honzam píše:
Ta moje mužská polarita je ocas s něčím jako hadí hlavou na konci, ve kterém jako ženská bytost mohu prožívat blaho. Ta hadí hlava je můj manžel, se kterým jsme jedno oboupohlavní tělo.
Když se na ten oboupohlavní prožitek spojených hadů hodně soustředím, je to dost perverzní pocit. Dalo by se říct, že je ďábelský. Když se soustředím na plod v křídlech, je mateřský a andělský.
S připoutaností k tělu a k mysli skutečně působí Tvá mužská polarita ďábelsky, destruktivně, ničivě a vysává sílu. Tahle Tvá energie byla silným impulzem tu připoutanost pustit, takže paradoxně působila natolik osvobozujícím způsobem, že přestala být registrovatelná. Je zajímavé, že v manželovi jsem nikdy jeho mužskou energii jako ďábelskou nevnímala a milování s ním i při té největší extázi je nevinné a čisté. Tímhle netvrdím, že v Tobě je něco ďábelského a nečistého. Jeví se to tak jen z pohledu iluze oddělenosti, jen skrz připoutanost k tělu a k mysli.
Oproti tomu Tvá mateřská polarita působí andělsky. Před Vánoci, kdy dceři zjistili rakovinu, jsi se, jako bys to věděl, objevil a dodal mi skrz svou mateřskou lásku sílu, která byla zdrojem blaha i štěstí pro dceru. Říkala, že nikdy snad nebyla tak šťastná. Celá tahle zkušenost s nemocí ji zjemnila a produchovněla, nebyl v tom z mého pohledu ani stín utrpení.
Ale v tom kostele, když jsem Tě viděla jako trpícího Ježíše i jako trpící matku tady ta bolest byla. Byl tu pocit oddělenosti, jako když matce vzali z rukou dítě a ona mu nemůže nijak pomoci.
Z mých rukou sálala láska, bylo to podobné, jako když dlaně držely zakrvavenou a zhnisanou hlavu umírající holčičky a ona se do rána uzdravila.