Sobectví

[Petr]

to je zajimavy pohled.. a moc se mi libi tva expanze na toto tema ))
Kdyz se jeste vratim k Abrahamovi, tak bych rekl, ze mu jde skutecne jen on to, nam pripomenout nasledovat sve vlastni, individualni pocity. Ty nalepky "sobecky, nesobecky" si muzeme klidne odmyslet.

[Lída]

"sobecký" a "nesobecký" jsou sice slovíčka ze slovníku s obecnou platností, ale znaménka (ale tím i konkrétní významy) jim dáváme my sami. sobecké je pouze to, co si myslím já, že sobecké je.

Problém je právě v tom, že pojmy "sobecký" a "nesobecký" zdaleka nejsou jenom slovíčka ze slovníku, kterým každý může přisoudit význam, jaký je mu blízký a jaký se mu zachce – a může podle toho klidně jednat. Slovům přisoudili jejich významy kdysi dávno naši předkové a v tom významu je používaly celé generace lidí, které ho tak vnímaly. Vyrůstali v tom, mámy jim říkaly "No tak, nebuď sobec! Rozděl se s bratříčkem!" Lidi se často vymlouvají a pracně zdůvodňují, proč jejich jednání nebylo sobecké, že to naopak bylo rozumné a jediné správné - proč asi to dělají? Chtějí se ospravedlnit, protože hluboko v sobě mají uložené vnímání významu slov "sobectví, sobec, egoismus", vnímají to už bez přemýšlení jako jednání na úkor druhého, jednání na úkor ostatních. Vnímají to tak automaticky, jako významy ostatních běžně používaných slov.

Málo se to obecně ví, ale zaslechnutí nějakého slova, které se nás týká, spustí v našem mozku reakci, která přesně odpovídá našemu vnímání jeho obecně chápanému obsahu, tomu, které jsme automaticky kdysi převzali a vzali za svůj. Když nám někdo řekne, že jsme ohromně šikovní, náš limbický systém zareaguje přílivem endorfinů, které způsobí, že se najednou cítíme moc příjemně. Když nám druhý člověk řekne "jsi sobec", zaplaví nás různě silná sebeobranná nebo útočná reakce v podobě emoce, kterou vědci pojmenovali "útok nebo útěk". Vznik těchhle reakcí nemůžeme vědomě ovlivnit – máme je společné se zvířaty coby součást obranného systému organismu - vytrysknou asi o 1/4 vteřiny dřív, než zareaguje naše mozková kůra. A všechny odpovídají bezděčnému chápání významu slov, jaké jsme automaticky kdysi přejali od svého okolí.

Obecné chápání významu slov se přirozeně mění, ale ne způsobem, jakým se o to teď pokouší Abraham. Kdo se zabývá lingvistikou a obecnými významy slov, ví, že významy slov se mění velmi velmi pozvolna, trvá to mnoho desetiletí a obměňují se jen mírně – ne tak, že by jejich význam začal být najednou opačný než ten původní. Jen se zkusme ve skupině dohodnout, že od teďka pro nás zaplatit za zboží znamená totéž jako nezatěžovat se placením… a uvidíme, jaký úspěch s tím budeme mít v praxi při nákupech – když nám řeknou „zaplatíte tolik a tolik“ a my pochopíme, že platit nemusíme, protože naše skupina si zvykla požívat to slovo v opačném významu

Kdyby se změněné chápání slova "sobecký" zavedlo uvnitř nějaké uzavřené skupiny, která se na tom dohodla a vnímá tedy význam toho slova jinak, než ho chápe většina ostatních lidí na zeměkouli, o nic by nešlo. Jenže jakmile je to dostupné na webu, je dost pravděpodobné, že řada lidí, kteří surfují po webu a objeví tyhle stránky, si tady z A. učení sem tam něco přečtou a (aniž by to nějak hlouběji studovali) potěšeně zareagují – "Konečně!!! Takže není nic špatného na tom, když člověk jedná sobecky, jak to teď vidíme u politiků a všude kolem sebe!"

Spokojeně ztratí jakékoliv zábrany, ačkoliv to zdaleka nejsou lumpové, kteří by se už předtím klidně chovali
k druhým sobecky – a řeknou si: "No bezva, proč tedy nebýt hrubý, když se mi zachce, proč si prostě nevzít, co potřebuju, abych byl spokojený? Vždyť i ten Abraham říká, že máme jít jen za svými touhami a o nic jiného se nestarat, že je to ten nejlepší způsob, jak se dostat natrvalo do pohody! Cílem je dobrý pocit… OK, tak to konečně těm odnaproti večer nandáme, že dělají kravál a my nemůžem spát! To bude pak pocit přímo skvělý!"

Proto když vyjadřujeme nějaké ideje veřejně, je důležité dělat to způsobem, který ty ideje nepřekrucuje použitím nesprávných pojmů. Jinak na sebe bereme odpovědnost za poskytnutí alibi pro jednání, které člověka od Zdroje naopak vzdaluje.

[watta]

lído, nezlob se, ale vsadila bych se, že do vzniku monoteismu těmhle slovíčkům žádný význam nikdo nepřisuzoval - protože prostě neexistovala.

my jsme tady od toho, abychom měnili významy. všeho. nejenom slov. i světa samotného. jinak by se nezměnilo nikdy nic. neměla bych proti tomu nic, když by vše zůstávalo stejné. ale když to nefunguje tak, jak lidi chtějí (může to být i po nějaké celosvětové katastrofě, například, tedy nejenom tak, že si to lidé vymyslí) - tak se to prostě změní. o tom je svět.

o tom se se mnou sotva budeš přít. říkáš ale - "ne tak, jak to teď dělá abraham". ale on není první (asi ani ne poslední, protože ta změna není ještě zdaleka hotová). je až třeba tisící - před ním se zrovna tohle konkrétně pokoušela změnit už spousta lidí. no, a pozvolna se to posouvá. a proto taky máme svět, jaký máme. a který se ti - evidentně - nelíbí (protože jsou v něm lidé sobečtí).

jiný pohled na momentální situaci by mohl být třeba takový:
lidi si přestávají lhát.
(aneb pokud počítám, co jak komu může ublížit, je lepší být sobec a nestydět se za to, než ze sebe dělat svatouška - nesobeckého).

(není to tak docela pravda, stejně tak jako není pravda, že jsou lidé sobečtí, ale ... je to jenom ukázka toho, že těch pohledů na momentálně probíhající změnu v tomto směru jistě bude přehršel).

kdo všechno se tímto zabýval (různými směry před abrahamem) by byla asi ztráta času vyjmenovávat, za všechny příklady docela zajímavé výňatky z knížky jana zrzavého - uvádím snad právě proto, že nejsou nijak převratné, ale předkládají dost komplexní pohled na věc - jeden, docela přece snad už všeobecně známý, ne?

http://scienceworld.cz/biologie/proc-se ... erace-2112

dovolila bych si být si jistá tím, že člověk neztratí zábrany. jen tak že někde něco uvidí, přečte si to ... atd. víš, kolik zábran mají lidé, co se snaží ztratit zábrany? víš, jak moc si všechno musí omlouvat sami pro sebe lidi, co vědí, že dělají něco špatně? to je hukot... ale je to jejich volba morální kodex je zafixovaný víc, než se zdá. a nad ním je ještě něco mnohem silnějšího. není možné ztratit zábrany, pokud by to bylo proti přirozenosti člověka. a pokud je to v proudu jeho přirozenosti, pak proč je neztratit?

s tím, že pokud vyjadřujeme nějaké ideje veřejně ... atd. - je nutné mit na paměti, ke komu hovoříme... atd. - s tím samozřejmě souhlasím. na druhou stranu si ale myslím, že každá věc se ke každému dostane právě tehdy, když mu přinese to, na co čeká je to tedy možné nějak změnit? může se tedy stát něco "špatně"?

[Lída]

Víš, watto, kdy vznikl první význam slova? Dá se to pozorovat na dětech: když mu opakovaně říkáš "fuj!", zachytí tvou nesouhlasnou vibraci a připojí si ji k tomu slovu. A začne pak vnímat to slovo, i když se to nepronese společně s odmítavou emocí. Stejné je to i s pochvalou... dokonce i psi se takhle učí rozumět významu pojmů. Takže od chvíle, kdy lidstvo začalo vydávat nějaké zvuky, začalo jim přiřazovat určité významy, a to se holt vžilo

Pokud jde o to ostatní, respektuju Tvůj pohled,
řekla jsem už všechno, co bylo třeba

[watta]

ano, to si snad nijak neopdoruje, ne?

zde jedno hezké srovnání vývoje pojmů (a tím pádem i pohledů na svět) v tabulce
http://cs.wikipedia.org/wiki/Desatero

já chápu, že jsou dneska židi, kteří nevezmou do úst prasečí (a to ne kvůli chřipce). ale jen proto, že se někdo rozhodne trvat na tisíc let starém významu, se mu přizpůsobovat nebudu (prasátko je docela chutné , pro mě osobně)

a těm dětem to říkám taky já, a ne Jozue s jeho slovníkem a jeho významovým aparátem... či snad se mýlím?

[watta]

spíš bych se vrátila k tomu, že hodnotit cokoli vnějšími měřítky, byť už jsem je jakkoli interiorizovala (čili zvykla si na uvažování v jejich významovém prostředí), nevede k tomu, co chci. tedy nevede k pocitu Radosti.

možná vede k odmítání světa, k negativním pocitům vůči lidem, kteří nejednají tak, jak jsem naučena, že je dobře, atd. atd. atd., rozhodně se mezitím najde řada užitečných důsledků.

ale nevede to k pocitu Radosti.

a je to přitom pocitový aparát, který vždy ukazuje, co dělám dobře (= vhodně). nejenom ale pro sebe. prostě co dělám dobře (= vhodně) - protože nic není bez souvislostí.

jenom skrz tu Radost jsem potom schopna pochopit - všechno, i toho druhého člověka. proto je vždy ukazatelem. proto pokud někde není, tak pocitový aparát naznačuje, že něco "není v pořádku".

[watta]

vlastně jsem si uvědomila, že to je jinými slovy přesně to, co říká Abraham - když si ve Vortexu, tak se prostě nemusíš ptát, všechno je jasné, záhady jsou vysvětleny, otázky zodpovězeny, co tě dráždilo, "je ti jedno" - ale to "je ti to jedno" je dost jiné, než "je ti to jedno" bez tohohle backgroundu...

[Petr]

Vubec, ani v nejmensim, necitim, ze by Abraham poskytoval nekomu nejake alibi (jine nez, ktere si muze najit i bez neho), nevnimam zadny strach z pouzivani jeho slov.. a take vim, ze nekolikrat sam Abraham uz zminoval, jak peclive ty slova prave vybira, a ze si hodne dava zalezet na jejich vyznamu, jak se snazi najit ty spravne vyrazy.

Neni si treba delat starosti o tom, jak nekdo jiny Abrahama pochopi..toto je mimo nasi kontrolu..ono i kdyz neco treba napises sebe lepe, tak si tam kazdy najde vibracne to svoje... takze mam radost, kdyz neco z toho hluboko pochopim ja a nekazim si radost, tim ze to nekdo zase pochopi jinak

[Lída]

Zbavováním se zvnitřnění vnějších regulí prochází v západní civilizaci hodně lidí, protože tady to bylo tradičně víc naoktrojované než na Východě - v mnoha oblastech. Takže vím přesně , o čem to je, trvalo dost dlouho dojít k té vnitřní svobodě

Řídit se něčím, co by "mělo být", a s čím nejsem zajedno, mi už chválabohu dost dlouho nefunguje

Jak k tomu dojít, se dá říct dost jednoduše: plným sebepřijetím. Jak se tomu říká v mnoha oblastech.

Není tomu třeba říkat sobectví. Protože tohle zahrnuje i vnímání "my".

[Lída]

Neni si treba delat starosti o tom, jak nekdo jiny Abrahama pochopi..toto je mimo nasi kontrolu..

Není třeba si dělat starosti, jestli někdo uklouzne na namrzlém chodníku před naším domem ... to je mimo naši kontrolu

A přece můžu ten chodník posypat pískem...

Není třeba si dělat starosti, jestli děti nezačnou pod vlivem spolužáků brát drogy, to je mimo naši kontrolu...

A přece můžeme s nimi promluvit včas a povědět jim o všech úskalích - aniž bychom je strašili, nebo jim něco zakazovali...

Mám pokračovat?

My nejsme jen oddělení jedinci, jsme součástí dění a naše jednání, které bere v úvahu i to, co můžeme udělat pro ostatní, je zdrojem radosti, míru, klidu - protože spojuje se Zdrojem

[Petr]

narazil jsem na dalsi zajimavy pohled na sobectvi (http://www.kolej.mff.cuni.cz/~lmotm275/ ... 0000000000):

Péče o druhé je velice oceňována a starost o sebe je často haněna. Slovo sobectví známe v hanlivém významu, nicméně uspořádání života řádem evoluce dostatečnou dávku sebe-starosti vynucuje. Geny, které by se neprosazovaly, nepřežijí. Jedinci -- jejich nositelé -- se musí drát o limitující zdroje, o potravu. Ty genetické varianty, které se dostatečně nervaly o zdroje, se k nim jednoduše nedostaly a dávno zahynuly.

A kde je v evoluci schována ta péče o druhé? Najdeme ji, když sledujeme přírodní výběr ne na úrovni jedinců, a na úrovni skupin. Pro předání genů, jež jedinec nese, není úplně bezpodmínečné, aby on sám měl úspěšné potomky. Vždyť spoustu jeho genů mají i jeho příbuzní. (Čím bližší příbuznost, tím větší podobnost genové výbavy.) A tak pro reprodukci genů vyskytujících se v nějaké skupině více než v jiných může být výhodné ustanovit kooperaci jedinců, případně nechat některé jedince se obětovat, aby ostatní lépe prosperovali. Proto se v nás vyvinul sklon k altruismu, proto ho tak ceníme, a proto jsme za altruistické činy odměňováni příjemnými pocity. Tímto se vysvětlí, proč příroda vytvořila lidi, kteří nemají děti či se o ně málo starají -- třeba lidi, kteří se zcela oddají své práci, že nejsou schopni mít rodinu nebo se jim ji nepodaří založit nebo ji v důsledku této oddanosti práci ztratí, anebo -- homosexuálové. Prostě to je pro celek výhodné, když někteří nemají děti a mají tedy více času věnovat se druhým.

To, co trvá navždy, nejsme my. Umíráme, aby naše děti měly místo k žití. To, co trvá, jsou naše geny a tím slovem naše nemyslím jen našeho individua, ale celého lidstva, celého živočišného světa, celé živé přírody. Na našich individuích záleží jen jako na částech celku, jsme jen skořápky, ač nezbytně nutné, věčné existence našich genů. V beletrii je tato skutečnost hezky vystižena např. v Tuláku po hvězdách.

Pravděpodobně kvůli naší genetické příbuznosti s ostatním živým světem je nám líto ničení přírody. Když zahyne poslední pár nějakého živočišného druhu, zemře tím i kousek z nás -- jedna varianta, jak se některé z našich genů reprodukovaly. A tak se ty geny ozývají a je nám smutno -- chtějí přežít, a tak nám lítostí a smutkem chtějí zabránit v další destrukci. Nikde není napsáno, že se příroda má zachovat, ta lítost je jen její samoregulující mechanismus.

[Petr]

Není třeba si dělat starosti, jestli někdo uklouzne na namrzlém chodníku před naším domem ... to je mimo naši kontrolu
A přece můžu ten chodník posypat pískem...

Není třeba si dělat starosti, jestli děti nezačnou pod vlivem spolužáků brát drogy, to je mimo naši kontrolu...
A přece můžeme s nimi promluvit včas a povědět jim o všech úskalích - aniž bychom je strašili, nebo jim něco zakazovali...

Mám pokračovat?
My nejsme jen oddělení jedinci, jsme součástí dění a naše jednání, které bere v úvahu i to, co můžeme udělat pro ostatní, je zdrojem radosti, míru, klidu - protože spojuje se Zdrojem

jj no prave... myslim, ze zadnou akci nelze nekomu zabranit, aby neprozil neco, s cim je v souladu. Proste, kdo ma spadnout ten spadne - bud spadne, i kdyz tam ten pisek je, nebo spadne o kousek dal, kde pisek neni nebo ten den pujde zrovna driv do prace, nez to stihnes posypat, nebo si zrovna vezme spatne boty, protoze do tech zimnich mu nacural pes... proste to jsou veci, ktere jsou mimo nasi kontrolu..nedokazeme domyslet, jak se vse muze sebehnout .... nerikam nesypejme v zime pisek.. ale proste vnimam to tak vibracne dokonale vyvazene, ze se nikomu nemuze stat nic, s cim neni vibracne v souladu...
proto snad jako jedinou smysluplnou starost vnimam tu o nase vibrace, o to jak se citime, kdyz neco cinime

[watta]

Neni si treba delat starosti o tom, jak nekdo jiny Abrahama pochopi..toto je mimo nasi kontrolu..

Není třeba si dělat starosti, jestli někdo uklouzne na namrzlém chodníku před naším domem ... to je mimo naši kontrolu

A přece můžu ten chodník posypat pískem...

podle mě jde o to (aspoň myslím, že ta diskuze tady je o tom - a možná ne tady, ale i to rozhodnutí v životě je o tom), jestli se rozhodneš, že budeš celý život hledat chodníky, které chceš posypat, hledat děti, které potřebují slyšet o škodlivosti drog ... atd. atd. atd.

když budeš mít dům, můžeš si zvolit, jestli chodník posypeš nebo ne. ale když nebudeš mít dům a chodník před tvým domem nebude den co den posypaný, můžeš si zvolit řadu možností: buďto se rozčilovat, že není každý den posypaný, nebo ho každý den ráno před odchodem do práce posypat, nebo nedělat nic (ani se nerozčilovat), nebo zavolat majiteli a důrazně ho poprosit o nápravu situace ... atd. atd. atd.

nikdy to není jedno možné řešení proti druhému. podle mě u sobectví/nesobectví jde o to, jestli děláš něco pro druhé na úkor toho, co bys mohla dělat sama pro sebe.

[watta]

To, co trvá navždy, nejsme my. Umíráme, aby naše děti měly místo k žití. To, co trvá, jsou naše geny a tím slovem naše nemyslím jen našeho individua, ale celého lidstva, celého živočišného světa, celé živé přírody. Na našich individuích záleží jen jako na částech celku, jsme jen skořápky, ač nezbytně nutné, věčné existence našich genů. V beletrii je tato skutečnost hezky vystižena např. v Tuláku po hvězdách.

Pravděpodobně kvůli naší genetické příbuznosti s ostatním živým světem je nám líto ničení přírody. Když zahyne poslední pár nějakého živočišného druhu, zemře tím i kousek z nás -- jedna varianta, jak se některé z našich genů reprodukovaly. A tak se ty geny ozývají a je nám smutno -- chtějí přežít, a tak nám lítostí a smutkem chtějí zabránit v další destrukci. Nikde není napsáno, že se příroda má zachovat, ta lítost je jen její samoregulující mechanismus.

toto se mi líbí. je to hezký (i když vědecký, a tudíž pro mnoho "duchovních nadšenců" těžko přijatelný) způsob, jak uchopit skutečnost, že všechno ve vesmíru nejsou lidé. a přesto jsme my tím vším. kámen, strom, hvězda, temná hmota - všechno to může mít svůj náhled na věc. kam se na tyhlety možnosti hrabe naše dohadování o tom, co je a co není sobecké

[Petr]

a přesto jsme my tím vším. kámen, strom, hvězda, temná hmota - všechno to může mít svůj náhled na věc. kam se na tyhlety možnosti hrabe naše dohadování o tom, co je a co není sobecké

jj
nahadou to neberu jako "dohadovani", ale jako krasnou expanzi na toto tema..

[Monika]

tož se taky přidám, když je tu ta expanze


sobectví, které ubližuje druhým považuji egocentrismus, vycházející ze zúženého vědomí k prožívající entitě, je to štěstí a libost na úkor druhých

čiré "sobectví" je stažením pozornosti z probíhajících a prožívaných jevů přímo ke Zdroji ze kterého vše vychází a ten zdroj je přímo v nás a to považuji za velmi užitečné "sobectví"

pokud jsem sladěná sama v sobě se Zdrojem nebo s tou esencí, jak to nazývá Bhagat, tak se ta "harmonie" šíří skrze mne přirozeně a automaticky na to lidé reagují, protože se jich přímo dotýká. a harmonizují se nejen vztahy ale i všechno, celý prostor ve kterém se děje je tím prosycen (není vyčtenina).

stejně tak jako když jsem v sama se sebou v nesouladu, tak se to promítá na vše ostatní a zároveň to formuje vše ostatní, protože mezi mnou a tím ostatním není rozdíl (pozor to je u mne naprosto nový poznatek z posledních pár dnů ). a také jsem přišla na to, že když nedokážu milovat sama sebe, tak ve skutečnosti nedokáži milovat druhého. nemám proto prostor, když jsem sama plná sebe-odmítání.

takže s tím, že nejdříve dáváme do pořádku sami sebe, abychom byli skutečně co platní druhým a světu, naprosto souhlasím.

jsem-li v souladu sama se sebou, tak mi to co je třeba dělat (například provádět složité rozbory zaúčtovaných dat, nebo vaření, úklid...) cokoliv co je třeba - nepřipadá na obtíž, ... postupně odpadá odpor a to neeeee, nechce se mi a tak ... tak to zatím u mne je a jen s údivem pozoruji, jak se to vyvíjí a že i dejme tomu něco z jídla co mi dříve nechutnalo, přestává vadit. není to o tom, že bych se nějak upínala na činnosti co jsou mi libé na úkor dělání toho co je potřebné nebo se dotovat ke spokojenosti skrze někoho nebo něco. protože jaksi to není potřeba když jsem spokojena tak jak jsem .

a tohle všechno mne včera přišlo v tom co řekl kůň Bajajovi, úplně mne to třesklo ve vědomí:

"štěstí je tvoje radost, která nezpůsobuje druhým smutek a trápení , všechno ostatní je sobectví. "

a taky si uvědomuji, že lidská bytost má v sobě přímo část sobectví zakódováno v podobě zákona přežít, což je v přirozené a je to dáno zákonem přírody, má však v sobě i tu úžasnou touhu po tom co toto přesahuje a tím je nám dána možnost kvalitativní transformace. moc pěkně o tom píše již zmiňovaný Tibeťan Mingyur v knize Štěstí jako vědecká disciplína. záleží tedy na tom zda to bude rozvíjeno.

jinak souhlasím s Lídou, že lze téže scelenost vyjádřit formulací plného sebepřijetí

na úplný závěr expanze - bych ještě dodala, že stačí dělat nejlépe co umím a jak umím a ostatním si nelámat hlavu, včetně toho co je či není sobeckost což už tady také bylo zmíněno

[Lída]

mezi mnou a tím ostatním není rozdíl

Vidím, že máme stejnou zkušenost. No a když tohle člověk začne vnímat, reaguje úplně jinak než předtím, kdy platilo "buď já, nebo ty." Což se předtím projevovalo i v podobě všech možných snah dělat to, co se "má" ... ve skutečnosti člověk dělal sám sobě poručníka nebo spíš drába. Proč se vlastně člověk snaží vyhovět nějaké představě o tom, co by on sám měl kvůli druhým (nebo kvůli nějakému "duchovnu", ono je to v podstatě jedno) správně dělat? Protože si chce zajistit přežití, aby byl lidskou smečkou přijatelný, aby byl Pánembohem přijatelný a získal tohleto spasení nebo Osvícení, aby ho prostě nevyhnali na mráz - a tak nedělá, co sám potřebuje, ale to, o čem si myslí, že mu zajistí bezpečí mezi ostatními, popřípadě v ráji. Když bude, jaký "má" být. Tohle funguje i dlouho potom, co si člověk tyhle mechanismy nevědomky do mysli nainstaloval - a trvá hodně dlouho, než si je postupně uvědomí a nechá je rozplynout.

Pokud jde ještě o otázku, jestli jsem sobecká nebo nesobecká - no řekla bych, že sebeobranná reakce útok-útěk (kdy se člověk cítí ohrožený něčím nebo někým) se mi objevuje stejně jako každému, ale většinou se během určité doby rozpozná jako obsah vědomí, jako tvar energie, takže nepokračuje a už se dál nerozvíjí. Jeden mudrc tomuhle říkal "nepřevzetí dodávky". V té chvíli vyvstání tu tedy "já" x "nejá" je, ale rozpoznáním se to zas vrátí do celkového "my". Takže s tou sobeckostí nebo nesobeckostí fakt nevím

[Petr]

Ahoj Moniko,
diky za tvou cast expanze

Osobne se ztracim ze zacatku u vety:

sobectví, které ubližuje druhým považuji egocentrismus, vycházející ze zúženého vědomí k prožívající entitě, je to štěstí a libost na úkor druhých

protoze si nejsem jist, jak presne vzdy poznat, co ublizuje druhym (kdyz opomeneme nektere pro nas osobne zrejme pripady)

u souladu jsem se uz zase chytl

[Petr]

jestli jeste muzu chvilku k sypani chodniku tak bych to tedy jeste dorozebral..

protoze pokud je fajn chodit po posypanem chodniku, tak kde je ta hranice, ktere chodniky jeste posypu a ktere uz ne? Neni to prave ta sobecka hranice, kde si reknu, tak toto uz mi stesti neprinasi cely den sypat nekomu chodniky? Neridime se pak zase nakonec (vlastne i ze zacatku sobecky nasimi pocity, nasim blahem?

[Lída]

To je zajímavá otázka, kde je ta hranice

Musím si to představit...
U nás na sídlišti jsou to majitelé jednotlivých bytů (jde o paneláky), kdo má na starost v zimě očistit příslušnou část chodníku před domem (i když podle zákona je prý chodník obecní majetek a mělo by se o to starat město). My to v baráku máme rozdělené, každý týden jedna partaj... akorát že někdy (když je pořádný příval sněhu) člověk dá do pořádku - pokud má na to energii - i ten kus vedle, podle baráku dolů, co vede k prodejně potravin a kde úklid nepřísluší žádné partaji; sice tam už projel městský motorizovaný seškrabávač, který to má na starost, jenže mezitím zase připadl sníh; jindy přijdu a zjistím, že sousedka to před barákem už vymetla za mě, jak kdy...

Bez uvažování každý občas uděláme něco, co přesahuje naše povinnosti - pokud jde o mě, řídím se přitom stavem těla a energie. Když nejsem fit, nebo jsem v časové tísni, dělat něco navíc mi nenapadne. Ten nápad vznikne jako okamžitý podnět, když se sejdou všechny podmínky pro to, vnitřní i vnější. Kdy mám chuť to udělat. Myslím, že je to docela normální, že to tak má víc lidí - nijak o tom nepřemejšlím.

Tomu podnětu udělat něco pro druhé s radostí a s chutí se obecně říká altruismus, což je opak sobectví.

Kuriózní příklad by možná byl, že jsme jednou nezávisle na sobě zjistili, že malá zahrádka jedné sousedky, kterou si udělala u našeho domu a stará se o ni, nějak začíná vadnout. Bylo ten týden vedro, tak jsme jí to - nevědouce o sobě - začali zalejvat, bylo nás zřejmě několik; no, bylo to zalitý, jako nikdy předtím Ukázalo se, že byla na dovolené a žinýrovala se někomu o to říct. Vlastně jsme si o tom zalejvání vzájemně řekli až dodatečně, postupně vycházelo najevo, kdo všechno zalejval

Bylo to dost neobvyklé, protože se nijak vzájemně nekamarádíme, nešlo o samozřejmou přátelskou výpomoc jako mezi příbuznými nebo přáteli. Ale občas lidi začnou vnímat "my", pak není potřeba nijak moc o tom uvažovat, řekne si to samo. Priority se seřadí samy, podle okolností a našich možností.