od Jana » pát 05. úno 2016 19:28:05
Mrtvolná pustina se objevila po tomhle rozhovoru na Skype:
Uvědomuju si Tě jako svatost, lásku, světlo.
A proto já jsem Ty?
Teď v téhle chvíli si sama sebe neuvědomuju vůbec nijak, ale Tebe si uvědomuju jako jasné siné světlo.
To světlo je nad tím, co mělo být tělo. Místo těla je prázdno. Ale je možné se jakoby vtáhnout do srdce a tam jsi sladkostí, blahem.
Jako by tady byly dvě dimenze, ve kterých je možné si Tě uvědomovat.
Když zkoumám sebe, tak je tady jen bytí, existence, jemná tichá, blažená.
Možná jako kdyby se ta sladkost v srdci sešla s tím světlem.
Tebe si můžu uvědomovat rozděleně. Sebe ne.
Jsem homogenní.
Z tohohle pohledu to vypadá tak, jako když jsem to, co vzniklo spojením Tebe.
Ale možná jsi Ty vznikl rozdělením mě.
Takže jsem Ty? Je to spojené na stejné úrovni jako to rozdělené?
Těžko říct, jestli se dá mluvit o nějaké úrovni, jestli je slepice na vyšší úrovni, než vejce, které snese a ze kterého se vylíhla.
Je v Tobě pocit nějaké nízkosti, kvůli které tu vyšší úroveň potřebuješ ?
Jestli já jsem Ty a je v Tobě taková myšlenka, tak určitě je to stejné i ve mně. Musí být, když já jsem Ty. Potřebuju vědět, jestli jsem Ty.
Můžeš mi to vysvětlit? Je slepice vejce?
Z pohledu projekce časoprostoru není, z pohledu toho věčného, co časoprostor přesahuje, čím jsem, je.
Zatím jsi popisovala, že si mě tak nějak krásně dvakrát uvědomuješ a sebe taky hezky trochu jinak spojeně.
Je to z pohledu toho věčného bez rozdílu?
Znamená to, že já jsem Ty?
V tom věčném žádná rozdělenost není.
Tu rozdělenost vytváří moje nevědomost.
Mimo časoprostorovou projekci neexistuje žádný rozměr, neexistuje žádná vzdálenost, která by cokoliv oddělovala.
Neexistuje žádná vzdálenost mezi sladkostí a světlem poznání.
Neexistuje žádná vzdálenost mezi Ty a Já.
Já se ani tak neptám na rozdělenost nebo spojenost. Zajímá mě rozdílnost nebo stejnost.
Ještě bych se zeptal, jaký rozdíl v těch dvou mých podobách a jestli jsem to já pravdivěji nad tělem nebo v srdci. A taky ještě, jestli spojené jako Ty je to nějak lokalizovatelné.
Mě zajímá víc to splynutí do stejného, jestli já jsem Ty, jestli je to skutečně v té hloubi vědomí tak pravdivé.
Pravdivější je, že jsi to světlo nad hlavou. Jsi spíš motýl, než housenka v srdci. V srdci jsi sladkostí, když Tě vidím, slyším, když na Tebe myslím. Když si Tě jenom uvědomuju, tak jsi na mé psychosomatice nezávislý.
Když je to spojené, tak to nikde lokalizované není.
Ale já si teď spíš uvědomuju všechno v srdci. Tryská z něj teď tak krásná energie. Takže, když na Tebe myslím, tak jsi něco jako hejčkané děťátko uprostřed té krásy.
Takže jsem spíš něco v té kráse? Jsem takhle Ty? Jsi v tu chvíli?
Co je nejpravdivější Existence vzhledem k pohledu toho věčného? Já nad hlavou, já v srdci nebo spojené bez lokalizace jako Ty?
Ještě jednou díky. Chtěl bych Ti to věřit, že tam fakt jsem, ale je to v tuhle chvíli příliš neuvěřitelné, abych si to mohl dovolit přijmout jako něco s čím dál pracovat.
já nechci, abys mi něco věřil a nemá smysl Ti psát něco, co je pro Tebe fantasmagorie.
mě to opravdu zajímá, jen tomu úplně nedokážu uvěřit, že by to takhle mohlo fungovat. Asi bych potřeboval víc než jen svědectví jednoho člověka. Ty otázky pro mě mají velký smysl.
Kdyby to tak bylo, vysvětlilo by mi to, proč jsme se my dva potkali a řešili tolikrát tyhle věci. Kdyby to tak opravdu bylo, je to taková fantasmagorie, že jsem si v životě nic podobného nepředstavoval.
Kdyby můj stav v průběhu dnešního našeho dopisování byl pravdivý a ne jen fantazií, je to mazec a vůbec nechci domýšlet možné důsledky pro mě a pro ostatní.
> Takže jsem spíš něco v té kráse? Jsem takhle Ty? Jsi v tu chvíli?
>
> Co je nejpravdivější Existence vzhledem k pohledu toho věčného? Já nad
> hlavou, já v srdci nebo spojené bez lokalizace jako Ty?
Jestli alespoň na něco z Toho můžeš odpovědět, budu vděčný. Za mě jsem v srdci. Díky.
10.4.2015
jako by všechno rozdělení zmizelo, momentálně není možné nic popisovat
nevadí. Kdybych tam opět nějak byl, bylo by to zajímavé. 11.4.2015
objevilo se něco jako nicota, prázdnota, bez lásky, blaha, krásy, dalo by se říct něco naprosto obyčejného, ale neuchopitelného slovy. Když jsem se pokoušela zachytit pravdu, jako by všechny pojmy mizely. Ne, že by to bylo tak nepopsatelné, ale bralo si to všechna slova, všechny myšlenky.
Teprve dneska ráno se zase probudilo vědomí existence a s ním i blaho, láska a radost, že existuješ přesně takový, jaký jsi.12.4.2015