Tino píše:Nic píše: poznávání pravdy, že naše osoba je vzhledem k nekonečnosti časoprostoru naprosto nicotná ...
Mně to nepřijde jako poznávání pravdy, ale jako když ta lepší část ega odmítá brát vážně všechny horší stránky osobního já. Osoba ohodnotila sebe samu jako nicotnou a bere vážně už jen to, co považuje za láskyplné a nápomocné. Taky jsem to tak dlouho dělala, jenže tím ty odmítnuté horší stránky osobního já nakonec úplně zalezou a fungujou pak už jen z podpalubí. To je dost malér, člověk je přesvědčený, že dělá z lásky jen to nej nej nej, místo aby ho zajímalo, co tím chce dosáhnout.
No jo,
není to nic zvláštního ani v životě a ani v duchovnu a ani něco, co by člověk sám neznal...
Vždyt i lidové přísloví praví, že : Cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly
a pěkně to vystihnul i Bondy při komentáři Laoce :
Třetím momentem, který je všem taoistům společný, je silně negativistická společenská kritika – ta ovšem může stejně tak dobře vést k individualistickému stažení se ze společnosti, jako i k revoltnímu postoji vůči daným řádům. Tak jako samotář-estét někde v horách píšící básně, tak i taoista-povstalec a bojovník je všudypřítomným zjevem v čínských dějinách.
Stát je pro Lao-c’a skutečně organizovaným násilím jako pro Marxe, to není žádná dnešní aktualizace – stát je to, co nejvíc stojí v cestě přirozeného vývoje, nejvíc brání uskutečnění vzoru TAO, stát je tedy to, co je nutno odstranit ze všeho nejdřív. V mnoha kapitolách se Lao-c’ stále vrací k tomu, jaké naprosto negativní, morálně devastující účinky má státní organizace. „Kde je opuštěno svrchované TAO, objevuje se lidumilnost a spravedlivost. Kde vládne chytrost a mazanost, objevuje se pokrytectví a klam.“ Vždyť všechny ty slavné konfuciánské ctnosti, počínaje velebenou humanitou a spravedlivostí, jsou jen důsledkem všeobecného zkažení, ba co dím důsledky: přímo současně i nástroje tohoto všeobecného zkažení, jsou to berly pomáhající udržovat nepřirozený stav, násilnický vykořisťovatelský stát, a slouží mu jako fíkový list pro hanebnost.