromného a vstřícného pána". Celkem přeložil 40 jeho knih. A také sám Pratchett si Kantůrkovy práce vážil.

Překladatelovu práci ocenil například před sedmi lety během návštěvy Prahy. „Mé knihy jsou velmi dobře přeloženy do češtiny, protože z nějakého důvodu Britové a Češi sdílejí jednu věc - hrají si se slovy," řekl tehdy dnes již zesnulý Pratchett.

https://www.irozhlas.cz/kultura/literat ... 221941_dbr

[Alaja]

Těžké melodično.....

https://www.youtube.com/watch?v=Yc_uA06tzxg

Terry Pratchett's Discworld Soul Music Part 1



https://www.youtube.com/watch?v=ba0vayNpyWM
Terry Pratchett's Discworld - Soul Music - Part 2

https://www.youtube.com/watch?v=ZL-EhYt0Nns
Terry Pratchett's Discworld - Soul Music - Part 3

https://www.youtube.com/watch?v=ZE3nHEcPds4
Terry Pratchett's Discworld - Soul Music - Part 4

https://www.youtube.com/watch?v=60SNyMR2SS8
Terry Pratchett's Discworld - Soul Music - Part 5

https://www.youtube.com/watch?v=kl3RxZgyyyw
Terry Pratchett's Discworld - Soul Music - Part 6

https://www.youtube.com/watch?v=pFV3YoHtK88
Terry Pratchett's Discworld - Soul Music - Part 7

[Alaja]

"Dokonce i hodně špatný stvořitel by začal alespoň se Zemí, Vzduchem, Ohněm, Vodou a Překvapením.."

Věda na Zeměploše
T.Pratchett, I.Stewart a J.Coben

[Alaja]

Troška z konce z Erika....

A tak se stalo, že když Mrakoplaš vylezl z trosek mlýnského kola, zjistil, že se nad ním tyčí Astfgl, Král démonů, Pán pekel a Vládce podsvětí. Astfgl už proplul peřejemi divokého vzteku a vplul do tiché laguny zuřivosti, kde už je hlas klidný, chování odměřené a společensky dokonalé a jen slabý pramínek slin v jednom koutku úst naznačuje peklo, které zuří uvnitř. Erik s vyhrabal zpod dlouhého břevna a zvedl hlavu. „No maucta,“ řekl. Král démonů zatočil v ruce vidlicí. Už nevypadala směšně, naopak vypadala jako těžká kovová tyč se třemi strašlivými hroty na konci. Astfgl se usmál a rozhlédl se kolem. „Ne,“ zabručel očividně sám k sobě. „Tady ne. Tady by to nebylo dost veřejné. Jdeme!“
68
Každého z nich uchopila za rameno jedna tlapa. Nedokázali jim vzdorovat o nic víc než dvě sněhové vločky plamenometu. Na okamžik se kolem nich všechno zatočila a pak Mrakoplaš zjistil, že se ocitli v největším prostoru vesmíru. Byla to obrovská síň. Klidně by mohla sloužit jako montážní hala pro kosmické rakety. Možná králové démonů slyšeli o slovech jako ,jemný’, nebo ,diskrétní’ a dozvěděli se, že když něco takového jste, můžete se tím chlubit, jenže pak jim někdo řekl i to, že když naopak nic takového nejste, můžete se tím v dnešní době chlubit ještě mnohem víc. Fakt je, že v žádném případě neměli vkus. Astfgl dělal, co bylo v jeho silách, ale ani on už nebyl s to přidat mnoho k celkově špatné koncepci výzdoby, vlezlým barvám a strašlivým tapetám. Nechal dovnitř postavit několik konferenčních stolků a plakát z býčích zápasů, ale ty se povětšinou ztratily v celkovém zmatku a nová ozdobná dečka na zadním opěradle Trůnu hrůzy posloužila jen k tomu, aby zdůraznila některé z jeho nejodpornějších basreliéfů. Oba lidé se rozplácli na podlaze. „A teď -“ prohlásil Astfgl. Jenže jeho hlas se najednou ztratil v hlasitém jásotu. Zvedl hlavu. Téměř celou halu naplnili démoni všech tvarů, barev a velikostí, část si jich stála na ramenou, takže zakrývali stěny, a někteří dokonce viseli od stropu. Démonické hudební těleso zahrálo několik akordů na různé nástroje. Někdo rozvinul z jedné strany sálu na druhou transparent, na kterém stálo: Hať džije čéf! Astfgl nakrčil obočí v záchvatu vzteku, když k němu vykročil zástupem Ontenego následovaný ostatními pekelnými šlechtici. Na tváři starého démona se usadil naprosto nevinný výraz a král málem propadl panice a tak tak že do té tváře nezarazil svůj trojzubec ještě předtím, než se k němu Ontenego naklonil a přátelsky ho popleskal po zádech. „Skvělé, Veličenstvo!“ zvolal. „Cože?“ „Skvělá práce, pane!“ Astfgl upřel pohled na Mrakoplaše. „Aha,“ řekl. „Ano. Jistě.“ Odkašlal si. „To byla maličkost,“ řekl a narovnal se. „Věděl jsem, že vám se to podaří, tak jsem se do toho pustil sám -“ „Ale já nemluvím o těchhle dvou. To jsou takové triviální maličkosti. Ne, pane. Já mluvil o vašem povýšení!“ „Povýšení?“ užasl Astfgl. „Jistě, o vašem povýšení!“ Skupina mladších démonů začala freneticky jásat, ale ti by jásali děj se co děj. „Povýšení? Ale vždyť já už... já přece jsem... už jsem král -“ protestoval Astfgl slabě. Cítil, jak se mu celá situace vymyká z ruky. „Fuuj!“ prohlásil Ontenego pohrdavě. „Fuj?“ „Jistě, pane. Král? Král? Sire, mluvím za nás všechny, jak tady jsme, když řeknu, že to zdaleka není důstojný titul pro démona, jako jste vy, démona, který má takový dar schopnosti organizační, vrozené umění rozlišovat podstatné od nepodstatného, jehož duševní zrak dokáže na dlouho dopředu odhadnout nutné akce pro zajištění správných funkcí celého pekla, jehož - mohu-li to tak říci - gigantická duševní kapacita nám pomohla dosáhnout nových a netušených hlubin, sire!“ Sám sobě navzdory se Astfgl poněkud nadmul. „No, abych řekl pravdu -“ začal. „A přesto zjišťujeme, že bez ohledu na své postavení a zásluhy se stále zabýváte i nejmenšími detaily naší práce,“ pokračoval Ontenego a upíral jízlivý pohled na Mrakoplaše. „Jaké nadšení! Jaký zápal pro věc! Astfgl se nafoukl. „Samozřejmě, vždycky jsem cítil, že bych -“
69
Mrakoplaš se zvedl na jeden loket a pomyslel si: Hlídej si záda, ohlídni se, tady něco smrdí... „A proto,“ prohlásil Ontenego a zářil při tom jako pobřeží poseté majáky, „se sešla rada a rozhodla, a musím dodat, že rozhodla jednohlasně, sire, vytvořit zcela novou funkci, která by odměnila vaše výjimečné zásluhy!“ „Důležitost dokonale vedeného administrativního systému - jakou funkci?“ zeptal se Astfgl, jehož oceán sebeuspokojení zčeřily první vlnky podezření.“ „Rozhodli jsme se jmenovat vás Nejvyšším doživotním pekelným prezidentem!“ Hudebníci zahráli fanfáru. „S vaší vlastní kanceláří - mnohem větší, než je ten kumbál, kde jste se musel celé ty roky tísnit, pane prezidente!“ Kapela znovu spustila. Démoni čekali. „A budu tam mít... květiny v květináčích?“ začal Astfgl pomalu. „Spoustu! Plantáže! Celé džungle!“ Zdálo se, že Astfglovu tvář osvětlila slabá vnitřní záře. „A co koberce? Myslím ode zdi ke zdi -?“ „Museli jsme posunout stěny, aby se tam všechny ty koberce vešly. A víte, jak jsou vysoké, pane? Žije v nich celý kmen pygmejů, a láme si hlavu, proč je tady světlo i v noci!“ Užaslý kál démonů dovolil, aby mu Ontenego téměř majetnicky položil ruku kolem ramen, a dal se pomalu vést středem jásajícího zástupu. Všechny myšlenky na pomstu byly zapomenuty. „Vždycky jsem si přál jednu z těch speciálních věciček na vaření kávy,“ zamumlal, když se ztratily poslední zbytky jeho sebekontroly. „Máte ji tam, pane! A mluvící trubku, sire, abyste mohl udělovat příkazy svým podřízeným. A nejnovější diáře, každá stránka na dvě věčnosti a taky takovou tu legraci na -“ „Barevné zvýrazňovače. Vždycky jsem si říkal, že -“ „Kompletní duhovou sadu, sire,“ duněl Ontenego. „A pojďme rovnou tam, sire, protože předpokládám, že se svým tradičním dynamickým přístupem k věci se nemůžete dočkat, kdy už se pustíte do těch velkých úkolů, které máte před sebou sire!“ „Jistě, jistě! Je čas se do toho všeho pěkně opřít -“ Na Astfglově rozdychtěné tváři se objevil výraz naprostého zmatku. „Ty velké úkoly...?“ „Nic menšího než kompletní, všeobsahující, zasvěcený výzkum a hlubokou analýzu naší role, úloh, budoucích úkolů a docílených výsledků, sire!“ Ontenego o krok ustoupil. Pekelná šlechta zadržela dech. Astfgl se zamračil. Vesmír zdánlivě zpomalil běh. Hvězdy se na okamžik zastavily na místě. „Včetně perspektivního plánování?“ zabručel král konečně. „To je nejvýše naléhavé, sire, jak jste okamžitě díky své jasnozřivosti odhalil,“ pospíšil si Ontenego. Řadami pekelných šlechticů proběhl slaboučký vzdech úlevy. Astfglova hruď se rozšířila o několik centimetrů. „budu muset sestavit zvláštní tým, chápete, protože bude třeba formulovat -“ „Formulujte! Jasná věc!“ prohlásil Ontenego, který se možná nechal přece jen trochu moc unášet. Astfgl na něj vrhl mírně podezíravý pohled, ale neštěstí v tom okamžiku znovu začala hrát hudba. Poslední slova, která dolehla k Mrakoplašovu sluchu, když byl král odváděn jásajícím davem, byla: „A na to, abych mohl analyzovat příslušné informace, budu potřebovat -“ A byli pryč.
70
Zbytek démonů, kteří došli k názoru, že představení pro tento den skončilo, se začali hýbat, tlačili se k hlavním vratům a vycházeli ven. Těm nejbystřejším však už pomalu začínalo docházet, že zanedlouho se zase rozhoří tak dlouho postrádané ohně. Obou smrtelníků, jak se zdálo, si nikdo nevšímal. Mrakoplaš zatahal Erika za kabát. „Takže teď se dáme na útěk?“ přikývl chápavě Erik. „Teď se dáme na odchod,“ opravil ho Mrakoplaš. „Nenápadně, jako když, nic, klidně, a, ehm, -“ „Rychle?“ „Vidím, že chápeš skutečně velmi bystře.“
Je celkem logické, že správné užití tří přání by mělo přinést štěstí co největšímu množství lidí, a to se stalo i tady. Tezumánci byli šťastní. Když se jim ani po sebeokázalejším obdivování a uctívání nepodařilo přivolat Zavazadlo, které by rozdupalo jejich nepřátele, otrávili všechny své kněze a nastolili osvícenský ateismus. To v praxi znamenalo, že mohou zabít tolik lidí, kolik je jim libo, ale nemusí kvůli tomu vstávat tak časně ráno, aby se před tím pomodlili. Obyvatelé Tsortu a Efebe byli šťastní - alespoň ti, kteří píší historická dramata nebo v nich vystupují, a to byli vlastně všichni, kteří se počítají. Jejich dlouhá válka skončila a oni se mohli věnovat správnému životu každého civilizovaného národa - to je připravovat se na tu další. Obyvatelé pekla byli taky šťastní, nebo alespoň šťastnější. Plameny znovu jasně zaplály, věčná těla hříšníků, neschopná cítit bolest, byla podrobena starým známým mučením a všem prokletým bylo dáno na vědomí, které umožňuje snášet jakékoliv utrpení - absolutní a přesvědčivé vědomí, že by na tom mohli být ještě mnohem hůře. Šťastná byla i pekelná šlechta. Dav šlechticů stál kolem kouzelného zrcadla a pozvedal číše k oslavnému přípitku. Tu a tam některý riskoval a pochvalně poplácal Ontenega po zádech. „Máme je nechat jít, sire?“ prohlásil jeden z knížat a upíral při tom bulvy na dvě postavičky, které se na ploše zrcadla horečnatě plazily vzhůru. „Oh, myslím, že ano,“ prohlásil Ontenego rozjařeně. „Vždycky je dobře, když o vás někdo rozšíří pár historek a pověstí, víte? Pour encouragy le - po coury - no, jako aby si to každý opravdu dobře pamatoval. A koneckonců, byli nám svým způsobem velmi užiteční.“ Upřel pohled do skleničky a užíval si svou tichou radost. A přece jen, v hlubinách klikaté mysli slyšel ten slabý hlas, který bude během let nabírat na síle, hlas, který straší všechna zlá a pekelná knížata, ať jsou kdekoliv: pozor, ohlédni se, pozor, za tvými zády... Je těžko říci, jestli bylo šťastné i Zavazadlo. Zatím divoce pobíhalo peklem, stačilo už zaútočit na čtrnáct démonů a tři z nich zahnalo do jejich vlastních jam naplněných hořícím olejem. Jistě už brzo se bude muset vydat za svým pánem, ale zatím ještě nemuselo spěchat. Jeden z démonů se zoufale zachytil okraje jámy, ale Zavazadlo mu promyšleně duplo na pařáty. Stvořitel vesmíru byl šťastný. Právě se mu podařilo v rámci pokusu vpašovat do blizzardu jednu sedmicípou vločku a nikdo si toho nevšiml. Byl v pokušení hned nazítří zkusit několik vloček ve tvaru ledových písmen. Sněhová abeceda. To by mohl být trhák. Mrakoplaš a Erik byli taky šťastní: „Vidím modrou oblohu! Kde si myslíš, že vylezeme?“ zajímal se Erik. „A kdy?“ „Kdekoliv,“ prohlásil Mrakoplaš. „A kdykoliv.“ Podíval se za sebe, na široké schodiště, po kterém stoupali vzhůru. Byla to zřejmě nějaká novinka; každý schod se skládal z obrovských kamenný písmen. Ten, na který právě vystupovali, například oznamoval: Chtěl jsem jen to nejlepší.
71
Další tvrdil: Myslel jsem, že se ti to bude líbit. Erik stál na: Dělal jsem to pro děti. „Divný, ne?“ řekl Erik. „Co to má znamenat?“ „Já si myslím, že jsou to dobrá předsevzetí,“ pokýval hlavou Mrakoplaš. Tohle byla cesta do pekel, a jak už jsme zjistili, démoni byli přece jen tradicionalisté. A zatímco jsou tedy nezměrně zlí, nebývají vždycky tak špatní. Nakonec Mrakoplaš udělal poslední krok a z: Jsme zaměstnavatelé, kteří nabízejí stejné podmínky všem, prošel stěnou, která se za ním okamžitě uzavřela, a ocitl se ve světě. V duchu připustil, že to mohlo být mnohem horší.

[Alaja]

Chléb a voda

(Recept byl laskavě dodán lordem Vetinarim, Patricijem Ankh-Morporku)

3 celé, čerstvě pečené bochníky 1 džbán čerstvě načerpané vody
AŤ UŽ JE VLÁDCE sebedokonalejší vždycky se najde někdo, že ano, kdo je přesvědčen, že by mu měl vylepšit dietu nějakým umělým dochucovadlem, jako třeba arzenikem. Mnoho vládců pochopitelně hledalo cesty, jak se něčemu takovému vyhnout.

Tady je jeden z klasických způsobů:
Připravte si dostatečné množství těsta, z nějž by se daly upéct tři bochníky chleba. Ony tři bochníky upečte v peci. Obě tyto operace by měly proběhnout pod dohledem alespoň dvou spolehlivých zaměstnanců.
Vyberte si jeden z oněch bochníků (zbývající dva musí sníst pekař).
Nakrájejte ho. Namátkou vybrané plátky pak dejte ochutnat členům hradní stráže (pokud ovšem máte tu smůlu, že nežijete v paláci, pak členům své rodiny). Ze zbývajících krajíců si vyberte jeden, ten položte na talíř náhodně vybraný v kuchyni. Ostatní talíře dejte olízat kuchyňskému personálu.
Pak chvíli vyčkejte a pozorujte reakce těch, kdo se účastnili na pojídání chleba i oblizování talířů.
Mezitím dejte načerpat ze studny džber vody. Dejte ji převařit, přelít do džbánu a vychladit. Ze džbánu pak nalejte čtyři poháry vody. Namátkou vyberte tři a dejte je ochutnat třem členům palácového personálu, kteří se zatím nepodíleli na testech s chlebem ani talíři.
Teď už byste mohli uvěřit, že máte sklenici vody a několik krajíců chleba, které nejsou otrávené, což by jen dokázalo, že jste vůbec nic nepochopili. Existují přece takové věci jako protijed, který si i nováček vezme jako preventivní opatření. A kromě toho tady máme případ lorda Strakonožky:
chléb testem prošel a voda také. Problémy začaly teprve potom, co jste snědli chléb a zapili ho vodou. Tady je metoda, jíž dávám přednost já, protože se mi osvědčila.
1. Rozmístěte politiky v zemi během času tak, že kdyby vás někdo otrávil, způsobilo by jim to víc potíží, než když zůstanete naživu, a narušilo by to osobní ambice příliš mnoha lidí, kteří na vás spoléhají.
2. Ujistěte se o tom, že je v městské občanské službě zaměstnáno několik nepředvídatelných mužů, kteří budou vaši smrt považovat za osobní útok na svou osobu a vyvolají obrovský rozruch.
3. Pak jezte, na co máte chuť.

T.Pratchett - Kuchařka stařenky Oggové

[Alaja]

Tonička donesla mléko a nalila trochu na talířek. Dívala se, jak se k němu ropucha šourá.
„Byla jsi půvabný princ?“ zeptala se, aby řeč nestála.
„Jo, správně, možná,“ odpověděla ropucha a usrkávala mléka.
„A proč tě slečna Klíšťová zaklela?“
„Ta? Takové věci ona neumí,“ zavrtěla hlavou ropucha. „Proměnit někoho v ropuchu a nechat ho myslet jako člověka, to je skutečná magie. Ne, to udělala víla Kmotřička. Nikdy se nesnaž podvést ženu s hůlkou, na jejímž konci je hvězda, mladá dámo. Mají v sobě mimo jiné šuplík plný ošklivostí.“
„A proč to udělala?“
Ropucha vypadala rozpačitě. „Nevím,“ odkvákla krátce. „Bylo to všechno dost... nejasné. Já jen vím, že jsem byla člověkem. Alespoň si myslím, že to vím. Běhá mi z toho mráz po zádech. Někdy se v noci probudím a napadne mě: Byla jsem vůbec kdy člověkem! A nebo jsem byla jen ropuchou, která jí lezla tak na nervy, že mě začarovala tak, že si myslím, že jsem byla člověkem? To by byla skutečná muka, nemám pravdu? Představ si, že se nemám v co nazpět proměnit?“ Ropucha k Toničce obrátila ustarané žluté oči. „Víš, ono to asi nemůže být moc těžké, provést něco s mozkem ropuchy, že? Určitě je to jednodušší než proměnit osmdesátikilového člověka v pár deka těžkou ropuchu, ne? Kampak se asi tak poděje zbytek té hmoty? ptám se sama sebe. Je to jen něco jako přebytek, s nímž se dá volně manipulovat? Dělá mi to opravdu velké starosti. Podívej, mám jednu dvě vzpomínky na dobu, kdy jsem byla člověk, ale co jsou to vzpomínky? Jen myšlenky ve tvém mozku. Nemůžeš si být jistá, že jsou skutečné. Čestně, v noci potom, co jsem snědla nějakého špatného slimáka, jsem se budila s křikem, jenže jediné, co mi vyšlo z huby, bylo kvákání. Díky za mléko, bylo moc dobré.“
Tonička na ropuchu mlčky zírala.
„Víš, co ti řeknu?“ ozvala se po chvíli. „Magie je mnohem složitější, než jsem si myslela.“


T Pratchett - Svobodnej národ

[Alaja]

...
Svatý muž seděl pod svatým stromem, nohy zkřížené, ruce na kolenou. Oči měl zavřené, to proto, aby se mohl lépe soustředit na Nekonečno, a na sobě neměl nic než bederní roušku, aby dal najevo pohrdání vším poplošským. V prachu před ním ležela dřevěná miska. Po jisté chvíli si uvědomil, že ho někdo pozoruje. Otevřel jedno oko. Zjistil, že kousek od něj sedí nezřetelná postava. Později si byl docela jist, že ta postava patřila… někomu. Nedokázal si přesně vybavit podobu, ale ta postava jistě nějakou mít musela. Byla asi… takhle vysoká a tak jako… prostě… ona… PROMIŇTE. „Synu?“ Obočí svatého muže se nejistě zazmítalo. „Jsi přece muž, že ano?“ dodal. OBJEVIL JSEM MNOHO VĚCÍ. ALE I JÁ SE ČASTO DOZVÍM MNOHO ZAJÍMAVÉHO. „Ano?“ ŘEKLI MI, ŽE VÍŠ VŠECHNO. Svatý muž otevřel i druhé oko. „Tajemství opravdového života spočívá v tom, že člověk odvrhne věci pozemské, oprostí se od chiméry materiálního světa a snaží se splynout s Nekonečnem,“ řekl. „A koukej ty své zlodějské pracky držet co nejdál od mé misky.“ Povzdech onoho zvláštního tazatele mu dělal starosti. VIDĚL JSEM NEKONEČNO, odpověděl mu cizinec. NENÍ TO NIC ZVLÁŠTNÍHO. Svatý muž se rozhlédl. „Nebuď magor, synu,“ řekl. „Nekonečno nemůžeš vidět. Protože je to nekonečno.“ VIDĚL JSEM HO. „Tak dobrá, a jakou má barvu?“ JE MODRÉ. Svatý muž si nejistě poposedl. Takhle to přece být nemělo. Rychlý výtrysk Nekonečna a významný posuněk směrem k misce na almužny, tak to mělo být. „Je černé,“ zamumlal. NENÍ, odporoval cizinec, NENÍ, KDYŽ HO VIDÍŠ ZVENČÍ. ČERNÁ JE NOČNÍ OBLOHA. ALE TO JE JEN VESMÍR. JENŽE NEKONEČNO, TO JE MODRÉ. „Jo, a víš určitě i to, jaký zvuk vydává při tlesknutí jedna ruka, co?“ ušklíbl se svatý muž jízlivě. JISTĚ, JE TO PL-. TA DRUHÁ RUKA DĚLÁ –ESK. „Ahá, jenže v tom se mýlíš,“ začal se rozpalovat svatý muž, který se tady cítil na pevnější půdě. Pak máchl kostnatou dlaní. „Žádný zvuk, vidíš!“
TO ALE NEBYLO TLESKNUTÍ. TO BYLO JEN OBYČEJNÉ MÁVNUTÍ. „To bylo tlesknutí, jenže jsem k tomu nepoužil obě ruce. A jak modré?“ TY JSI JEN MÁVNUL. TO U MĚ NENÍ ŽÁDNÁ VYJIMEČNÁ FILOZOFIE. JAKO KACHNÍ VEJCE. Svatý muž sklouzl pohledem po úbočí hory. Vzhůru stoupalo několik lidí. Ve vlasech měli květy a nesli něco, co ze všeho nejvíc vypadalo jako velká mísa rýže. NEBO MOŽNÁ JAKO EAU-DE-NIL. „Podívej, synu,“ řekl svatý muž spěšně, „co ode mne opravdu chceš? Nemám na to celý den.“ ALE ANO, MÁŠ. MNĚ TO MŮŽEŠ VĚŘIT. „Co chceš?“ PROČ MUSÍ VĚCI BÝT TAK, JAK JSOU? „Nó - “ NEVÍŠ, CO? „Ne úplně přesně. Od takových věcí se přece čeká, že budou záhadné, ne?“ Cizinec na svatého muže chvilku mlčky zíral. Pod jeho pohledem nabyl svatý muž dojem, že jeho vlastní hlava je průhledná. DOBRÁ, POLOŽÍM TI JEDNODUŠŠÍ OTÁZKU. JAK VY LIDÉ ZAPOMÍNÁTE? „Zapomínáme? Co?“ COKOLIV. NĚCO. VŠECHNO. „Nó… ono… to… stává se to automaticky.“ Potenciální akolyté, nebo alespoň pravděpodobní dárci, už vyšli ze zatáčky horské stezky. Svatý muž spěšně zvedl svou misku. „Tak řekněme, že tahle miska je tvá paměť,“ řekl a několikrát s ní pohnul sem a tam. „Vejde se do ní jen určité množství, jasné? Přicházejí nové věci, takže ty staré musí zmizet - “ NE. JÁ SI PAMATUJU VŠECHNO. VŠECHNO. KLIKY U DVEŘÍ. ODLESK SLUNCE VE VLASECH. ZVUK SMÍCHU. RYTMUSKROKŮ. KAŽDOU SEBEMENŠÍ MALIČKOST. JAKO KDYBY SE TO STALO TEPRVE VČERA. JAKO KDYBY SE TO STALO TEPRVE ZÍTRA. VŠECHNO. ROZUMÍŠ? Svatý muž se poškrábal na lesklé holé hlavě. „Podle tradic,“ řekl potom, „jsou pak způsoby, jak zapomenout, tyto: vstoupit do Klačské cizinecké legie, napít se vody z nějaké kouzelné řeky, o které nikdo neví, kde je, nebo požít nesmírné množství alkoholu.“ AHA, ANO. „Jenže alkohol ničí tělo a otravuje duši.“ TO ZNÍ DOBŘE. „Mistře?“ Svatý muž se popuzeně ohlédl. To dorazili jeho učedníci. „Okamžik, právě hovořím tady s - “ Cizinec zmizel. „Oh, mistře, putovali jsme mnoho kilometrů, abychom - “ začal jeden z učedníků. „Mohl bys chvíli mlčet, ano?“ Svatý muž napřáhl ruku s dlaní postavenou svisle a několikrát s ní mávl. Pak si něco sám pro sebe zahuhlal. U č edníci si vyměnili nechápavé pohledy. Tohle nečekali. Nakonec v sobě vůdce jejich malé skupiny objevil krůpěj odvahy. „Mistře - “ Svatý muž se otočil a uštědřil mu políček přes ucho. Zvuk, který se ozval, zněl každopádně jako „plesk“. „Aha! Už to mám!“ zajásal svatý muž. „Tak a teď, co pro vás můžu u- “ Najednou se zarazil, protože v tom okamžiku jeho myšlenky dohonily jeho sluch. „Co myslel tím vy lidé?“
....
Těžké melodično

[Alaja]

Úplné nic je vysoce nestabilní.
Zoufale chce být něčím.


Zeměplošské elementy:
Země
Vzduch
Oheň
Voda
Překvapení



Věda na zeměploše - T.Pratchett